Polky se bouří
Postavení žen v Polsku prošlo v moderní době paradoxním vývojem. Od progresivního socialistického modelu se posunulo k situaci, kdy je hlavní překážkou ženských práv katolická církev a strana Právo a spravedlnost, která jejím konzervativním požadavkům umetá cestu. Protesty proti potratovým zákonům však přivedly do ulic zástupy Poláků a ukázaly liberální opozici, že se církve nemusí bát.
Takzvaný Černý protest probudil v Polkách nečekanou energii. Na politické scéně se najednou objevila řada mladých političek, které se nebojí mluvit o problémech žen a chápou, že neoliberální diskurs Polsko ze zajetí pravicového populismu nevysvobodí. Expertky a novinářky bojují o svůj vysílací čas a místa na stránkách deníků a píšou polskou herstory. Poslední rok je totiž charakteristický řadou projektů, které vytahují na světlo roli žen v polských dějinách. Dobrá ekonomická situace vede k tomu, že pro ženy je pořád snazší si vybojovat lepší platy. Sexismus je sice nadále na každodenním pořádku, ale část společnosti jej už dnes vnímá jako něco, za co je třeba se stydět.
Ženy v postkomunistických zemích jsou dnes ve svérázné situaci: emancipace ve východním bloku postupovala rychleji než na Západě, především před rokem 1968. Dnes se tomu těžko věří, ale v některých zemích demokratického Západu, například ve Francii nebo Švýcarsku, získaly ženy volební právo až po válce. A až v roce 1977 byl v Německu zrušen souhlas manžela, chtěla-li se žena nechat zaměstnat. Ženy v Polsku a sousedních zemích byly do zaměstnání posílány: stávaly se rolnicemi, dělnicemi, tzv. pracující inteligencí. Hrnuly se do profesí, vyhrazených na Západě jen mužům. Jejich ekonomická závislost na otcích a manželích rychle klesala. Propaganda se ráda oháněla úspěchy fyziček, astronautek, traktoristek.
V praxi však emancipace ve východním bloku měla dost ohraničený rozměr. Pro ženy bylo zaměstnání druhým úvazkem, protože to byly stále ony, kdo pro domácnost pral, uklízel a vařil. Sexismus ve společnosti vzkvétal, výchova dětí byla považována také skoro výlučně za ženskou věc.
Po pádu Berlínské zdi se Polsko stalo jakýmsi hybridem. Na jedné straně je zde rozdíl mezi platy a žen a mužů výrazně nižší než v západní Evropě (v roce 2014 to bylo 7,7 % oproti průměrným 16 % v EU), na druhé straně byl zaveden zákaz potratů, který v Unii platí už pouze ve Vatikánu, Andoře a Maltě. Na jedné straně máme mnohem více vysokoškolaček než vysokoškoláků, na druhé straně podle průzkumu CBOS v 57 % procentech domácností je úklid výlučně úkolem ženy. A tak by se dalo pokračovat.
V posledních letech se však Polsko poměrně dynamicky mění, mimo jiné i v oblasti ženských práv.
Spolu s tím, jak klesá počet věřících v kostelích, stoupá podpora návratu ženských reprodukčních práv, nesouhlas s diskriminací nebo násilím na ženách a mladá generace si stále více uvědomuje, jak je důležitý feminismus. Děje se to, paradoxně, pod vládou pravicových populistů, nacionalisticko-katolické strany Právo a spravedlnost (PiS). Ale než se k tomu dostaneme, vraťme se o krok zpět a podívejme se, proč to měly ženy v demokratickém Polsku tak znesnadněné.
Práva žen prodaná církvi
Snad v žádné ze zemí východního bloku neodehrála církev rámci demokratické opozice tak obrovskou roli jako v Polsku. Protože se komunistům nepodařilo Polsko masově ateizovat – jako se to stalo v Česku nebo Východním Německu – a církev měla své kazatelny po celé zemi a byla tak silná, že z nich mohla vcelku beztrestně kritizovat vládu, dalo se s ní jen těžko vyjednávat. A po roce 1989 si za svou podporu opozice vybrala svou odměnu: tou byl vliv na transformaci země.
Levicoví i pravicoví politici s tím souhlasili, protože se báli, že by v opačném případě mohla církev začít hrát vlastní hru. V Polsku panovala dostatečně široká shoda, že se země má připojit k NATO a vstoupit do Evropské unie. Zjednodušeně řečeno polští politici čelili vydírání církve: buď s námi budete počítat, anebo přesvědčíme naše věřící, že zapojení do západních struktur není dobrý nápad.
Procesu podřízení státu církvi napomáhaly elity, které měly vliv na veřejné mínění. Často to byli upřímní katolíci, z nichž ti liberálnější věřili ve svazek s takzvanou „otevřenou církví“, tedy liberálnější části kléru. Dnes, kdy církev podporuje nacionalistickou vládu, je zřejmé, že to byly jen plané fantazie. Proti konkordátu, který byl podepsán roku 1993, však protestovalo jen málo lidí. Polsko se stalo církevním státem. Tímhle způsobem byla prodána mimo jiné i práva žen.
V roce 1993 byl zaveden dodnes platný zákaz interrupcí, který zná jen tři výjimky (těhotenství zapříčiněné znásilněním, ohrožující život ženy nebo s těžkým poškozením plodu), čemuž se říká „potratový kompromis“. Sexuální výuka ve školách byla zrušena a byly naopak zavedeny lekce náboženství, vyjmuté z kontroly Ministerstva školství. V roce 1998 byly také zrušeny také jakékoli příspěvky na antikoncepci.
Ženám nepomohla ani neoliberální ekonomická politika. Minimální podpora sociálně slabých a svobodných matek zkomplikovala ženám z nižších tříd rozhodnutí opustit násilnické manžele a postupující liberalizace pracovního práva je vydala na milost a nemilost zaměstnavatelů, kteří ve skvělém novém světě získali status průkopníků polského kapitalismu.
Jediná antiklerikální síla, postkomunisté, byli poraženi v roce 2005, a od té doby se už nikdy nevzchopili. Ti však nebyli nikdy příliš progresivní: spíše sázeli na lidskou závist vůči privilegované vrstvě kněží, ale práva žen jim byla vcelku ukradená. Nebylo to důležité téma ani pro dvě největší strany, jejichž konflikt zmítá polskou politickou scénou dodnes: proevropskou liberálně-konzervativní Občanskou platformu (PO) a nacionalistické Právo a spravedlnost.
Do roku 2015, kdy se ke kormidlu dostalo PiS, se nicméně podařilo dosáhnout určitých úspěchů. Polsko schválilo Istanbulskou úmluvu proti násilí a zpřísnilo tresty za domácí a sexuální násilí. Mnoho žen, zejména obyvatelek velkých měst, uvítalo médii prosazovaný model nezávislé business woman. Dívky a mladé ženy začaly vyjíždět za hranice, některé na výlet, většina pracovně, a poznávat díky tomu i jiný svět.
První dekády polského kapitalismu jsou nicméně i dobou ženského aktivismu, který zůstal stranou zájmu části liberálních aktivistek soustředěných na budování „občanské společnosti“ západního střihu. Protesty zdravotních sester a učitelek, energie vynaložená na pomoc hospodyním na venkově – ne všechno zapadalo do vlny nových trendů.
Vláda, která nenávidí ženy
Krajně tradicionalistická a církvi naprosto podřízená strana Právo a spravedlnost vyhlásila tažení proti ženám hned, jak se dostala k moci. Od začátku roku 2016 byla nouzová antikoncepce jen na recept s odůvodněním, že prý „děvčata ty prášky polykají jako bonbony“. Poté bylo pozastaveno financování umělého oplodnění a smeten návrh, který měl zlepšit porodní péči. Zvažovalo se také odstoupení od úmluvy proti násilí, která je podle církve zdrojem zkaženosti a degenerace.
Nakonec v parlamentu, „díky“ fanatické katolické organizaci Ordo Iuris, přistál návrh naprostého zákazu potratů. Dokonce i v případě znásilnění, ohrožení života nebo neodvratného poškození plodu (pravice nazývá takovou situaci „eugenickým potratem“). Projekt kromě toho zahrnoval kriminalizaci interrupcí: dnes hrozí vězení jen lékaři, nově by tam skončila i pacientka.
Církvi nestačí, že Polky – z nichž podle statistik absolvovala potrat každá třetí – musí v případě neplánovaného těhotenství hledat pomoc na černém trhu nebo porodit nechtěné dítě. Což není v zemi, kde neexistuje sexuální výuka, nic výjimečného. Kdo si to může dovolit, jede do Německa, Česka nebo na Ukrajinu, chudší Polky zažívají osobní tragédie. Internetová fóra jsou plná doporučení, jak vyvolat potrat pomocí nejrůznějších volně dostupných léků.
Na venkově, kde mají jediného gynekologa na celý okres a o životě lidí všechno ví místní kněz, je znesnadněn dokonce přístup k běžné antikoncepci. Na gynekology se vztahuje „klauzule svědomí“, takže mohou odmítnout předepsání jak běžné, tak nouzové antikoncepce, pokud je to v rozporu s jejich náboženským přesvědčením. Nepovolené zásilky léků ze zahraničí může zachytit pošta. V případě potratu je stále problémem stigmatizace: nazývání potratů „zabíjením nenarozených dětí“, „vraždou“ nebo „satanovým vítězstvím“ je v mnoha zemích marginálním folklórem, v Polsku jde o běžný jazyk.
Jestliže se žena rozhodne dítě donosit a porodit, stát jí toho také nenabídne mnoho. Dostupnost školek a jeslí je omezena, zaměstnavatelé porušují práva těhotných žen a jedinou státní podporou je program 500+, který se však netýká prvního dítěte a je téměř nedosažitelný pro svobodné matky.
Církev však chtěla mnohem víc: donutit ženy rodit těžce postižené děti (mimo jiné takové, které nemají šanci přežít více než několik dnů), riskovat během těhotenství život a stávat se matkami poté, co jsou znásilněny. A ty neposlušné posílat do vězení.
Černý protest
To už bylo na Polky moc. Celostátní stávka začala malým internetovým protestem, s kterým přišla Gocha Adamczyková z levicové strany Razem (Spolu): šlo o sdílení černobílých portrétů pod hashtagem #czarnyprotest. K akci se připojily různé feministické spolky a ženské inciativy. Organizační výbory z několika měst se propojily pomocí Facebooku. Právě tady se také připravovaly projevy, upravovaly první verze plakátů a posílaly výzvy do dalších a dalších měst.
Přípravy vyvrcholily Černým pondělkem, protestní akci, která se konala 3. října 2016. Zahrnovala ženskou stávku (podobnou té, která se konala na Islandu roku 1975 a je známá jako „Dlouhý pátek“) a také demonstrace, které se nakonec konaly ve 147 polských městech. V mnoha menších měst se jednalo o největší protestní akci, která se od roku 1989 konala. Celková účast se odhaduje na 200 tisíc demonstrantů.
Vláda byla rozdělená: úplný zákaz potratů nebyl jejím vlastním nápadem (ačkoli řada politiků ho podporovala), nechtěla však jít proti církvi. Nakonec celá akce skončila úspěchem: 6. října Sejm projekt odmítl. Nejde však zdaleka o vyřízenou záležitost, protože projekt se do Sejmu stále vrací v nových, poněkud uhlazenějších vydáních a ta vyvolávají další, už méně viditelné, ale stále ještě ostré protesty.
Masový a protivládní ráz protestů, které poprvé v dějinách demokratického Polsku vyhnaly do ulic také ženy z menších měst, způsobil, že se k nim začali hlásit opoziční strany, mimo jiné i největší Občanská platforma. Ačkoli se protesty týkaly hlavně zpřísnění interrupčních zákonů, ženy během nich přišly s řadou dalších požadavků, které se týkaly obecné morálky a byly mířeny proti nadvládě církve. Diskurs, který byl do té doby spojen jen se subkulturním feministickými prostředím, se stal v rámci veřejných debat mainstreamem.
Dosud velmi konzervativní liberálové začali podporovat záležitosti, kterých se dříve báli. Kromě některých feministických požadavků jsou to také práva komunity LGBT+. Varšavský Gay Pride, kterého se každoročně účastní tisíce lidí (další tisíce pochodují v jiných městech), je vnímaný jako projev protestu proti společnému nepříteli, kterého zosobňuje PiS.
Nástup vlády PiS tak mimo jiné vedl k posunu společenské debaty nalevo. A nejde jen o otázky morálky a etiky: dlouhé debaty na téma „proč PiS vyhrálo volby“ vedly také k tomu, že část liberálního establishmentu pochopila nutnost podělit se o zisky z transformace i s těmi nejchudšími. Pomohl tomu vznik nových levicových stran: nejprve Razem, později Wiosna (Jaro) v čele s charizmatickým Robertem Biedroniem, prvním vyoutovaným gayem v polské politice. Ačkoli žádná z těchto stran nemá šanci vyhrát, společně donutily opozici k tomu, že se přestala spolu s PiS přetahovat o to, kdo si u církve víc šplhne.
Šance na jiné Polsko?
Polsko je dnes zemí hluboce rozdělenou na dvě přibližně stejně velké poloviny. Starší generace volí buďto PO a mluví o Evropě a dnes také o lidských právech, anebo PiS a podporuje nedemokratické kroky (jako je kontrola soudnictví vládou nebo nacionalistický diskurs v polských školách) zavedené vládou. Mladší generace je radikálnější: volí buď mladou levici, anebo (což je častější) krajní nacionalisty typu SPD Tomia Okamury. Jejich voliči jsou zpravidla osoby s nižším vzděláním a horšími perspektivami. A s penisem. Děvčata podle všech průzkumu preferují levici.
Černý protest probudil v ženách novou energii. Slovo „feministka“ je stále méně vnímáno jako urážka, pro pravici ovšem zůstává synonymem výrazu „čarodějnice“. Ale ani aktivistky samotné se nemohou shodnout, co je feminismus. Patrný je zejména konflikt mezi starší a mladší generací, protože starší preferuje spíše pojetí liberální, kdežto mladší spíše sociální.
Jednotný není také postoj k polskému hnutí #MeToo, v rámci něhož několik žen obvinilo z obtěžování a znásilnění dva levicové publicisty. Prokuratura PiS toho využila k prošetřování prostředí levicových médií, celá věc však nakonec vyzněla do ztracena (někteří říkají, že je to dobře, pochybnosti budilo obvinění ze znásilnění, které údajně mohlo být „pomstou na bílém muži“).
Černému protestu se nepodařilo prosadit legalizaci potratů ani vyřešit tisíce jiných problémů, celá situace však vedla k lavinové sekularizací Poláků: každý rok jich stále méně chodí na mši (mezi mladými lidmi je to necelých 26 %) a staví se k církvi kriticky. Podle průzkumů většina (50–60 %) podporuje legalizaci potratů nebo registrovaného partnerství, o čemž mohla levice před několika lety leda snít.
Především se podařilo vykřesat naději, že až se jednou konečně podaří porazit PiS, peklo, které zažívají ženy, začne pomalu chladnout. Teď žijeme touto nadějí. Polsko stojí na prahu parlamentních voleb, které nás čekají na podzim. Šance jsou půl na půl. Pokud bylo vítězství PiS nutné k tomu, aby Poláci konečně opustili středověké myšlení, potom to trápení stálo za to. Pokud se liberální politici – a to je bohužel možné – nezačnou po vyhrané (doufejme) bitvě zase třást před církví. Ale to se snad nestane.
Z polského originálu přeložila Marie Iljašenko
---
