Fotbalová politika a politický fotbal v dnešním Maďarsku
Esej o mýtotvorné a politické funkci kopané v národě, jehož reprezentace nezáří
„Maďarský národ má talent na fotbal, fotbal se k nám hodí.“
Viktor Orbán
Jestli pro vás roky 1952, 1953 a dokonce ani 1954 nejsou ničím významné, pak nejspíš nebudete Maďar. A možná ani netušíte, že Maďaři jsou fotbalový národ. Mají pro to totiž skoro všechny předpoklady: všeobecné povědomí o tomto sportu v nejširších vrstvách společnosti, vášnivé fanoušky, tradiční kluby a staletou tradici, tělovýchovné jednoty, hřiště v každé dědině a nově i nákladně opravené stadiony. Po několik posledních desetiletí chybí vlastně jediné. Výsledky a mezinárodně uznávaní hráči. Premiér Orbán ale sní o vítězstvích. Na proměnách maďarského fotbalu po roce 2010 lze přitom dobře ilustrovat principy, na jejichž základě změnil současný ministerský předseda pravidla hry v celé společnosti.
Nostalgie po „zlatých hoších“
Nějací slavní maďarští fotbalisté by se jistě našli i v nedávné době, pro jistotu se ale proslavili něčím jiným než fotbalem. Třeba takový Péter Esterházy literaturou, ačkoli kopaná se jeho psaním vine coby zlatá nit. Nebo Viktor Orbán politikou, ačkoli i jeho vládnutím se kopaná… Ale nechme srovnávání, oba bývalé profesionály ze čtvrté maďarské ligy totiž kromě slávy a fotbalu jinak pojí máloco. Ovšem ty výsledky jsme trochu zamluvili, pravda. Ty leží prozatím zakopány v hlubinách národní minulosti, a přispívají tak k všeobecnému pocitu nostalgie, který je Maďarům tak vlastní.
Teď k těm datům z úvodu. Rok 1952 – hvězdný maďarský fotbalový výběr za účasti takových borců, jako byli Ferenc Puskás nebo Nándor Hidegkuti, vyhrává olympiádu. Rok 1953 – „zlaté mužstvo“ přesvědčivě poráží Anglii (a to tenkrát bylo něco!) přímo v kolébce fotbalu na stadionu ve Wembley s výsledkem 6:3. A až v roce 1954 Maďarsko, považované tehdy opravdu za fotbalovou velmoc, poněkud překvapivě a snad i smolně prohrává ve finále mistrovství světa s tehdy ještě podceňovaným Německem. Jedna fotbalová éra (německá) tím začala, druhá (maďarská) v zásadě skončila. Dílo zkázy maďarského fotbalu dokonala porážka revoluce a sovětská invaze v roce 1956, po níž rozhodující část zlatých hochů dala přednost emigraci a působení v zahraničních klubech. Třeba Ferenc „Pancho“ Puskás spojil svůj další osud s katalánským FC Barcelona.
Úspěchy maďarské kopané v první polovině padesátých let nepřišly jako blesk z čistého nebe, Maďaři stejně jako Rakušané, Češi a další navazovali na obstojnou středoevropskou fotbalovou tradici s kořeny ještě v dobách podunajské monarchie a ve finále mistrovství světa koneckonců hráli už v roce 1938. Výsostné místo Puskáse a spol. v maďarském panteonu slávy, stejně jako výsostnou roli fotbalu v maďarské, do minulosti zahleděné národní mytologii zaručila ale právě až následující desetiletí postupného úpadku až zmaru maďarských fotbalových klubů a reprezentace. Generace maďarských chlapců (ano, i Esterházy, ano, i Orbán) tvrdě trénovaly, aby maďarským kopačkám vrátily lesk a slávu, která jim byla v jejich očích odejmuta pouhým historickým nedopatřením. Ale dodnes neúspěšně…
Kdo by chtěl nahlédnout do hlubin maďarského kolektivního nevědomí, nechť si přečte pár řádků z Esterházyho knihy Cesta do hlubin pokutového území. S jakým zaujetím, ba přímo bolem se tam autor, jinak intelektuál každým coulem, vyznává z neochoty akceptovat porážku z roku 1954! Jak chlapecky sní o tom, že by v ony tragické chvíle ke konci zápasu sám mohl nastoupit na hřiště jako deus ex machina a zvrátit nepříznivý vývoj… Snil snad podobně i malý Viktor, když trénoval na drnovém hřišti ve své vesnici Felcsút?
Minimálně v jednom směru svých fotbalových úvah ovšem Esterházy rozhled běžného maďarského fotbalového nadšence zásadně překračuje. A to tehdy, když si jasnozřivě uvědomuje, jak vládnoucí komunistický režim využíval národního opojení z úspěchů „zlatého mužstva“ k manipulaci s obyvatelstvem. Jak fanoušci na stadionech křičeli, aby tak ulevili své nespokojenosti s domácím vnitropolitickým vývojem. Jak jim mezinárodní sláva maďarské reprezentace dávala zapomenout na fakt, že na kolbišti mezinárodní politiky stojí Maďarsko na nešťastné straně železné opony. Kdybychom v roce 1954 neprohráli, nešli bychom v roce 1956 do ulic, diktatura by vládla věčně a ani berlínská zeď by nepadla, uzavírá Esterházy. Žertem, samozřejmě.
Svoji fotbalovou knihu vydal Péter Esterházy v roce 2006, přibližně padesát let po smolném finálovém utkání a jen několik měsíců před tím, než ve Felcsútu, vesnici Orbánova dětství, vyrostl fotbalový klub s impozantním stadionem, který je zároveň školou pro nové talenty. FC Puskás Akadémia. Možný příslib toho, že nastane nová zlatá éra maďarské kopané a fanoušci na stadionech budou mít zase proč křičet.
Dostávat do kolen i ty nejlepší
Maďarský premiér Viktor Orbán je fotbalistou tělem i duší. Na tom se vzácně shodují jeho obdivovatelé i kritici, souhlasí s tím i on sám. Svoji vášeň vztahuje na celou maďarskou společnost, a v zásadě ne neprávem. „Fotbal je vášnivá hra a Maďaři žijí vášnivě. (…) O Maďarech můžete říct mnohé, ale sotva to, že by nerozuměli podstatě hry a nepřekypovali vášní a citem. Fotbal je naše hra,“ prohlašuje. A neskrývá ani, o čem sní: „Až se naplní naše sny, budeme mít taková mužstva, která dostanou do kolen i ty nejlepší.“
Orbán, který svým politickým stylem mnohým připomíná fotbalového útočníka či od určitého věku spíše trenéra, své politické projevy běžně prokládá příměry ze světa kopané a fotbalovou terminologií vůbec. Jistě se nebude zlobit, když se o to sem tam v textu pokusím také. V nadsázce a kurzívou. (Jaký je fotbalový premiér? Je to trenér, který vysedává na lavičce. Do hry vysílá hráče-ministry na základě vlastního uvážení, kdo se mu znelíbí, nehraje. Je tím moudrým vzadu, který sem tam promlouvá pro média, nikdy ale tím, kdo by zakopnul, fauloval, pustil gól či zahodil šanci. Po prohraném zápase se trenér v zásadě nemění, pouze se čeká, že do příštích voleb zamíchá sestavou. Chce silný všeobjímající stát a po hráčích i fanoušcích požaduje kolektivní nadšení pro něj.)
Malého Viktora přivedl ke hře dědeček. Hrál a trénoval v přestávkách mezi školou a prací na poli, pocházel totiž z chudých poměrů. Na kopanou nezanevřel ani poté, co sebekriticky usoudil, že „není dost talentovaný“, a odjel do Budapešti studovat práva. V univerzitním mužstvu proháněl merunu s fotbalisty, s nimiž ho blízké přátelství pojí dodnes. Tedy se současným maďarským prezidentem Jánosem Áderem, předsedou parlamentu Lászlóem Kövérem a vlivným europoslancem Tamásem Deutschem. (Kdyby vás zajímala stranická příslušnost zmíněných politiků, tak je to Fidesz, pánové tu stranu totiž založili. A kdyby vám přišlo, že Tamás Deutsch přišel při rozdělování funkcí zkrátka, potom vězte, že je zároveň prezidentem budapešťského fotbalového klubu MTK).
Orbán hrál i coby předseda vlády v letech 1998 až 2002, a to dokonce profesionálně. Častokrát v té době nastoupil za čtvrtoligový klub FC Felcsút v pozici útočníka, prý dokonce střílel branky. („Čtvrtoligový fotbalista není nedomrlý prvoligový,“ durdí se Esterházy, jež svého času hrál ve stejném přeboru. „Každá liga má svoji výkonnostní laťku, dobrý čtvrtoligový fotbalista je dobrý fotbalista ve čtvrté lize.“) Když se Orbán do nejdůležitější maďarské politické funkce vrátil v roce 2010, byl už na produktivní běhání po hřišti přeci jen příliš starý. K dispozici měl ale ústavní většinu, díky níž se pustil do zásadní přeměny maďarské společnosti a s ní i maďarského fotbalu.
(Jak dnes vypadá fotbalový zápas mezi maďarskou vládou a opozicí? Připomíná boj za stavu 5:0 v osmdesáté páté minutě, kdy výsledek už prostě nezvrátíte, leda zázrakem. Mač se zvrtnul v nezáživnou podívanou na jednu branku, kdy bohatý favorit je na koni, útočí a zavěšuje jeden gól za druhým a zoufalý protivník tuší, že je na hřišti jen do počtu, a z frustrace kupí chyby a červené karty. Divák může fandit otloukánkovi, nebo favoritovi, který má stonásobný rozpočet oproti ostatním týmům a koupe se v přízni rozhodčích. V obou případech se nudí a o fotbal se přestává zajímat.)
Na proměně maďarské kopané po roce 2010 se můžeme pokusit ilustrovat celospolečenské principy, které dnes v Maďarsku vládnou. V prvé řadě je to koncentrace rozhodovacích pravomocí do rukou úzkého kruhu lidí z Orbánova okolí. Dále je to ne zrovna transparentní prolínání veřejných a soukromých financí, které (nejen) do fotbalu plynou. Zajímavá je i snaha přenášet maďarský (nejen) fotbalový model do zahraničí. A v neposlední řadě můžeme na příkladu fotbalového klubu z vesnice Felcsút vytušit, jak podstatnou roli sehrávají při rozhodování v dnešním Maďarsku soukromé pohnutky jednoho muže.
Sňatek fotbalu a politiky je rovněž jedním z dokladů důležitosti kolektivních emocí v dnešní maďarské politice. Ta občanům spíše než racionální debaty nad společenskými a hospodářskými problémy přináší pocit fotbalového fandy, který je donekonečna utvrzován v přesvědčení, že jediné správné je za všech okolností vítězství „našich“. (Jaký je fotbalový volič? Je to srdcař, jeho svět se dělí na „naše“ a zbytek světa. V tomto světonázoru je utvrzován přímočarými pravdami typu „Sparta = buzerantů parta“, případně „slávisti = fašisti“ nebo „opoziční politik = Sorosův agent“. Na zápase je pro něj nejdůležitější vítězství jeho týmu. Ne že by chtěl, aby se pískalo křivě, chraň bůh. Když ale padá hráč z jeho mužstva, křičí faul. Když padá někdo v cizím dresu, je pro fandu naopak jasné, že filmoval. Fotbalový volič z tribuny čas od času odchází s pocitem, že ta penalta, co kvůli ní jeho manšaft zvítězil, spíš asi nebyla. Ale hřejivý pocit ze získaných tří bodů do tabulky všechny pochyby přebije.)
Soukromé dary do soukromých klubů
Teď k těm konkrétním změnám okolo roku 2010. Na stolici předsedy maďarského fotbalového svazu se usadil Orbánovi blízký bankéř a jeden z nejvlivnějších lidí v zemi, Sándor Csányi, vlivní politici či jim blízcí podnikatelé šéfují významným klubům. (Informace pro fotbalové fajnšmekry – jsou to například budapešťský MTK a FC Ferencváros, Videoton ze Székesfehérváru, Mezőkövesd, Kisvárda či již zmiňovaná Puskás Akadémia z Felcsútu).
Do Orbánova oblíbeného sportovní odvětví plynou také v posledních osmi letech nemalé sumy peněz, ať už přímo ze státních či evropských fondů, nebo prostřednictvím systému dobrovolných daňových odvodů, zvanému TAO (podobnost s názvem čínské věrouky je zde skutečně pouze náhodná). Jde v zásadě o možnost získat daňovou úlevu za dobrovolný příspěvek do vybraných sportovních odvětví (fotbalu, hokeje, házené, košíkové a Maďary tolik oblíbeného vodního póla), podobný princip fungoval donedávna i v kulturní sféře. Soukromé, státní či nadnárodní podniky, které tímto způsobem řeší část svých daňových odvodů, získávají zároveň možnost dát patřičným způsobem najevo svoji loajalitu k vládnoucímu režimu.
Nejhojněji dobrovolně podporovaným sportovním odvětvím je tedy nepřekvapivě Orbánův oblíbený fotbal, ovšem domoci se zde přesných sum není zrovna lehké. Systém TAO měl totiž donedávna ještě jedno kouzlo. Vláda, fotbalový svaz i kluby se mohly držet interpretace, že dobrovolné daňové odvody jsou soukromými dary a na rozdíl od skutečných daňových prostředků nepodléhají zákonu o přístupu k informacím. (Údaje o výši a původu peněz, které by bez systému TAO končily ve státní kase, tak tajil i FK Mezőkövesd, jehož prezident je zároveň šéfem daňového úřadu.) Z omylu vládu a fotbalisty na sklonku roku 2017 musel vyvést nejvyšší soud, který potvrdil, že TAO jsou de facto veřejné prostředky. Čísla ale stále sdělují dost neochotně.
Maďarská média dnes odhadují, že v letech 2011 až 2017 přiteklo jenom skrze TAO do maďarských fotbalových klubů impozantních 128 miliard forintů, tedy asi 12 miliard korun, vedle toho ale funguje podobně jako ve všech zemích běžná podpora sportu přímo ze státního rozpočtu. A který že z klubů byl dobrovolně podporován nejvíce? Ať už vás to překvapí, nebo ne, je to ten, který sídlí v dnes již tolikrát zmiňované vesnici Felcsút (včetně příslušné mládežnické akademie). I když ani ostatní kluby, v jejichž čele stojí politici ze strany Fidesz či vlivní podnikatelé z Orbánova okolí, nepřišly zkrátka.
Peníze maďarských daňových poplatníků putují ovšem za fotbalem i za hranice dnešního státu (zůstávají ovšem v mezích historických Uher, to je třeba uznat). Nejrůznější formy podpory požívá řada fotbalových klubů a tělovýchovných organizací v sousedních zemích, od chorvatského NK Osijek přes kluby a fotbalové akademie v rumunském Sedmihradsku až třeba po slovenský DAC Dunajská Streda (věděli jste, že maďarsky zní název města Dunaszerdahely?).
Můžeme na to nahlížet jako na filantropii či jistou formu diplomacie. Také trochu jako výraz nostalgie po starých dobrých Uhrách. Možná ale i jako praktickou úvahu do budoucna. Maďaři v zahraničí a jejich potomci mají totiž podle budapešťské legislativy usnadněný přístup k maďarskému občanství. Třeba se tak jednou dočkáme toho, že budou odchovanci slovenských, rumunských, srbských či chorvatských klubů „dostávat do kolen ty nejlepší“ pod maďarskou vlajkou. Ale možná jde prostě jenom o fotbal a bezbřehou vášeň k němu.
Otázku, nakolik jdou investice do maďarského fotbalu na úkor jiných společenských odvětví, ponechme v rámci maďarské vnitropolitické debaty. Faktem ale je, že v zemi, jejíž zdravotnictví či školství nepatří mezi nejvíce prosperující, byla v minulých letech nákladně rekonstruována či nově vystavěna celá řada fotbalových stadionů. Návštěvnost přitom není nijak oslnivá, málokdy jsou fotbalové svatostánky naplněny více než z jedné čtvrtiny svých kapacit.
Ale ono asi na (nejen) maďarských stadionech nejde jen o sledování samotné hry a zábavu pro publikum. Své o tom věděl i Péter Esterházy, který ve své možná neslavnější knize Harmonia caelestis vděčně vzpomíná, jak ho v dětství na zápasy vodil tatínek. Dodatečné Upravené vydání vydal až po zjištění, že jeho otec spolupracoval s komunistickou tajnou službou ÁVH. Trpce si v něm uvědomuje, že tatínek tenkrát při fotbale nejenom uváděl syna do tajů oblíbené hry, ale plnil i jisté úkoly.
Rodné obci v upomínku
Dnes hrají zásadní roli na maďarských stadionech VIP lóže. Sociolog a sám bývalý fotbalista Márton Kozák popisuje, jak důležitá jsou pro přední maďarské politiky a podnikatele setkání při fotbalových zápasech a zejména jak ceněnou jsou příležitostí dostat se do blízkosti nejmocnějšího muže dnešního Maďarska, který ve chvílích holdování své vášni bývá povětšinou v dobrém rozmaru. Pozornost šťastným návštěvníků lóží věnují i maďarská média, která následně spekulují, kdo seděl kde, kdo se vůbec nezúčastnil a kdo se tedy nachází či nenachází ve větší či menší přízni nejvyšších míst. Fotbalový zápas se tak v maďarském kontextu stává společenskou, ale i politickou a hospodářskou událostí, v níž je pracné lopotění profíků na hřišti v řadě případů jen kulisou.
Příležitost k asi nejintimnějšímu a možná nejplodnějšímu setkání s premiérem Orbánem je ve VIP lóži stadionu ve Felcsútu. Tedy vesnici, v jejíž blízkosti se Orbán narodil, prožil v ní dětství a dodnes v ní tráví volné víkendy. (Narodil se v porodnici v Székesfehérváru, dětská léta prožil mezi Felcsútem a blízkým Alcsútdobozem. Obě vesnice nedávno propojila replika historické železniční dráhy. Fanoušci tedy mohou pohodlně dojíždět a nevděčí za to tentokrát fondům z TAO, ale z EU. Jen OLAF je z toho poněkud paf.)
Felcsút je běžnou maďarskou obcí s necelými dvěma tisíci obyvatel, v českém kontextu by se dalo říct „středisková ves“. Ale zbrusu nový stadion postavený v originálním maďarském architektonickém stylu („národním“, řekli by Maďaři) náhodnému návštěvníkovi vyrazí dech. Stavba z betonu a dřevěných trámů okolní domy očividně přerůstá, jeho kapacita 3 800 míst je přibližně dvakrát vyšší než celkový počet obyvatel obce. Takhle nějak musely ve středověku působit katedrály.
Zakladatelem nového klubu a přilehlé mládežnické akademie pojmenované po legendárním Puskásovi je sám Orbán a jeho přítel z dětství, Lőrinc Mészáros. Tento letitý felcsútský starosta se v nedávných měsících vyšvihl do čela žebříčku nejbohatších Maďarů, na starostování už mu nezbývá sil, a od loňska se proto funkce vzdal. (Jeho nástupce je také ze strany Fidesz a jmenuje se shodou okolností také Mészáros, kontinuita by tedy měla být zaručena.) Na předsednictví klubu FC Puskás Akadémia ovšem Lőrincovi čas a kapacita zůstává. (A samozřejmě není pravda, že by nepodnikal už před Orbánovým volebním vítězstvím v roce 2010. Vlastnil tehdy plynoinstalatérskou a menší stavební firmu.)
Felcsútský klub na svém impozantním stadionu samozřejmě nehostí protivníky ze čtvrté ligy, postoupil už do té první. Na titul to zatím nevypadá, na sestup ale úplně také ne, klub navíc už sbírá i zkušenosti na mezinárodních kolbištích. Orbán tak spojil svoji vášeň pro merunu s impozantním výrazem vděku své téměř rodné obci. Dokázal toto nějaký jiný evropský politik? (A chtěli by to dnes po nějakém jiném evropském politikovi jeho voliči?)
Vyhledat srovnatelný případ v současnosti a na západ od Maďarska se mi nepodařilo, ani takový Berlusconi není úplně totéž. Ale minimálně jeden příklad z historie a blízkého regionu by se našel. Fotbalovým nadšencem byl svého času i rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu, který daroval z lásky své rodné obci Scornicești klub FC Olt. Jeho stadion o kapacitě 25 000 diváků byl prý ve své době nejmodernější v celém Rumunsku. (Scornicești je městečko, přes všechnu řízenou urbanizaci ale nikdy nemělo o moc více než 12 000 obyvatel. Poměr kapacity stadionu a obyvatelstva tak je stejně jako ve Felcsútu 2:1.) Po diktátorově pádu se ale začal propadat tabulkami i FC Olt, který dnes hraje čtvrtou rumunskou ligu. Naddimenzovaný stadion chátrá, není, kdo a za co by ho opravoval.
Pisatel těchto řádků není futurolog ani prognostik. Je klidně možné, že Puskásova jedenáctka z Felcsútu v nejbližších ročnících vyhraje evropskou ligu a dostane do kolen třeba i FC Barcelonu. Že její úspěchy zase jednou dají fanouškům zapomenout na fakt, kde stojí Maďarsko na kolbišti mezinárodní politiky. Tak jako tak se ale klub dříve či později s největší pravděpodobností vrátí do nižších soutěží a na její trávník budou stejně jako dříve vybíhat soupeři z okolních blšan a drnovic. Na zdejší poměry obří stadion ovšem zůstane a obroste mechem. Jako upomínka na smělý sen a neomezené možnosti jednoho muže. A na politickou konstelaci, v níž se nenašel nikdo, kdo by dokázal zastavit megalomanské projekty.
___
