Duševní exoskelet: Udělej si sám!
Čím dál složitější svět rozbíjí staré orientační body a vyvolává úzkost i rozhodovací paralýzu. Cestou ven může být vynalezení vlastních taktik, jak se s přílivem neznámého vyrovnat – ať už ve FarmVille, tarotu, nebo pomocí jiných potěšení, za které se není třeba stydět.
Umělec Július Koller za svůj život nastřádal velké množství nejrůznějších časopisů a kdejakých tiskovin. Když jsem před pár lety viděl stohy tohoto archivu seskládané na jeho výstavě ve Vídni, porozuměl jsem si novým způsobem. Uvědomil jsem si najednou, kde v mém dětství pramení můj dnešní postoj k sobě a ke svojí zvídavosti. Pochopil jsem, kde a jak jsem si zadělal na svoje vyhoření. Protože nakolik je vyhoření způsobeno přesycením, zde, u štosů starých papírů, jsem začal nanovo skládat příběh o svém hladu.
Jako školák jsem prázdniny netrávil ani tak v přírodě jako spíš v městské knihovně, odkud jsem si domů týden co týden nosil povolené maximum půjčených knih. Moje cesty rodným maloměstem se zpravidla ohýbaly jako dráhy planet kolem černých děr novinových stánků. Na rozdíl od knihoven plynula přitažlivost těchto informačních švédských stolů také z pestrosti a neustálé obnovy jejich podnětů. Byly častěji aktualizovány, i když se tomu tak tehdy neříkalo. A aniž bych to byl schopen tehdy vyslovit, tušil jsem pod obálkami nejrůznějších publikací zvláštní, nevyčerpatelnou hloubku. Nečpěly z nich pouze nové, vzrušující, barvité informace, ale také nové druhy informací, příslib exotických dimenzí a neobjevených světů. Stejně jako Koller a jeho souputníci o generaci dřív jsem cítil informační podtlak, ale zažíval jsem jej jako vášeň.
Zpětně nahlédnuto, nemohlo být nic horšího, ale ani nic lepšího než že v době, kdy jsem v osmnácti odjel na vysokoškolská studia, nastupoval sílou tohoto podtlaku rychle se rozšiřující internet. Záhy jsem se nechal slastně obklíčit denním přísunem objevů v podobě různých webů, blogů, nových formátů poznání a jejich sdílení. Pokud byly individuální sbírky informačních zdrojů jako ta Kollerova nebo novinové stánky semínky něčeho vzrušujícího, na internetu jsem našel bujně a divoce rozkvetlou zahradu.
Je to jako ten klišé obraz, v němž má člověk dojem, že je v ráji, kde čichá k roztodivným kytkám, ačkoli nestranný pozorovatel ho vidí šňupat dlouhatánské lajny heroinu. Takoví pozorovatelé tehdy ale ještě neexistovali, aby mne varovali, že jedna fáze mého života skončí mentální explozí na způsob pana Creosota z Monty Pythonů (včetně zvracení). Kdo by to ostatně měl být? Celý svět, nejenom mne, vybízel k tomu, abych „se zajímal“, abych se vzdělával, informoval, abych rozšiřoval svoje možnosti. Říkal mi, abych rozevíral další a další okna informačního vesmíru dokořán bez ohledu na závrať, kterou by časem mohly způsobit.
Můj skok do chřtánu přesycení byl dobrovolný, dokonce nadšený, ale s tím, jak mediální principy informačního bohatství, interaktivity a otevřenosti postupně prostoupily veškerý soukromý i společenský život, svět práce i volného času, popadali jsme do toho chřtánu postupně všichni. Ti další se už narodili v jeho bezedných hlubinách.
Všechno je v pohybu
Rád bych ale předešel jednomu omylu. Mluvím o hladu po poznání a informacích. Mohlo by se tedy zdát, že má jít o nějaké nezdravé hromadění (hoarding) informací coby faktů a poznatků. A někdy to tak opravdu je, že, štamgasti wikipedie? Ale to jsou spíš speciální případy něčeho obecnějšího. Pud k informační obezitě, jak se tento stav označuje v mediálních studiích, se nespouští ani nepřiživuje pohledem na nastřádané, ale slastí samotné konzumace. Informace tak po vstřebání nezřídka ztrácí význam, nebo dokonce brání další konzumaci. Je to právě přísun podnětů, které dráždí mysl stejně jako jídlo dráždí chuťové buňky. Marshall McLuhan si tohle uvědomoval, když říkal, že pohroužit se do četby novin u snídaně je jako dát si horkou koupel. O informovanost a přehled jde málokdy na první místě. Jde o to, co cítíme, když si čteme, když se na něco díváme, a dnes už také když klikáme a scrollujeme.
Pozitivně a racionálně vyznívající pojmy informační bohatství, interaktivita a otevřenost jsou vlastně reklamní fasádou prohloubení a zesložitění vztahu mezi vnitřkem a vnějškem. Jde o proměnu právě tak vzrušující jako tyranickou. Informační bohatství? Pod palcem? V kapse? Ano, ale navigovat takovým množstvím informací bývalo náplní celé jedné profese, totiž té knihovnické. Umět třídit, řadit, hledat a průběžně vyhodnocovat informační zdroje dnes patří k základní gramotnosti. Interaktivita? Nabídka volby, vlastního nastavení, zkoušet, kombinovat a volit vyznívá hezky, pokud vám byla historicky upírána a o spoustě věcí bylo rozhodováno za vás.
Navíc, mluvím-li o interaktivitě, nemyslím tím ani zdaleka pouze používání (digitálních) technologií. Na rozdíl od předchozích generací, my si dnes aktivně volíme, jak rozumět světu, svému zdraví – svému tělu a svojí psyché –, jak rozumět společnosti, politice, svojí identitě a svým vztahům. Podobně, jako se snažíme porozumět umění, kultuře a v neposlední řadě také povaze reality jako takové, tak v současnosti rozlišujeme, na čem záleží a na čem ne. Mnohé z těchto voleb byly dříve – řečeno počítačovým výrazem – přednastavené. Spousta věcí byla předem rozhodnuta, celistvě rámována a sdílená. Člověk přišel večer z práce a při pohledu na televizi se ptal „Co dávají?“.
Dnes do světa včítáváme bytostní rozvětvenost možností: proměnlivost a parametričnost. A když už se někdy zastavíme, že jsme s rozhodnutím a vysvětlením spokojeni, nezřídka se znovu ozve v zásadě varovné, ale mnohdy zbytečně povýšené „Je to složitější.“
Rozvlněný a rozmlžený je tak nakonec dříve poměrně jasný předěl mezi naším vnitřním prožíváním a vnějším světem, protože neustálé vnější změny vytvářejí tlak na konstantní vnitřní adaptaci a trénink, které se zas obratem propisují do vnějšího světa, a tak dokola.
Toto zesložitění světa výborně vystihuje metafora, kterou předkládá antropolog a filozof Gregory Bateson. Tím, že výše zmíněné kategorie a okruhy rozhodování byly v zásadě přednastavené, fixní, jejich složitost se podobala nanejvýš složitosti couvání autem. Chtělo to cvik, který zpravidla dodala výchova či jednorázové vzdělání. Jakmile ale tato přednastavenost zmizí a takřka všechno se stává předmětem rozhodování a interpretace, tzn., jakmile začneme u kontextů rozeznávat jejich vlastní kontexty, je to, jako bychom k tomuto autu připojili přívěs. A jak každý řidič a řidička ví, couvání s přívěsem je řádově složitější.
Pásmo mezi známým a neznámým
Jdu-li na pracovní pohovor, mohu asi spolehlivě vsadit na to, že když projevím vášeň k práci, o kterou usiluji, bude to vnímáno pozitivně. Už ale tak jistě nevím, jestli moje šance zvýší to, jestli si dám kravatu, nebo ne. A už vůbec nemám ponětí, jak budou mí potenciální zaměstnavatelé vnímat to, že mám, například, ADHD nebo že jsem nebinární. Možná na tom vůbec nezáleží, možná to rozhodne.
My vlastně přesně nevíme a nikdy jsme přesně nevěděli, co je ještě v naší moci, a co už ne. Věděli jsme, že není v naší moci dopad nepříznivého počasí na sklizeň, ale možná jsme svým chováním naštvali bohy, v jejichž moci počasí je. Veškeré naše aktivity a volby vždy lemovalo pásmo mezi známým a neznámým. Stejně tak se lidé toto pásmo nejistoty vždy snažili opanovat. Když ne fakticky, tak alespoň symbolicky. Ať už jsou to Murphyho zákony, špatná nebo dobrá znamení, přísloví, pověrčivost (např. horníků tváří v tvář fatální nahodilosti těžby), tarot nebo horoskopy, ale třeba i povzbuzení „To bude dobrý!“, to všechno sloužilo jako paliativní obrana před chaosem, jako snaha dát tvar beztvarému, zrušit břemeno nejednoznačnosti a nejistoty. Tady byl a je rozum bezmocný. Vezměte si dítě, jak trhá okvětní lístky sedmikrásky se slovy miluje mne, nemiluje mne… Vyjde-li mu, že není milováno, utrhne novou sedmikrásku a zkouší to znovu. Tady nejde o poznání, ale o námluvy s tím, co nás přesahuje.
Ani ve světě dospělých si s rozumem nevystačíme, vyžaduje to cit, schopnost uplatnit rozhodování a rozlišování, které se nedá převést snadno do slov. Kontexty kontextů pojímáme spíš neurologicky než logicky. Používáme k tomu stejná chápadla a cítidla jako při umělecké tvorbě, u níž se řídíme dojmy, které mnohdy nelze vystihnout líp než slovy „tohle zní dobře“, „tohle sem nepasuje“, „tohle je ono“, „tohle nefunguje“. Vyžaduje hlubší, celistvější mentální vloženost.
Navigovat takto rozkolísaným světem znamená zároveň další přítěž v kormidlování vlastních citů, jako je touha nebo strach. Tím, že jsme přišli o mantinely přednastavenosti, ohrožuje nás naše vlastní cítění svými extrémními, nutkavými formami. Když už nám nikdo neříká, co máme dělat, když za nás nikdo nerozhoduje, potřebujeme dodatečnou sílu k tomu, abychom něco dělali a něco nedělali, sílu potlačit pudy nebo vzkřísit vůli, sílu rozpoznat a dát prostor spontánní reakci či nahlédnout svět očima druhého. Pro někoho je zdrojem tak potřebné kognitivní síly pohled na vycházející slunce, pro někoho modlitba, pro někoho ten jeden výrok té jedné spisovatelky. To jsou ti šťastnější, kteří si něco našli.
Dříve lidé snad i věřili, že toto pásmo mezi známým a neznámým má s vítězstvím rozumu a vědy časem zmizet. Jenže rozšiřujeme-li dnes vlivem hlubší reflexivity a citlivosti kontexty o jejich vlastní kontexty, couváme-li dnes světem s připojeným přívěsem, znamená to, naopak, že pásmo mezi známým a neznámým rozšiřujeme víc než kdy v minulosti. Se stoupající kontrolou nad světem společným i individuálním získali jsme ten druh moci, o němž se teď dozvídáme, že byl na leasing. Je to půjčka, kterou draze splácíme svým duševním zdravím. A protože výše zmíněné způsoby, kterými jsme pásmo mezi známým a neznámým obhospodařovali, byly zesměšněny jako babské, naivní a nevědecké, protože byly zdiskreditovány, aniž by byly nahrazeny…, teď chybí.
Duševní exoskelet
Říká se dnes někdy příliš unáhleně, že za nárůst duševních obtíží může kapitalismus. Jenže příběhy, jako je ten můj, dokládají, že nikoli. Příčinou je epochální transformace, přechod od přednastavenosti k neurvalému, privatizovanému imperativu o všem rozhodovat. Špatně a zastarale regulované tržní, pracovní a mentální prostředí, které se zbavilo břemena nastavování a přeneslo jej na jednotlivce, aniž by jej náležitě kompenzovalo, tuto situaci nanejvýš prohlubuje a zhoršuje. Přestože předpokladem k vyhoření vůbec nemusí být nestřídmost, jako byla ta moje, svůj příběh beru jako dobově příznačný. I kdyby moji reprezentativní „průměrnost“ jemně kalila špetka nediagnostikované hyperlexie, půjde jen o vypouklejší projev beztak silného a širokého trendu. Spoustu lidí přivede život nebo výchova ke střídmosti, takže se vyhoření vyhnou. Málokdo se ale vyhne kognitivní únavě a vyčerpání.
Život v pásmu mezi známým a neznámým je život s otevřenou ránou bezmoci a nejistoty. Ony starobylé nevědecké prostředky jako tarot nebo astrologie tuto ránu hojily jakoby ve spolupráci s vesmírem, s důvěrou v něco mystického, s mandátem a zárukou přesahu. Není divu, že se k nim dnes lidé vracejí. Není náhoda, že nárůst duševních obtíží koreluje s rostoucí poptávkou po alternativní spiritualitě a s příležitostí pro ezošmejdy. Navíc při dlouhotrvajícím, akutním nedostatku psychoterapeutek se už ani věštci nediví, že je klienti mnohdy skoro ani nepustí ke slovu. Lidé hledají ventil, potřebují oporu pro svůj pohyb v pásmu mezi známým a neznámým – potřebují duševní exoskelet.
Kde ho ale vzít? Utíkat ke starým řešením anebo dělat, že tento problém neexistuje a dívat se spatra na ty, kteří k těmto starým řešením utíkají? Tarot a astrologie můžou pomoct, ale možná, že dnes představují podobný problém jako marxistické výrazivo v prezentaci levicových otázek – ve snaze nabídnout řešení mnohdy vyvolává odpor, ne-li trauma. Skoro nikdy nepodněcuje ke sdíleným, pozitivním obrazům budoucnosti. Stejně tak ezoterika mnohdy odrazuje ty, kteří by o sobě nikdy neřekli, že jsou duchovně založení, že jim je blízká spiritualita, přestože zoufale potřebují něco, co plní její funkci – a to jsme skoro všichni.
Potřebujeme vymyslet nové, příruční či rituální způsoby obhospodařování pásma mezi známým a neznámým, stejně jako způsoby oddechu k nabrání sil pro navigaci jeho nejednoznačností. A možná, že už tu jsou, jen jim tak nerozumíme, když se na ně díváme spatra: rostou zdola, tiše, jako luční tráva, takže časem kolektivně rozkvetou. Jejich zárodky je možné tušit v jazyku, když lidé do svých slovníků zařazují odborné pojmy jako je serotonin, dopamin, oxytocin, endorfin… Možná se rodí jako nové zdroje klidu a obnovy, jakási „mentální wellness“, z nichž čerpáme sílu, jak naznačují módní vlny omalovánek pro dospělé, knihy či televizní pořady o uklízení, nejrůznější terapeutická média jako ASMR nebo konejšivá „oddly satisfying“ videa. Možná, že bychom si proto měli říct dost, bez studu a trapnosti, přestěhovat se mentálně do světa, v němž pleasures nejsou guilty, v němž se útěcha z roztomilosti stává dostupnou a samozřejmou jako kohoutková voda (viz internetová videa koček nebo kultura kawaii) a kde naše duševní zdraví slouží především nám.
Ostatně terapeutická funkce se vkrádá i tam, kde dříve bývala jenom velmi okrajově – do počítačových her. Celá a dnes velmi rychle rostoucí škála her od FarmVille po EuroTruck Simulator nabízí blahodárnou slast fiktivní volby jako útočiště před světem skutečného rozhodování. Proč vlastně lidé v rámci oddychu vyhledávají zdlouhavou a repetitivní práci, tzv. grind? Možná je to jako se Sisyfem, jehož úděl je najednou jakoby zbaven marnosti, když s každým návratem do kopce tlačené koule stoupne na ceduli číslo označující počet pokusů.
Myslím proto, že bychom neměli čekat na nějakého guru, na nějaké nové náboženství. Každý sám se máme stát vynálezcem a konstruktérkou svého vlastního duševního exoskeletu, navléct se do něj a čelit světu jako Ripleyová vetřelci. To neznamená bez pomoci druhých, ale že my sami máme mít první a poslední slovo v tom, co pro nás funguje. Vyvléct se z veřejně, výchovou a médii navlékané přednastavenosti, která diktuje, za co se stydět, co je trapné, co je cool. Chceme-li čelit pásmu mezi známým a neznámým, potřebujeme sílu a odvahu k naivitě a experimentu.
---
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
