Jak hledají proti-putinovští Rusové svou identitu?
Jak se žije v Evropě lidem, kteří se stavějí proti režimu Vladimira Putina a invaze na Ukrajinu pro ně představovala šok, ale přesto se narodili s ruským občanstvím a v Evropské unii musejí pobývat s ruským pasem?
Tuto otázku jsem si položila během svého půlročního pobytu v estonském Tallinnu, když jsem sledovala soužití dvou národů – Estonců a Rusů – protože původem ruské obyvatelstvo tvoří asi třetinu populace této malé postsovětské republiky. Estonsko se od rozpadu Sovětského svazu profiluje velmi prozápadně a jako hlavní cíl si země vytyčila odtržení od ruské sféry vlivu. Z toho je patrné, že jejich vztah k silnějšímu, většímu a často agresivnímu sousedovi není příliš vřelý. I přes lehký antagonizmus tu ale soužití Rusů a Estonců už po několik desetiletí funguje.
Jak se stavět k lidem s občanstvím agresora? Do jaké míry jsou obyvatelé diktatury jejími oběťmi a do jaké míry jejími tvůrci? Co když se Vladimir Putin tuto menšinu rozhodne využít k další speciální operaci, protože bude mít pocit, že jsou jim upírána práva? Lze se ptát ale i jinak. Je uplatňování kolektivní viny cesta, kterou by se demokratické společnosti měly vydat? A jak se žije lidem, kteří se v Rusku narodili, ale kvůli politickým názorům hledají své místo jinde, ať už v Česku, nebo Estonsku?
Čtyřicet tisíc Rusů
V Česku dlouhodobě žije mnoho lidí ze zemí bývalého Sovětského svazu. Až do začátku války na Ukrajině jsme často házeli do jednoho pytle všechno rusky mluvící obyvatelstvo a příliš nerozlišovali mezi Rusy, Ukrajinci, Bělorusy a dalšími. To se ovšem s invazí změnilo a mnoho Rusů, kteří se v Česku narodili a vyrostli tu, se stalo terčem kritiky. V České republice podle statistik ministerstva vnitra žilo k roku 2023 zhruba čtyřicet tisíc Rusů. Nelze zjistit, kolik z nich souhlasí s válkou a s Putinem, ale zajisté mezi nimi existují i ti, které právě únor 2022 hluboce zasáhl, šokoval a donutil přemýšlet o vlastní identitě. Tři z těchto lidí jsou Elena, Timur a Nina. Poslední zmíněná si z bezpečnostních důvodů nepřála uvést ani své křestní jméno, tudíž v textu vystupuje jako Nina.
„Rozdíl mezi českou a ruskou společností je velký, ale rozdíl mezi českým a ruským politickým systémem je propastný,“ říká Timur, který se do Česka přestěhoval po střední škole z ruské Ufy v roce 2014. „Nebyl jsem z demokracie překvapený, ale bylo to přesně takové, jak jsem si to představoval – jedinec je brán víceméně vážně, můžou se pořádat demonstrace a existují svobodná média,“ soudí Timur s tím, že demokratickou politickou situaci si tu užíval ze všeho nejvíce. Politikou se rozhodl zabývat i akademicky a vystudoval bakalářský politologický obor na Masarykově univerzitě v Brně.
Přituhující situace v Rusku se stala nepřímým důvodem k vystěhování i pro Elenu a Ninu. Elenin manžel pracuje v oblasti IT a na základě stále se zpřísňujících zákonů oba usoudili, že v budoucnu nebude v Rusku možné v IT svobodně pracovat. Pro Elenu to byla příležitost k naplnění svého snu žít v jiné zemi: „Mám právnické vzdělání, začala jsem studovat už před rokem 2014. V průběhu anexe Krymu a začátku války na Donbase jsem zjistila, jak v Rusku právo reálně vůbec nefunguje. Věděla jsem, že to nepodporuji a že když se mi naskytne možnost, tak odejdu pryč.“
Nina se zase do Prahy přestěhovala kvůli studiu na střední škole, protože chtěla odejít studovat na Západ. „Určitě tu vnímám více příležitostí než v Rusku. Vše je méně patriarchální, méně kolektivní, na jedinci tu záleží,“ podotýká Nina.
Nina, Timur a Elena mají společné to, že se rozhodli zapojit se plně do české společnosti, a shodují se, že tím největším pojítkem byl jazyk. Naučili se během pár měsíců česky, studovali a pracují v češtině. Všechny rozhovory jsme také vedli česky.
Válka jako šok
24. února 2022 se všichni tři probudili do šokujícího rána, který jim změnilo život. Jak se chovat ke kamarádům z Ukrajiny? Jak hovořit na dálku s rodiči? Jak na ně odteď bude nahlížet česká společnost?
„Moje nejlepší kamarádka je z Kyjeva. Byla první, komu jsem volala, když jsem si ve zprávách přečetla, co se stalo. Měla jsem strach, jak se na mě bude dívat, ale řekla mi: ‚Nesnášíme Rusy, ale vy nejste ti Rusové, které nesnášíme.‘ Náš vztah to přežil a bavíme se dodnes,“ popisuje Elena, která zároveň pomáhala v neziskových organizacích ukrajinským ženám a dětem, za což by jí po případném návratu do Ruska hrozil trest.
Nina má také kamarády z Ukrajiny, mluvili spolu vždy rusky a politiku příliš neřešili. „Je to pro ně těžké. Politiku a válku teď řešíme víc, ale neobviňují mě z toho,“ vypráví. Zároveň dodává, že si lépe rozumí s rusky mluvícími lidmi, protože toho mají víc společného. Přitom neodlišuje, zda někdo pochází z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu nebo jiné země.
„Byl to pro mě šok, protože ani seriózní analytici to nepředpovídali. Myslel jsem si, že jde o Putinovu hybridní hru,“ říká Timur. V únoru a březnu ani on nepřemýšlel o tom, jak se situace změní pro něj, ale věnoval se hlavně Ukrajině: „Mým pocitem byla nenávist vůči tomu režimu, protože to je natolik nevyprovokovaná agrese, že to má v historii jen málo obdob.“
Problémy v Česku
Po prvotním překvapení na ně dopadla ruská nálepka i v rámci české společnosti. Eleniny kamarádské vztahy sice přestály, ale její ruský pas se pravděpodobně promítl do shánění práce: „Nikdo vám to neřekne napřímo, ale nemohu získat práci už rok, i když mám dobré vzdělání a hodnocení. Jednou jsem už byla na cestě podepsat pracovní smlouvu a následně mi to zrušili. Dostala jsem pak zákulisní informaci, že to bylo kvůli mé národnosti.“ Dodává ale, že se bude pokoušet sehnat práci dál. Pokud to nepůjde v Česku, zkusí to s manželem jinde.
Od začátku invaze je Elena s manželem připravená na to, že se může něco stát. „Celou dobu jsme měli krizový plán, kam kdyžtak jet. Rusko nepřipadalo v úvahu. Pravděpodobně by to bylo Turecko, ale proměňuje se to, potřebuji hlavně plán,“ říká.
Nina se v české společnosti nesetkala s žádnými osobními útoky, její přátelství také vydržela. Mrzí ji však, že se postoj k Rusku nepropisuje pouze do politické roviny, ale zároveň i do kulturní a jazykové, a vše ruské se označuje za špatné. „Občas se cítím, že rozumím tomu, jak to měli Němci po druhé světové válce,“ dodává.
Timur také neschvaluje některé kroky české politiky. Nelíbí se mu, že žádní Rusové nedostanou víza a nemohou přijet, ani pokud by jim víza udělila jiná země EU. Podle něj to izoluje především Rusy, kteří jsou proti válce. „Putin se snaží tyto lidi přesvědčit, že jsou v marginalizované menšině, a oni opravdu v menšině jsou. Jestliže i Evropa říká, že všichni Rusové jsou hrozba, pak tito lidé vědí, že jsou doma i ve světě sami a nepovzbuzuje je to k odporu,“ vysvětluje Timur své myšlenky.
Rodinná pouta
Dalším pojítkem Niny, Eleny a Timura je jejich rodina v Rusku. Každý z nich snáší odloučení jinak. Někomu Rusko chybí, někomu méně, někomu vůbec. Spojení s Ruskem zůstává, i když by si to někdy nepřáli.
„Celý svůj dospělý život jsem prožila v Česku. K Rusku mám už vztah spíš skrze rodinu a dětství,“ říká Nina. Do Ruska po začátku války už jezdit nemůže, protože se zapojila do projektu, který pomáhal Ukrajincům. S rodinou ale udržuje pravidelný kontakt přes internet a jednou ročně se vídají v nějaké třetí zemi, jelikož její rodiče zase nemohou do Evropské unie. „Válka se jich dotýká hodně už jen tím, že za nimi nemůžu já. Také je teď v Rusku nedostatek některých léků. Táta je hodně proti válce, mamka taky, ale není tak aktivní. Táta byl i na nějakém protestu, z čeho by mohl mít postih,“ říká Nina.
Jediný, s kým je Nina ve střetu názorů ohledně války, je její stará babička. „Věří tomu, co jí řeknou v televizi, jako většina důchodců v Rusku,“ komentuje to Nina. Dodává ale, že je pro ni vztah s babičkou důležitější než rozdílné politické názory a že ji už stejně nezmění. Téma války tudíž v telefonátech raději vynechává.
Podobný rodinný příběh zažívá i Timur. Až do roku 2022 v Rusku trávil každé léto a rád by se do své rodné země vrátil na návštěvu, ale za současného režimu to podle něj nepřipadá v úvahu. „V rodině máme skvělé vztahy. S maminkou si denně voláme 40 minut. Mrzí mě, že oni nemohou přijet za mnou, ale můžeme se vidět například v Turecku nebo Tádžikistánu, odkud pochází táta,“ popisuje Timur.
Rusko mu dle jeho slov chybí, i když s Putinovou politikou absolutně nesouhlasí. „Stýská se mi po rodině, po mém rodném městě, po mém kole, po mojí chatě a našem bytě. Ale rozumím, že to nechybí jenom mně, ale i všem Ukrajincům, Afgháncům a Palestincům, kteří utekli,“ říká. Zároveň se ale cítí doma v Česku a natrvalo by se do Ruska nevracel ani po změně politického režimu.
Elena se staví k tomuto problému jinak: „Vystěhování z Ruska jsem brala jako one-way ticket a už jsem tam pak nikdy nebyla. Rodiče jsem také od roku 2019 neviděla a pravděpodobně je už nikdy neuvidím. Fyzický kontakt udržujeme pouze se sestrou,“ vysvětluje svoji rodinnou situaci.
Eleně se nestýská. „Cítím, že do Ruska nepatřím. Nejsem člověk, který udělá vše pro tu zemi, kde se narodil. Chci normální život. Návrat do Ruska znamená, že sankce budou pokračovat, budou tam lidé, kteří válku podporovali a měli z toho nějaké výhody. Po rozpadu Sovětského svazu zkusilo Rusko něco udělat jinak, trvalo to jen deset let a pak se to zas začalo vracet. Pamatuju si, jak to bylo jiné. Ve škole nás učili ‚hlavně se ptejte proč‘. Vždy zemi soudím podle toho, jaké má vzdělávání. Teď v Rusku mladí lidé nemají to pravidlo se ptát,“ upřesňuje Nina.
Složitý vztah k identitě
Vztah k Rusku jako domovu mají všichni tři odlišný, pro Ninu je domov tam, kde vyrostla. Elena naopak nechala vše za sebou. Shodnou se ale na tom, že jsou Rusové, a i kdyby chtěli, nemohou to změnit. „Identita je něco, na co člověk nemůže být pyšný, ale neměl by se za ni ani stydět. Je to prostě něco, co si člověk nevybral,“ shrnuje Timur.
„Když jsem se přestěhoval do Prahy, tak jsem se chtěl natolik asimilovat, abych ztratil ruskou identitu. Ale teď cítím, že ta moje opravdová je dvojí – považuji se za pevnou součást české společnosti a Česko a Praha jsou můj domov. Cítím se jako Pražák, zároveň se cítím být i Rusem. Nechci, aby se mi zničila část identity, a tudíž nemohu zapomenout na zemi, kde jsem vyrůstal. Stejně jako Česko už navždycky zůstane součástí mojí identity,“ popisuje Timur svůj vnitřní souboj. Přehodnocení identity se u něj paradoxně odehrálo po začátku války, kdy se nejprve velmi styděl a následně došel smíření.
Nina, Elena i Timur se v otázce identity shodují ještě na další věci – pro všechny jsou více než národnost důležité hodnoty. Přáli by si být souzeni především na základě svých myšlenek, a tak se také snaží přistupovat k ostatním lidem.
Návrh zákona
Situaci Rusů v Česku by mohl nově změnit i návrh zákona poslance Martina Exnera (STAN), který by povoloval udělit české občanství pouze Rusům, jež se vzdají toho ruského. V návrhu sice mají existovat výjimky například pro azylanty, ale podle Timura jsou příliš úzké. Navíc ruský stát může klást překážky pro vzdání se ruského občanství lidem, kteří mají tzv. dluh vůči Ruské federaci. Tím může být v Timurově případě branná povinnost, jelikož je muž mladší třiceti let, který na vojně nikdy nebyl.
Timur je aktuálně jediným z respondentů, jemuž tento návrh zákona může i přesto přijít vhod, protože v Česku žije již deset let a o občanství plánuje žádat. Proti tomu Nina už české občanství má, ruského se tedy vzdávat nemusí a Elena v Praze zatím deset let nepobývá, proto ani za standardních podmínek by neměla na české občanství nárok.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
