Kundera a milovníci jednoznačnosti
Adam Borzič o kauze okolo Milana Kundery, knize Jana Nováka a omylném lidství
Když jsem vloni pobýval několik dní v Portugalsku, zaujala mě obří plachta pokrývající jedno lisabonské divadlo, na níž zářilo jméno spisovatele Jose Samaraga ověnčeného Nobelovou cenou. Už ani nevím proč, ale vzpomněl jsem si v ten okamžik na našeho Milana Kunderu. Ten sice Nobelovu cenu nedostal, ale o jeho významu v kontextu světové i domácí literatury lze sotva pochybovat. Říkal jsem si tehdy, že Portugalci si svých velkých autorů váží a umí to dávat patřičně najevo. A že nám podobná úcta k našim velikánům chybí. Ivan Diviš kdesi napsal, že v této zemi by i Božská komedie skončila na hnoji, a něco na tom bude.
Vůči Kunderovi u nás v některých kruzích vždy panovala podivná nedůvěra hraničící s otevřeným nepřátelstvím. Tato atmosféra vygradovala v roce 2008, kdy časopis Respekt publikoval text Adama Hradilka a Petra Třešňáka, v němž byl Kundera na základě nejednoznačných důkazů obviněn z udavačství. Kundery se tehdy zastala podstatná část literátů i historiků, a dokonce i Václavu Havlovi, který Kunderu věru nezbožňoval, se to zdálo pochybné.
Potřeba ponižovat Kunderu ale očividně neustala. V posledním čísle Respektu si lze přečíst článek Jana H. Vitvara Nesnesitelné bytí Milana Kundery o knize Jana Nováka, která v nejbližších dnech vyjde pod názvem Kundera, a také rozhovor téhož redaktora s autorem knihy. Obojí působí moralisticky, nevěrohodně a zároveň místy až bulvárně. Jak výstižně napsal v Deníku Referendum chartista a bývalý politický vězeň Petr Pospíchal „Pánové Vitvar a Novák se ve svém dialogu o Kunderovi nechtě doznávají k tomu, že z českých dějin nepochopili vůbec nic. Všechny události, bez ohledu na čas a okolnosti, poměřují jedinou mírou, kterou je jim antikomunismus. Je to míra laciná a nenáročná, protože manichejsky dělí lidi a činy na stranu dobra a stranu zla, které chápe primitivně a černobíle.“
Jak si povšiml spisovatel Jan Němec, ve zmíněném rozhovoru Novák sám sebe přirovnal ke conquistadorovi Cortézovi. Podle Němce to dává tušit, jak asi bude s Kunderovým životem a dílem ve své knize nakládat. Cortézovou zásluhou se vyspělá říše proměnila v hromadu sutin. A už rozhovor o knize naznačuje, že s Kunderovým osudem bude zřejmě naloženo podobně.
Proč Kundera strážce „polistopadového pravověří“ tak strašně dráždí? Vždyť některým bývalým komunistům byl jejich prohřešek mládí odpuštěn, někdy přímo zapomenut. Působí to přinejmenším zvláštně, uvážíme-li, že právě Kundera v některých svých knihách nejpřiléhavěji demaskoval budovatelský stalinismus, jemuž v mládí věřil (a později i začátky normalizace). Tak odkud onen odpor? Paradoxně je možná důvodem právě ona slavná a mimořádná analýza revolučního lyrismu, kterou u Kundery nalezneme a na niž navazuje jeho kritika kýče, včetně kýče politického.
Kundera totiž pochopil, že sklon válcovat nejednoznačnost a existenciální složitost života vezdejšího křiklavými hesly a vzníceným lyrickým entuziasmem je spíše celkovým lidským sklonem, nežli specifikem pouze jediného režimu či ideologie. Kunderova jemná a přesná polemika s politickým kýčem, s onou křečí patosu musí dráždit ideology všech barev. Kundera ze svého stalinistického mládí vyvodil radikální konsekvence a stal se podezřívavým vůči všem formám okázalého poklonkování „Pravdě“. To se těm, pro které jsou dějiny šachovou partií mezi dobrem a zlem, věru líbit nemůže.
Není divu, že je Kundera podezřelý, v jeho díle se totiž mohou milovníci dějinné jednoznačnosti snadno poznat. Žijeme v době, kdy je nejednoznačné téměř vše, a snad proto na všech frontách bují potřeba vyjadřovat jednoznačné morální soudy. Tato potřeba jednoznačnosti je však mnohdy pokrytecky selektivní, a tak mnozí, kteří na Kunderu předem pohlížejí prizmatem jeho stalinistického mládí, se mohou pomást, když je dnes právem připomínán rasismus Winstona Churchilla. (Z druhé strany mnozí z těch, kteří by dnes strhli i sochu takového Gándhího kvůli některým jeho nevhodným postojům, snadno přehlédnou, že právě tento muž inspiroval i hnutí bojující proti rasové segregaci a nerovnosti.)
Život není černobílý. V jednom okamžiku je někdo hrdina, v druhém se stává padouchem. A naopak. Dobré a zlé se mísí v dějinách i v člověku. Lidství je omylné a naše poznání pravdy a dobra částečné. Kunderovo dílo přesvědčivě ukazuje, že touha vymýtit vše nejednoznačné a víceznačné pod praporem moralistního kýče je nebezpečná, lhostejno v jakém balení přichází. Právě dnes, v době, kdy se strhávají i stavějí podivné sochy a kdy se odhalují problematické stránky některých velikánů, je dobré nechat se Kunderou poučit. Jen myšlení schopné pojmout paradoxy života nás uchrání před nebezpečným fanatismem.
---
