Etel Adnan: Noc
Etel Adnan (1925-2021), americká umělkyně původem z Bejrútu, se ve své knize Noc propíjí do pomíjivých bezčasí na pomezí života a smrti a protéká stokami nástrah, které skýtá tma. Nevyhýbá se snové nahodilosti ani mytologickým výjevům a naleptává naši paměť změtí neúplných textových odstřižků. Kniha v českém překladu vyšla v roce 2022 v rámci výstavy Optimalizované bajky o dobrém životě uspořádané v ostravské galerii PLATO, kde je také výhradně k dostání.
Noc proteče i tam, kde ji nechceme
Noc, ústřední prvek knihy, nabývá v textu postupně různých podob, prostupuje stránky, dotýká se našich vnitřních orgánů, hladí přírodní jevy a vymezuje si svoje hranice, které následně překonává. Noc má v sobě mnohost a přichází ve vlnách: v knize potkáváme noc svrchovanosti / noc vytržení / noc blízkosti. O noc můžeme ztroskotat jako loď, stáváme se nočními ptáky; temnota noci je divoké božstvo. Noc tepe naším oběhem.
Nočnění reflektuje i fyzické zpracování knihy. Předsádka je tmavě modrá a text je tištěný stejnou barvou. Běloba obálky v kontrastu s předsádkou navozuje pocit, že vstupujeme ze světla do tmy, nebo, příhodněji, ze dne do noci.
Vlhké záhyby noci čtenářsky ohmatáme ze všech stran. Už samotná tematika textu, útržkovitá a nekonzistentní i uvnitř jednotlivých odstavců nás může vést ke snovým prožitkům, vágně navazujícím, nejistým ve svém toku. Snění i mlžnost jsou přiznané. Adnan píše, že Noc se prohlubuje a otázka zní: Kdo se komu zdá?. Na čtenářstvo se valí proud nových a nových obrazů, který nakonec utíná až sama autorka, když přechází z první, částečně prozaické části textu, do plně přiznané básnické části Rozhovory s mojí duší. I Rozhovory jsou trhané, ale tematicky jednotnější, mají pevnější obrysy. Smrt, která je v první části knihy spíše v pozadí, skrytá v noční tmě, se ve druhé části dostává do popředí: Drahá duše, žijeme / chvilku, / jsme mrtvé nekonečnou / dobu. Autorčina mysl jako kdyby se nacházela na přelomu života a smrti a s každou větou, s každým veršem se přibližovala nežití. Věk autorky (knihu napsala v devadesáti jedna letech) pravděpodobně poznamenává proud jejího psaní a jeho náměty; už v první části píše: Kolem mne je tolik života – a já budu muset pryč. Smrt se v textu stává objektem, který si můžeme osahat. Koncepčně je uchopená jako odchod do temnoty, což nás oklikou vrací zpět k noci.
Rozlitá paměť
Se smrtí, konečností a nachylování mysli k zániku se pojí také rozklad paměti. K paměti se autorka neustále vrací, některé strany věnuje dokonce výhradně jí; propojuje ji s ostatními nosnými tématy, tedy s přírodou, ubíháním času, vnitřními lidskými prostory nebo právě nocí. A noc a paměť jsou cestami jedné ke druhé. Jelikož často odmítnou ustálit náš pohled, procházíme jimi dezorientovaní, píše Adnan. Podobně dezorientovaně prochází čtenářstvo textem. Slova nejsou návodná, neukazují přesný směr, kudy se máme myšlenkově vydat, cesta k uchopení textu není jasně stanovená. Zpřeházené výjevy a natrhané cáry vět ponechávají prostor pro vytváření nových spojů mezi jednotlivými obrazy. Paměť a čas, nehmotné, jsou bezbřehé řeky v neustálém soutoku. Jaký závěrečný snímek vytvoří soutok paměti a času stráveným četbou Noci? Fragmentární proud teče mezi prsty, zachytit a popsat jeho kapičky znamená nezdravě oddělovat průtok.
Paměť navazuje na noc, paměť navazuje na řeku, paměť navazuje na les. Mé vzpomínky tvoří les s pohyblivými hranicemi. // Paměť je inteligentní. // Naší identitou je nejspíš to, co se paměť rozhodne zachovat. // Pomáhá nám řádit ve starém já. Tady vidíme, jaká paměť je a co dovede. Co se ale děje paměti? Proces vytrácení a vymazávání je neúprosný: v knize vstupujeme do mentální pouště.
Roztrhané věty a rozteklá paměťová slova mě nenechávají chladným /proudem tekoucí říčky/, mám potřebu odtoku. Autorka používá slovo oslepivě: já k němu dodávám slípivě, slepovačně, pivně, oslivě, slivně, ospale, slepička. Navazuju mimoknižním tokem, přidávám se k natrhávání slov a vět.
Víření obrazů: vytékají zpod oka, proud neustává
Jednotlivá utržená témata se k sobě vztahují navzájem. Noc se vlévá do přírody, převezme si ji měsíc s rozškrábaným obličejem, oblohou ho provede ustrašená láska – banální tak, jak ji máme nejraději; a všechno utíná temná plíživá smrt. Šíří se jak tuš, pohybuje se jak lesní šelma, proklouzává cévami jako horečka: tato temnota je divoká. Příroda je jeden z klíčových prvků, který nás pronáší stránkami knihy. Její prominentní částí jsou vodní plochy, toky a pršení: Noc je lehký déšť, který kropí tělo i duši. // Prozatím je to návrat a návrat oceánu obracejícího se přes sebe, voda na vodách, pohyb přes pohyb, vlny přes vlny, dech za dechem, tvrzení přes tvrzení. Ostatně i já se v reflexi tohoto rozvodnění držím. Voda je nakonec jenom dalším spojením mezi výjevy: paměť odtéká, noc je déšť a smrt je všepohlcující vír, do jehož středu všichni a všechny míříme.
Etel Adnan: Noc.
Octopus Press, 2022.
