Misky věčného návratu

Rekomando Terezy Dvořákové

Ohlédnutí za inscenací Misky kolektivu Handa Gote, premiérovanou 15. ledna 2025 v pražském Alfredu ve dvoře a viděnou tamtéž 17. ledna.

Cesta světem prázdných nádob, které se plní. Foto: Martin Špelda, Alfred ve dvoře.

Co se skrývá v Miskách, novém díle Handa Gote uváděném na jejich domovské scéně Alfred ve dvoře? Minimalistickou hru pohybů, zvuků a světel vytvořili Veronika Švábová, Tomáš Procházka a Vavřinec Němec s nakažlivým zaujetím a soustředěním nepostrádajícím humor.

Pro divadelní experimenty uměleckého kolektivu Handa Gote research & development, pohybujícího se mezi divadlem, výtvarným uměním, současným tancem a hudbou, je charakteristická jednoduchost prostých opakujících se úkonů. Ty se tak stávají rituálem a v nejnovějších Miskách přecházejí v koloběh, zrcadlení, kosmickou hru. Vše je zde, stejně jako na patchworkových dekách (zakrývajících scénu na začátku představení), propojeno, zahrnuto do jednoty v rozmanitosti. Publikum objevuje roztodivné předměty; nádoby různých tvarů, velikostí a materiálů, naplňované a vyprazdňované. Opakování, pohyb a točení v kruhu, hudba misek ve smyčce looperu.

Živý vesmír Handa Gote vtahuje obecenstvo svou výtvarně-zvukovou kompozicí, v níž rezonuje prazákladní divadelní umělecká metoda – naprostá úcta k procesu a sledování tématu, z něhož vzniká forma –, ale také skrze soustředění protagonistů, kteří působí jako zcela oddaní přítomnosti bytí tady a teď. Jejich gesta a pohyby vycházejí z autentického osobitého rejstříku každého z nich, obsahují jistotu i nejistotu, zaváhání, úsměvnost, zároveň jsou plně vsazeny do celkového tvaru, a tak se stávají až archetypálními.

Interpretačně otevřené situace ťukají na diváckou imaginaci a nabízejí svobodu významů. Současně je zde pronikavě cítit leitmotiv předchozích představení souboru, upozorňující na kritický stav světa, v němž žijeme a který spoluutváříme. Misky tak připomínají příběh předzvěsti katastrofy předků v psychedelickém westernu Die Rache (2017). K dojmu setrvačnosti a zacyklení tentokrát ovšem nedochází z pomalosti pohybu, ale naopak jeho zrychlováním. Sekvence stupňujícího se šíleného, nesmyslného a jakoby nekonečného pohybu Veroniky Švábové působí jako krutě bolavé upozornění na smyčku současného sebevražedného běhu nás samých v krizi současnosti, v trysku a tlaku povinností, v setrvačném kolosu systému. Musíme běhat pod tlakem jako veverky v kole, dokud vysílením nepadneme? Dojde nám, že jsme někde nějak ztratili naladění na vnitřní rytmus?

Z kouře chaosu, kolapsu a temnoty vyvstane v představení situace, která připomíná sváteční vánoční večeři. Pozoruhodné je, že tato závěrečná scéna nepůsobí okázale, jak jsme u současných vánočních oslav zvyklí, ale zcela prostě (ostatně tak jako v onom známém vánočním mýtu). Sama jsem přitom cítila velký smutek a vstřebávala intenzitu předchozí sekvence. Vše se odehrává v pološeru a tichu, možná jako začátek nového cyklu, kdy se vše teprve rodí, a záleží přitom na naší pozornosti, přítomnosti a lidskosti. Večeře, u které sedíme celý život, v níž máme možnost stále znovu uchopovat a tvořit naše bytí.

---

Tereza Dvořáková je kurátorka, produkční a předsedkyně spolku Vzbuďme Vary.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít