Německo před volbami do Bundestagu: pět intelektuálních klišé
Inspirace k našim podzimním volbám? Polská socioložka a historička Karolina Wigura analyzuje pět klišé spojených s Německem v souvislosti s únorovými volbami.
Článek polského partnerského média Kultura Liberalna se ohlíží za volbami do Německého spolkového sněmu 23. února 2025. Jednalo se o předčasné volby po rozpadu vládnoucí koalice premiéra Olafa Scholze v listopadu 2024, která sestávala ze stran SPD, Zelených a FDP.
Zachováváme původní znění článku z 18. února 2025.
Došlo k pádu jedné z nejvíce konsenzuálních demokracií v Evropě od roku 1954? V Polsku je stále obtížné diskutovat o Německu bez stereotypů. Nastal čas udělat v tom trochu pořádek.
Preference krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) před volbami do Bundestagu stoupají. Friedrich Merz, kandidát konzervativní Křesťansko-demokratické unie na kancléře, nedávno šokoval tím, že se s AfD shodl v otázce zastavení migrace. Alice Weidel, kandidátka AfD na kancléřku, poskytla rozhovor Elonu Muskovi a pozvala ho na sjezd své strany. Ten pak za všeobecného jásotu brojil proti „lpění na staré [německé] vině“.
Co se to v Německu děje? Došlo snad k pádu jedné z nejvíce konsenzuálních evropských demokracií po roce 1945? V polském veřejném diskurzu je stále je obtížné vnímat ji takovou, jaká je, a vyhnout se přitom zjednodušování a rituálnímu obviňování. Stereotypy o Německu si často protiřečí a jejich podoba závisí na tom, která politická strana se jimi právě ohání. Nastal čas udělat si v nich trochu pořádek.
Následující text se pokusí uvést pět stereotypních názorů na Německo na pravou míru.
1. Německo je země fašistů / země bez fašistů
Stereotyp, že Německo je země starých fašistů, kteří vždycky nakonec odhodí masky, i ten opačný – že fašisté se v Německu vyskytovat nemůžou, nebo jen naprosto marginálně jako někdejší NPD (Národnědemokratická strana Německa) –, vychází z neznalosti této země i obecnějšího stavu demokracie v evropských státech.
Pokud jde o výskyt radikálně pravicových stran a rétoriku, je na tom Německo stejně jako jeho východní i západní sousedé. Dramatická německá minulost není zázračný lék na protiimigrační a nacionalistickou rétoriku. Ta je dnes k politice v západních státech patří bez ohledu na jejich dějiny.
Narativ nejsilnější krajně pravicové německé strany AfD až neskutečně připomíná hesla a argumenty používané podobnými politiky v zemích, jako je Rakousko, Srbsko nebo Itálie. Jedná se například o volání po vyhoštění migrantů ze země (Alice Weidel ráda opakuje pojem „remigrace“ pro transfer migrantů do země původu), protizápadní orientaci (v provedení AfD především protiamerickou, nicméně uvidíme, jak se to vyvine po návratu Donalda Trumpa do Washingtonu), odpor proti krokům na ochranu klimatu, odpor proti povinnému očkování v případě další pandemie nebo kritiku respektování práv LGBT osob v čele s požadavkem na zrušení jejich práva na manželství. Všechny tyto požadavky nezaznívají jen v Německu.
Nestačí omezit se na konstatování, že dnešní německá krajní pravice v určité míře připomíná hnutí ze třicátých let dvacátého století. Ano, připomíná, podobně jako – opět – i v jiných zemích. Při pohledu na Muskův nacistický pozdrav lze říct, že populisté po této podobnosti dnes přímo touží. Když se však omezíme jen na tuto analogii, uniká nám, že dnešní radikálně pravicová uskupení jsou spíše politickou a technologickou internacionálou než německou specialitou. Tváří v tvář posledním událostem je to naprosto zjevné. Nelze říct, že na dnešní politickou dynamiku v Německu má rozhodující vliv typ přetrvávajícího fašismu, který se po desetiletí skrýval a nyní znovu zvedl hlavu. Alternativa pro Německo je podobně jako jiné krajní strany v Evropě veskrze moderní jev.
Přesvědčení, že se Němci z dramatických let druhé světové války poučili jednou provždy, a fašismus se tak v jejich zemi vyskytovat nemůže, je jednoduše empiricky nepravdivé. Přání Konrada Adenauera vybudovat takzvaný Brandmauer (doslova „protipožární zeď“), tedy „sanitární kordon“ kolem některých stran, se nesplnilo. Na lokální úrovni uskupení z hlavního politického proudu spolupracují s AfD probíhá již dlouho. Německo v tom nepředstavuje v Evropě výjimku – i zde normalizace krajní pravice systematicky postupuje, byť o něco pomaleji.
2. Německo je země otevřené a konsenzuální veřejné diskuse / v Německu není svoboda slova
Mimořádně bolestivě se minulostí stává stereotyp o otevřené a konsenzuální veřejné diskusi ve Spolkové republice. Nové technologie se v Německu dlouhodobě uplatňují pomaleji než v Polsku. Dodnes je to například země tištěných novin, které se opravdu čtou, a veřejnoprávní televize, jejíž večerní zpravodajství sleduje značná část obyvatel. Společenská polarizace, v Polsku tak výrazná, proto dlouho nebyla německou doménou.
Konsenzus v německé veřejné diskusi byl s oblibou řazen mezi úspěchy politické kultury po roce 1945 – a nikoli bezdůvodně. Když však i v Německu plně nastoupily moderní technologie, stal se bohužel příčinou vlastní porážky. Již v roce 2019 vyvolaly velkou pozornost průzkumy, podle nichž se až 67 % německých respondentů domnívá, že nemůžou říkat, co si myslí. Novější průzkumy tento trend potvrzují.
Domnívám se, že po roce 1945 se v Německu silněji než v jiných zemích rozvinula politická korektnost v otázkách, jako je národně socialistická minulost, migrace nebo klima. Tato politická korektnost mnoho let otupovala vyhrocené radikální formulace. Podobně jako v jiných zemích jí největší ránu zasadila popularita sociálních sítí: názorům už není nutné obrušovat hrany, protože staré „strážce bran“ lze obejít a postoje je možné vyjadřovat na nových platformách. Popularita nových technologií v Německu možná roste pomaleji než v okolních státech, přesto stoupá, a to nezadržitelně. Občané čím dál více ignorují tradiční německá konsenzuální média a dávají průchod emocím na sociálních sítích. Vzhledem k všeobecnému pocitu nejistoty a zmatku tyto emoce a nejistotu různé subjekty zaznamenávají a pracují s nimi v heslech namířených proti mainstreamu.
Nepřekvapí, že bolestivé rány německé veřejné diskusi v poslední době zasadily všechny společenské krize. Nejdříve pandemie se zpřísněnými hygienickými opatřeními i s očkováním vyvolávajícími odpor skupin, jež v nich viděly omezování svobody. Část krajních politických uskupení díky tomu nashromáždila politický kapitál. Válka na Ukrajině pak způsobila, že se jasně oddělila skupina těch, kteří si přejí Kyjevu pomáhat, od těch, kteří by ve vztazích s Moskvou raději zachovali status quo (čti: svatý pokoj). Krajní pravici tak vyrostly další voličské skupiny. Třetí linii polarizace narýsovala otázka migrace. Tu lze v Německu datovat od roku 2015, kdy AfD sbírala politický kapitál na rozhodnutí Angely Merkel vpustit do země ze dne na den milion syrských uprchlíků. V posledních dvou letech antiimigračních hesel značně přibylo kvůli pokračující migraci, problémům s integrací přistěhovalců i teroristických útoků, k nimž bohužel v německých městech opakovaně dochází.
Výše načrtnuté dělicí linie nebyly vždy souběžné. Postupně však hloubily čím dál hlubší příkop mezi starou, demokratickou Spolkovou republikou, a stoupenci její nové podoby, kteří odmítají původní software země a napodobují populisty z jiných států.
Zavinily to jen sociální sítě? Určitě ne. Německé elity, které po léta budovaly liberální demokracii nad Sprévou, stejně jako ty ve Velké Británii, v Polsku nebo ve Spojených státech, příliš dlouho přehlížely důsledky technologické revoluce. Pochybnosti o klíčových otázkách se příliš dlouho popíraly, odsouvaly na okraj a ti, kteří je vyjadřovali, byli terčem veřejného posměchu. Teď se okraj více zalidnil a – stejně jako v případě části pravicových kruhů v Polsku – vůbec netouží po pluralismu, nýbrž chce ideologické protivníky vytlačit ze scény. Ani v tom se německá situaci nijak neliší od dění v ostatních demokratických státech.
3. Německo se na své dějiny dívá kriticky / Německo pokračuje ve svých dějinách
Německo je země zodpovědná za zničení většiny Evropy a smrt většiny evropských Židů i za masové vraždění nežidovského civilního obyvatelstva ve střední a východní Evropě. Takto stereotypně se alespoň roky – v podstatě od roku 1970, kdy Willy Brandt poklekl před pomníkem ve varšavském ghettu – o své zemi vyjadřovali němečtí politici.
Z toho vyplývaly dva vzájemně se vylučující postoje. První: Němci opravdu pochopili podstatu svého politického a kulturního úpadku v letech 1933–1945 a vyvodili z toho dalekosáhlé závěry. Proto jsou autoritou, pokud jde o vyrovnání se s vlastní minulostí, a vzorem, jemuž je třeba se přiblížit. Druhý: Německo úspěšně položilo základy kultury paměti, ale jen proto, aby se zase cítilo lepší než všichni ostatní a předvedlo, jak si skvěle poradilo s vlastní neslavnou minulostí. Na své image „ideálního kajícníka“ vybudovalo prosperitu a jejím skrytým cílem je ekonomicky ovládnout Evropskou unii.
Ani jeden, ani druhý obraz Německa není a nikdy nebyl pravdivý. Vyrovnání Německa– jeho rozsah, následky, dlouhodobost – je skutečně obdivuhodné. Má samozřejmě své nedostatky, vezmeme-li v úvahu, že se vzdělávání o historii vytvářelo pro bezmála sto milionů lidí. Konečný výsledek tohoto procesu je plodem nejlepších úmyslů německých morálních autorit a nevědomosti a prachobyčejných politických zájmů, zkrátka vad lidské povahy. Poláky na tomto vyrovnání (nikoli bezdůvodně) frustruje, že ačkoli je povědomí o historické zodpovědnosti Německa velké, jednotlivé skupiny obětí podléhají promyšlené hierarchizaci.
Ačkoli je elita německých historiků v tématu zločinů národního socialismu všestranně vzdělaná, průměrní Němci mají ze školy znalosti především o holocaustu, ale už ne o zločinech vůči civilnímu obyvatelstvu v Polsku.
Největší problém však spočívá v tom, že německé vyrovnávání s minulostí se silně ritualizovalo. Proto je nelze efektivně aplikovat na aktuální události. Není tedy bohužel zdrojem kritického myšlení, ale myšlení rituálního. V době sociálních médií je výsledkem čím dál méně konzistentní debata o minulosti.
Výrazně je to patrné v současné debatě o konfliktu na Blízkém východě. Nadužívané obviňování z antisemitismu veřejnou debatu paralyzuje a znemožňuje s nuancemi a racionálně hodnotit politiku Izraele. V jedné části společnosti se upevnilo hluboké přesvědčení, že Izrael je výjimečná země, stejně jako je výjimečný jeho vztah s Německem. To vylučuje jak kritiku politiky Izraele vůči Palestině, tak izraelských politických vůdců.
Výsledkem jsou paradoxy, které jsou pro Poláky těžko pochopitelné, například ten, že Benjamin Netanjahu je v Německu vnímán jako běžný demokratický vůdce, zatímco jiný populista Jarosław Kaczyński platil bezmála za politické strašidlo, třebaže nevedl žádnou válku. Stejně tak je z polské perspektivy těžké pochopit, že Mezinárodní trestní tribunál bývá obviňován z antisemitismu, proto, že vydal zatykač na Netanjahua podezřelého z válečných zločinů.
Druhá část německé společnosti je zase přesvědčena, že kritický postoj k minulosti musí znamenat bezpodmínečné odsouzení Izraele za desítky tisíc palestinských civilních obětí. I tento postoj s sebou přináší různé paradoxy, například přehlížení teroristického charakteru organizace Hamás.
Obě strany se navzájem nevnímají a obviňují z ničení Spolkové republiky. Vzájemně také umlčují svoje argumenty, aby se vyhnuly otevřené diskusi. Obě jsou také slepé k slabinám vlastní argumentace. Vzniká tak politická polarizace bez snahy o porozumění vycházející z hluboké frustrace, což dále přispívá k další dezorientaci.
4. Německo je moderní země / Německo je zastaralá země
Zřejmě nejpodivnější polský stereotyp o Německu je ten o jeho modernitě. Mezi Poláky všeobecně panuje názor, že Německo je jednolitá, bohatá země s krásnými nádražími, bílými moderními vlaky a pečlivě zametenými ulicemi. Pravda o Německu však má k těmto klišé velmi daleko.
Německo je federace se všemi důsledky, které z toho plynou. Existují moderní oblasti jako Bavorsko. Existují ale i takové, kde je – jako v Berlíně – všude vidět, jak špatně fungují tamní instituce zavalené papírováním a byrokracií.
Mnoho německých veřejných institucí je v krizi. Návštěvník z dnes již velmi moderní východní Evropy se střetává se dvěma nepříjemnými jevy: zaprvé s nutností připravit veškerou oficiální korespondenci na papíře a poslat ji tradiční poštou, která se rovněž nachází v hluboké krizi, a zadruhé s nemožností normálně cestovat po zemi paralyzované dálkovými vlaky, které nejezdí na čas (v roce 2024 mělo zpoždění téměř 40 % všech dálkových spojů), a věčně stávkujícími podniky městské hromadné dopravy.
Frustrace spojená s nepružností a neefektivitou státních systémů v Německu jen sílí. To také přispívá k růstu podpory populistických uskupení, jakmile jen zmíní kouzelnou formulku o deregulaci v duchu rétoriky Donalda Trumpa a Elona Muska. Jenže není deregulace jako deregulace – některá je dobrá, jiná škodlivá. O tomto tématu se však do hloubky diskutuje málo, koneckonců stejně jako v Polsku.
5. Německo je země, která se sjednotila s někdejší NDR / Německo je země, která pohltila a kolonizovala někdejší NDR
Je třeba poznamenat, že jedno místo v Německu se svou mírou renovací, čistotou a moderností od ostatních odlišuje– a ne, o Bavorsku teď opravdu nemluvím. Srovnáme-li stav polské a německé infrastruktury a budov, blíží se Polsku pouze východní spolkové země. PO výletech do Lipska, Drážďan či Erfurtu zůstávají v paměti vzpomínky na překrásně zrenovovaná funkční města, velmi podobná Varšavě, Bratislavě nebo Vilniusu. Je to díky západoněmeckým penězům investovaným do sjednocení Německa. Domnívat se, že modernost východních spolkových zemí svědčí o jejich jednoznačně úspěšné integraci, by však bylo naivní.
Ve skutečnosti ke sjednocení Německa nikdy v plném rozsahu nedošlo. Je to spíše už pětatřicet let trvající proces prováděný metodou pokus – omyl. Na jednu stranu se Německo skutečně sjednotilo a východní spolkové země dnes vypadají pěkně jako nikdy předtím. Rozdíly jsou patrné dokonce i ve východním a západním Berlíně, ačkoli se teoreticky jedná o jedno město. Na druhou stranu bylo sjednocení zatíženo řadou chyb, např. tím, že vysoké posty na Východě obsadili západní Němci. Rozdíly v platech přetrvávají dodnes a vylidňování východního Německa je fakt. Nepovedlo se také vytvořit jedno německé kolektivní povědomí.
To však ani v nejmenším není obraz katastrofy. Pokud jde o sjednocení, Německo má před sebou prostě ještě hodně práce. Vzhledem k čím dál rychlejšímu vývoji, Muskovu vměšování a vzestupu krajní pravice to bude nesmírně obtížné.
V Německu probíhá plíživá revoluce. Co to znamená pro Polsko?
V posledních týdnech moji respondenti čím dál častěji zdůrazňovali, že skutečná krize vypukne až „po Merzovi“, tedy poté, co CDU vyhraje volby a vytvoří vládu. Po této vládě – za nějaké čtyři roky, případně šest, pokud dojde na znovuzvolení – vyhrají v Německu volby populisti a kormidlem současného směřování Spolkové republiky otočí v souladu s programem AfD.
Existuje však ještě jiná interpretace. Podle posledních průzkumů veřejného mínění má AfD v současné době na celostátní úrovni více než 20% podporu. To je jen o přibližně o deset procentních bodů méně než u CDU. AfD je pravděpodobně podhodnocená, v úvahu je třeba brát také podstatný vliv Ruska a Elona Muska. Lze předpokládat, že toto uskupení obsadí v nedělních volbách přinejmenším druhé, ne-li první místo. (Nakonec volby vyhrála CDU/CSU, která s třetí SPD sestavila společnou vládu; pozn. red.)
I v takovém případě si samozřejmě lze jen těžko představit vládu, do které by tato strana zasedla. Není pravděpodobné, že by jakékoli uskupení z hlavního proudu vstoupilo do koalice s Alicí Weidel. Šok vyvolaný takovým volebním výsledkem však bude utvářet politickou atmosféru v Německu v následujících letech.
Alexis de Tocqueville v devatenáctém století vymyslel pojem „plíživé revoluce“. Jde o to, že navzdory našemu dojmu velké společenské změny nenastávají náhle. Nejdříve se po celé roky skrytě „plíží“, aby nakonec přijaly podobu radikální politické změny (jako Velká francouzská revoluce). V tomto pojetí nenastoupí politická krize v Německu po 23. únoru. Utěšeně se rozvíjí už roky a výsledky těchto voleb na to jen poukážou.
Navzdory pro některé lidi v Polsku typickému Schadenfreude (což je ostatně německý pojem) to pro nás znamená špatné zprávy. Radovat by se z toho neměli ani lidé, kterým záleží na liberální demokracii, ani ti, jimž příliš nevoní. Destabilizace největší evropské demokracie, hluboká polarizace nejdůležitějšího ekonomického partnera, podněcování nenávisti k migrantům v zemi, v níž žijí a pracují statisíce Poláků – to všechno je důvod, proč se neradovat. Je třeba události v Německu pozorně sledovat a nespokojit se s příjemnou chutí kyselých hroznů.
Článek původně vyšel v partnerském médiu Kultura Liberalna.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
