Dům v Matoušově ulici
Hledání identity domu jako boj proti zapomnění a absurditě
I v češtině poslední dobou vychází stále více knih, které vypráví příběh konkrétního domu a jeho obyvatel. Někdy se k němu dotyčný literát dostal tak, že v něm byl zaměstnán, jako v případě románu Chvála oportunismu (Torst 2016) Marka Tomana o historii Černínského paláce, jindy si jej autor vybral náhodně, jak to učinila francouzská dokumentaristka a spisovatelka Ruth Zylbermanová v pozoruhodné knize Autobiografie jednoho pařížského domu: Příběhy, osudy a deportace 1942–1944 (Maraton 2024). A konečně další píší o svém domě rodném či takovém, v němž většinu svého života žili. To je případ publikace O Vinohradech, kdysi královských: Příběhy z bulvárů i zákoutí (Vyšehrad 2023) od režisérky a výtvarnice Hany Lamkové a nejnověji také autobiografického románu Dům v Matoušově ulici (Odeon 2024) od spisovatelky Terezy Boučkové.
Hana Lamková v knize rekapituluje nejen dějiny svého vinohradského činžáku, ale i celé čtvrti. Připomíná slavné osobnosti, které se na Vinohradech narodily (Jan Masaryk), bydlely tam (bratři Čapkové) nebo tam působily profesně (Josef Skupa v Divadle Spejbla a Hurvínka). Vinohradským rodákem, jehož Lamková cituje, byl i spisovatel, legionář a vojenský lékař František Langer, který ještě zažil a poutavě popsal, jak v dané lokalitě příroda rychle ustupovala civilizaci: „Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek“. I když to tak dnes nevypadá, na daném území existovaly i prameny a studny. Vlastní studnu měl prý dokonce i autorčin činžák. Dosud prý stojí „jako kulatá věž v koutě sklepa“. Přitažlivý je tedy pro ni specifický genius loci daný i původním přírodním charakterem dané lokality.
Boučková oproti tomu jakoby ani pomyslně nemusela opouštět zdi svého smíchovského domu. Řada významných osobností totiž shodou okolností a nezávisle na sobě přímo v něm žila. Nejen velké herečky Zita Kabátová a Alena Vránová, ale také vlivný novinář a politik Hugo Vavrečka, jehož vnuk Václav Havel tam o mnoho později chodil navštěvovat autorčinu matku Annu Kohoutovou. Bydlel tam i architekt Otto Kohn, pravděpodobně biologický otec režiséra Miloše Formana. A rovněž lékař Berthold Epstein, kterého si v koncentračním táboře Osvětim Josef Mengele vybral jako svou pravou ruku.
Na počátku svého pátrání ovšem Boučková skoro nic z toho netuší, jen postupně odhaluje, jaké byly životní osudy lidí, které zběžně znala jen podle jména jako své sousedy, s nimiž se ale za života nikdy nesblížila: „Celý život si drželi distanc na miliony světelných let, a přitom od nás byli vzdálení jedno jediné patro“. Nebo ke svému překvapení zjišťuje, že s jejím obyčejným domem mohly mít něco společného světoznámé osobnosti.
Někteří z bývalých obyvatel nebo jejich potomků přitom kvůli svému židovskému původu zahynuli během druhé světové války, což se v knize prolíná se současnými drastickými výjevy válečného a teroristického násilí z Ukrajiny, Izraele/Palestiny nebo Filozofické fakulty UK v Praze, které autorka bolestně prožívá. A jako členka židovského pěveckého souboru Mišpacha ani nepředstírá nestrannost. Jednou z obyvatelek domu byla, jak naznačeno, také autorčina matka, jíž na konci života „požrala“ identitu Alzheimerova nemoc. Takže dožívala bez paměti, bez vzpomínek a jakoby bez duše. Jako „prázdná skořápka“.
Před osamělostí, v níž v jejím domě mnozí dožívali, před nesmyslností vraždění, ale i před absurditou lidských životů jako takových, které mizí v nenávratnu zapomnění, se snaží Boučková bránit. Jednak tím, že nesměle navazuje duchovní pouta v rámci společenství židovských či křesťanských, i když oficiálně k žádné náboženské společnosti nepatří. Až s jakýmsi překvapením na jednom takovém shromáždění sama sebe překvapuje: „Já neznabožka se modlím a vůbec mi to nevadí.“ Silně také prožívá židovský rituál otcovského požehnání, protože se svým vlastním otcem, který emigroval, nic podobného nezažila: „Táta vezme hlavu své dcery jemně do dlaní, přiblíží se k jejímu obličeji téměř na dotek a tiše jí říká své požehnání […] Dívám se na to ohromeně. Když se něžně, láskyplně a přitom důstojně, s autoritou a zájmem chová ke svým dětem táta... Je to krásné. Silné. Hluboké.“
A další, hlavní formou obrany je především to, že se snaží zrekonstruovat životní osudy lidí, kteří žili v jejím domě. Právě proto, že má před očima předsmrtný stav své matky, usilovně namáhá vlastní paměť a horečnatě pátrá, aby mohla zaznamenat příběhy, které se kolem ní odehrály. Jako by alespoň posmrtně mohla lidi, kteří v domě žili, spojit v jedno duchovní společenství bytostí, na které nebude zapomenuto. I když se s některými z nich nikdy osobně nesetkala, pomyslně s nimi vlastně navázala silné pouto. „Bylo to intenzivní jako nikdy“, říká k tomu doslova.
Dodejme, že mnohem explicitnější i výmluvnější je v tomto směru zmíněná Francouzka Zylbermanová; jádrem jejích snah byla právě touha vřadit (původně anonymní či zapomenuté) obyvatele jejího pařížského domu do „jediné posloupnosti, bratrské genealogie“. I ti, kteří už jsou po smrti, navíc podle Zylbermanové v domě zanechali svoje fyzické stopy: například na zdech sklepů, kde spolu živí i mrtví koexistují v nejtěsnějším sousedství, protože právě tam se proplétají jejich písmena a kresby a „uvolňují se z nich smíšené prachové částice“. A dokonce věří i v to, že podobně jako v Černobylu „zářila“ zvířata, stromy a lidé zasažení neviditelnými radioaktivními částicemi, nějak září i zdi jejího domu, protože zůstávají navždy zasaženy možná ještě hůře detekovatelnými částicemi, které vysílá „sdílená láska“.
Boučková buďto nemá takové mystické sklony, nebo se nechce oddávat podobným fantastickým vizím. Aby se vzpomínka na židovské, během války zavražděné obyvatele a majitele domu trvale a bezpečně materializovala, „pro jistotu“ zařídila, aby před vchodem byly osazeny pamětní „stolpersteine“ s jejich jmény. I když v duchu jejího uvažování by tam měla být vyryta jména obyvatel všech, protože ti všichni dohromady tvoří jeho současný genius loci. Jasně, toto společenství či komunita vlastníků/nájemníků/obyvatel je z nemalé části, slovy Benedicta Andersona, „imagined community“, tedy imaginární či představované, ale stejně je tomu i s dalšími, většími a vznešenějšími společenstvími. I lidé žijící ve 21. století chtějí někam patřit; pojem národ se mnohým může zdát příliš zdiskreditovaný a ne každý se zase spokojí s tím být sparťanem či slávistou, skalním přívržencem Macu nebo Linuxu, fanouškem Applu versus Androidu. Co tedy být hrdým členem svébytné „domovním komunity“?
Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici
Odeon, 2024
