Fool Night
Společensko kritický komiksový biohoror tematizuje třídní nerovnosti i existenciální úzkosti
Je zvláštní psát o komiksu, v jehož světě je nebe zatažené věčnými mračny, zatímco je u mně za okny 35 stupňů. Ovšem nekonečná noc mangy Fool Night je nakonec dobrou metaforou pro nerovnosti světa stiženého klimatickou krizí, světa, který pustoší nenasytný ekonomický systém. Tento japonský komiks je přitom také propracovaným thrillerem s dechberoucí kresbou, který si nezadá s podobnými kritickými díly v jiných médiích.
Komiks kreslíře a scenáristy Kasumiho Yasudy začal vycházet v roce 2020. Dosud je venku deset dílů, přičemž anglický překlad pátého dílu vyjde letos v létě. Od běžné mangové produkce Fool Night odlišuje nejen expresivní kresba, jejíž autor umně pracuje s kontrasty světel a stínů, jemné šrafování střídá dominantními černými plochami, ale také žánrové zasazení – Yasuda totiž kombinuje eko-dystopickou premisu s temnou detektivkou. Podobenstvím o společenských nespravedlnostech se proplétá téměř spirituální linka.
Ve světě Fool Night se už nikdy nerozední. Z blíže nespecifikovaného důvodu je nebe zahalené do černoty, vládne tu věčná noc a původní rostliny kvůli absenci slunečních paprsků vymizely. Záměrně píšu původní, protože aby lidstvo v komiksu nevyhynulo, vyvinulo tzv. transfloraci při které je pacientovi implantováno rostlinné semínko a dotyčný se do dvou let promění v lidskou rostlinu, tzv. spirifloru, která produkuje kyslík. Ponechá si přitom záblesk svého původního vědomí, kondenzovaný v brblavém, nesrozumitelném zvuku, který v rostlinné podobě vydává.
Přestože je transflorace vyhrazena lidem v konečných stádiích nevyléčitelných nemocí, hlavní hrdina Toširo se rozhodne u pohovoru podvádět – je totiž tak chudý, že aby se mohl zaopatřit a zaplatit své duševně nemocné matce léčbu, potřebuje milion jenů, který osoby po transfloraci od státu obdrží. V jakési zlomyslné obdobě klasické superhrdinské zápletky Toširo po operaci zjistí, že rozumí okolním spiriflorám. Může se tak zapojit do pátrání po masovém vrahovi, který na místech činu nechává oběti propíchané vinnými šlahouny.
Příběh Fool Night se sice odehrává v příštím století, ale Toširo na začátku pracuje v továrně, která si nezadá se závody, v nichž se vyrábí dnešní mobily. Většinu prvních dílů rovněž stráví po boku Yomiko, pracovnice transflorační agentury. Přestože s Yomiko chodili do stejné školy, ona díky svému zázemí uspěla, zatímco Toširo dře bídu a uchyluje se k nejzazšímu řešení, aby matce zaplatil drahé a jinak nedostupné léky. Když zápletka s vrahem později vyjevuje obludný rozměr transfloračních praktik, rozbíjí Yasuda čtenářské představy o úhledně zvrhlém a poprávu odsouditelném zločinci. „Prozatím se zápletka točí okolo obyčejných lidí (...) možná proto, že si autor uvědomuje, že v jakémkoliv příběhu o hierarchickém systému jsou těmi nejzajímavějšími postavami lidé na jeho spodku,“ píše blogger Ronan J. Wills, který na mangu narazil na anarchistickém fóru a její politický obsah rozebírá podrobněji.
Yasuda na společenské podobenství ale vrší další vrstvy. Chytře využívá rostliny, které si obyčejně asociujeme se životadárnou přírodou, a obrací je v symbol nejvyšší odcizenosti člověka, který se v nespravedlivém systému obětuje pro dobro všech, aby žil v doslova vegetativním stavu – a možná tak přišel i o kousek svojí duše. Wills si také všímá, jak často se vedlejší linky věnují traumatům, která společnost páchá na dětech. Ať už je to vedlejší linka s pianistkou, která hledá spirifloru svého otce, co ji šikanoval u klavíru, nebo flashbacky na Toširovo dětství.
Když Toširo transfloraci podstoupí, ocitá se najednou mezi dvěma světy – na cestě k rostlinnému, ale stále jednou nohou mezi lidmi. Z téhle zvláštní perspektivy pak jeho očima ohledáváme témata sociálního vykořenění, existenciální otázky smyslu bytí (velkou část jednoho dílu Toširo stráví v úzkosti, jak zbylý čas do přeměny využije) a etické úvahy týkající se transflorace samotné. Přestože by to svádělo Fool Night číst jako ekologickou metaforu, Yasudovo zaujetí tělem a tím, co se stane, když se hranice lidství začnou přetvařovat, ale vede čtenářstvo za hranice jednoduchých škatulek.
Fool Night je přitom sice tuze chmurné dílo, ale i tak umí občas pobavit nebo vykouzlit absurdně komické situace – v jednu chvíli Toširo pomáhá svému šéfovi vyhrát pokerovou hru, protože dokáže vycítit nálady hráčů z pocitů okolních spiriflor. I tato odlehčená scéna je ale rámovaná významotvornou hrou světel a stínů – kompozičním okem, které si podle tohoto pozoruhodného blogového příspěvku nezadá s filmem Parazit Bong Jon Hooa. Podobně jako korejský mistr absurdní filmové sociální kritiky, i Yasuda pracuje s vertikalitou, kterou naznačuje společenské hierarchie.
Zdejší postavy jsou nakreslené snad těmi nejlehčími tahy, jaké jsem kdy v japonském komiksu viděl. Přesto se papírem jejích sešitů propíjí těžkost a strnulost, která je poplatná věčně temnému světu, kde se odehrává. Světu, který mluví i jazykem botaniky samotné – jak si posledně zmiňovaný blog všímá, obálku prvního dílu zdobí alstromérie, jejíž japonské jméno označuje “umanutost” nebo “touhu po budoucnosti”.
Jestli Toširo nakonec nalezne s větvičkami rašícími z jeho břicha smysl, není zřejmé. Jasné ale je, že ve Fool Night jsme dostali pozoruhodné komiksové dílo, které přesahuje žánrové škatulky a mrazivě přiléhavě sedí na naši současnost. Je tu ale jeden rozdíl – my snad ještě máme čas něco změnit, než se i nad námi oblaka zatáhnou a budeme si muset vybrat, jestli bychom byli raději fíkusem nebo monsterou.
