„Cítím s těmi, kterým bylo ublíženo nejvíc“
Poslední týdny „kauza Dominik Feri“ (znovu)otevřela důležité téma a lze se domnívat, že podobných případů bude (konečně) vycházet najevo čím dál víc. Při této příležitosti stojí za to vrátit se k četbě sedm let starého románu Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti.
Navzdory zdání se nejedná o krimi, nýbrž o pečlivě promyšlený román s výraznou symbolickou rovinou. Jeho hlavní osou je především téma násilí na ženách a dívkách, s nímž se nehodlají smířit tři protagonistky: jogínka Diana Adler, lektorka kreativního psaní Birgit Stadtherrová a dokumentaristka Erika Eis. Tři přítelkyně pomáhají přeživším znásilnění a stíhají pachatele po celé zeměkouli. Pokračují tak v díle, které po druhé světové válce započala Ingrid Kafka, jež usilovala o to, aby znásilnění spáchaná za války byla uznána jako válečný zločin. Snažila se o tom přesvědčit Simona Wiesenthala, „lovce nacistů“, nicméně narazila na nepochopení a zlehčování onoho traumatizujícího zážitku: „Ingrid mu odpustí. On není v ženském těle, řekne Dianě. Má pod kůží vepsané staleté lži a předsudky vůči ženám. Tento zločin se za zločin nepovažuje. Vagina je prodejná nicota, vždy připravená. Bůh nemá rád hrdé ženy. Vybavil je slabým tělem. A tělo vystavil na odiv. Toto tělo se má vyrabovat. Toto tělo je věc. Pohozený kus masa.“ (s. 79) Ingrid tak založí vlastní organizaci, která bude po válce tajně stíhat pachatele sexuálních zločinů. Wiesenthal se od ní distancuje jakožto od skupiny hysterických žen, která diskredituje jeho hnutí a „umenšuje utrpení lidí tím, že poukazuje jen na marginální problémy.“ (s. 80)[1]
Už u začátků hnutí vidíme střet ženské zkušenosti s mužskou, jež je považována za univerzální a důležitější než příliš partikulární (a proto i neobjektivní?) perspektiva „druhého pohlaví“. Nejedná se však o zjednodušující uchopení problému jakožto zápasu mužského se ženským – z románu jasně vyznívá, že spojenkyněmi patriarchátu jsou i samotné ženy, které zlehčují trauma znásilnění či zpochybňují svědectví dotčených, jak to známe i ze současných (nejen) internetových diskuzí.
Velký prostor zaujímají v románu právě zmínky o sexuálním násilí během válek. Vypravěčka zmiňuje japonské tábory „utěšitelek“, v nichž především Korejky od r. 1932 byly mnohokrát denně znásilňovány a týrány. Zmiňuje druhou světovou válku, v nichž znásilňovali němečtí, sovětští, japonští a další vojáci. Zmiňuje válku v Jugoslávii, v níž byly ženy a dívky hromadně oplodňovány. Zmiňuje hromadná znásilnění v současné Indii. Zmiňuje, zmiňuje, zmiňuje… Jelikož z mužské perspektivy bylo ve všech konfliktech důležité především to, které národy či státy tu kterou válku vyhrály a které prohrály, nezbylo místo na řešení sexuálních zločinů, a už vůbec ne těch, kterých se dopustili „vítězové“:
„Těm ženám se spravedlnosti nedostalo. Ani odškodnění. Ani omluvy. Ani pochopení. Kdo by taky odškodnil těla, těla hromadně znásilněná muži všech zemí, spojte se, zpátky ni krok, kdo by se zabýval občany druhé kategorie, když slavili vítězové všech zemí, spojte se, zpátky ni krok. Tato těla přejely pásy tanků jediné obrovské armády, byla to světová armáda mužů, armáda rozjásaná, jednolitá a solidarizující až za hrob. Jména hrdinů.“ (s. 86)
Přestože těžištěm jsou tu válečná znásilnění a potom především sexuální násilí vyvěrající z kulturní odlišnosti, Diana, Birgit a Erika mají jasno v tom, že stíhat by se měly i zločiny provozovány v menším měřítku, v soukromí či na pracovišti. Především pak ve skrytosti, anonymně bojují i za legislativní změny v různých zemích.
Násilí na ženách je v románu vnímáno jako součást „univerzální války“, v nichž neplatí hranice, státní příslušnost, národnost. Války, kterou zakoušíme i v období zdánlivého míru. Je to střet agresivních silnějších (především mužských) těl proti tělům slabším (především ženským a dětským). Silnější je zase vítězem, jehož nelze z ničeho obvinit: „Existuje tichá dohoda a území, které není a nikdy nebude osvobozené, které může být všemi dobývané, kde je každému všechno dovoleno. Zorané pole. Lán černé, úrodné zeminy. Jmenuje se tělo slabšího. Tělo jako válečné pole. Podávat trestní oznámení na vítěze je směšné.“ (s. 177)
Sexuální obtěžování a násilí na ženách či dětech se jeví jako kulturní konstanta. Všeobecnost, jakási „univerzálnost“ znásilnění je v románu vyvažována příběhy konkrétních těl. Těl zneužitých, rozpadajících se, krvácejících. Těl, jejichž utrpení nechce maskulinní společnost vidět. Těl, jejichž hlas nechtějí nejbližší slyšet. Oné neviditelnosti a neslyšitelnosti samozřejmě napomáhají instituce policie a soudů, které přeživším často nechtějí pomoct, a tímto zpochybňují závažnost jejich traumatizujících zkušeností. I přeživší často nechtějí svědčit, a to z různých důvodů: cítí se vinny, mají pocit spoluviny, bojí se důsledků, včetně internetové šikany, nedůvěřují státním orgánům, anebo se stydí, že je zradilo tělo a během znásilnění prožilo orgasmus.
Přestože v románu zaznívá občas tón rezignace, nedůvěra v to, že stávající stav je možné změnit, silná je i determinace žen, které zraněným, zneužitým tělům pomáhají. Diana říká přímo: „Dokud se to bude opakovat, neustoupím. Neustoupím té armádě mužů. A žen. Které to zlehčují. Protože se bojí mládí, protože se bojí konkurence, stoupnou si po bok mužů. A to už jsem si myslela, že vrána vráně oči nevyklove. Co všechno si ženy od žen nechají líbit. Stojím sama proti všem jen proto, že vím, co oběť zakouší.“ (s. 179)
Jak protagonistky, tak vypravěčka nevěří v univerzální solidaritu žen. Stejně tak nevěří, že každý muž je násilník a zločinec. Všechny tři ženy přiznávají, že mají rády heterosexuální sex, že se jim líbí mužská těla. Nebojují proti všem mužům, stejně tak jako na jejich straně nestojí bohužel všechny ženy. Příčiny jsou nicméně systémové. V patriarchátu mají ženské přátelství a solidarita velmi nepřiznivé podmínky: „Solidarita žen je jen iluzí. Čím silněji je jedna skupina podřízena jiné, tím větší je konkurenční boj v té nižší skupině; nejdřív se ženy poničí na bidýlku mezi sebou navzájem. Erice docvakne, o co se Diana celý život snaží. Pokouší se o něco, co je nové. Ženy podporují i ženy. Těla podporují a chrání těla. Vlaštovky se vlaštovky nebojí“. (s. 193)
Je to nesmírně těžký úkol ve světě, v němž jsme pořád vystaveny stereotypům a předsudkům určujícím, co jakožto lidi s konkrétním, genderovaným tělem smíme, jakou máme hodnotu, jak můžeme žít a jakým způsobem se můžeme chovat k jiným tělům: „předsudky jsou zatíženy emocemi a těla si je předávají po svém jako horkou štafetu nevědomí, představy světa jsou vrostlé do kultury a rodiče dětem předávají i hotové představy o smyslu existence mužských a ženských těl, nikdy to přece nejsou jen konkrétní muži a ženy, pokaždé je to i mužství a ženství jako takové, mužství a ženství, jak se za konzervovalo v té které zemi, v té které kultuře.“ (s. 200) Román tak poukazuje na kontinuitu mezi genderově stereotypním uvažováním a kulturou znásilnění. Nepojmenovává to samozřejmě přímo, jedná se stále o propracovanou beletrii, v níž konkrétní myšlenky a problémy vyslovují především jednající postavy. Ty se vyjadřují mimo jiné i k otázce zneužívání nezletilých dívek, které se leckdy mohou chovat koketně. To ale neospravedlňuje jednání dospělých, kteří přece „se mají chovat dospěle, což znamená, že mají chránit zmatená těla. Dospělé tělo prostě nesmí zneužívat tělo, které dospívá. Které je naprogramované, aby se líbilo. Dívky si zkoušejí ženskost, která je samotné zaskočí. Jen se učí být ženou. Malí kluci si hrají s pistolí na lupiče. Ale proto snad ještě nepoběžím a nezřídím si zbrojní pas a nepostřílím je ostrými náboji.“ (s. 198)
Diana nazývá to, co dělá spolu se svými přítelkyněmi, válkou všedního dne, válkou s fašisty všedního dne a narušováním systému. Jejich cílem je dosáhnout spravedlnosti a pomoct těm, které násilí zažily: „Říkejte tomu boj proti globálnímu terorismu. Říkejte tomu humanitární pomoc. Říkejte tomu akce na přivolání slova humanismus. Říkejte tomu groteska. Říkejte tomu, jak chcete. Cítím s těmi, kterým bylo ublíženo nejvíc. To jsou obvykle děti.“ (s. 228–229)
