Maskulinita zvířete a slabost člověka před zrcadlem
Spojení mužnosti s lovem a konzumací masa je v dnešní době problematické. Koupit si například steak v supermarketu nevyžaduje žádné úsilí, naopak z nás dělá slabochy. Kdo najde odvahu podívat se do zrcadla, jaké nám nastavuje potravinářský průmysl, ten si nutně uvědomí, že „ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté“. Mužnost spojená s veganstvím nás vylučuje k životu v menšině, který nás paradoxně činí silnějšími.
Úvodní scéna ze slavné divadelní hry Roba Beckera Caveman, mapující téma pošramocené mužské identity v dnešním světě, vždy diváky pobaví: herec v ní představuje pračlověka, který se přískoky plíží po jevišti s imaginárním oštěpem v ruce a vyhlíží mamuta, kterého by po lítém boji ulovil. S huronským řevem a různými grimasami se na něj pak vrhne, přemůže ho a jako správný alfa samec se hrdě vrací ke své smečce. Úspěšným lovem si posílil místo v hierarchii a je sám se sebou evidentně navýsost spokojený; jeho mužnost nemůže v tu chvíli nikdo a nic zpochybnit. Obrazy, skrze něž se úspěšný lov zvěře, respektive úspěsná konzumace masa, stává základním atributem mužnosti, můžeme vidět docela často i jinde; s oblibou je používají například výrobci potravin v reklamách a vizuálech, které ukazují „správného chlapáka“ v obklopení masa. Jeho výraz je podobně samolibý a ostentativně mužný jako v případě Cavemana. Ostatně každý asi zažil hodně podobných scén a výjevů kolem sebe: „Dej si maso, budeš mít svaly a bude z tebe pořádný chlap.“ To je věta, která by mohla být vytesána do futer nejednoho chlapeckého pokoje. Sice ne vždy se s tímto stereotypem daří reklamním tvůrcům pracovat podle jejich představ a někdy působí spíše parodicky, ale přesto si asociace MASO = SÍLA = MUŽNOST žije svým vlastním a navenek nezničitelným životem. Zajímavé je ovšem podívat se pod povrch, z čeho se vlastně dnes skládá; k dobám jeskynního muže, Cavemana, kdy mohla mít nějaké relevantní opodstatnění, je totiž už proklatě daleko.
Lovecká výprava do hypermarketu
Scéna z moderního zpracování Cavemana by vypadala nějak takto: moderní muž roku 2024 koná přípravy na lov. Bere si tašku a nezapomene se dobře vyzbrojit kreditkou a pro jistotu i hotovostí, terminály jsou nespolehlivé a muž musí být přece připraven v honbě za potravou na každou překážku. Po různých nástrahách velkoměsta dorazí do hypermarketu, prokličkuje mezi regály, cestou odstrčí košíkem pár slabších jedinců a vrhá se k pultu uzenin; s evidentní a dostatečně maskulinní dominancí si naporoučí steaky, salámy, bifteky a další pochutiny, prokličkuje lesem regálů a u pokladny hrdinně zaplatí. Překoná i náročnou cestu domů, rozvalí se u televize, vytáhne flákotu a s výrazem úspěšného lovce začne debužírovat. Stejně jako v případě Cavemana je jeho mužnost nezpochybnitelná; tedy alespoň v jeho vlastních očích. Pokud je bojovněji naladěn, nabízí se mu, kromě honby za potravou v hypermarketu, i další vhodná aréna: internet a sociální sítě. Dobrým terčem se zde stávají zejména lidé, kteří jsou výrazně jiní než on – různé menšiny, popřípadě lidé říkající nepříjemné věci a kladoucí nepohodlné otázky. Například, jestli je správné v dnešní době jíst maso zvířat, která trpěla v otřesných podmínkách velkochovů; což je pro něj obzvlášť opovážlivé tvrzení – máme to přece v genech, veganství je jen pro slečinky a padavky, a navíc jsme na vrcholu potravního řetězce...
Do boje
V jednom však zřejmě mají všichni ti Cavemani pravdu: boj je v mužích opravdu geneticky zakořeněn (a navzdory zažitým stereotypům je tomu tak i v ženách, jak vám potvrdí ten, kdo viděl alespoň jeden zápas žen v ringu). Samozřejmě jeho dnešní podoba je výrazně jiná než v minulosti. S fyzickým bojem, honbou za potravou, popřípadě fyzickou obranou rodiny-smečky má pramálo společného. Vytěsňovat naše bojové JÁ nicméně nemusí být úplně dobrý nápad; připravujeme se tím o výraznou část naší osobnosti, o to, co je skryté pod nánosem civilizace, o instinkty, které se vyvíjely tisíce let. A které nám mohou hodně dát, posunout nás dopředu, udělat nás celistvějšími, bohatšími, ba možná paradoxně i pokornějšími, protože nedílnou součástí opravdového boje je i porážka. A právě ta dává bojovníkům a bojovnicím skutečné bohatství. Na ní se učíme nejvíc. Avšak v dnešní moderní době a konzumní civilizaci jsou všechny formy boje, které souvisí s potravou, zcela zbavené pocitu prohry. Jak riskantní je koupit si v supermarketu třeba steak z býka? Jaký to kontrast proti tomu, postavit se takovému tvoru, mnohonásobně silnějšímu než člověk, v reálném souboji, který by mohl podpořit predátorské a silácké představy tolika chlapáků! Ostatně i většina méně majestátních zvířat, než je býk, by v reálném souboji asi výrazně otřásla egem mnoha lovců – takový dobrácký pašík odvedle by notně zamával řezníkovým sebevědomím, kdyby z něj zkusil udělat jelítka beze zbraně. Naše technologická převaha nad zvířaty nám dává pocit často velice nezasloužené moci; být predátorem v hypermarketu je tak snadné a bezpečné, že odvozovat od toho svoji maskulinitu může jen někdo, kdo si libuje v sebeklamu.
Maskulinita proti davu
Přitom téma vlastní mužnosti, respektive její absence, je něco, co v dnešní době rezonuje v myslích mnoha mužů. Genderové role se mění tak rychle, že i jen reagovat na to je obtížné. Z mužů odvíjejících svou maskulinitu z dávných postulátů patriarchální nadřazenosti se stávají zastydlí burani, kteří jsou často tak akorát k smíchu, a to nejen ženám. I když je česká společnost k feminizmu velice kritická, aniž by pořádně věděla proč – vtípky o feministkách mužatkách opravdu neobstojí –, v podstatě permanentně se k jeho názorům přibližuje. Vždyť kdo by se dnes stavěl proti tomu, co feministky v relativně nedávné minulosti vybojovaly (například volební právo žen) nebo k čemu směřují (rovnost v odměňování mužů a žen, spravedlivější podíl na péči o děti a podobně). Muž, který by tyto věci dnes nepřijímal a hrdě by hlásal, že žena může stát akorát u plotny a starat se o „svoje“ děti bez nároku na vlastní realizaci, by si mohl rovnou narazit zmijovku a rezignovat na to, že ho někdo bude brát vážně. To není zrovna ta pravá cesta k nalezení vlastní mužnosti... Ale co nám tedy dnešní, neustále se měnící genderové role v této oblasti nabízejí? Minimálně jedna věc zůstala u maskulinity stejná od dob Cavemana: schopnost překonávat strach, přijímat výzvy, nebát se bojovat. A potom možná to hlavní: dokázat přijmout zodpovědnost za svoje jednání, což platí dnes ještě více než kdykoli předtím, v případě mužů i žen. Vždyť kolik lidí se stalo mistry v tom, jak se zodpovědnosti zbavovat? Vztah ke zvířatům v tomhle lidem nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Kolik z nás však najde sílu se do něj podívat?
To, co v něm uvidíme v oblasti našeho vztahu ke zvířatům, je totiž hodně temný pohled; je to zbytečné utrpení bytostí, které cítí strach a bolest podobně jako my, ve velkochovech, v transportech, na jatkách. Živené a podporované našimi penězi. „Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté,“ praví podtitul knihy slavného historika Charlese Pattersona, který v knize Věčná Treblinka nahlédl za zdi velkochovů a jatek rozesetých v našem okolí. A jasně ukázal, jak znepokojivě se celý masný průmysl stal za našeho tichého mlčení podobný holokaustu.
Zvíře v nás
Pokud bude vaší odpovědí na etické otázky spojené s konzumací masa přechod na veganství, je dobré se připravit na jedno: je to velká a stále ještě proklatě náročná výzva. Z dlouhodobějšího hlediska na samé hranici zvládnutí; nikoli však proto, že by lidem bez masa něco chybělo (stačí si trochu rozumně poskládat jídelníček), ale kvůli nemilosrdnému a – zejména v době, kdy spousta lidí hledá velkou část své identity na sociálních sítích a v on-line prostoru – často velmi agresivnímu přístupu okolí. Je až absurdní, jak se ti, kdo se rozhodli neubližovat slabším a žít ohleduplně ve vztahu ke zvířatům a planetě, musí neustále obhajovat, vysvětlovat, reagovat na stejně nesmyslné a hloupé argumenty o lvech, co taky přece jedí maso, nebo o rostlinách cítících bolest (co na tom, že jejich spotřeba je u lidí konzumujících maso mnohonásobně větší, když ty cítící rostliny jedí i „skrze“ hospodářská zvířata; tváří v tvář veganům se spousta z nich náhle změní v zaryté obhájce práv rostlin).
Jedno pozitivum však tenhle tlak okolí má: pokud mu dokážeme čelit, může nás udělat silnějšími. V téhle výzvě najdeme pozitivní atributy té opravdové, archetypální maskulinity: přijmutí těžší cesty, převzetí zodpovědnosti za život kolem sebe, snahu chránit svou smečku (do které jsme nezištně přibrali i ty, kteří se sami bránit nemohou), schopnost čelit útokům okolí, jež je navíc v mnohonásobné přesile... Samozřejmě ne každý vegan si otázku vlastní maskulinity vůbec pokládá; stejně jako spousta veganů bude ignorovat její vnější projevy a tahle cesta není o nic horší než u lidí, kteří o maskulinitě přemýšlejí. Nicméně v životě většiny mužů se téma maskulinity dřív nebo později objeví, byť často v převleku za něco jiného. A možná s údivem zjistíme, že za ty roky, které jdeme jako vegané po vlastní cestě, kdy odoláváme tlaku okolí a snažíme se chránit bezbranné životy, jsme se stali mnohem silnějšími a maskulinnějšími, než jsme si kdy připouštěli, že bychom mohli být. Že naše mužnost dostala zvířecí tvář těch, které jsme se v hloubi duše naučili milovat, chránit a bojovat za ně; stala se nezkrotným zvířetem, silným a svobodným, naplněným instinkty a dávnou divokostí. A tohle zvíře ví, že ho nezradíme, neublížíme mu a svou láskou a silou nám to vše vrátí.
---
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
