Jak jsme válčili s virem
Válečná metaforika v přístupu ke koronavirové pandemii, zastávaná Andrejem Babišem, měla dalekosáhlé důsledky. Mimo jiné vyžadovala představu nepřítele, kterého musíme porazit, upřednostňovala burcující a silné řeči na úkor těch nejistých a klidnějších a také snáze omlouvala desetitisíce obětí. Virus ale není nepřítel, nadaný zlou vůlí. Kognitivní lingvisté nás upozorňují, jak by vše mohlo být jinak, pokud bychom místo války hovořili třeba o tanci. Asi nejlepší je přistupovat k pandemii jako k nemoci a usilovat o uzdravení.
Když se koncem roku 2019 začaly na sociálních sítích objevovat zprávy o šíření neznámé infekční choroby v čínském Wu-chanu (kdo tehdy věděl, kde to město vůbec leží?), netušil jsem, že se tento virus během několika týdnů rozšíří po celé zeměkouli, způsobí smrt miliónů lidí a další milióny na dlouho či na trvalo poškodí. Netušil jsem ani, do jak velké míry tento virus odhalí zásadní nedostatky ve fungování státní správy i parlamentní politiky, slabost expertního zázemí státu i nepřipravenost expertů a médií na komunikaci v době nejistoty. Přestože varování před novou smrtící pandemií i celkem detailní popis jejího možného průběhu jsme mohli sledovat kromě zpráv Světové zdravotnické organizace a mnohých expertních skupin také v hollywoodské produkci roku 2011 v pohodlí plyšových sedaček v kině (film Nákaza Stevena Soderbergha), zastihl nás covid-19 nepřipravené.
První oficiální reakce u nás novou nákazu spíše bagatelizovaly a ve sdělovacích prostředcích se objevovala převážně srovnání s chřipkou a ujištění, že náš stát je plně připraven. Podle už téměř legendární historky vládní klid rozbil až ekonom, který Andreji Babišovi jako první řekl o exponenciální funkci, která popisuje nekontrolované šíření viru na počátku pandemie. Základní reprodukční číslo viru SARS-CoV-2, jak byl virus způsobující onemocnění covid-19 posléze oficiálně nazván, bylo tehdy odhadováno na hodnotu mezi 1,5 a 4, což nám říká, že v průměru jeden nakažený za dobu své infekčnosti nakazí 1,5 až 4 další zdravé lidi. Budeme-li se držet onoho horního odhadu, z jednoho nemocného máme za zhruba týden čtyři nemocné, z nich za další týden 16, pak 64, 256 a za další měsíc už přes 65 000. Tahle čísla způsobila pochopitelný úlek a dramatickou reakci nejen ze strany vlády, ale i nás všech a na jaře roku 2020 se u nás prakticky zastavil život. Patnáctého března 2021 Andrej Babiš prohlásil, že „jsme de facto ve válce s tím virem“.
Válka s virem si u nás zatím vyžádala přes 30 000 oficiálně potvrzených obětí (a další tisíce nepotvrzených), z nichž nemalá část jde na vrub konkrétním politickým rozhodnutím vlády, z nichž asi nejznámější je rozvolnění opatření před Vánoci 2020. Po dramatickém a úspěšném potlačení šíření viru v jarních měsících loňského roku ovládl vládu ničím nepodložený optimismus a prioritizace českých průmyslových podniků na úkor jiných oblastí, jako je vzdělávání či kultura. Nejasné informování, míchání expertní a politické roviny a mikromanagement předsedy vlády vedly k rychlé ztrátě důvěry obyvatelstva v situaci, kdy nedůvěryhodnost těch, kdo rozhodují, měla smrtící dopady. Válka s virem se po první vyhrané bitvě začala proměňovat v pimprlové divadlo točících se ministrů zdravotnictví, které jako by si premiér vybíral spíše podle toho, co na koho měl ve složkách, než podle schopnosti otevřeně komunikovat a stát si za svým. Výsledkem je zraněná a naštvaná společnost, kterou dělí nejvíc to, na koho si svoje zranění a naštvání vylévají. Je ještě brzy, abychom mohli hodnotit, zda jsme válku s virem vyhráli, či nikoli, ale můžeme se zamýšlet, jestli by se nám nevedlo lépe, kdyby o žádnou válku nešlo.
Metafora, kterou žijeme
Filosofové a kognitivní lingvisté Mark Johnson a George Lakoff ve své slavné knize Metafory, kterými žijeme (1980) ukazují, jak zásadní vliv na naše vnímání a myšlení mají metafory, které používáme. Je-li například politická debata metaforicky označována jako duel či souboj, její účastníci jako soupeři a argumenty jako munice, spoluurčuje tato metafora naše očekávání: jeden ze soupeřů zvítězí, ostatní budou poraženi; kdo má více munice-argumentů, spíše zvítězí; když jeden soupeř druhého nepustí ke slovu, nedá mu šanci „vystřelit“. Slova, která ve spojení s politickými debatami používáme, ovlivňují a jsou ovlivněna obrazem toho, jak by taková debata měla vypadat. Johnson a Lakoff nás ale vyzývají, abychom si představili například kulturu, kde metaforou k debatě je společný tanec. Vítězství v debatě nebo nepuštění partnera ke slovu by najednou nedávalo žádný smysl a můžeme si jen domýšlet, že by se v reálných debatách nedělo.
Podle Lakoffa a Johnsona tedy metafory nejsou jen jakési ozdoby mluvy, které nanejvýš obohacují hlavní myšlenku, ale jsou naopak organizačními strukturami vnímání a myšlení. Tyto pojmové (konceptuální) metafory jsou vytvářeny a předávány v rámci dané kultury a tuto kulturu tím spoluutvářejí. Užití té nebo jiné metafory může napřít naši pozornost i aktivitu jedním z mnoha možných směrů.
„Válka s virem“ je taková pojmová metafora. Klade nám před vnitřní zrak určitý obraz nebo soubor obrazů a jiné obrazy zamlžuje a zamlčuje. Válka je výsledkem ohrožení, reálného nebo potenciálního. Válka klade nároky na všechny, nikdo se před ní neschová. Cílem války je vítězství, zničení nebo zásadní oslabení nepřítele. Předmětem války je někdo mimo nás, nepřítel nadaný zlou vůlí. Ve válce musíme očekávat, přinášet, ba dokonce tolerovat oběti. Válka má jasné hierarchie, rozkazy a tresty za jejich neuposlechnutí. Reálné, ale i metaforické války mají své hrdiny, z nichž někteří bojují v první linii a jiní řeší v barevných uniformách vysokou strategii. K vítězství ve válce vede rázné rozhodování, neomezené čerpání zdrojů, svolnost k (sebe)obětování, burcující řeči a silní (nebo aspoň silně vypadající) muži. Ve válce není čas na otevřenost, transparentnost, nejistotu a slabost. Metafora války má tendenci skrývat ženy: jejich pohled, přínos, někdy i jejich pouhou přítomnost.
Nemoc je především nemoc
Ve válce s virem nemáme nepřítele. Kousky nukleové kyseliny nesoucí návod ke stavbě viru obalené bílkovinnou a tukovou obálkou nemají o nic víc vůle než kámen padající ze skály. Viry nemají zájmy, nemají emoce, nelze jim ublížit. Virus můžeme zničit, ale nemůžeme nad ním vyhrát o nic víc, než můžeme vyhrát nad lavinou. Proti viru nelze použít lest, neúčinkují na něj PR prohlášení a už vůbec s ním nelze vyjednávat, zastrašit ho nebo ho podplatit. Šíření viru má mnohem blíže přírodní katastrofě než k útoku nepřítele.
Proč si tedy média i politici obraz války s virem tak rychle osvojili? Vojenské metafory jsou nepochybně burcující, aktivizující, motivující. Velí nám všeho nechat a začít se bránit. Válka je vážná věc. Zároveň z politiků, kteří jsou běžně vnímáni v lepším případě jako nudní správci, dělá vojenská metafora (voje)vůdce, na něž jsou (na rozdíl od těch v první linii) upřeny zraky všech a umožňují jim snadněji omluvit selhání, jsou-li vykoupena reálnými či aspoň imaginárními bojovými zisky.
Metafoře války s virem přidává legitimitu i dlouhá historie použití vojenských metafor v medicíně. Pacienti bojují s nemocí, provádí se heroické lékařské výkony, volí se léčebné strategie, zkoumají se kohorty a podobně. Poté, co byly v 19. století poprvé popsány biologičtí původci nemocí, přeměňují se pacienti („trpící“) na pouhé bojiště bitev mezi lékaři a mikroby. Užití metafory války či boje ve vztahu k nemoci je ale v posledních letech velmi silně kritizováno. Copak dává smysl říkat o člověku, který na nemoc zemřel, že prohrál, nebo dokonce že boj vzdal? Jistě existují i jiné metafory nemoci, ale jak napsala umělkyně a filosofka Susan Sontag ve své eseji Nemoc jako metafora (1978), nemoc se vzpírá metaforickému myšlení. Nemoc je především nemoc.
Nakonec je možná právě nemoc nejlepším a v souladu se Susan Sontag dokonce svého druhu nemetaforickým popisem pandemie. Covid-19 totiž můžeme vidět jako nemoc globální společnosti, světové stonání. Pandemií netrpí jen nakažení, ale i jejich blízcí, děti, které nemohou vídat kamarády, přetížení vyučující při distanční výuce, lidé náhle bez příjmů a bez perspektivy… Covidem trpí všichni. Pandemii nezpůsobil (jen) virus SARS-CoV-2 jako nějaký nepřítel přišedší odjinud, ale zásadní roli hrálo i vykořisťování divoké přírody lidstvem, letecká doprava zkracující vzdálenosti, média zaměřená jen na sledovanost reklam či neschopné a nepřipravené vlády. Všichni jsme v covidové pandemii nemocní, ale zároveň je rolí nás všech pečovat o sebe i ostatní. Vlády pak nejsou v nemocné společnosti od toho, aby posílaly jiné do boje, rozdávaly rozkazy a přijímaly vyznamenání, ale aby připravily podmínky pro péči, aby nemocné prováděly, aby přinášely povzbuzení, aby otevřeně říkaly, co je potřeba vědět. Když vyměníme metaforický boj za skutečnou péči, třeba nám už jen to uleví.
Pandemii téměř jistě nevyhrajeme, ale snad se z ní společně uzdravíme.
___
Jan Trnka (* 1978) studoval medicínu, biochemii, historii, filosofii vědy a pedagogiku, aby se utvrdil v tom, že se dá na svět pohlížet z mnoha různých perspektiv. V současné době pomáhá na lékařské fakultě budoucím lékařkám a lékařům zorientovat se v buněčných základech medicíny a také zkoumá fascinující organely zvané mitochondrie, které si v sobě neseme jako prastarou připomínku toho, že spolupráce je lepší než konkurence.
