Globální změna – výzva pro naši civilizaci
Globální změna klimatu znamená pro naši civilizaci výzvu, na niž musí zareagovat – bezprostředně především hledáním nových technologií a způsobu života, které na jedné straně zmírní efekt oteplování, na druhé straně přispějí k adaptaci na změněné podmínky. Kromě samotného kritického zkoumání nových cest a jejich politického prosazení však bude nejspíš nutné i změnit celkové paradigma přístupu člověka k přírodě, k planetě a k jejím zdrojům.
O tom, že současná civilizace čelí velmi závažnému problému – globální změně, která se projevuje především jako globální změna klimatu (GZK) –, již není pochyb. Jakékoliv popírání této skutečnosti je velice nebezpečné, neboť čím dříve problém opravdu uchopíme, a to nejen technologicky, ale i ve změně naší mentality a životního stylu, je šance, že naše civilizace tento problém zvládne, ještě reálná. Aktuálně je příkladem nebezpečných „popíračských tendencí“ neuvěřitelně arogantní odmítání aktivit nastupující generace. S ohledem na možné akce vzhledem působení GZK se nabízejí dvě skupiny opatření:
a) MITIGACE – aktivní opatření, která by měla zmírňovat efekt GZK;
b) ADAPTACE – souhrn opatření vedoucí k jistým změnám, přizpůsobení se GZK.
Při úvahách, jak se s působením GZK vyrovnat, se nesmíme omezit pouze na egocentrický pohled – tedy co vyhovuje nám, naší ekonomice apod. –, ale musíme vzít v úvahu také naši zodpovědnost vůči nastupujícím generacím, vůči přírodě atd. Urputné lpění na současném konzumním modelu, podle něhož naše společnost stojí na stále se zvyšující výkonnosti ekonomiky, která je jediným měřítkem úspěšnosti a také jediným správným řešením, považuji do budoucna za neudržitelné. Rovněž politicky líbivé strašáky či hesla typu „neomezíme životní úroveň“ jsou velmi pokrytecké, a navíc urážející samotnou podstatu lidského konání, tedy tvořivost a snahu být opravdu „správným hospodářem“, který chce předat planetu budoucím generacím v uspokojivém stavu.
Jak na skleníkový efekt
Problematika mitigace GZK je velmi žhavým tématem, ale není to jednoduchý proces. Přijmeme‐li za obecně platný fakt, že GZK je silně spojena se sílícím skleníkovým efektem, jenž je její příčinou a zároveň i důsledkem, pak se jako logické mitigační opatření jeví snaha o redukci emisí těchto plynů do atmosféry. Narůstající koncentrace skleníkových plynů je nesporná. Např. obsah oxidu uhličitého v atmosféře během posledních dvaceti let stoupl z 340 ppm současných 430 ppm! Podobná situace je i u ostatních významných skleníkových plynů, jako je metan nebo oxid dusíku.
Tyto změny souvisejí s činností člověka, především s využíváním fosilních paliv, odlesňováním a se změnami ve využívání krajiny. V tomto případě hovoříme o fosilní ekonomice, tedy ekonomice silně závislé na spotřebě fosilních paliv. Je proto logické, že jedním ze zásadních směrů mitigace GZK je snaha omezit emise skleníkových plynů omezením spotřeby fosilních paliv. To je obrovský, složitý a hlavně politicky velmi citlivý úkol. Na druhou stranu je možno vnímat snahy o postupnou eliminaci fosilní ekonomiky pozitivně – jako výzvu, která v konečném důsledku přinese nové technologie, intenzivnější zavádění biotechnologií, nové postupy recyklace odpadů, nové pracovní příležitosti, to všechno s konečným cílem redukovat emise skleníkových plynů do atmosféry a od fosilní ekonomiky se plně odpoutat.
Háčky a paradoxy boje s emisemi
Je však třeba zdůraznit, že na zesilování skleníkového efektu v atmosféře se podílejí nejen produkty fosilní ekonomiky, tzv. antropogenní skleníkové plyny. Velmi významným skleníkovým plynem je také vodní pára v atmosféře. Určit přímou závislost obsahu vodní páry v atmosféře na lidské činnosti je komplikovanější, ale jedna věc je evidentní. Množství vodní páry v atmosféře, a tedy podíl této složky na konečném skleníkovém efektu, je úzce spojeno s teplotou vzduchu. Čím je vzduch teplejší, tím větší množství vody obsahuje. Jedná se o případ typické pozitivní zpětné vazby. V důsledku narůstajícího skleníkového efektu roste teplota vzduchu a v důsledku toho se zvyšuje obsah vodní páry ve vzduchu a zesiluje se skleníkový efekt.
Význam nových technologií pro mitigaci GZK tak stále narůstá. Objevují se technologie přímé redukce obsahu oxidu uhličitého z atmosféry s jeho následnou deponií do různých médií či do speciálních prostor (např. vydolované šachty). Zásadním úkolem ovšem bude výrazná snaha omezit závislost na fosilních pa‐ livech a přechod na tzv. „carbon zero“, tedy zcela bezuhlíkovou ekonomiku. Již nyní jsme svědky vývoje nových technologií. Markantní změny můžeme pozorovat v produkci a provozu dopravních prostředků (např. elektromobilita, snaha o efektivnější spotřebu paliv v letecké dopravě), ve zvyšování efektivity využívání fosilních paliv a v rozvoji cirkulární ekonomiky, totiž takové ekonomiky, v níž se finální odpad jedné formy výroby stává vstupem výroby jiné (jednoduchým a známým příkladem cirkulární ekonomiky je železný šrot, který slouží jako surovina pro další zpracování).
Na tomto místě je třeba upozornit na potenciální problém, který je známý jako největší paradox environmentální ekonomie – tzv. Jevonsův paradox, pojmenovaný podle britského ekonoma a logika Williama Stanleyho Jevonse (1835–1882). Ten říká, že se zvyšováním efektivity využívání nějakého zdroje se paradoxně zvyšuje jeho spotřeba. Tudíž nelze očekávat, že pokud zvýšíme účinnost využívání nějakého zdroje a následně i jeho cenu (např. uhlí), povede to automaticky ke snížení jeho spotřeby. Nelze tvrdit, že tento paradox má obecnou a dalekosáhlou platnost, ale jistě vede k zamyšlení nad bezbřehou vírou v udržitelný rozvoj.
Lesy jako pojistka proti emisím
Nejefektivnějším nástrojem mitigace GZK je odebírání oxidu uhličitého z atmosféry prostřednictvím přirozené biologické pumpy uhlíku, jež je podstatou fotosyntézy rostlin a řas. Oxid uhličitý je vlastně „vstupní surovinou“ pro fotosyntézu. Proto je fotosyntetický proces spojen s odběrem této „suroviny“ z atmosféry. Tato permanentní uhlíková pumpa rostlin a řas je zodpovědná za obrovský transport CO2 z atmosféry do tvořící se biomasy v řádu gigatun uhlíku. Proto naděje vkládané do tohoto biologického systému ukládání uhlíku jsou tak velké a aktivity vedoucí ke zpomalení, udržení a rozšíření rozlohy lesních porostů jsou zcela opodstatněně na pořadu dne. I když také zde je nutné upozornit na existující limity. Jak bylo zmíněno, biologická fixace uhlíku úzce souvisí s fotosyntetickou činností, která vyžaduje minimálně tyto podmínky:
1/ světlo coby zdroj energie pro fotosyntézu – je zřejmé, že příkon sluneční energie na planetě je rozdílný, rozdílná je i délka dne;
2/ přiměřený přísun minerálních živin, především dusíku. Vzájemná podmíněnost mezi výživou dusíkem a fotosyntetickou aktivitou je známa;
3/ dostupnost vody. Tento faktor nabývá na významu, kritický dopad sucha na produkci lesů, ale i na jejich vlastní existenci je evidentní;
4/ působení biotických a abiotických stresových faktorů, jako je v současnosti kritická situace s kůrovcovou kalamitou či rozsáhlé lesní požáry v Evropě, Americe, ale především současné kritické požáry v sibiřské tajze.
Zemědělská výroba a skleníkové plyny
Vedle lesních ekosystémů nabývá v mitigaci GZK na významu i oblast zemědělské výroby potravin. Dostupnost potravin je dozajista kritickým bodem existence jakékoliv civilizace, což dokazují i historické zkušenosti. Současná úroveň zemědělské produkce je však naneštěstí spojena také se spotřebou fosilních
zdrojů (výroba hnojiv, mechanizace, ochranné chemické prostředky). Zemědělská půda může být významným uhlíkovým úložištěm, ale musí být „zdravá“, tzn. mít dostatečný obsah organické hmoty. V současné podobě zemědělské produkce je toho možné dosáhnout dostatečnou mírou živočišné výroby, která je zdrojem organických hnojiv. To je ale spojeno s druhou, nepříjemnou stránkou problému. Chovy hospodářských zvířat pro produkci masa jsou významným zdrojem skleníkových plynů. V této souvislosti nelze opomenout ani vliv pěstování extrémně důležité plodiny, totiž rýže, na zvýšenou produkci dalšího skleníkového plynu – metanu.
Je tedy nasnadě, že mitigace GZK na úrovni zemědělské produkce patří k oblastem, které je nutno seriózně prozkoumat a zavést vhodné postupy. Alarmující je dále skutečnost, že až 30 procent vyrobených potravin se nespotřebuje – tato nehospodárnost si bude rovněž vyžadovat velkou pozornost a řešení. Mitigace GZK se musí pohybovat v měřítku krajiny. Krajinný aspekt musí v problematice mitigace sehrávat větší roli, než se děje doposud – přičemž základním cílem by měla být krajina složená z různých segmentů:
‐ segment, kde se děje ona již zmíněná biologická fixace uhlíku;
‐ segment, kde dochází k přirozenému úniku uhlíku (dýchání živočichů a rostlin, uvolňování uhlíku zvětráváním hornin);
‐ segment antropický, část krajiny, kde se „realizuje“ člověk se svými potřebami (potrava, voda, doprava, spotřeba apod.).
Je nepochybné, že úsilí o mitigaci, tedy zmírnění dopadů GZK, je velmi důležité, ale i na tyto aktivity je třeba kriticky promýšlet. Příkladem ostatně mohou být kontroverze kolem energetického využívání biomasy.
Mitigace, nebo adaptace?
Adaptace na důsledky GZK se možná zdá být snazší. V každém případě se jedná o jistou rezignaci na daný stav. Není dost sil pro „boj“ s GZK, musí tedy nastoupit přizpůsobení se. Adaptace versus mitigace je velmi často diskutovanou otázkou v debatách o příčinách, dopadech a řešení problematiky GZK. Pro příznivce cesty adaptace je možná snazší tvrdit, že globální změny tu byly ještě před existencí lidské civilizace, a tento jev tak nemá s lidskou činností nic společného, je to přirozený vývoj planety. Přizpůsobení se těmto změnám se pak jeví jako jediné možné řešení situace.
Adaptace na důsledky GZK představuje opět široký komplex aktivit. Od změny ve skladbě pěstovaných zemědělských plodin a přechod k těm, které nejsou tak citlivé k působení vyšších teplot a především sucha, až po sofistikované urbánní systémy, takzvané „smart cities“. Jde o důmyslně naplánovaný management chodu města, zahrnující likvidaci odpadů, sofistikovanou městskou dopravu, podíl zeleně a relaxačních zón, energeticky „chytřejších“ budov, racionální využívání vody apod. Jedno je však nepochybné: adaptace vyžaduje čas a stejně jako mitigace také vynaložení nemalých finančních prostředků.
Nebuďme krátkozrací
Na závěr je třeba znovu zdůraznit, že globální změna klimatu je neoddiskutovatelný fenomén. Jakékoliv zlehčování problému či jeho nálepkování jako tzv. „nové náboženství“ je proto maximálně krátkozraké a krajně nebezpečné. Ano, jisté nebezpečí můžeme vnímat i ze strany těch, kteří závažnost GZK nijak nezlehčují – objevují se totiž u nich dogmatické snahy, které mohou majoritní společnost znepokojovat a vzbuzovat obavy před environmentalistickým přístupem k životu. Ale to, že nastává doba dalekosáhlých změn, je dnes už zcela jasné a nezpochybnitelné.
Změny, jako je průmyslová revoluce 4.0, jak se o ní někdy mluví, budou vycházet jak z potřeby mitigace důsledků GZK, tak i adaptace na ně. Je to výzva – výzva k inovacím a rozvoji nových, někdy i velmi odvážných technologií, nových ekonomických systémů a hlavně ke změně v mentalitě naší civilizace a ke změně životních priorit. Možná se změní také základní dogma a člověk už napříště nebude pánem přírody, ale spíše jejím hospodářem. Nelze také vyloučit, že problém GZK vyvstane jako zásadní generační konflikt. Je ale jen na nás, zda si uvědomíme svou sounáležitost se světem kolem nás a zásadní imperativ zodpovědnosti k planetě Zemi.
---
