Kdo se bojí genderu? Nová kniha Judith Butler vysvětluje, jak se trans* lidé stávají terčem kulturních válek
O trans* lidech se v médiích a politice mluví víc než kdy předtím. Narovnání jejich práv a napravování křivd, jež jim způsobuje společnost, je přitom v nedohlednu. O tom, jak téma trans* lidí zneužívají jako rétorický nástroj britští křesťané, radikální pravice a tamní TERFky, pojednává kniha Who’s Afraid of Gender? (Kdo se bojí genderu?) Judith Butler.
Když alžírská boxerka Imán Chalíf zvítězila v olympijském zápase nad italskou soupeřkou po devětačtyřiceti vteřinách, pravděpodobně nečekala, jaká vlna nenávisti se na ní spustí. Uživatelé sociálních sítí ji začali označovat za muže, který se vetřel do ženského boxu a celou situaci vykládali jako projev omezování ženských práv. Fotografie, na které se Chalíf tyčí nad menší Italkou, poskytla clickbaitovým titulkům působivý ilustrativní vizuál. Dojem, že Imán je ve skutečnosti muž, dokreslovala i její výška nebo androgynní rysy. Napomohla mu také zdánlivá agresivita, se kterou se Chalíf na snímku vůči drobnější, bezbranné Italce obrací. Italská zápasnice na fotografii propuká v pláč. Ultrapravicoví politici, mnozí jiní konzervativci a také TERFky (tzv. trans-exclusionary radical feminists, radikální feministky, které nepovažují trans* ženy za součást feministického hnutí) viděli v kauze Imán Chalíf další příležitost k šíření transfobie a bigotních názorů.
Mělo to však jeden háček, který se v diskuzích často ztrácel: Chalíf je totiž cis žena, jejíž genderová identita odpovídá té, která jí byla přiřazena při narození. Když se začal v diskuzích zpochybňovat její gender, svou roli v tom sehrál i fakt, že boxerka nezapadá do bělošských standardů krásy. Celou kauzou se tak vine rasistická a koloniální linka: nesnášenlivost dopadá tvrději na ženy jiné než bílé barvy pleti.
Chalíf navíc žije v zemi, kde jsou LGBTQIA+ lidé utlačováni a tranzice je nelegální. V Alžírsku se homosexualita trestá až třemi lety vězení, queer lidé v zemi nemají prakticky žádná práva a neexistuje zde ochrana proti diskriminaci. Stát zakazuje distribuci některých filmů s queer postavami a od roku 2023 se dokonce nesmějí prodávat duhové vlajky, připínáčky nebo podobné předměty. Je tedy nepředstavitelné, že by Alžírsko se svým postojem vyslalo na světovou sportovní událost trans* člověka.
Kdybychom se pokoušeli vysvětlit, jak k celému pozdvižení došlo, nesnášenlivost vůči Chalíf odporuje logice. Jak je možné, že tolik lidí – mezi nimi i politici a celebrity, osobnosti s velkým dosahem a velkou odpovědností – opakuje a šíří informaci, která se dá vyvrátit jedním dotazem ve vyhledávači? Proč se dotyční a dotyčné odmítají vzdělat v něčem, čemu nerozumí, a místo toho vědomě působí bolest a posilují nenávist? Nechtějí radši nechat mluvit ty, kteří se tématem zabývají?
Kniha Who’s Afraid of Gender? Judith Butler vyšla ještě před letní olympiádou. Butler se tudíž situaci kolem Imán Chalíf nevěnuje, přesto celá kauza přesně ilustruje téma, jímž se autor*ka věnující se filozofii a genderovým studiím v knize zabývá – ukazuje, jak jednají a uvažují ti, kteří šíří transfobní a nenávistné postoje. Rozebírá přitom, odkud se takové názory berou, jaký je jejich společenský, historický a politický kontext.
Kdo šíří morální paniku
Jak Judith Butler ukazuje, tyto názory přicházejí z mnoha stran – podrobně mluví o rétorice Vatikánu, postojích americké republikánské strany, nenávisti ze strany populistických evropských politiků a političek nebo o „genderově kritickém“ pohledu britských TERFek. Tyto proudy se vždy ve všem neshodují, je však užitečné odhalovat, v čem jsou si podobné a z jakých myšlenkových rámců vycházejí. Butler je v knize souhrnně označuje jako „anti-genderové hnutí“. K jeho hlavním rysům patří trvání na tradičním a neměnném pohledu na svět, apel na vnější hrozbu, před kterou poskytují ochranu, a odpor vůči produktivní diskuzi. Butler upozorňuje, že zastánci anti-genderového hnutí mívají autoritářské tendence a často své názorové oponenty karikují. Celé hnutí má navíc výrazný antiintelektuální ráz.
„Jako pedagogové máme tendenci říkat: ‚Pojďme si společně přečíst několik klíčových textů z genderových studií a podívat se, co gender znamená a co ne, a zda tato karikatura obstojí.‘ (…) Taková strategie, bohužel, málokdy funguje. Zastánci a zastánkyně anti-genderového postoje (ti, kteří chápou gender jako ‚ideologii‘) si myslí, že musí skoncovat s genderem – oborem, pojmem, sociální realitou. Právě proto, že nechtějí číst vědecké práce o genderu, proti nimž se vymezují, se odmítají zapojit do konstruktivních forem kritiky, někdy dokonce ze zásady. Když svým antiintelektualismem dávají najevo nedůvěru k akademickému světu, odmítají tím zároveň vstoupit do veřejné debaty.“
Příznivci anti-genderové hnutí čtou málokdy kriticky, a když už se snaží budit dojem, že mají své bigotní názory akademicky podložené, jde spíše o jejich legitimizaci rádoby „odbornou autoritou“. Kdyby četli víc, zjistili by, že pohlaví ani gender nejsou tak pevně nalinkované a že různé teorie genderu si mohou protiřečit, a přitom existovat vedle sebe.
Butler si všímá, že když odpůrci genderu vnímají gender jako rigidní ideologii, prozrazují tím, jak jsou jejich myšlenkové systémy vystavěny. Dogmatická křesťanská víra nevyzývá ke kritickému myšlení, k přehodnocování vlastních postojů ani k proměně institucí. Na rétorice Vatikánu a také katolictví obecně můžeme vidět, že náboženské instituce nemají problém s ideologiemi – pokud jde o ty jejich nebo takové, které neohrožují jejich společenské postavení.
Vatikán se podle Butler spoléhá ještě na jeden argumentační trik – vinu svaluje na někoho jiného, většinou na marginalizovanou skupinu lidí. Proto je křesťanská bigotní rétorika tak plná slov o nepřátelích a nebezpečných vlivech. Queer identita se v tomto ohledu vždycky spojovala s nepatřičností a hříchem jako jev, který škodí každému, kdo by mu propadnul.
Vatikán samozřejmě není jediný, kdo takovou rétorikou vládne. Butler objevuje stejný proces externalizace problémů i u populistických a pravicových stran. Svět je nekonečně komplikovaný, a snažit se porozumět byť jen jeho malému zlomku, vyžaduje mnoho času a úsilí. Hledání udržitelných a realistických řešení navíc často končí ve slepé uličce. Není proto těžké pochopit, proč jsou jednoduché odpovědi na složité otázky lákavé a jakou roli přitom hraje vytyčování snadných terčů, na které lze svést leccos. Právě tato skutečnost je podle Bulter podstatou problému. Kdybychom totiž chtěli hledat ty pravé viníky nestabilní ekonomické situace, klimatické krize či původce nenávisti vůči menšinám, museli bychom se podívat do vlastního nitra a zkoumat společenské struktury, jejichž jsme součástí. Na to však nemá každý chuť nebo energii. Uvěřit politikovi, političce nebo jiné veřejné osobnosti je pohodlnější– a vztek, který by se mohl stát hnacím motorem změny k lepšímu, je tak namířen proti utlačované skupině.
Fantasmata kolem nás
Tak vznikají jevy, kterým se v psychoanalýze říká fantasma. Stačí si vzpomenout na politické kampaně varující proti imigraci. Ty představují migranty a migrantky jako anonymní, násilnou masu lidí, kteří ohrozí naši kulturu a zneužijí naši dobrou vůli. V takových kampaních nezáleží na citech druhé strany ani na faktech. Existence migrantů a migrantek má vyvolat strach a rozhořčení a pobízet k akci: k prosazování nacionalistické politiky, k ochraně toho svého a rezolutnímu odmítnutí cizího a neznámého. Judith Butler si pojem fantasma půjčuje z teorie pozdního psychoanalytika Jeana LaPlanche, který je jednoduše definuje jako „psychosociální fenomén, skrz který se niterné strachy a obavy uspořádávají k podněcování politických vášní“.
Fantasma lze chápat jako filtr, který zkresluje realitu. Strach z nestability a neznáma přetavuje v reaktivní rétorickou pozici (tedy tu, která je definovaná odporem ke všemu progresivnímu), ale i v reaktivní vnímání reality. Výsledkem je pak přesvědčení o černobílém souboji dobrých a zlých a o jediné pravdě, ve které není místo na soucit ani solidaritu. Ti, kteří fantasmatu věří, získávají jasného nepřítele, a pokud šíří nenávist na sociálních sítích nebo ve veřejném prostoru, pak i pocit, že mají nad situací kontrolu – pocit, že se za obrazovkami telefonů mohou stát strážci systému, který je v neustálém ohrožení.
Fantasmata mají v politickém diskurzu destruktivní sílu. Vyvolávají paniku a vedou k odmítání konstruktivní debaty a intelektualismu. Podle Butler je fantasma obklopující anti-gender autoritářské. Proto anti-genderové hnutí touží zakazovat LGBTQAI+ literaturu ve školních knihovnách a staví se proti snahám o ucelenou sexuální výchovu. Queer a trans* lidi pak vymazává z médií, veřejného prostoru a nakonec i z existence samotné. Butler píše: „Projekt obnovy společnosti do doby ‚před genderem‘ slibuje návrat k vysněnému patriarchálnímu řádu, který možná nikdy neexistoval, ale který zaujímá pozici fiktivní ‚historie‘ nebo ‚přirozeného stavu‘ – řádu, který může obnovit pouze silný stát.“
Je teorie genderové performativity stále relevantní?
Svou teorie genderové performativity Judith Butler představil*a již v knize Gender Trouble (1990), jejíž základní tezí bylo, že přemýšlet o genderu či pohlaví jako o objektivní realitě není relevantní. Podle Butler žádná vnitřní esence neexistuje. Gender i pohlaví se jako koncepty utvářejí až v konfrontaci se společností a kulturou, do které jsme se narodili. Zároveň neexistují nikdy ve své finální podobě. Gender se neustále proměňuje a znovu ustavuje na osobní, ale i společenské úrovni.
Za 35 let od vydání knihy však genderová performativita přerostla v karikaturu sebe sama. Když konzervativci zesměšňují genderovou nekonformitu, často používají absurdní příklady – které často vychází právě z pokřiveného chápání genderové performativity. Pokud si koncept vykládají tak, že si gender obouváme jako boty, nebo že se můžeme všem navzdory identifikovat jako neživá věc, je to chybná interpretace. Gender sice je performativní, ale neznamená to, že bychom s ním hráli nějaké divadlo. Podle Butler je přesnější vnímat gender jako realitu, jež se vytváří v jednání a interakcích s druhými – gender se ustanovuje díky významům, které přikládáme sami sobě, svému bytí ve světě i tomu, jaké významy nám přisuzuje okolí.
Butler svou teorii v nové knize dále zajímavě rozvíjí. Vrací se do padesátých let minulého století, v nichž se rozdělení mezi genderem a pohlavím objevilo poprvé, a konfrontuje nás s mytologií, která gender obestírá. Klíčové je, že genderová identita vyžaduje reflexi – je to část naší „pravdy“ nebo nejniternější identity, kterou najdeme, jen když se ponoříme hluboko do svého nitra.
Důležitou roli v tom všem hraje tělo. Při oddělování genderu a pohlaví či tělesnosti a okolí je pak rozdíl arbitrární. Z hlediska tělesnosti se považujeme za ucelené jednotky, ačkoli s každým nádechem nebo každým vnímáním buňky kůže do sebe náš organismus vpouští prvky okolí a kousky sebe zase ztrácí. Tento proces „ko-konstrukce“ – neustálé vzájemné přeměny sebe i prostředí – se děje i na sociální úrovni. Na jedné straně se neustále částečně odevzdáváme druhým, na druhé zase přebíráme emoce, myšlenky a příběhy ostatních, které nás obohacují a nutí přehodnotit, co o sobě a o světě víme. Butler upozorňuje, že všechno, čemu věříme jako objektivnímu faktu, je do velké míry společensky konstruované a naučené chování. Sociálně utvářené je i naše vnímání reality. Právě v tom tkví podle Butler radikální potenciál – znamená totiž, že v realitě, do které jsme se narodili, nejsme uvězněni. Každý z nás má schopnost zkoumat stávající významy, vytvářet nové, a tím se podílet na tvorbě nového, solidárnějšího světa.
V knize Who’s Afraid of Gender? Butler přiznává, že s některými svými dřívějšími koncepty již nesouhlasí a dnes je vnímá jinak. Zatímco v knize Gender Trouble, stejně jako v dílech jiných tehdejších akademiček a akademiků, se dělení mezi pohlavím a genderem považuje za samozřejmé, nyní je otázkou, proč a jak vůbec vzniklo. Kniha Who’s Afraid of Gender? je přitom čtenářsky přístupnější – komplexní teorii posouvá do praktického světa a na příkladech ukazuje, jak různé skupiny zneužívají silné emoce a předsudky. Na zásadní text genderové teorie zajímavě navazuje a zároveň přináší užitečné postřehy, jak současnou politickou situaci pochopit hlouběji. Právě pochopení může být prvním krokem k tomu, jak zvrátit nevyhnutelné. Jak napříč všemu pokračovat ve vzdělávání, vzájemné pomoci a budování komunit, které nám vytvoří lepší vyhlídky na budoucnost. Protože ani ta, stejně jako gender, není vytesaná do kamene.
