Chudáčci (proč mít po ruce ostrou dýku)
Text o jedné knize, dospívání, zkaženosti světa a konejšivé fikci, co se náhle obrací v politickou kritiku
Původně vyšlo na webu The White Pube, s laskavým svolením autorky přeložila Nora Třísková.
V románu Poor Things (Chudáčci), který v roce 1992 napsal bývalý student umění Alasdair Gray, zachrání potulný vědec Godwin Baxter tělo těhotné ženy, jež spáchala sebevraždu skokem do řeky Clyde v Glasgow. Godwin využije příležitosti a ve jménu vědy provede něco nepřístojného, totiž že do hlavy přibližně pětadvacetileté ženy transplantuje mozek dítěte. Udělá něco s elektrickým proudem a matku i dceru alespoň částečně oživí. A tak vznikne Bella Baxter.
Představte si, že by miminko řídilo vratké tělo dospělé ženy jako stroj. Představte si, že by Frankensteinovo monstrum bylo roztomilé, a pak taky nadržené. Dětský mozek Belly Baxter se vyvíjí o dost rychleji, než by dospíval v původní lebce, takže nová bytost se snaží zoufale zorientovat v sobě samé i svém okolí. Stejně, jako se dítě sápe po okolních předmětech, aby prozkoumalo svět, sápe se Bella po lidech, slovech, místech, knihách, králíčcích, vědění a tak obecně po všem, co jí život nabízí. Godwin nedokáže se svým chirurgickým výtvorem držet krok. I když se ze všech sil pokouší Bellu uspokojit, jeho žákyně touží po vědomostech jako po ničem jiném. A tak odejde. Čeká ji přece spousta zážitků, tak proč by si je nemohla dopřát?
Chudáčci jsou podnětný příběh, který by mohl inspirovat tisíce dalších textů. Eseje o frankensteinovských fantaziích a lékařské etice. Eseje o morálce, duši, sexu, věku, souhlasu a sexuální práci. Mohly by vzniknout i úvahy o románech v dopisech, portrétování, autorské licenci, různých způsobech rámování příběhu, nespolehlivých vypravěčích a vypravěčkách, pastiši anebo bychom se mohli zaměřit na zkoumání Bellina rozverného jazyka. Nebudu se ale hluboce zamýšlet nad ničím z toho, protože Alasdir Gray stvořil Bellu Baxter, která mi aliterací ve jméně, svou živelnou divokostí, přímočarostí a taky neskutečným tělem připomněla všechno to, v co jsem vyrostla i nevyrostla já sama. Možná jsem z toho trochu smutná? Možná bych to chtěla vrátit zpátky.
Než jsem šla na Chudáčky do kina, poslechla jsem si audioknihu a byl to pocit, jako se ocitnout znovu ve školní lavici. Ani ne tak ve velkolepé a klimatizované posluchárně, spíš v učebně posledního ročníku, která trochu smrdí potem, jsou v ní žluté židle a já sedím na jedné z nich s usilovně šrotujícím mozkem, protože se přede mnou otevírá nový svět. Nějaký učitel zrovna vypráví o Karlu Marxovi, Helen Chadwick a německém expresionismu a moje mozková kůra se přitom smaží jako řízek v oleji. Zkrátka bláznivý zápal doby dospívání, kdy byla škola dobrá, ale nikdy ne dost; kdy jsem si v ložnici sama nahlas četla Božskou komedii a snažila se tlustými tužkami 8B nakreslit látku jako z Tizianových obrazů. Čtrnáct, patnáct, šestnáct – roky, které jsem proležela v hromadách knih o opilých amerických mužích, protože se mi to zdálo tak důležité; a kdy jsem se dívala na filmy, které by mi teď přišly až moc dlouhé. Dost rychle jsem se prokousala trilogií His Dark Materials (česky Jeho temné esence), chtěla jsem být Lyrou, chtěla bojovat s Bohem. A pak jsem se rozhodla, že si celou ságu přečtu ještě jednou, tentokrát pěkně pomalu a španělsky. Na každém druhém řádku jsem si musela vyznačit nové slovo, takže to nejspíš vypadalo, jako kdybych si sama dala školní trest, ale když můj mozek přemýšlel v cizím jazyce a ocital se v tomhle dvojnásobně jiném světě, cítila jsem se dobře.
Vědět, že kdysi dávno jsem se u tolika činností cítila dobře – při poslechnu prvních stránek audioknihy Poor Things jsem si pro Bellu přála jen to nejlepší. Tahle dívka, nebo spíš žena, už si toho zažila dost. Z nějakého důvodu, který jsem zatím neznala, si vzala život, a teď byla kombinací dvou mrtvol, matky a dcery. To by přece mohlo stačit! Bellina chuť poznávat svět – učit se o klavírech, mapách a manšestru – mě nutila nostalgicky vzpomínat na časy, kdy jsem byla sama podobně zapálená pro věc. Začala jsem mít hrůzu z budoucnosti, která na Bellu čekala, protože jinak by o ní přece nebyla celá kniha. Přála jsem si, ať nechá Alasdair Gray Bellu na pokoji, aby měla šanci, tak jako jsem ji měla já, se během dospívání vyřádit ve svém pokoji, školní učebně i fikčních příbězích. Od začátku mi ale bylo jasné, že štěstí a vřelost prvního dějství se vytratí. Věděla jsem přesně, kdy zmizely z mého života.
Bylo mi sedmnáct. Učitel španělštiny nám představil program, v rámci něhož jsme mohli vyjet do zahraničí nasbírat pracovní zkušenosti. Skončila jsem v Salamance, ve městě, které se mi dodneška vybavuje jako neustále zalité zlatavým sluncem. Poslali mě k vysloužilému toreadorovi, který mě ve svém studiu na kraji města naučil používat zrcadlový fotoaparát. Španělský Max Spielman. Za celý pobyt jsem na něj nepromluvila ani slovo. Do ateliéru chodily rodiny na první portrétování s dětmi oblečenými jako potomky královské rodiny, ale ani s těmi jsem toho moc nenamluvila. Byla jsem zticha celý týden, který jsem ve Španělsku strávila. Zticha v ateliéru, zticha při siestě (kdy jsem si připadala opuštěná běžnou rutinou a neposedná), zticha při odpolední směně, callada – ticho. Až příliš času jsem strávila čtením knih svým vlastním tempem, až příliš dlouho jsem se bavila španělsky jenom zprostředkovaně s dalšími Angličany. Teď jsem kvůli tomu byla k smrti vyděšená. Měla jsem strach, že ze sebe vypravím nějakou začátečnickou chybu a fotograf-toreador mě nabere na rohy jako býk.
Radši nemluvit! Radši v sobě nechat bublat zášť vůči španělským dětem! Radši být naštvaná na jednoho ze svých rodičů, který je z Chile, ale španělsky mě nikdy nenaučil, protože se přistěhoval do Anglie ve třech letech a svůj rodný jazyk zapomněl. Přála jsem si jenom, aby mi moje příjmení dávalo smysl, když už ho za sebou musím vláčet. Přála jsem si, abych si mohla číst knihy, aniž bych musela mezi slévající se řádky vpisovat vysvětlivky, které by vydaly na další román.
V sedmnácti pro mě všechno skončilo. Vrátila jsem se do Anglie opálená, s krabičkou papriky, a začala chodit do autoškoly. Jeden z mých rodičů je taxikář a ten druhý řídí ještě lépe, takže jsem neměla na výběr. Brzy se ale ukázalo, že jízdy v autoškole jsou pro mě až moc velké dobrodružství. Na druhé hodině jsem jela sto deset po silnici, která sice nebyla dálnice, ale rozhodně tak vypadala. O několik měsíců později přede mě při další jízdě vběhl na silnici kluk a hodil na auto ohromnou rybu, která se odrazila od kapoty. Otočila jsem se za ní, takže jsme málem sjeli z kopce v Evertonu. Instruktor byl kvůli tomu hrozně naštvaný. A já taky.
Když jsem ještě chodila na základku, vídala jsem tam holčičku, která mi lezla na klín jako kotě. Byla to mladší sestra mého spolužáka a jednou odpoledne si vyběhla hrát mezi dvě zaparkovaná auta. Byl to první pohřeb, na který jsem šla. Skoro nikdo tam nedorazil, bylo to hrozné. V autoškole jsem neudělala závěrečnou zkoušku, to bylo hrozné taky. Zkušební jízda skončila po pěti minutách, kvůli – a teď cituji – nebezpečnému řízení. No výborně! Stejně bych nechtěla řídit něco, co může zabíjet lidi. Instruktor rozčileně vystoupil a vrátil se zpátky do testovacího střediska pěšky – tak blízko jsme byli – a nechal mě zamlklou sedět za volantem.
Byla jsem si jistá, že dospělost budu nenávidět, a taky že jsem měla pravdu!
Godwin Baxter má teorii, která vysvětluje Bellinu povahu. Tvrdí, že ji „zachránil před jednou zdrcující nevýhodou, od které nikdo neuchránil mě: nikdy nebyla malá, takže nikdy nepoznala strach... Nechali vás snad obři, kterým patřil svět vašeho dětství, abyste si připadali stejně důležití jako oni?“ Myslela jsem na sebe vedle fotografa-toreadora, kde jsem se cítila tak malá. Vzpomínala jsem, jak jsem seděla na místě řidiče, které se zase zdálo až moc velké. Obři, kteří vládli světu, mě vybízeli k zážitkům a zkušenostem, po kterých jsem domněle toužila. Nedokázala jsem ale být v pozici moci, takže jsem se postarala, abych se pod její vahou rozmáčkla sama.
Bellino štěstí nenarušují pochybnosti ani strach. Alasdair Gray ji stvořil jako postavu, jejímž jediným smyslem existence je radovat se ze života. A tak si Bella povídá, souloží, vzdělává se, cestuje a žije jako mladý člověk. Tak zoufale se snaží o nic nepřijít, že se učí spát vsedě, s otevřenýma očima, ve stoje, při chůzi. Neustále, pořád žije. „Jako malá nepoznala zbabělost, nikdo ji neutiskoval. A tak používá řeč jenom k tomu, aby vyjádřila, co si doopravdy myslí a cítí, a ne aby to zamaskovala. Není schopná páchat špatnosti, které pramení ze lží a pokrytectví.“ Měla jsem taky udělat něco lepšího než dospět!
Když píšu recenze, často vstanu od toho, co mám zrovna rozdělané, abych zkontrolovala zprávy na BBC. Rychle se podívat na všechny ty hrůzy a pak zase zpátky do práce. Dnešní titulek hlásá: „V našem městě hodně lidí nemá zuby.“ Zítra bude pokračovat genocida v Palestině a izraelští odstřelovači budou pálit po lidech, kteří se odváží vyjít ven pro vodu. Země se bude oteplovat, chytrý měřák bude pípat, moje chronická nemoc bude věrná svému jménu a v levé části úst se zuby ozvou urputnou bolestí. Je jednodušší nemluvit, je jednodušší nechat si vypadat zuby, je jednodušší přestat číst Chudáčky v polovině příběhu, než se Bellin svět stane stejně ubohým, jako je ten náš. Přestat číst dřív, než se dozví o slušné společnosti, přehlédne dvojitý kruhový objezd nebo zjistí, že existuje něco jako politika. Všechno by zůstalo v pohodě.
„Kdo jsou to socialisté, Duncane?“ zeptala jsem se.
„Blázni, kteří si myslí, že svět by se měl zlepšit.“
„Proč? Je s ním něco špatně?“
V polovině knihy se Bella seznámí na lodi se dvěma muži, panem Astleym a doktorem Hookerem. Zatímco pánové vedou dlouhé debaty o eugenice, prvotním hříchu a kolonialismu, sedí Bella na protější straně stolu. Je osamělou svědkyní a studentkou jejich vypjaté dialektiky, čímž mám na mysli to, že při diskusi na dané téma Bella naslouchá oběma stranám sporu a získává ucelenější obraz, než kdyby mluvil jen jeden z mužů. Právě během jejich rozhovorů si uvědomí, že se světem vlastně něco špatně je. Existuje dost problémů na to, aby se o nich muži donekonečna hádali. Problémy jsou v každé zemi, ale s tím se Bella nemusí trápit, protože od toho jsou tu bílí spasitelé. Doktor H. Belle říká: „Ve srovnání s Číňany, hinduisty, černochy a americkými indiány – ano, dokonce i ve srovnání s Římany a Semity – jsme jako učitelé na hřišti s dětmi, které nechtějí vědět nic o existenci školy.“ Zbytek výroku je ještě horší, ale já si dám tu práci a napíšu ho, protože ukazuje, jak Británie pohlížela (a do jisté míry pořád pohlíží) na zbytek světa. Právě tady nastává bod zlomu, za kterým se Bella ocitne namísto dobrého světa v tom reálném. A také ho ve filmové adaptaci Chudáčků nenajdete.
Doktor H. pokračuje: „Proč máme povinnost je učit? Vysvětlím ti to. Když necháš děti a dětinské lidi sobě napospas, podmaní si je ten nejsilnější a pak se k ostatním nezachová pěkně. V Číně je soudní mučení lidová zábava. Vdovy po hinduistech jsou pálené zaživa po boku mrtvol svých mužů. Černoši se navzájem jedí. Arabové a Židé provádí s privátními partiemi svých dětí nemyslitelné věci. Upovídaní Francouzi rozpoutávají krvavé revoluce, bezstarostní Italové se přidávají do tajných vražedných společenství a všichni známe španělskou inkvizici. Dokonce i Němci, kteří nám jsou rasově nejbližší, mají slabost pro brutální a násilnou orchestrální hudbu a šermířské duely. Bůh stvořil anglosaskou rasu, aby to všechno ukončila, a to taky uděláme. Tyrani vládnoucí různým podřadným rasám neradi vidí, že je přicházíme sesadit z jejich trůnů. Jejich způsoby z nich musíme vytlouct násilím.“
Nepíšu tenhle text proto, abych porovnávala knihu a film. Jedno z děl chce být dobrou knihou a druhé dobrým filmem, a oběma se to daří. Osobně se mi ale líbí víc původní text, protože se vydává i do míst, kam se film už neodvažuje. Prochází kolem, ale nezůstává tam. Zato kniha je prošpikovaná Grayovými strohými komentáři o životě a pekle na Zemi. Britské impérium, nadřazenost bílé rasy, nerovnosti vytvořené člověkem a utrpení proletariátu. Tím vším je text knihy nasáklý. Moje oblíbené fikční příběhy jsou ty, pod jejichž hávem se skrývá společenská kritika, a proto mám tak moc ráda i Chudáčky. Miluju, když umělec stvoří velkolepé dílo, něco surreálného a zároveň dokonalého ve vykolíkovaném prostoru vlastní imaginace, a pak vezme ostrou dýku a obrátí se proti němu. Rozřízne ho hezky čistě a uprostřed, takže se pod dílem objeví svět, který jen dočasně zakrývalo. Takové odhalení prostřednictvím umění, to je něco pro mě. Sama dýku potkávám neustále a mám pocit, že před ní pořád utíkám, takže mě vždycky potěší, když ji zvedne umělec nebo umělkyně a použije ji podle sebe. V Chudáčcích se na scéně objevuje Bella. Nepopsaný list papíru, mechanismus, pomocí kterého se můžeme znovu podívat na ten hezoučce hrozný svět, který naše dospělá těla a mozky přijaly nebo přímo vytvořily.
Bylo mi sedmnáct, potom osmnáct a pak jsem začala studovat výtvarné umění. Školní rok jsme zahájili s kritickou teorií, která mi úplně zavařila mozek, což nebyl zrovna motivující zážitek. Obrátila jsem se na přednášejícího s tím, že nemám tušení, o čem to ksakru mluví, načež mi doporučil odebrat se do knihovny a půjčit si knihu s názvem Politická teorie. Těžký svazek ve fialových deskách jsem četla tak dlouho, dokud mi z mozku nezbyla hromádka doutnajícího popela; dokud jsem nevěděla, proč Liverpool vypadá tak, jak vypadá, proč dostávám nejvyšší příspěvek na svoje vzdělání, proč je můj bývalý kluk můj bývalý, proč se s uprchlíky zachází jako s kusem hadru, proč i jako studentka cítím, že nemám žádné vyhlídky do budoucna a proč je v lidech zakořeněné zlo. Nemyslím si, že bychom měli být lhostejní, jenom si přeju, aby nebyly věci, u kterých si potají říkám, že o tomhle bych radši mohla nebo nemohla chtít nevědět nic. Během čtení mě napadá, že bych se chtěla vrátit do svých studentských let. Ale ne doopravdy. Chtěla bych zase studovat, kdybych se mohla učit o lepším světě.
Na lodi se knižní Bella červená při pomyšlení na všechny aspekty lidství, o kterých doktor H. mluví, jako by měl pravdu. „Doktore Hookere, zmínil jste něco, co mě překvapilo. Podle vás umí chytří lidé lépe ovládat svoji krutou zvířeckost. Viděla jsem mnoho zvířat a hrála si s nimi, ale žádné mi nepřipadalo kruté. Když jsem spravovala fence zlomenou nohu dlahou, tak na mě vrčela a cenila zuby, ale to jenom proto, že jsem jí v tu chvíli způsobovala bolest. Když jí bylo líp, chovala se ke mně jako ke kamarádce.“ Ještě pod střechou Godwina Baxtera se Bella naučila operovat zvířata. Teď si uvědomuje, že po setkání s těmito dvěma muži je jiná, než byla před ním. Potom, co jsou všechny diskuze u konce, napíše do Glasgow dopis: „Do dneška jsem si myslela, že všichni lidé, které potkávám, jsou dobří a tvoří jednu rodinu, i když se třeba chovají jako podrážděná fenka, protože jsou zranění. Bože, proč jsi mě učil o politice?“ Proč mě můj profesor umění učil o politice? Bella píše, že „myšlení ji už týdny rozčiluje“. Myšlení mě bude rozčilovat až do konce života.
O Chudáčcích bych mohla psát donekonečna. Zvládla bych sepsat všechny ty tisíce esejí. Jestli si z toho ale máte něco odnést, je to hlavně tohle: Čtení Chudáčků pro mě bylo jako vyndat si z hlavy mozek, prozkoumat, v jakém je stavu, a pak se ho snažit vrátit zpátky do rozbité lebky, jenom abych zjistila, že mezitím úplně změnil tvar, a aby se vešel dovnitř, budu v něm muset nejdřív úplně přeuspořádat myšlenky. Po výletu lodí už Bella nikdy není jako předtím, stejně jako když jí ukážou žebráky v Alexandrii, co se perou o mince, které bohatí hoteloví hosté rozhazují z balkónů. Bella jim běží pomoct, ale doktor Hooker se na ni obrátí: „Pro ně už nic neuděláš.“ Jeho odsudek ji nakonec dovede k tomu, že se ve Skotsku stane lékařkou a pomáhá ženám, dětem a chudým. Říkám si, že bych se možná neměla věnovat psaní moc dlouho, protože jinak skončím jako Bella sedící naproti mužům, kteří u stolu hlasitě debatují o výhodách války, náboženství a přelidnění. Měla bych si najít něco jiného, co můžu dělat, protože potom bych třeba tak zoufale netoužila po návratu do doby dospívání. Nebo bych měla psát, ale mít při tom vždycky po ruce ostrou dýku. S ní bych prováděla svoje vlastní operace a dostávala se pod povrch fikčních příběhů i kritiky až k samotné mrazivé podstatě věcí, od které utíkáme do teplé náruče kultury.
The White Pube je kolaborativní identita Gabrielly de la Puente a Zariny Muhammad, pod kterou píšou o umění, videohrách, knihách, jídle, životě, počasí a čemkoliv, co je v jejich srdcích.
