Jen vydechnout s mobilem nestačí: duševní péče v zajetí digitálních platforem
Digitální aplikace suplující a doplňující duševní péči mohou přispět k rozvoji dobrých návyků. Ale ani důmyslně navržené meditační techniky nebo afirmace nedokážou napravit systémové nedostatky.
Ilustrace: Ondřej Trhoň
Dřív jsme se na roboty napodobující člověka dívali se zájmem. Dnes se role otočily – teď jsme zkoumavému pohledu umělé inteligence podrobeni my. Alespoň tedy v české aplikaci Vos neboli „tvém psychologovi do kapsy“, jak stojí na jejím webu. Vos nabízí seznam krizových kontaktů, průvodce meditacemi nebo dechová cvičení, ostatně takové funkce si zřejmě nemůže dovolit postrádat žádná služba tohoto typu. Pak tu jsou také afirmace, tedy pozitivní motivační zprávy, různé testy nebo právě rozmluvy s virtuálním asistentem-generátorem textu. Psychologickou pomoc teď suplují roboti.
„V jedné části apky ti AI klade doplňující otázky podle toho, co tam napíšeš. Když se mě ptala, co mě dokáže naštvat, napsala jsem něco jako ‚Když je někdo zlý na moje rodiče.‘ Pak se aplikace doptala: ‚A pamatuješ si situaci, kdy byl někdo zlý na tvé rodiče?‘ To mi občas přišlo reálně fajn, že se člověk pokusí i zamyslet. A dokážu si představit, že bych to pak mohla řešit na terapii hlouběji,“ ukazuje mi aplikaci Vos ve svém telefonu Patricie. Začala ji používat nedávno, když na chvíli přestala docházet na klasickou terapii. Cílená reklama na Vos denně zaplavovala její Instagram. Patricie také dostala velkou slevu na prémiové členství, a proto si ho zaplatila – jinak stojí osmdesát dolarů ročně. „Vos mi ale moc nevyhovuje. Některé funkce jako třeba řízené meditace mi přijdou dobré pro lidi, kteří nemají moc zkušeností, ale jinak moc nevěřím, že by to mohlo nahradit klasickou terapii. A pokud jo, určitě ne u někoho, kdo má nějaké závažnější duševní potíže,“ předesílá Patricie, že předplatné už si neobnoví.
Jako doplněk širší péče o duševní zdraví vnímá aplikace, jako je Vos, Nepanikař nebo Opatruj.se, také psychoterapeutka Aneta Dorazilová: „Mohou pomoci například při zvládání úzkostných stavů nebo udržování nějakého režimu. Řekla bych, že to je hodně individuální a záleží, co konkrétní člověk v terapii řeší a do jaké terapie se rozhodne jít, například jestli se mu opakují vztahové potíže nebo zažil nějakou velkou ztrátu či je na něčem závislý.“ Dorazilová zmiňuje, že aplikace mohou pomoci v budování některých návyků, které mohou přispět ke stabilizaci duševního stavu. Týká se to zejména relaxačních technik nebo psaní deníku. Tyto prvky vycházejí z takzvané kognitivně-behaviorální terapie (KBT), což je terapeutický směr, jež pomáhá zvládat některé nepříjemné symptomy, jako jsou pocity úzkosti. „Na druhou stranu ale KBT moc nepodporuje vytvoření vztahu mezi klientem a terapeutem, což se děje ve směrech jako psychoanalýza,“ srovnává Aneta Dorazilová.
Otázkou je, jak moc toto vytváření návyků vychází právě z praxe KBT – zdá se totiž, že až moc snadno zapadá do logiky ostatních digitálních platforem, které se snaží přitáhnout naši pozornost přívalem notifikací. V chytrých zařízeních nosíme často celý svůj život. Co znamená, že ve stejnou chvíli může přijít třeba upozornění z TikToku i aplikace na podporu duševního zdraví? „Platformizace péče o duševní zdraví by mohla přispívat k senzorickému přetížení už tak přetížených lidi – tedy že místo rozhovoru s druhým člověkem budou koukat do mobilu,“ říká Dorazilová.
Patricie přiznává, že si notifikace z Vos už vypnula, připomínaly jí třeba úkoly z Duolinga, jiné služby, která je zaměřená na výuku jazyků. „Takže třeba jedeš ve 23:50 z klubu a pouštíš si dechové cvičení, aby sis odbyl alespoň jednu aktivitu. Přitom je možná pro lidi v opravdu špatném rozpoložení lepší, když nad tím budou přemýšlet méně,“ uvažuje pětadvacetiletá Patricie, která se potýká s klinickou depresí a úzkostmi.
Nutné minimum duševní hygieny
Když si s Patricií povídám, dojdeme k tomu, že terapie má pro nás nádech i určitého rituálu, stabilního okénka v daném týdnu nebo čtrnácti dnech, které představuje příslib alespoň chvilkové úlevy. Možnost mít u sebe prostředek něčeho podobného kdykoli se může zdát lákavá, jenže na základě vlastních zkušeností s návštěvami psychoterapeutek se shodujeme na tom, že konstantní přítomnost aplikace působí spíš zvláštně neurčitě a neosobně. Že se ztrácí pocit stability vycházející z ukotvení v týdnu. Těžko se lze těšit z představy otevření takové aplikace.
I ta nejpřesnější otázka, kterou může uživateli aplikace položit virtuální asistent jeho duševního zdraví, je výsledkem techniky word2vec, algoritmického hledání nejpravděpodobnějších slov a frází, které mohou reagovat na zadaný vstup. „AI nedokáže poznat, co potřebuju slyšet, jakým směrem se posouvám, neuklidní mě slovy, že to zvládneme nebo že vidí, že se mám líp. Neporovnává můj současný stav s osobním záznamem, který si zřejmě vede z jiných důvodů. Zní mi vlastně děsivě, kdyby ho měla. Člověk pozná texty vygenerované AI, a ještě jsou k nim naházené emoji. Působí to na mě jako: ‚chceme ti prodat mindfulness seminář‘. Ta aplikace asi nějak odpovědi shromažďuje, aby se učila. Ale dává hrozně lacinou zpětnou vazbu v duchu toxické pozitivity: úsměv Patricka Batemana z Amerického psycha, chce s tebou intenzivně kamarádit,“ hodnotí Patricie své rozmluvy s aplikací.
Během rozhovoru také zmíní termín gamifikace, posléze hledá, jakého statutu na svém účtu ve Vos už díky své aktivitě dosáhla. Ukáže se, že sedím u stolu s „Mentálním guru“ – alespoň podle Patriciiny hodnosti v aplikaci. Emoji květin, úsměvů, zaťatých paží i stoupání po žebříčku na základě používání aplikace – všechno to na mě působí jako další projev infantilizace korporátní komunikace. Jako bychom už o ničem – ani o svých trápeních – nedokázali mluvit mimo rámec vymezený instagramovými influencerskými profily a cool start-upy, kde lidé nejsou jen kolegové, ale i kamarádi, neřkuli rodina.
Co platformy zaměřené na duševní zdraví limituje, je fakt, že součet vybraných částí, postupů a nástrojů psychoterapie se nerovná jejímu celému přínosu. „V terapeutickém vztahu se může odehrát něco důležitého, v čem ten člověk v osobním životě třeba opakované selhává a zraňuje se a co se během terapie může poprvé odehrát jinak,“ zmiňuje psycholožka Aneta Dorazilová. Ale jedním dechem dodává, že aplikace mohou pomoci tam, kde není péče o duševní zdraví žádná: „Pro mladé lidi, kteří pochází ze znevýhodněného prostředí a kterých bude u nás čím dál více, když počítám i děti ukrajinských uprchlíků, mohou platformy být alespoň jakési minimum v péči o duševní zdraví a v nějaké výchově ke zdravému prožívání emocí. Podle mne ty aplikace nenahrazují až tolik psychoterapii jako spíš nějakou emoční výchovu, která doteď chyběla třeba už na základních školách.“
Když se člověk rozhlédne okolo sebe, baví se s přáteli nebo třeba jen otevře stránky veřejné pojišťovny s nabídkami konzultace v rámci pojištění, může získat dojem, že péče se nemusí dostat všem, kteří o ni stojí nebo ji potřebují. Když přihlédneme k aktuálně probíhající politice škrtů, můžeme se oprávněně bát, že takových situací možná bude přibývat. Například některé univerzity v USA kvůli nedostatku financí, a tedy i kapacit, nabízejí zprostředkování péče o duševní zdraví právě aplikacemi.
Tým mediálního teoretika Jamese N. Gilmorea zveřejnil nedávno v odborném časopise Television & New Media studii zabývající se právě rozhodnutím institucí jako součást péče o duševní zdraví využít aplikaci. Studie poukazuje na to, že se tím mění vztah mezi pacientem a terapeutem, de facto se tedy očekávanou pomocí stává samotný nástroj, rozhraní. Bez naší aktivity je aplikace nečinná, zmrazená, nebude se pokoušet (mimo často kontraproduktivních notifikací) nakřápnout skořápku, do níž se můžeme skrýt. Práce je přesunuta – jak už to v digitální ekonomice chodí – na nás. Můžeme na sobě pracovat kdekoli, kdykoli. Proto Gilmore spolu s týmem označují podobné aplikace asistované terapie za slepou uličku. Jde podle nich o „platformu založenou na normativním chápání duševního zdraví, která neuznává zdravotní rozdíly a místo toho využívá neoliberální logiku, aby uživatelé poskytovali své vlastní údaje jako formu podpory, práce a péče. (…) Léčba se stává sérií pracovních úkonů.“ Aplikace jako Vos neposkytují dialogickou péči a neberou v potaz složité potřeby vycházející z komplexity lidského života.
Digitální psychoterapie za časů pandemie
Vždycky mě zajímalo, jestli a co je se mnou špatně. Když jsme na střední škole dostali základní informace o psychologii, snažil jsem se v poznámkách z hodin najít sám sebe, to, co mě z přehledu základních charakteristik vystihuje a jaký je můj problém. Samozřejmě jsem se promítal také do každého druhého článku o psychickém zdraví, které jsem na internetu hledal pravidelně, když mi nebylo dobře. Na terapii jsem asi chtěl jít, zažít ji, ale zároveň jsem nevěděl, jestli můžu, jestli jenom příliš nepodléhám sezónním splínům.
Změnila to až karanténa. Po prvním roce bylo jasné, že dál to už nepůjde, určitě ne bez něčí pomoci.
Výjimečná situace pochopitelně některá sezení překazila a v takových chvílích se naše setkání s terapeutkou přesunuly do online prostoru na komunikační platformu Skype. Svým způsobem jsem se vrátil do dospívání, kdy tyto chatovací služby simulovaly blízkost, vytvářely mezi lidmi tichou místnost, kde je možné mít konverzaci pod kontrolou víc než na chodbě školy. Když se ale najednou přes Skype máte místo každodenních teenagerských problémů bavit o citlivých věcech, které zpravidla neříkáte ani svým blízkým, může to působit nepatřičně.
Hladce jsme se s terapeutkou spojili, všichni se tomu ostatně kvůli pandemii naučili. V jednu chvíli mě však vykolejilo něco, co jsem na běžných sezeních nezažíval – zhnusení nad vlastním obrazem. Fyzické já natažené na pohovce nedokázalo vydržet pohled na já medializované v horním rohu obrazovky, dvě různé osoby, kdy jedna vykládala, jak se cítí ta druhá.
Hlavou mi znělo: Co ty o tom můžeš vědět, určitě se pleteš, vykládáš nesmysly, takhle se přece necítíš. Ať mi zmizí z očí, nedokážu od něj odtrhnout zrak! Nejistota vůči vlastní tváři nezmizela se zavřením rozhraní videohovoru, cizí obličej, cizí ústa, cizí oči, nos jsem několikrát spatřil ještě v zrcadle.
Sítě posedlé duševním zdravím
Platformy zaměřené na péči o duševní zdraví, i ty, které se mohou stát pouze zprostředkovanou, medializovanou, dočasnou pomyslnou ordinací, pojmenovávají skrze osobní zaznamenávání naše pocity a tím je zpřítomňují.
V nesnesitelnosti pohledu do vlastní tváře se zhmotnily všechny pochybnosti a zřejmě pochroumaný vztah k sobě samému. Stroj nám v takových okamžicích vykresluje portrét, který zrovna v tu chvíli možná nepotřebujeme spatřit. Úzkostné záchvaty nebo depresivní stavy se podobají zpětnovazebné smyčce, která v podobě učícího se algoritmu připomíná samotnou výpočetní techniku, s níž se je snažíme řešit – když se zacyklíme ve výčitkách nebo sebeobviňování, jak je nám nanic, mnohdy koneckonců ani jiná možnost vzhledem k časté nedostupnosti psychologické pomoci nezbývá.
Je to patrné při pohledu na nejvytíženější uzly současného internetu. Sociální sítě jsou zaplavené obsahem, který se věnuje duševnímu zdraví (a to si moje algoritmy asi zatím nevšimly, že bych mohl dobrým cílem takového obsahu!) – může to být laciná útěcha a uzavření se v bezpečné ohrádce afirmací, lze se probírat různými co nejvíce uklidňujícími obrazy, jež mají evokovat mindfulness (jak lze při takové plnosti mysli ignorovat všechny problémy současného světa?), nebo redditovými vlákny, v nichž diskutující odpovídají na upřímně míněnou otázku a navršené argumenty, proč se nezabít. Patří sem přiznání influencerek a influencerů nespočty různých komunit okolo různých nepříjemných stavů a zkušeností s nimi, sebediagnostika před nahodilým obecenstvem nové televize-TikToku nebo celá pochybná spirála obsahu s klíčovým slovem dopamin o tom, kterak si ho máme „správně dávkovat“.
Očividně i běžné platformy jsou posedlé přízrakem neviditelného trápení a tento přízrak je stále viditelnější. Témata týkající se duševního zdraví si k nám najdou cestu, i když o ně nemáme zvláštní zájem nebo nás nic netrápí. Naše digitální životy na metaplatformách mají na náš psychický stav nepopiratelný vliv – ať už obsahem všeobecně, nebo diskurzem. Ten je protichůdný, deklarovaně léčivý (#selfcare), zároveň osvobozující i svazující, přívětivý i vypočítávající a srovnávající míru depresí.
Aplikace simulující terapie jsou úzkou výsečí této mašiny na různé druhy pocitů, ať už těch, které zůstávaly v terapeutických ordinacích, i ty, které v těchto službách zanecháváme. Naše nejistoty a trápení najednou zanechávají digitální stopu a jsou dostupné vždy na dosah prstu. Alespoň pro mě je ale cennou vlastností terapie právě jasně vymezený prostor, který můžu na chvíli svobodně vyplnit svými problémy, a to i díky postupně budovanému vztahu.
Přitom se může zdát, že podobný odkládací prostor nabízí i virtuální ordinace, nebo vzhledem k jejich podobě by se dal říct spíš psychologický hub – jejich zjevná mediální podstata evokuje pocit alespoň částečné anonymity. Stejně jako v internetových diskusích, i tady nikdo neuvidí vaši tvář, ať budete aplikaci plnit sebevíce zničujícími stavy. Takové bezpečí je však jen těžko ověřitelné, protože jen málokterá služba se v současném nastavení digitální ekonomiky vyhýbá sběru dat – třeba už jen ve jménu zlepšování vlastních funkcí.
Takto úzce ohraničený prostor se může zdát bezpečný a do jisté míry asi i je: informace, které do něj jeho uživatelé vyťukávají, mohou být šifrované, určené jen pro ně a případně jejich pomocníka v cestě za šťastnější verzí jejich já. Avšak zároveň jako by zasévaly, kypřily a zalévaly dojem, že naše psychické zdraví je jen naše věc a že když ho budeme dostatečně obdělávat, můžeme svůj profil zušlechtit k obrazu svému. Tím přiléhají k logice ostatních internetových služeb, které za posledních patnáct až dvacet let vznikly. Když budete krmit svou digitalizovanou identitu dostatečným množstvím vstupů, čeká vás (zřejmě) odměna – třeba pocitem, že pro svůj well-being „přece něco děláte“. Stejně jako si lze vybudovat atraktivní a přístupnou personu pro efemérní internetové obecenstvo na Instagramu, těmi správnými postupy půjde být i lepším člověkem. Personalizovaná péče pro mediatizovanou personu. Všechno vyřešíme sami jako jednotlivci, v pohodlí, jen s naším chytrým zařízením…
Vytvořit poptávku i nabídku
Všeprostupující miasma individualismu už nakazila leccos. Už moc dlouho se dusíme konstatováním, že si za svoje trápení můžeme sami. Třeba můžeme. Ale za tu relativně krátkou dobu, co chodím na terapii a snažím se tak najít třeba jen chvilkovou úlevu, se mi psychika jeví jako zašmodrchaná síť vlivů, proměnných, nejistot, protikladů a protimluvů, rozpolcení, vzpomínek, překonaných i zapuzených trápení, strachů, osobní historie a koneckonců i názorů. Afirmace jsou od toho, aby nás utvrdily v naší hodnotě, přesvědčily nás, že se problémy nějak vyřeší. Jsou tak stále sice drobnými, ale přece jen důležitými sloupy, které podpírají étos individuální zodpovědnosti. Naznačují možnost se v „nejlepším možném systému“ vymanit ze zděděných třídních podmínek a díky vlastní snaze překonat těžké hodiny, dny, měsíce, roky (?) psychických obtíží.
Jenže nikdy nejsme sami. Jak se cítíme, je výslednicí společenských vektorů, které se zatínají do našeho vnitřního rozpoložení. Když je nasměřujeme do obrazovek vyzařující uklidňující atmosféru, dozvíme se možná jen to, jak se dneska máme. Možná se nás taky zeptají proč. A možná díky tomu s nimi zabředneme v docela živou konverzaci. Ale není důležité i to, před kým brečíme a komu dáváme sebe sama všanc? Aplikace obecně vzato vyžadují interakci, performujeme v nich, standardizovanými gesty vyjadřujeme záměr v souladu s jejich funkcionalitou. A mě přitom často drží nad vodou jen vědomí, že někoho nechci zklamat.
Není proto právě v době, kdy se aplikace jako Vos stávají stále populárnějšími, načase říct si, že jejich obliba není skvělý úspěch, ale symptom dlouhodobě opominutého problému světa, ve kterém žijeme a který nevyřeší ani afirmace pro dnešní den? A spolu s tím se rozhodnout, že alespoň do nějaké oblasti života nemusíme pouštět technologizační logiku – protože o duševním zdraví možná nemusíme přemýšlet jako o další nevytěžené oblasti, kam můžou zvesela téct investice.
Kapitál svým tlakem na výkon, sebedohled a „tvrdou práci“ vytváří další zdroje pro další vlastní růst. Moje deprese – prohlubující se vizí sociálního i klimatického rozvratu – pak budou vydělávat na další investorské byty. A bojím se, že v tom mi Vos ani další z jeho konkurentů nepomůžou.
Štěpán Šanda pracuje na FHS UK, studuje doktorát na FSV UK a jako kulturní publicista přispívá do různých českých médií.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
