Jazyk jako bezpečný prostor
Bez jazyka je lidská společnost nemyslitelná. Slouží jí nejen ke komunikaci, ale i k udržování mocenských vztahů. Mimořádné nebezpečí skrývá stereotyp „pravého mužství“, jehož extrémním důsledkem jsou femicidní střelby na školách. Střelba na FF UK ukázala, jak nejsme schopni formulovat potřebná preventivní opatření. Přitom inkluzivnější jazyk by nám prospěl všem.
Trigger Warning: Text se částečně vrací ke střelbě na FF UK.
Jazyk je stavební materiál výjimečného druhu: konstruuje společnost, upevňuje její struktury a formuluje její zákony a pravidla soužití. Ve společenských diskurzech lidé ovlivňují dění, hodnotové žebříčky i priority k řešení. Badatelské autority v oblasti rétoriky Lisa Villadsen, Christian Kock a Thomas B. Farrell nazývají tyto jazykové aktivity „rétorickým občanstvím“ a přidělují jim zásadní význam – právě v diskurzech se intenzivně rozvíjejí a pěstují důležité občanské kvality jako přátelské mezilidské vztahy a smysl pro sociální spravedlnost. Rétorické občanství propojuje lidi napříč názorovými a zájmovými spektry a poskytuje možnost tříbit názory a postoje v debatách. Vstřícné ovzduší komunikace může některým jedincům pomoci formulovat osobní problémy a vytvářet bezpečný prostor k jejich řešení či alespoň k nastavení terapie, a může tak fungovat jako prevence násilí.
Jazyk má dvě základní funkce: komunikativní a mocenskou; může být dobrým sluhou, nebo zlým pánem. Jazykové rituály produkují a kontrolují hierarchie osob. Již první vteřiny komunikace zařazují osoby do sociálních pozic; záleží na tom, jak se lidé zdraví, kdo koho jak oslovuje, kdo komu tyká či vyká, kdo první podává ruku. Kromě sociálních hierarchií reprodukuje jazyk též hierarchie pohlaví: před více než padesáti lety začaly političky veřejně debatovat o tom, proč jsou muži považováni za racionálnější, schopnější a výkonnější pracovní síly, za lepší politiky i šéfy, proč jsou muži za srovnatelnou práci lépe odměňováni než ženy nebo proč má veřejný projev mužů intenzivnější účinky. Zkoumáním jazyka se zjistilo, že to souvisí s jazykem, který funguje jako strážce patriarchátu.
Prostředky hierarchizace pohlaví v češtině detailně analyzovala autorka tohoto článku v knize Reprezentace ženství, vydané v letech 2018 a 2023. Zahrnování pod genericky míněné maskulinum zneviditelňuje ženy ve veřejném dění v češtině ještě intenzivněji než v jiných jazycích. Sociální postavení žen ovlivňuje i distribuce rodu: učitel vyvolává vyšší představu prestiže než učitelka, fanoušek je brán vážněji než fanynka, diplomatka se jako rodový protějšek diplomata nepoužívá. Některé ženy proto raději samy sebe označují v maskulinu: „Jsem daňový poradce.“ Vzniká začarovaný kruh: ženy se symbolicky vřazují do takzvaně mužských domén, tím však nadále legitimizují prestiž mužů.
V češtině se dají vymezovat „tradičně“ ženské a mužské sféry i používáním koncovek: názorným příkladem je tvar zájmena v názvu pořadu Sama doma, jenž vylučuje muže z péče o dítě. Každý všední den od svého vzniku v roce 1998 tak název pořadu přispívá ke komplikacím mužů, kteří musejí přesvědčovat soudy i veřejnost o své schopnosti postarat se o dítě. Koncovkou zájmena vykolíkovaná péče o dítě jako čistě ženská záležitost se ženám vymstí při vstupních pohovorech do firem – tam bývají automaticky považovány za nespolehlivé pracovní síly, které mohou kdykoli „vypadnout“ kvůli péči o dítě (nebo o starší členy rodiny), zatímco u mužů se toto téma neřeší. Česká televize se patriarchálním pojetím péče o dítě připravuje o část mužského diváctva; zdá se přitom, že to nevnímá, neboť ženský název pořadu opakovaně brání jako „zavedenou značku“ (jak zaznělo v odpovědi ČT na autorčin návrh alternativního názvu S námi doma).
Mýtus alfa samce
Mimořádné nebezpečí skrývá stereotyp „pravého mužství“, vždy znovu reprodukovaný na základě cílené i podvědomé volby jazykových prostředků a strategií. Trh práce, média, reklama, film a umění obecně, sociální sítě i politická scéna konstruují ideál dominantního, silného, sebevědomého, soutěživého, sexuálně vždy připraveného, výkonného a neselhávajícího „alfa samce“. Jeho okolí věří, že alfa samec za ně vyřeší i obtížné situace, obdivuje jej nebo se jej dokonce bojí; ženy mu samy padají k nohám. V politické funkci jedná alfa samec pragmaticky a agresivně; ignoruje odlišné názory, vyžaduje a odměňuje oddanost, preferuje rychlé akce i za použití vojenské síly, nemá soucit se slabšími. Neúspěchy přičítá všem kromě sebe. V dobách rozkvětu populizmu se mýtus alfasamcovství může jevit jednoduchým a spásonosným receptem na složité situace a jako takový se výrazně podílel na úspěchu kariér Vladimira Putina a Donalda Trumpa. (Není snad třeba zdůrazňovat, že „alfa samce“ volí muži i ženy.)
Zbožštění „pravého mužství“ má svou odvrácenou stránku: tlak na naplňování s ním spojovaných požadavků se stává toxickým pro muže i pro společnost. Prohrávají-li vyznavači alfasamcovství v konkurenci ostatních mužů, projeví-li slabost, sklízejí-li odmítavé reakce od žen a přidá-li se navíc výsměch a šikana z okolí, sahají někteří z nich k násilí, poněvadž vědí, že tím zaručeně vzbudí pozornost a strach. Znepokojivý signál o tom vyslala tragédie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity 21. prosince 2023. Internetový deník Alarm záhy poté uveřejnil třídílnou sérii rozhovorů s experty na střelby na amerických školách; kriminolog Eric Madfis a sociální vědec Alexej Anisin v ní vysvětlovali příčiny střeleb. Abychom střelbám porozuměli, podotýká Eric Madfis, musíme zohlednit nikoli pouze frustrace a vztahové a sexuální problémy pachatele, nýbrž především širší sociální a kulturní kořeny jevů. Konkrétně se američtí experti na střelby zmiňují o stereotypu toxické maskulinity; uznávají roli situační prevence (detektorů kovu, kontrol tašek či nácviku reakcí), avšak hlavní důraz kladou na sociální prevenci. Místo nákladných technických opatření bychom měli usilovat o vytváření pozitivního klimatu ve školách a kvalitních vztahů mezi studujícími a vyučujícími, říká profesor trestního práva Eric Madfis.
Femicidní podtext střelby na FF UK
O vrahovi z FF UK zjistila CNN Prima News, že měl dlouhodobé problémy ve vztahu k ženám. Mimo jiné sledoval porno, kde vystupovaly ženy nalíčené jako mrtvoly. Střelba na FF UK měla být pro něj „satisfakcí za nakumulované frustrace“; svou roli údajně hrál tlak rodičů na úspěchy ve studiu. Střelec z FF UK naplňuje rysy pachatelů-misogynů, popsaných Anisinem a Madfisem, a dalších, kteří nožem nebo střelbou zaútočili na nic netušící veřejnost – jen za leden a únor bylo v Česku zaznamenáno několik napadení. Plánoval-li vrah z FF UK mstu na ženách, zvolil to pravé místo zločinu. Dobře věděl, že spolu s ním na fakultě většinově studují ženy.
Aby se problém toxické maskulinity útočníků a femicidy (vražd páchaných na ženách z důvodu nenávisti vůči nim) dal vůbec identifikovat, je třeba opustit obsahově sterilní mentální šablony a změnit vyjadřování, jehož prostřednictvím média i veřejnost věc uchopují. Útočník bývá zpravidla označován za „tichého introverta“ – „byl tichý, neprojevoval se, vůbec nevynikal“ – či „tichého studenta“, „tichého samotáře s poruchou“, „nenápadného psychopata“. Často ani odborné autority nedohlédnou za okraj pachatelových osobních frustrací: po povrchu věci klouže názor psychologa, že vrah z FF UK byl „frustrovaný z nedostatku intimit“ (extra.cz). Jeho kolega o vrahovi soudí: „Dokud bude narůstat nespokojenost populace a její frustrace z arogance moci politické, výkonné i soudní, budou se podobné zoufalé akce opakovat. Protože násilí je poslední zbraní bezmocných“ (iDnes.cz). Psychoterapeutka tvrdí, že vrah z FF UK „byl totální zoufalec, kterému se vůbec nepovedl život, úplně si ho zhatil. Dlouho mu muselo být strašlivě špatně, musel vnitřně strašlivě trpět a nevěděl proč“ (plus.rozhlas.cz). Poté, co matka jedné zemřelé studentky iniciovala instalaci billboardu se slovy o krvi na rukou vlády, nešťastně reagoval ministr vnitra: „Rozumím žalu a zoufalství pozůstalých, které prožívají, ale viník té tragédie je jen jeden, pachatel sám. Hledat viníka jinde není fér“ (iDnes.cz). Po lednovém pokusu žáka základní školy v Rudolfově střílet na učitelku prohlásila policejní mluvčí, že hoch měl „pravděpodobně problematické vztahy se spolužáky“ (iDnes.cz).
Systémový problém misogynie a femicidy je zjednodušován na snadno srozumitelné pachatelovy osobní trable nebo na blíže nedefinované potíže doby. Obojí je povážlivě zavádějící. Prvé činí snahy o nápravu předem marnými: pachatel je přece mrtvý, případně ve vězení. Druhé znemožňuje dobrat se kořenů násilí a přijmout opatření: neboť kdo a jak by měl řešit onu „aroganci moci politické, výkonné i soudní“? Vtírá se pocit odevzdanosti osudu – dnešní společnost je prostě taková… Fenomén misogynie pojmenoval alespoň psycholog Marek Madro po útoku chlapce na gymnáziu v Spišské Staré vsi v lednu 2025 (YouTube kanál Denníku N). V odpovědi na klíčovou otázku moderátorky, zda byla náhoda, že napadeny byly ženy, popsal Madro prohlubující se misogynii, vysoce nastavené požadavky na úspěšnost, vliv influencerů, toxickou maskulinitu, selhávání systému. Psycholog se zmiňuje o chybějící komunikaci: snadnější než rozmlouvat se zdá zaútočit. Tragédii se dalo předejít, podotýká Madro; umíme spolupracovat, máme odborníky, ale bojíme se diskuzí a konfrontací.
13. února 2025 přenášela Česká televize debatu poslankyň a poslanců o závěrech vyšetřovací komise ke střelbě na FF UK za nepatrné účasti sněmovny. Co se příčin týče, za řečnickým pultem zaznívaly nářky o oblibě bojových počítačových her, tzv. stříleček, sledování porna už od dětství, šikaně a kyberšikaně, domácím a sexualizovaném násilí. Poslanectvo navrhovalo zlepšení dostupnosti krizových linek, zákaz tlumičů na krátkých zbraních, preventivní programy (bez upřesnění). Nikdo se nezmínil o potřebě zpochybňovat stereotyp toxického mužství a řešit jeho nebezpečné důsledky v životě celé společnosti. Netematizovaná toxická maskulinita, s níž si chlapci a muži nevědí rady, se pak citelně prodražuje ve sféře partnerských vztahů, domácího a sexualizovaného násilí, kriminality, závislostí, sebevražd, autonehod, nezdravé výživy, wellbeingu a duševní hygieny či nedostatečné péče o životní prostředí. Informace s číselnými statistikami pro Německo podává Boris van Heesen v knize Kolik stojí muži (2022).
Když se děti netěší do školy
V lednu 2025 uveřejnil Deník N alarmující zjištění České školní inspekce z roku 2019: „Ve srovnání s dalšími zeměmi chodí tuzemští žáci do škol nejméně rádi.“ CNN Prima News referovala v únoru 2025 o tom, že „pouze devět procent českých dětí uvádí, že se ve škole cítí dobře – že mají dobrý vztah s učiteli, cítí se bezpečně“. Ve školním prostředí se houfně vyskytují projevy sexizmu, misogynie, body shamingu, ableizmu, gaslightingu, homofobie či transfobie. Špatná komunikace bývá oboustranná; žáci a žákyně své neoblíbené vyučující provokují a natáčejí si jejich reakce na mobily. Školství údajně hodlá zavést nový předmět: socio-emoční výchovu. Avšak jediný předmět situaci nezlepší, jestliže hned po přestávce, na začátku další hodiny předčítá učitel matematiky dívkám inzeráty na uklízečky, protože bez znalosti matematiky se prý nikam nedostanou. Respekt začíná už úctou ke jménu: specificky českým problémem je nerespektování tvarů jmen dívek a žen; u žen se zdvojenými příjmeními je to ignorování druhé složky příjmení (vzpomeňme na články o „Pekarové“). U dívek nebo žen cizích národností je to počešťování přechylováním s -ová; ukrajinské dívky na českých školách jsou terčem agrese už kvůli tvaru příjmení. Děti vietnamského původu jsou označovány jako Zuzka nebo Toník, protože okolí údajně nemůže vyslovit jejich jméno. U trans osob se objevuje deadnaming – označování a oslovování zavrženými jmény.
Škola musí činit systémové kroky napříč vzdělávacími procesy v každém školním předmětu a na všech stupních vzdělávání až po výuku budoucích vyučujících různých oborů. Kvalitní prostředí totiž ve vlastním zájmu společně, setrvale a neúnavně tvoří všichni členové a členky kolektivu, dospělí i děti. A nejde pouze o gender. Jedna základní škola v Tyrolsku dodržuje zvyk rozmanitosti pozdravu: každý celý týden se všichni zdraví v jazyce některé z národností žactva či vyučujících: německy, turecky, ukrajinsky, chorvatsky, slovinsky, srbsky, arabsky. Dobrý nápad nese výsledky: rodné jazyky menšin jsou postaveny na roveň němčině a angličtině, mluvčí daného jazyka se na týden stávají expertkami a experty na výslovnost i kulturu, a v neposlední řadě tak škola nenásilně pěstuje rovnocennost a prolínání kultur. V jiné škole pořádá žactvo výstavu o zemích jejich původu. Pak stěží připadají v úvahu rasistické komentáře jako onen od české žákyně, že nechce chodit do školy „s tou tupou Ukrajinkou“ (jak o tom referoval Deník N v lednu 2025). Informace pro české prostředí lze najít pod hesly gender ve škole, gender ve výchově a vzdělávání, inkluzivní vyjadřování.
Na inkluzivním jazyku záleží
Na požadavek inkluzivní komunikace mezitím potěšitelně pružně reaguje česká veřejnost a studující na univerzitách. Přednášky a workshopy o tématu pořádají profesní a studijní platformy, neziskové organizace, největší čeští zaměstnavatelé jako Škoda, Vodafone, česká pobočka Douwe Egberts; zájem projevil ČEZ. Školením prošly české orgány Evropské unie v Lucemburku a Kancelář veřejného ochránce práv. Průzkumy firem, například MasterCard, konstatují, že lidem záleží na tom, jak jsou oslovováni a označováni; rovné pojednávání osob je jazykovým potvrzením jejich rovného postavení a rovných práv. Dbát rozmanitosti identit a pohlaví se firmám vyplácí už v inzerci a během nástupu do práce. Nabídky pracovních příležitostí totiž zvlášť pozorně posuzují LGBTQ+ lidé; inzerát ve tvaru IT expert*expertka může podniku přivést špičkovou odbornou sílu, která by jinak na inzerát nereagovala. Grafický symbol (hvězdička, dvojtečka uprostřed slova, středová tečka a podobně) jim naznačuje, že jsou na pracovišti vítáni a že by tam neměli narážet na projevy mikroagrese (slovní útoky), sexistické vtipkování či další diskriminující projevy.
Německý pragmalingvista Wolfram Bublitz napsal: „Obecně řečeno, jazyk užíváme proto, abychom kognitivně uchopili svět (například tím, že si skrze jazyk osvojujeme zkušenosti jiných lidí, kteří pro nás a pro ostatní popisují svět), ale také proto, abychom jej měnili, abychom vytvářeli nové situace (podmínky, konstelace, pozice). Skrze jazyk přimějeme jiné k tomu, aby něco dělali nebo něčeho zanechali, aby jednali, zaujímali stanoviska, měnili úmysly.“ Existují příklady, kdy dobře promyšlená, argumenty vyzbrojená vystoupení zásadně ovlivnila myšlení a jednání davů (Martin Luther King, Richard von Weizsäcker, Emmeline Pankhurst a bezpočet dalších). Ve zvláště hrozivých dobách se respektující, a přitom sebevědomý jazykový projev jeví být rozhodujícím hráčem na pomyslném bitevním poli veřejné sféry, kde se vyjednávají důstojné a bezpečné životní podmínky.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
