Jak chcete evakuovat vrabce? Literatura o klimatické změně aneb 11. září krát milion
Básník a novinář Jonáš Zbořil o české literatuře o klimatické krizi
“Po několika hodinách za svými stoly, 12. září 2001, začali všichni spisovatelé na Zemi neochotně zvažovat změnu povolání,” napsal Martin Amis několik měsíců po teroristickém útoku na newyorský World Trade Center. V komentáři pro deník Guardian vysvětloval, že románová imaginace byla po nárazech letadel v podstatě anektována. Z podobných výroků si vzápětí dělali legraci v seriálu South Park. “They nuked our imagination!”
O pár let později přidali Trey Parker a Matt Stone ještě jeden vtípek. “It will be 9/11 times a hundred,” říkají postavičky v loutkovém akčňáku Team America: World Police, přičemž násobek jedenáctého září s přibývajícím nebezpečím zvyšují do absurdních čísel. Tehdy ještě nepočítali s klimatickou změnou, jedenáctým zářím krát milion. Jak moc ohrožují tající ledovce literární - a obecně lidskou představivost?
Konec světa
Stejně jako si žádný spisovatel nedokázal představit dvě dopravní letadla narážející do mrakodrapů, mám pocit, že literatura má jen hrstku děl, v níž se Země objevila jako pustina, v níž už není místo pro život. Jistě, v Bibli zpustošila planetu velká voda (ale všechno nakonec dobře dopadlo). Svět bez přírody náznakem popsal i Philip K. Dick v předloze k filmovému Blade Runnerovi. Poslední život se tu přemístil do měst, nad kterými řádí nevyzpytatelné počasí a poslední zvířata jsou statusový symbol. Spousta dalších děl pak sice mluví o konci světa, ale myslí tím vlastně konec civilizace: lidstvo přichází o své humanitní kudrlinky a v troskách velkoměst, většinou zarostlých bujícími pralesy, se snaží znovu získat ztracenou noblesu. Jiný scénář jsme si donedávna nedokázali představit.
Nedávná zpráva Mezinárodního panelu pro změny klimatu a z ní odvozené heslo o “posledních dvanácti letech na záchranu” nepochybně probudila dosud největší zájem o klimatickou krizi ve světě. Klimatu se konečně věnují i mainstreamová média a hodní zemědělci, kteří pečují o přírodu, chodí dávat rozhovory i do bulváru. Už se také objevují umělecké texty, které se s přicházející krizí snaží vypořádat, a to dokonce i v jinak dost provinční literatuře v Česku.
Víc než noblesně pohoršený status
Prvním domácím dílem, které mě před několika lety zaujalo dystopickým obrazem světa, v němž pomalu ustupuje čára vodní hladiny a dlouhé suché pláně kryje kobaltové nebe, bylo Jezero Bianky Bellové. Klimatická změna tu možná nehraje hlavní roli, ale v jednom z nejúspěšnějších českých románů posledních let (bodoval po celé Evropě) se minimálně podařilo poodhalit souvztažnost mezi vysychajícím jezerem a celospolečenským úpadkem. Jezero se dnes jeví jako slušný předvoj textů o klimatické krizi, které by v budoucnu mohly přijít.
Druhá kniha věnující se změně klimatu vyšla letos. Jmenuje se Logoz a napsal ji David Zábranský. Na začátku tohoto románu stála otázka: Co kdyby nastal Elitexit? Kdyby Evropu opustila liberální elita? Jak vyprávění postupuje, začíná v něm sílit právě téma klimatické krize. Zábranský čtenářům představuje svět, v němž se vzdělaným intelektuálům opravdu podařilo zbavit špinavých dopravních letadel (díky Jeffu Bezosovi a Elonu Muskovi, v románu familiérně přejmenovaných na Josefa Bezoušku a Eugena Mušku) a posléze se i kompletně navrátit ke kořenům, někam ke zdravé, krásné Antice. Žádná auta, žádný konzum, žádný internet. Lidé po večerech diskutují ve stínu fíkovníků ve kdysi zdevastovaném Aleppu, kam se bledí Evropané přesunuli, protože se tu chtějí aklimatizovat na celoplanetární vedra. Tahle idylka samozřejmě končí temně.
Logoz je výjimečný hlavně proto, že nabízí o mnoho víc než jen noblesně pohoršený facebookový status. Je to skvělé čtení pro všechny, koho frustruje neustálé repostování obrázku psího spřežení uvízlého na roztávající ledové ploše. V tomto ohledu je Zábranský úspěšnější než například Šindelka nebo Denemarková. Oba dva se nedávno také pokusili proniknout do zásadních globálních témat. Šindelkova Únava materiálu se inspirovala uprchlickou krizí a vznikl esteticky natočený videoklip, který by se skvěle sdílel na zdech sociálních sítí, ale chyběla mu společenská analýza. Hodiny z olova, sedmisetstránková bible Radky Denemarkové, se zase tvářila jako obrovsky závažná kritika post-humanistické společnosti, ale ve skutečnosti nabídla jenom vyprázdněná hesla, ke kterým měli čtenáři bezmyšlenkovitě přidávat rozezlené smajlíky.
Není pochyb, že o klimatické krizi vznikne mnoho hysterických textů, olbřímích, pohoršených, knih a la Hodiny z olova. Vzniknou jistě i esteticky působící literární tryzny a la Šindelka. A objeví se určitě i texty, v nichž se klimatická krize stane více či méně nenápadnou kulisou, což už se ostatně děje - například v letošní novince Petry Hůlové. Zlodějka mýho táty vypráví o jedenáctiletém Maxovi, který těžce snáší komplikovanou rodinnou situaci. S postupujícími stránkami proniká do intimního příběhu okolní svět blízké budoucnosti, v němž společnost sužují nesnesitelná vedra.
Pohřbívání stromů
Z českých knih, které by si měli přečíst lidé, jichž se dotýká klimatická krize, bych ještě jmenoval kolekce poezie absolventa environmentálních studií Radka Štěpánka, výbornou básnickou sbírku Petra Borkovce - Herbář k čemusi horšímu, nebo třeba deníkové zápisky šumavského samotáře Romana Szpuka. Ze třech jmenovaných autorů se však pouze jeden explicitně vyjadřuje k probíhající environmentální katastrofě, a to Štěpánek. Jeho básně doporučuji těm, kteří potřebují truchlit. Borkovec se spíš hodí čtenářům, kteří se chtějí u listování alespoň usmát. Herbář je rafinovaná, vtipná pocta malé havěti nebo přemnoženým kormoránům, které už dlouhá léta štvou české rybníkáře. Szpukovy básnické deníky by pak měli číst ti, kdo prostě chtějí pobýt v přírodě, hledají absolutno pod větvemi šumavských smrků. Bez kůrovce. Jenom s františkánskou láskou ke všemu živému, k mouchám i k rehkům.
A pak je ještě jedna kniha, která dokumentuje již proběhlou environmentální katastrofu a s krizí imaginace se tak dokázala vyrovnat. Vlastně by se v mém výčtu neměla vůbec objevit, protože nejde o beletrii a ani není tuzemského původu, ale je tak dobrá, že by byla škoda ji vynechat. Jde o reportážní knihu Kronika budoucnosti od běloruské novinářky, laureátky Nobelovy ceny, Světlany Alexejevičové. V tomhle textu opravdu přestala fungovat příroda. Z životního prostředí se stala oběť, které není možné pomoci. “Jak přestěhovat všechny ty tvory?” ptá se jeden ze svědků černobylské katastrofy, které v knize Alexejevičová zpovídá, “Možná, že by se ještě dali nějak odehnat pozemští tvorové, jenže co udělat s těmi, co jsou pod zemí? S brouky a žížalami… Nebo těmi, co jsou nahoře na nebi. Jak chcete evakuovat vrabce nebo holuba?” Je to absurdní čtení, ve kterém se hloubí masové hroby pro hlínu i pro stromy.
Ztráta nevinnosti
Snažím se poslední dobou vyhýbat sociálním sítím, neprojíždět timelines. Nové články i statusy o menších či větších přírodních katastrofách mi lezou na nervy. Jsem přehlcený. David Zábranský mi ve společném rozhovoru řekl, že klimatická krize je nové náboženství a on “uvěřil”. Já také. Už nepotřebuji přesvědčovat, nechci se pohoršovat, nechci nic sdílet a už vůbec se nechci dojímat nad manželským párem, který podle webísku Good News Network vysadil milion stromů. Sdílet, lajkovat a číst mi už prostě přijde málo.
Zábranského jsem se také ptal, jestli i literatura není při stávající situaci málo. “Moje role končí s poslední stránkou té knížky,” řekl mi, nic dalšího už prý není součástí jeho práce. Měl pravdu, ale bylo to frustrující. Po přečtení Alexejevičové se cítím lépe. Už zase tuším, že literatura sice nezachrání ledovce, ale naši imaginaci ano. Bez ní nemůžeme spasit svět, ale ani se připravit na nejhorší. A kdo se umí připravit, má výhodu.
Jak říká černobylská učitelka Kuzmenkovová: “Změnil se svět, už se nezdá věčný, tak jako ještě nedávno. Země se najednou tak nějak zmenšila, stala se malou. Přišli jsme o nesmrtelnost - to se s námi stalo.” Zní to paradoxně, ale já se díky těmto větám cítím silnější.
---
