Lepší žádnou ženu, než špatnou ženu?
Už je to pár dní, co v prezidentských volbách zvítězila Zuzana Čaputová, neboli "slovenská Erin Brokovich", jak ji titulovalo CNN. Pro určitou skupinu lidí to byla kandidátka se všemi P, podobně jako před deseti lety ve Spojených státech Barack Obama při svém prvním zvolení. V době, kdy svět řeší změny klimatu se objeví mladá vzdělaná environmentalistka, nováček v temné slovenské politice a autenticky se vyjadřující člověk, od kterého voliči a voličky nečekají intriky, ale spravedlnost a upřímnost.
Těžko říct, jakou roli ve volbě hrál gender. Obama mohl být "první Afroameričan, jehož si voliči USA dosadili do Bílého domu", nebo prostě nejlepší řečník se silným demokratickým programem po osmiletém turbulentním vládnutí Republikána George W. Bushe, který si ze své skromné slovní zásoby dělal sám legraci. Je Čaputová "první žena v čele Slovenska" nebo prostě jen v této chvíli stravitelnější kandidátka než Maroš Šefčovič, jmenovaný aférami zmítanou stranu Smer? Na druhou stranu ale nesmíme zapomenout na skoro 60 procent voličů a voliček, kteří do druhého kola vůbec nepřišli. Lze předpokládat, že dost z nich první slovenskou prezidentku nemůže vystát, což do veřejného prostoru brzy prosákne.
Jinakost je v politice totiž zvláštní kvalita - někdy vyhrává volby, ale vždycky kandidáta/kandidátku postaví do role, kdy jsou na ni/něj kladeny mnohem vyšší požadavky než na staršího muže (bílé pleti). Nedá se nic dělat, právě on v Americe i na Slovensku tvoří politický mainstream. Můžeme si jen představovat, co by třeba s pomyslným americkým Jihem provedlo, kdyby se Afroameričan Barack Obama nechal slyšet, že tu blonďatou paní "chytne za pohlaví". Zatímco dnes je politická nezkušenost Čaputové jejími podporovateli oslavována jako určitá nevinnost, brzy se může stát terčem výčitek. Podobně se z fyzické krásy stane lascivnost, z mateřství přítěž, aktivismus se změní v přílišný idealismus a tak dále.
Politik-muž totiž reprezentuje sám sebe, případně politickou stranu, ale určitě ne všechny politiky mužského rodu v zemi. Žena v politice sice taky reprezentuje svojí osobu i svou stranu, ale když se jí něco nepovede, její stigma se přenese na všechny ženy, které vykonávají nebo by chtěly vykonávat podobnou funkci. Zapíše se do kolektivní paměti a vytáhne se vždycky, když je potřeba nějakou aktivnější madam odradit. Je to totiž žena, o které máme všichni oproti mužům o něco větší pochyby.
Ještě zábavněji působí argument "lepší žádnou ženu než špatnou ženu pro naši politickou věc". Je skvělé, když se hlavou státu stane někdo, s kým souhlasíme, ale v případě, že se s ním nesouhlasíme a je to muž, argument "raději žádného než špatného chlapa" opravdu neuslyšíme, i když bychom třeba hodně chtěli.
Na nedokonalé mužské vůdce jsme zvyklí jako na ranní tlačenice v tramvaji - memy ani naštvané statusy, jejichž autoři vytahují mužství jako důvod selhání, prakticky neexistují. Ženám se naopak z nějakého důvodu právo na politické chyby upírá a v hodnocení jejich výkonu a zásluh velmi často zaznívá právě spojení s genderem. Jako kdyby mezi dvojicí chromozomů X a politickou neschopností byla přímá úměra, kterou si s každým “nevydařeným pokusem” s ženou ve funkci musíme zase připomenout.
Političky bychom v žádném případě neměli za jejich výkony kritizovat méně. Stejně nepřijatelná, jako je pro některé britská premiérka Theresa Mayová, je pro mnoho lidí stejně pochopitelně problematická Zuzana Čaputová. Reprezentace žen ve vysokých funkcích je ale pořád tristní a právě nedávné politické diskuze jsou jedním ze signálů, že k genderové rovnosti ve vrcholové politice toho ještě hodně schází. Bez ohledu na jejich výkony i politickou příslušnost se ale s každou další Čaputovou, Mayovou nebo Merkelovou o něco zlepšuje. Spojovat úspěchy nebo selhání kandidátky s jejím genderem nás ale místo toho posouvá zase zpátky. Skutečný problém ale je, když tohle vidět nechceme.
---
