Dívka jako Alenka v síti divů: Emancipace za obrazovkou

Magdalena Michlová
29. 7. 2022

Co se stane s ženou, jakmile vstoupí do online prostoru? Promění se v dívku. Alespoň to tvrdí anglická teoretička a umělkyně Joanna Walsh. Kniha „Girl Online: A User Manual“ v Dublinu žijící autorky překračuje dominantní proudy mediální teorie. Online svět za obrazovkou Walsh nazírá jako říši divů za zrcadlem, která mediální uživatelku radikálně proměňuje a do značné míry emancipuje.

Koláž: Ondřej Trhoň

Online a offline svět rozděluje obrazovka. Ať už jde o obrazovku počítače, laptopu, tabletu, chytrého telefonu, chytrých hodinek nebo chytré televize, obrazovka představuje hranici mezi ženou a jejím „rozhraním (interface) rodu ženského“, jak Walsh svou „online dívku“ také popisuje. V dívku se žena mění automaticky po připojení k síti. Proč zrovna v dívku? Neboť, autorčinými slovy, „kdo jiný vládne mocí projevovat se čistě vizuální formou, kterou představuje režim obrazovky.“

@KočkaŠklíba

Dívka online je alenkovský subjekt, tvrdí Walsh, aby své čtenářky a čtenáře ještě více zmátla, nebo možná naopak – aby pomocí známé pohádky Lewise Carrolla jednoduše ilustrovala koncept, který je teoreticky tak obtížně uchopitelný. „V online světě jsem takovým alenkovským subjektem, z mé zmenšené verze se najednou stane verze obrovská a naopak,“ píše Walsh v dokonalém souladu se čtvrtým principem nových médií teoretika Leva Manoviche: variabilitou. Ta umožňuje mediálnímu subjektu existovat v nejrůznějších verzích a podobách sebe sama. Alenčiným cílem v druhé Carrollově knize je nabýt jedné konkrétní podoby: projít zrcadlem a stát se královnou. O vládu nad světem za zrcadlem – respektive online světem za obrazovkou – usiluje i Walshina „online dívka“: „jako tenoučký plíšek zlata dokáže dívka lisovat sebe samotnou, dokud nezaplní kyberprostor se všemi jeho dimenzemi.“ 

Svou identitu „online dívka“ vymezuje spíš negativně, skrze nejistotu – na základě toho, kým a čím v nevídaně proměnlivém světě na jeden vybraný okamžik byla. Podobně to už v roce 1995 naznačila taky Kathy Acker v Seeing Gender. Podle ní Alenka v říši za zrcadlem neví jistě, kým je a ani to, v jakém světě se ocitla a co je vlastně realita. Zatímco si ještě pamatuje náhlou změnu velikosti působením neznámého lektvaru a je podrobena tajuplným a mírně škodolibým hádankám Tydliduma s Tydlidýnem, může se Carrollova Alenka sotva prohlásit za „malou holčičku“ bez pochyb a úzkostí. 

Walsh ve velkém vychází z díla Judith Butler. „Online identita,“ jak Walsh navrhuje, „je formovaná prostřednictvím opakovaného jednání, mé já se stává jeho předváděním (performováním).“ Ono opakování je jednodušší díky algoritmům sociálních sítí. Jak se online dívce nabízí stále stejný obsah, který dříve sama vyhledala, stává se podle Walsh „příkladem sama sobě“: „Na Tumblru, Instagramu nebo Pinterestu utvářím sebe samotnou skrze obrázky věcí, které by mé já chtělo mít nebo jimi být.“

V říši za obrazovkou se dívce autorky Walsh nabízí nekonečné množství pozic, které může zaujmout, a to bez ohledu na žitou offline zkušenost v podobě věku, genderu nebo rasy. Není to samozřejmě neomezený výběr, ale přesto nám určitou svobodu určit si, jak se ostatním vymezíme, síť poskytuje. Jak v rozhovoru pro Guardian zmiňuje Butler, „jakmile jsme ‚podívčeni‘, vstupujeme do dlouhá léta budované dívčí říše – sféry místy rozporných konvencí, které vymezují dívkost v rámci společnosti. Nejde čistě o záležitost naší volby. Ani čistě o věc na nás vynucovanou.“ 

Walsh zde rozvíjí teorii performativních řečových aktů: „Jména jen nepopisují, ale rovněž pobízejí a konají, nařizují a zakazují.“ Jedním z takových řečových aktů je i naše chování na sociálních sítích, a to i tak banální, jako volba uživatelského jména začínajícího zavináčem. „Je to jako když Adam pojmenovával zvířata, ale tentokrát si jména dáváme my samotní a samotné,“ píše Walsh.

Svou teorií „online dívky“ Walsh nabízí pokračování i cestu k překonání převládajícího proudu současné mediální teorie. Chytá se přitom za slovo právě jednoho ze stále uznávaných „velkých mužů“ analýzy médií Marshalla McLuhanna. Ten totiž v souvislosti s médiem telefonu výslovně popsal i jeho uživatelku či možná ještě lépe aktérku: telefonistku. Ta je, jak Walsh píše, sexualizovaným subjektem, operačním systémem i hranicí střežící rozhraní zároveň – interface přitom žena konstruuje jako „obnovitelnou panenskou blánu roztahující se napříč nelineárním technickým časem.“ Schopnost písma zachytit slovo v prostoru definoval už Walter Ong. Walsh jako by na něj navazovala, když říká, že „offline svět zachycuje čas v prostoru“, kdežto „online představuje prostor zachycený v čase“.)

Knihu vydalo nakladatelství Verso

Blikající osvobození

McLuhannovo tvrzení, že „médium je poselství“ („the medium is the message“) se stalo snad nejcitovanějším fragmentem jeho bádání. Pro Walsh je médiem, a tedy poselstvím, online dívka. Online dívka je, řečeno s McLuhannem, extenzí dívky–ženy v reálném světě, v prostoru před obrazovkou. Nebo je to možná také amputace, narcistní protiklad, jako v McLuhannem popisované situaci, kdy noha po vynálezu kola jako by už tělu k ničemu nebyla. „Dívce její tělo překáží,“ říká Walsh, „je jejím světem i vězením.“ Kyberprostor, naopak, jako by nabízel určité možnosti emancipace.

Jak jen autorce částečně umělecký formát knihy dovoluje, zastavuje se dále u samotných slov, která k označování fungování sítě a na síti užíváme: „když obrazovka běží, říkáme, že ‚pracuje‘.“ „Já sama vykazuji známky života. Jsem schopna pracovat. Jsem ‚on‘. Může obrazovka (nebo i já) pracovat, když je (jsem) vypnutá? Jsem v režimu spánku? Sním, jako Alenka?“ Další odbočkou do Carrollovy říše divů se Walsh nesnaží pomotat čtenářkám a čtenářům hlavy, ani svůj text podobnými aluzemi zbytečně estetizovat. Ve skutečnosti sobě i nám pokládá jednoduchou, ale pro soudobou pozdně kapitalistickou společnost posedlou produktivitou klíčovou otázku: „je produktivita tou správnou cestou, jak něco hodnotit?“

Médium, formát či žánr Walsh chápe jako prostředek obrany. Klíčoví teoretici populární kultury Michel de Certeau a Umberto Eco měli pop za bitevní pole nebo arénu partyzánské války. Adresáti dominantním řádem produkované masové kultury tady bojují se svými utlačiteli (vládci kulturního průmyslu) o kontrolu nad významy věcí, mezi které patří i úplně obyčejné střípků každodennosti. Walsh obdobně píše, že se „naše existence stává bitevním polem,“ a dává i návod na cestu ven: „Chceme-li tedy zahájit ofenzivu, vyžaduje to obnovené zviditelnění fronty. Postava Dívky je vizuálním strojem, stvořeným za tímto účelem. Někteří jej použijí, aby konstatovali masivní charakter okupačních sil nepřítele v našich životech; jiní, odvážnější, jeho prostřednictvím odhadnou rychlost a směr jejich postupu.“ 

Vzpurné dívčí bytí

Dívka ve Walshině stylu se tak snad nemůže více vzdalovat konceptu vlivného francouzského kolektivu Tiqqun. Dívka z jejich Pokladů k teorii dívky představuje nástroj útlaku, je to „modelový občan, redefinovaný tržní společností od první světové války jako výslovná odpověď na hrozbu revoluce.“ Tiqqunovská dívka „je ztělesněním totálního a svrchovaného spotřebitele; právě tak se chová ve všech oblastech života.“ Tato „online dívka“ znázorňuje mnohem spíš způsob bytí, a to bytí aktivního, vzpurného. 

V „alenkovsky“ zvídavém pohledu na síťovou existenci spočívá dle mého snad nejvýznamnější příspěvek Walsh do současné teorie nových médií. Převládající technopesimistickou rétoriku – ať už tu akademickou, nebo populární (v podobě seriálů jako je Black Mirror) – osvěžuje důrazem na možnosti aktivního, významotvorného chování na síti. Osobně jsem na příspěvek do diskuze, jaký ve své Online dívce představila Joanna Walsh, čekala dlouho.

V offline prostoru osaměle balancuji na hranici šílenství, jehož původ je namísto povaze socio-politického systému, v němž se nacházím, připisován mé vlastní chemické imbalanci nebo třeba zděděné finanční negramotnosti. Na síti naopak, jako v říši za zrcadlem, jsme – slovy kočky Šklíby – šílení všichni. Toto šílenství je přitom zřetelně a nezpochybňovaně definované oním podivným světem jako nadindividuální strukturou. A aby toho nebylo málo, před jeho obyvatelkami a obyvateli se rozprostírá mnohem širší nabídka věcí a jevů potenciálně přeměnitelných v nástroje odporu, než jakými disponujeme v „reálném světě“: v prostoru před zrcadlem: když jsme offline.

Walshinou  – a mou – snahou není kyberprostor nekriticky adorovat a přeceňovat jeho emancipační potenciál, ale (pokud mohu mluvit za autorku z perspektivy čtenářky) doplnit teorii nových médií o příspěvek překonávající pouhou analýzu rizik a účinků na jejich uživatelky a uživatele. Boj s kyberprostorem Walsh totiž proměňuje v boj uvnitř kyberprostoru, kde nepřítelem není technologie samotná (tu lze spíše využít jako nástroj odboje), ale společensko-ekonomické struktury, které definují, co znamená a jak se vykazuje práce, produktivita nebo identita.

---

Magdaléna Michlová je akademická aktivistka hybridně žijící a působící v Ostravě, Praze a Olomouci.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít