Je Česko Future-Proof?

Michael Šebek
26. 11. 2018
                                                                                                                                               ©Barbora Klimszová


Future-proof – odolný budoucnosti, připravený na ni – je v angličtině běžné slovo. Google na něj vrátí půl miliardy odpovědí. My Češi takové nemáme, u nás se o budoucnosti nepřemýšlí a nemluví. Ani při volbách. Proč by mělo?

Protože budoucnost už není, co bývala! Kundera to vyjádřil slovy: Historie zrychluje. Všechno se dnes mění opravdu rychle, při inauguraci papeže v roce 2013 měl smartphone každý divák, při té předchozí v roce 2005 nikdo. Věřící nejsme zvyklí vnímat zrovna jako nadšené ctitele pokroku, čtou knihy tisíce let staré – ale nový vynález si během osmi let pořídili všichni.

A změny jsou čím dál překotnější – rychlost roste exponenciálně, pěkně podle Moora. Umělá inteligence je stále chytřejší a roboti šikovnější. Už nás překonávají a nahrazují. Nakonec zastane úlohu člověka ve většině profesí. Robotický barman našich studentů už nahradil jednoho lidského. Moc sexy ještě není, ale koktejly míchá dobré.

Svět je složitý a bude ještě víc. Vše je globální, zamotané a propojené v sítích, všechno se ovlivňuje navzájem. Nás lidí přibývá – a moc si nerozumíme. Informací máme hodně, máme je hned, ale nevyznáme se v nich. Společnost se mění: tradiční průměrov se mění v extrémov a vítěz bere vše. Kdo není superstar, jako by nebyl. Bohatneme, ale ne všichni stejně. Všude je disrupce – a když není, dopadne to ještě hůř. Jako by mizel řád a nastával chaos.

A k tomu další průmyslové revoluce, stěhování do kyberprostoru, kolonizace Marsu. Život se prodlužuje a už se dnes mluví o nesmrtelnosti, digitální i biologické. Nechci vás strašit – já se na to těším! Jenom ukazuji, že budoucnost je opravdu stále rychlejší a nejistější. Už prostě není, co bývala. Domnívám se, že přichází „Renesance 2.0“ a s ní i podobné zmatky jako při té první.

Co s tím máme dělat? To je jednoduché: vůbec nic! Odpor je marný, stížnosti zbytečné, fňukání trapné. Neustálá změna je prostě normální stav a trocha chaosu nám svědčí. Tak se s tím smiřte! A nebojte se, nakonec to dopadne dobře. Jenže samo se to nezařídí. Musíme se připravit, stát se future-proof!

Roboti nás nahradí v současných profesích – ale zas vzniknou profese nové. Jenže to nemusí stačit, poučme se z historie. Před sto lety pracovala většina Američanů v zemědělství, dnes téměř nikdo. Když na farmy přišly stroje, byla hned všude spousta nepotřebných lidí. Současně vznikaly nové továrny, které nutně potřebovaly dělníky. Tedy žádný problém? Právě naopak! Problém to byl, a veliký: propuštění zemědělští dělníci vůbec nebyli na změnu připraveni, pro úplně jinou práci v továrnách ani neměli potřebné vzdělání. Ale nakonec to dopadlo dobře. Protože Američané tehdy udělali skvělou věc – výrazně změnili školství. Zavedli „high schools“ a otevřeli je všem. Tři roky v podstatě povinného vzdělání navíc – a problém byl vyřešen. A ještě tím na dalších padesát let tím předhonili Evropu.

Změnit školství – to je ta cesta! Jenže to není snadné, rozhodně ne u nás. Všechno se rychle mění – až na naše školy. Ty stále učí informatiku pro 19. století: číst, psát a počítat. Číst, ale ne rozumět. Psát rukou, psacím písmem a pěkně krasopisně. Počítat z hlavy a rychle – jako stroje. Ve věku strojů? Číst, psát a počítat bývalo za Rakouska-Uherska to hlavní – ale dneska už ne. My už jsme o sto let dál, jen školy si toho nevšimly. Proč školy vzdělávají pro minulost, která už není a nikdy nebude?

Položme si tedy další otázku: mají školy vzdělávat pro současnost? Učit dnes potřebné praktické věci? Reagovat na dnešní potřeby firem? Ale proč? Než děti vyjdou ze školy, současnost bude minulostí. Děti budou žít v budoucnosti – a proto potřebují vzdělání pro budoucnost. Zdá se to být až směšně triviální – a jak málo lidí si to uvědomuje.

Jenže jak vzdělávat pro budoucnost, když budoucnost sama je, jak bylo řečeno, nejistá? Jak se dá připravit na neznámé? Co vlastně mají školy učit? Jenže něco o budoucnosti přece jen víme, dokonce to nejpodstatnější: totiž právě to, že je nejistá a že se bude pořád měnit. S tím už se nějak pracovat dá.

Jakmile si tohle uvědomíte, přemýšlet dál je snadné. Proč máme vychovávat specialisty, nevíme-li, jaká specializace bude zapotřebí? Vždyť právě ve specializaci nás stroje předhání už dnes. Proč máme biflovat data, když si je můžeme hned najít a když jim stejně nerozumíme? Ne, do centra vzdělávání musíme postavit něco jiného.

Především je potřeba rozvíjetmyšlení.To se hodí vždycky. Myšlení kritické, logické, a nejlépe out-of-the-box. Abychom se v záplavě informací kolem vyznali. Abychom si poradili s neznámem, které přijde. Škola by hlavně měla trénovat mozek, být brain fitness centrem!

Je dobré rozvíjet tvořivost,technickou, uměleckou, řemeslnou, a také schopnost tvořivě řešit problémy. Pěstovat vynalézavost, originalitu, otevřenost a zvídavost. Lepší je budoucnost tvořit než se jí přizpůsobovat.

A také pěstovat flexibilitu. Přijmout, že změny jsou normální stav. Naučit se na ně reagovat, využívat je – nebo ještě lépe je sami vyvolávat. Rozvíjet samostatnost, schopnost se po celý život učitněco nového a pracovat na sobě.

Je dobré porozumět světu,chápat základní principy „života, vesmíru a vůbec“. Dělá to život bohatší, přináší rozhled a nadhled. Stačí základní porozumění, zato ale v mnoha oborech. Doba specialistů končí, nastává věk generalistů. .

Také je třeba trénovat komunikacia spolupráci. Umění sdělovat, diskutovat, přesvědčovat ostatní i chápat je. Schopnost pracovat sám i v týmu. Spolupracovat s lidmi, roboty a umělou inteligencí. Kde robot překoná člověka, obvykle zase robota překoná smíšený tým – robot plus člověk!

Tohle všechno má škola rozvíjet, Posunout každého trochu ve všem a hodně v něčem. Není to dobrá příprava na neznámou a nejistou budoucnost – tedy na každou budoucnost?

Ještě pár doplňků na závěr. Při takovém tréninku přirozeně získávám i nějaké konkrétní znalosti a dovednosti. Alespoň na chvíli si mnohé zapamatujeme. Nic proti tomu, ale není to hlavním cílem učení. A samozřejmě musí školy vychovávat k férovosti, pěstovat empatii a další lidské kvality, které jsou věčné, proto o nich v tomto svém příspěvku věnovaném budoucnosti ani nemluvím.

Tak tedy zapomeňte na školu, do které jste chodili – už dávno zastarala, jako tehdejší svět. Myslete na budoucnost a připravte na ni své děti. Ať bude jakákoli, bude to jízda! Tak buďte future-proof!

---

Michael Šebek je profesorem kybernetiky a vedoucím Katedry řídicí techniky ČVUT v Praze. Pracoval na ETH Zurich,  Twente Universiteit a v Akademii věd. Pomáhá založit Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky. Je uznávaným a citovaným odborníkem na teorii automatického řízení, sítě systémů, formace robotů, autonomních aut a bezpilotních letadel. Publikoval stovky článků ve špičkových světových časopisech. Založil firmu PolyX na software pro aplikace polynomiálních metod. Vedl desítky výzkumných projektů EU, NATO, mezinárodních i tuzemských, a také smluvní výzkum pro Honeywell, Porsche, US Navy a další. Přednáší na ČVUT a mnoha světových školách.  Na ČVUT vytvořil elitní program Kybernetika a robotika. Spoluzaložil evropský program SpaceMaster, jehož studenti jsou každý semestr na jiné evropské univerzitě. Vychoval desítky doktorandů, úspěšně působících ve firmách a univerzitách po světě. Vede Evropský průmyslový doktorát s belgickou firmou Siemens Industrial Software. Předsedá Panelu Rady vlády pro výběr excelentních výsledků v technických a informatických vědách. Založil populární Robosoutěž pro střední a základní školy. Do Síně slávy se dostal Cenou Wernera von Siemense pro nejlepšího pedagoga.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít