Instapoezie: na cestě z literatury
Poznámky ze studia české obdoby digitálně-poetického světa na hraně literatury - jak vypadá česká Rupi Kaur?
Statististické průzkumy knižního trhu v západní Evropě a v USA v posledních pěti letech ukazují na pozoruhodný a nečekaný jev: prudce rostou prodeje básnických knih, většinu kupujících tvoří mladí lidé a stále větší část prodaných básnických sbírek tvoří knihy autorů, kteří primárně publikují na Instagramu (už v roce 2016 to bylo v USA celých 47 %). Poměrně známým faktem je, že nejprodávanější básnířkou současnosti je Kanaďanka Rupi Kaur, která za svou popularitu vděčí také svým fanouškům z Instagramu (aktuálně jich má 4,5 milionu).
Instagram se ve světle těchto statistických zjištění jeví v kontextu soudobých sociálních médií jako zcela specifický a z literárně-komunikačního hlediska nejúspěšnější prostor pro život literatury na síti, který autorům otevírá cestu k tak početnému publiku, jaké by prostřednictvím jiných médií nezískali.
Poezie na českém Instagramu
Pokusím se zde zformulovat několik základních zjištění o tomto pozoruhodném fenoménu, a to na základě materiálu získaného na českém Instagramu – pomocí hashtagu #czechpoetry. Nicméně nejde a na této ploše ani nemůže jít o komplexní pohled, ale spíše jen o zkusmou kategorizaci světa textů, jimž dosud nebyla věnována takřka žádná interpretační pozornost. Pokus o kategorizaci tohoto materiálu podle zavedených tematických či formálně žánrových hledisek ovšem selhal: jednoznačně dominujícím tématem příspěvků publikovaných s hashtagem #czechpoetry je téma milostné (v řadě variací sahajících od cudných intimních introspekcí až explicitním sexuálním scénám, pokaždé s příznakem jistého osobního svědectví, někdy dokonce v podobě osobního vzkazu; mezi texty se objevila i reflexivní či politická tematika, ale početně byla zcela marginální).
Po jazykové či tvarové stránce byl prozkoumaný konvolut textů různorodější, pohyboval se od pokusů o pravidelnou strofickou strukturu až po texty z literárního hlediska zcela beztvaré, vlastně jen věty zaznamenávající momentální pocit či útržek myšlenky. Bylo by možné tyto texty mechanicky třídit podle těchto hledisek, ale s vysokou pravděpodobností by to nepřineslo žádný interpretační zisk.
Nakonec se ukázalo, že pro třídění tohoto literárního materiálu jako nejúčelnější adaptovat typologii původně zamýšlenou pro fotografický obsah Instragramu, kterou navrhl teoretik nových médií Lev Manovich. Tři následující typy můžeme chápat jako osu, jejíž tři stupně vyjadřují situovanost textu v prostoru mezi krajními póly, jež na jedné straně představuje literatura a na straně druhé instagramismus, jak zmíněný teoretik nazývá specifický komplex estetických, ekonomických a komunikačních pravidel této sítě.
Obdobu Manovichova „profesionálního typu“ lze snadno identifikovat i v materiálu představovaném instapoezií. Ani zde ovšem nejde o tvorbu literárních profesionálů, ale o texty, z nichž je zřejmé, že jejich autor usiluje o to, aby působily jako literatura, a dává najevo svou alespoň částečnou obeznámenost s tím, jak básnický text vypadá a které tradiční výrazové prostředky je v něm možné použít (pravidelné členění do slok, metafory, slovní hříčky apod.). Běžný literární kritik by nad touto tvorbou ale nezajásal, její literární kvalita bývá velmi nízká, nicméně z hlediska typologie je podstatné, že se tyto texty stále ještě hlásí ke světu literatury. Přesnější a sdělnější ovšem bude pojmenování literární typ, protože nám zde nejde o třídění textů podle míry jejich „profesionality“, ale o výše zmíněnou pozici na ose literatura – instagramismus.
Středovou pozici na zmiňované ose představuje typ neformální. Jazyk těchto textů je zcela oproštěn od literárních prostředků. Jedná se často o prosté výroky, vyznání, věcné záznamy myšlenek či pocitů. Autoři se zde nesnaží o literární formu ani o instagramovou vizuální estetiku. Spokojují se s vytvořením prostého textu zachycujícího věcně momentální nápad či emoci. Někdy je snaha vyvolat rychlou afektivní reakci čtenáře podpořena drsnou vulgární dikcí, jindy jde o evidentní průnik privátní konverzace ven na síť – v takových případech autor akcentuje autenticitu výpovědi, de facto „prodává“ svůj intimní život, snaží se ho proměnit v symbolický kapitál zhmotněný v počtu lajků a komentářů.
Typem představujícím maximální snahu naplnit principy instagramismu je i v případě instapoezie typ designový. Jeho autoři se v první řadě snaží o výrazný styl, kterého se ovšem snaží dosáhnout zejména vizuálními prostředky, v menší míře např. využíváním slovních hříček či jiných aspektů literárního jazyka. Jedná se většinou o texty založené na jednom nápadu, myšlence, pocitu či kalambúru. Někdy se v textech objevují střípky literárních forem, ale estetické působení přebírá markantní měrou grafická a vizuální složka příspěvku. Autoři kladou maximální důraz na vyvolání dojmu autenticity výpovědi, což někteří posilují i vizuálními prostředky, např. použitím rukopisu, který je při použití (pseudo)kaligrafického písma i prostředkem estetizace. Jinou cestu k estetizaci příspěvku bývá archaizace, a to především při používání strojopisu ze starého mechanického psacího stroje.
Pojďme se podívat alespoň trochu podrobněji na jeden z velmi úspěšných účtů české instapoezie. Pod nickem @zkazena (tedy Zkažená) ho provozuje Kateřina Stříbrná. V půlce května 2022 má tento účet 60,8 tisíc sledujících. Tematicky a stylově tato autorka zapadá do centrálního a nejsilnějšího proudu české instapoezie, který by se dal obecně pojmenovat jako psychoanalýza intimního života: textům naprosto jednoznačně dominuje téma milostných vztahů, potíží s nimi a jejich reflexe, která směřuje v některých případech až ke gnómickému zobecnění. Po jazykové stránce mají texty blízko k neformálnímu typu instapozie (jsou věcné, zcela rezignují na ozvláštnění jakýmikoli literárními prostředky). Jejich pěstěná vizuální forma však jednoznačně autorku zařazuje k designovému typu.
Také v případě @zkazena se úspěch na Instagramu zhmotnil v podobě vydané knihy. Autorka ji vydala samonákladem a nazvala ji Ze světa květin, vztahů a podobných radostí, o které musíme pečovat. Knihu autorka prodává spolu s textilními taškami, tričky a diáři dekorovanými potiskem odkazujícím k její tvorbě na svém e-shopu. Sama svou knižní publikaci prezentuje jako sbírku „kratších a delších textů, básní a citátů“. Zde je potřeba se krátce zastavit u pojmu „citát“, který v kontextu instapoezie získal význam značně odlišný od významu slovníkového. Citát v tomto kontextu není převzatou částí textu, která má jiného autora, než je autor citující. Ale jedná se naopak o původní autorský text, který se ovšem snaží působit jako výrok s obecnou platností, tedy jako věta, která byla už tak často citována, že její původní kontext není podstatný a pluje jazykovou krajinou nezávisle, je recyklovaná mainstreamovou kulturou apod. Zde se už ovšem dostáváme na samotné hranice instapoezie (resp. na samotné hranice literatury).
Onu zmíněnou hranici vymezuje záměr samotných autorů prezentovat své texty jako texty literární, záměr, který deklarují v záhlaví svých účtů, v komentářích, pomocí hashtagů apod. Pokud ani sám autor nevnímá své texty jako součást kontextu literatury, je třeba hledat jiné, neliterární kontexty, v jejichž rámci je adekvátní tyto texty číst. Autorka publikující na účtu @zkazena odkazuje slovem „básně“ k literárnímu kontextu, tematicky a jazykově se její texty ovšem téměř neliší od širokého proudu tvorby, která na Instagramu koluje prostřednictvím účtů zaměřených spíše na šíření neliterárních textů, jejichž záměrem je motivační povzbuzení čtenářů, inspirace k osobnímu růstu či podpora pozitivního myšlení. Tyto účty lze na Instagramu vyhledat tedy nikoli pomocí hashtagů odkazujících k poezii či literatuře, ale např. pomocí značek #citaty, #osobnirozvoj, #motivace, #uspech, #pozitiva, #pocity, #stesti apod. Počty sledujících se zde nezřídka pohybují ve vysokých desítkách tisíc: @touha_asi (126 tis.), @plamenlasky (113 tis.), @pohled_kluka (58,3 tis.).
Instapoezie jako hraniční fenomén
Jedna z mála věcí, kterou můžeme o instapoezii zatím tvrdit, je pouhý fakt, že se jedná o hraniční fenomén, tedy že je lokalizována dMo hraniční oblasti, kde literární povaha textu není samozřejmostí a mnohdy záleží na pouhém vyjádření samotných autorů, zda si jejich texty udrží vazbu ke světu literatury, nebo přes onu pomyslnou hranici přepadnou někam jinam. Ale co je to za regiony textů, s nimiž tato pomyslná krajina instapoezie hraničí, a které tudíž vymezují její identitu? Kromě onoho neliterárního pole textů směřujících posílení osobního růstu a motivace čtenářů, je tu několik už ryze literárních kontextů, jichž se instapoezie dotýká, aniž by se však s nimi zcela ztotožňovala či alespoň trochu.
Skalní příznivci a obhájci instapoezie prezentují tento nový fenomén jako jednu z forem elektronické literatury, ba dokonce je možné se setkat s názorem, že instapoezie vyhovuje pojmu „digital born“ (digitálně zrozená) literatura, a to proto, že prý je vytvářena s ohledem na snadné šíření pomocí sociálních médií. Nositelé těchto názorů si bohužel poněkud manipulativně z definice elektronické literatury berou jen to, co se jim hodí. Katherine Hayles chtěla právě zmíněným pojmem především zdůraznit, že elektronická literatura v žádném případě není literatura do prostředí digitálního média pouze přenesená, ale naopak že se jedná o literaturu, která při svém vzniku, šíření a recepci je s digitálním médiem esenciálně propojena. To ovšem instapoezie není. Instabáseň může vzniknout kdekoli – a často také vzniká zcela mimo digitální technologie, např. na psacím stroji či rukopisným psaním. Teprve následná digitalizace z ní dělá obsah Instagramu. Což je dokonalý protiklad principu „digital born“.
Další oblastí, se kterou instapoezie nepřehlédnutelně hraničí, avšak umístění instapoezie do jejího rámce by bylo stejně nesprávné jako v případě elektronické literatury, je oblast poezie angažované. Na mezinárodní kritické scéně se obhajoba instapozie nejednou opírá o tvrzení, že instapoezie dává prostor marginalizovaným skupinám autorů a zejména autorek a otevírá dosud tabuizovaná témata. Ovšem i na tomto citlivém poli hoří mezi kritičkami poměrně ostrý spor. Například Alyson Millerová s hledáním hodnoty instapoezie v její angažovanosti polemizuje a soudí, že by obhájci instapoezie měli svou obrannou argumentaci stavět na obhajobě kvalit jazyka instapoezie, nikoli mimojazykově, tedy poukazováním na zapojení instapoezie do boje proti společenským a politickým nespravedlnostem. Podle Millerové instabásníci (včetně nejznámější autorky Rupi Kaur) rétoriku angažovanosti pouze využívají a snahu řešit společenské problémy chytře a úspěšně komodifikují.
V české instapoezii se zatím tento trend k angažovanému psaní příliš nevyskytl. Pokud se už politické téma objeví, je zpracováno povrchně, deklarativně, zkrátka tak, aby umožnilo jednoduché ztotožnění, nikoli aby např. problematizovalo vžité stereotypy (což je ideálem a podstatou angažované poezie), např. protirasistická báseň z účtu @posledni_basne:
Zkraje tohoto článku zmíněný úspěch instabásníků na knižním trhu (vedle evidentní snahy o jednoduchost a čtenářskou přístupnost textů) by zdánlivě mohl umisťovat instapoezii do kontextu populární literatury. Ale při bližším pohledu na ekonomickou rovinu instapoezie se nám i tato vazba poněkud komplikuje. Populární literatura je stejnou měrou kulturní i ekonomický fenomén, resp. ekonomický záměr spojený se vznikem a vydáním díla populární literatury, je neodmyslitelnou součástí tohoto díla. Populární literatura zkrátka směřuje k finančnímu zisku, jinak přestává fungovat.
V případě instapoezie je to jinak, neboť se v ní kombinuje princip komerční ekonomiky postavené na směně peněz a dosahování zisku – a sdílené ekonomiky, v níž převládají jiné, spíše symbolické hodnoty. Instapoezie je tedy nepochybně jedním z příkladů toho, co se nazývá hybridní ekonomikou. Za instabáseň se platí především sdílením/lajkem (byť sdílením tu není myšlena funkcionalita „share“, ale spíše uplatňování instabásní jako popisků k fotkám či jiné užití na dalších sociálních sítích), to je podstata nepeněžní výměny v této oblasti a ekonomická logika se zde projevuje právě v tom, že instabáseň je co možná nejjednodušší, nejsdělnější, nejobecnější, aby skýtala co největší potenciál sdídlení a lajkování (nejde tedy o umělecký záměr, ale o obchodní nabídku). Takto sbíraný symbolický kapitál může, ale nemusí být proměněn v kapitál finanční.
Paraliterární povaha instapoezie
Tudíž ani přiřazení k populární literatuře není uspokojivým krokem k adekvátní kontextualizaci instapoezie. Tento fenomén – podobně jako řada dalších projevů amatérské literární kreativity v digitálním prostředí – se vzpírá obvyklým modelům literatury a literární komunikace. Pokud o něm dokážeme obecně a z hlediska literárního systému zatím něco říci, tak snad jen to, že je situován na okraji tohoto systému a že se nejedná o intervenci do některé ze stávajících vrstev či oblastí literatury, ale daleko spíše o oblast novou, o rozšíření systému o rozsáhlé území, kde neplatí obvyklé předpoklady a hodnoty, které si s literaturou spojujeme. Nejedná se o zcela autonomní oblast, literární i jiná média o ní ví, příležitostně ji reflektují, ale na druhou stranu jsou tyto interakce velmi slabé a řídké, hlavní komunikační výměna probíhá uvnitř těchto okruhů, aniž by tito autoři měli ambice proniknout do okruhu sousedního.
Jak tuto oblast tedy nazvat? Jistou slovotvornou inspiraci je možné načerpat z pojmosloví teologického, kde se slovem „paraliturgický“ označují úkony a zvyky spojené s určitým ritem, ale situované mimo či vedle bohoslužby. V rámci aktuálního hledání definice a adekvátní kontextualizace můžeme tedy závěrem nabídnout tezi, že instapoezie je paraliterární fenomén situovaný na hranici literárního systému (zčásti ji už i opouštějící), kombinující segmenty literární estetiky a instagramismu a řídící se principy hybridní ekonomiky.
---
