Cti otce svého a dělohu svou
Nejsem aktivistka. To označení mi jakkoli nepřísluší. Nejsem si ani jistá, že bych byla statečná, kdyby šlo do tuhého. Možná by mě přemohla úzkost. Ale ve chvíli, kdy moji úzkost přebíjí úplně jiný strach, a to strach ze ztráty kontroly nad svým tělem, zvažuji své možnosti a jdu.
Instrukce zněly: oblečte se civilně a barevně. Nastrojíme se jako na sobotní korzo, od šatů až po rtěnku. Na Malostranském náměstí se houfuje kolektiv barevný téměř ve všech smyslech slova. Posloucháme proslovy, demonstrace končí a my dostáváme signál vydat se malostranskými ulicemi na Kampu a most Legií.
Cestou přemýšlím, co mě čeká a zda tu vůbec mám co pohledávat, jestli s tím vším souhlasím. Zaplavují mě vzpomínky na dospívání, na první diskuze o interrupcích a první hádky s nimi spojené. Už tehdy, myslím že v kvintě na gymnáziu, se naše třída rozdělila na dva tábory a dostávala se do varu. Zdráhám se napsat „na církevním gymnáziu”, abych nemohla být nařčena z nenávisti vůči katolické církvi (zase má úzkost). Ne, opravdu netrpím nenávistí vůči katolíkům. Kdybych jí trpěla, nechodím na církevní gymnázium. A nepoznala bych spoustu inspirativních dobrých lidí. Cítím ale vztek vůči osobám, které jsou pro svou zaslepenost neochotni naslouchat, trpím zlostí vůči lidem, kteří si nechtějí uvědomit, že existuje i jiná realita než ta jejich. O tom ty hádky ve výsledku vždycky byly. A trpím také strachem z toho, že se tito zaslepení – nebo možná spíš hluší – lidé dostanou do pozic umožňující jim ovlivňovat lidi jak z té své reality, tak i mimo ni. Do té „mimo“ patřím i já. Souhlasím s možností jít svobodně na potrat a souhlasím s možností svobodně žít svou sexuální orientaci, svou genderovou identitu.
Poprvé před těžkooděnci
Běžíme přes Kampu, nahoru po schodech a na most Legií. Podlézáme červené lano, na němž visí lezci a lezkyně. Kus před vstupem na Střelecký ostrov si lidé sedají, zaklesávají se do sebe a blokují. Zbytek z nás stojí za nimi. Netrvá dlouho a Vítěznou ulicí začínají k mostu směřovat policisté a za nimi tzv. Pochod pro život.
Stojím na mostě a dumám nad tím, kdy jsem si poprvé začala uvědomovat to, že jsem žena. Že být žena s sebou nese mnoho krásného, silného, ale také mnoho ohrožujícího. Možná když jsem chodila na scénický tanec a pozorovala v zrcadlech sálu, jak se postupem času měním? Když na mě tou dobou začali pořvávat chlapi na nádraží? Nebo když jsem uslyšela první zlá slova od bývalého přítele? Tehdy jsem začala bojovat s pocitem, že moje tělo není moje, že je nástrojem druhých k tomu, aby dali najevo svou moc. Moc ovládat, moc ponížit, moc ubližovat. Moc jít proti mojí vůli. Usadil se ve mně pocit ostražitosti, který mě dnes vyhnal až na most Legií.
Za celý svůj život hodné holky jsem nestála proti policii, natož proti těžkooděncům. Byli v uniformách černočerní a neoblomní, před nimi seděl záhon pestrobarevných lidí. Přijelo policejní auto s amplionem a ozvala se první výzva k odchodu. Scházím na Střelecký ostrov, sedám si na břeh Vltavy a pozoruji dění na mostě. K odchodu po první výzvě jsem byla rozhodnutá předem. Věděla jsem, že víc nezvládnu, a nechtěla jsem svou případnou nejistotou dělat potíže. Zazněla druhá a třetí výzva, pískání a hukot blokujících. Lezectvo se vznášelo nad řekou, pod nimi kroužili na šlapadlech zmatení turisté. Z ostrova mám spíše poslechový než vizuální zážitek. Chvílemi nevím, co se děje, slyším blížící se houkání hasičského vozu, ticho a vzdalující se houkání. O chvíli později slyším pískot, pak zas jásot směřující k blokádě, po stranách mostu sem tam vykoukne paže, hlava, transparent. O hasičích a dobíhající druhé skupině blokujících se dozvídám až dodatečně od svých blízkých.
Zablokovaná blokáda
Přemýšlím, kolik přátel a známých by mohlo být v Pochodu pro život na druhé straně mostu. Pár tipů mám. Přemýšlím i o tom, zda bychom pokračovali v dosavadním neutrálně přátelském módu a jen se nebavili o věcech, na kterých se neshodneme, nebo zda by nás blokáda rozdělila nadobro. To se ostatně možná ještě dozvím.
Po čase vycházíme s blízkými z ostrova zpět na most směrem k Národnímu divadlu. Nemáme kam jít; zjišťujeme, že jsme z obou stran obklopeni policií. Blokáda byla prolomena a zatlačena nazpět, Pochod pro život odkloněn na vedlejší Jiráskův most. Střelecký ostrov se stal nepřístupným, jsou tu s námi nezúčastnění civilisté.
Začíná nám hra na čekanou na plném slunci. Sedíme v úzkém pruhu stínu u zábradlí mostu, dělíme se vzájemně o vodu, hroznový cukr, datle, tabák. Občas se neklidně projdeme tam a zpět, vyměňujeme si informace a dohady o tom, kdy nás pustí. Do hlášení z policejního amplionu skanduje skupina u zátaras: „My chceme čůrat!” Přibývá lidí, kterým je špatně z přímého slunce. Výhled na vltavské panorama doplňuje vůz pražského půlmaratonu s nápisem All runners are beautiful, který nám veze balenou vodu. Místo krásných běžců zpocení blokádníci. Konsenzus nenásilí po celou dobu platí a trvá. Čekáme. Nevím ani jak dlouho, nevnímám to. Netrvá to věčně. Po legitimizaci nás policie pouští na Újezd a konečně jsme volní.
Na mostě jsem se potkala s několika spolužáky z univerzity. Znovu mě ovívá úsměvná ironie (nebo možná přirozený výběr) toho, že po církevním gymnáziu jsem zamířila studovat evoluční biologii. Nestáli tam však s námi jen mně známí biologové, ale i pár bývalých spolužáků z gymnázia. Jak zní prastaré klišé: nic není černobílé. Schopnost rozhodovat o sobě a o svém těle by neměla být odnímána nikomu, bez ohledu na to, v co věříte nebo co studujete. To byl základ, který nás sjednotil, a myšlenka, s níž jsem odcházela z mostu.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
