Češi a Němci po válce
Válka bolí jako řez do tkáně. Krvácí vždy ještě nějakou dobu po vlastním říznutí a hojí se ještě o poznání déle. Všichni víme, že řeznou ránu se hodí obnažit, vyčistit, vydezinfikovat. Sice to pálí a bolest je v první chvíli silnější, výsledkem je ale zhojená jizva. Vyléčená vzpomínka, memento, které varuje, ale nikoho neohrožuje. Někdo se ale trýznivé dezinfekce, rýpání v ráně a vzpomínek bojí a vyhýbá se jim. Rána se pak může zanítit nebo zapouzdřit. Jeví se jako zhojená, na dotyk ale bolí jako čert. A v nejnevhodnější okamžiky praská a prýští z ní hnis. Takovou chronickou a neléčenou ranou je v našem historickém povědomí téma poválečného odsunu Němců z Československa. Téma, kterému se nedostalo dost reflexe.
Holubičí povaha
a národní homogenita
Druhá světová válka, holokaust a další zvěrstva páchaná ve jménu nacistické ideologie byla bez diskuse krutě bolestivým řezem, děsivou formativní zkušeností pro celé generace. Na počátku května 1945 boje ustaly, krvácení ale pokračovalo, a to i u nás. Vyhánění a odsun Němců z Československa nastaly až po druhé světové válce, a byly tak jejím následkem. Následkem ovšem i v jednom ohledu, který si neradi, či dokonce vůbec nepřiznáváme. I v naší společnosti totiž jako by v důsledku nacistické indoktrinace převládla scestná představa, že lidstvo je rozděleno do nesmiřitelných ras, které nejsou schopny žít vedle sebe v míru. Představa světa jako kolbiště navzájem soupeřících národů, které přirozeně a nevyhnutelně usilují o svůj „životní prostor“, a to jeden na úkor druhého.
V letech 1945 až 1947 houfně používaná sousloví „konečné řešení německé otázky“ či „vylikvidování Němců v českých zemích“ jsou výrazy, které nacistickou inspiraci nezapřou. „Bezpráví ale přece nelze řešit bezprávím,“ řekl mi nedávno jeden z německých pamětníků v rozhovoru. Okamžitě mi na mysli vytanul protiargument české pamětnice. „Já odsun schvaluji. Vždyť Hitler s námi chtěl udělat to samé!“ Ano, chtěl. Máme ale něco schvalovat z důvodu, že Hitler by v obráceném gardu udělal to samé? Neměli bychom to naopak právě proto s největší vehemencí odmítat?
Čtyři desítky let komunistické diktatury, které po odsunu následovaly, v zásadě znemožnily racionální debatu nad tímto tabuizovaným tématem, onu tolik potřebnou „dezinfekci“ naší kolektivní rány. Po roce 1989 se o to pokoušel mimo jiné Václav Havel, ale ani síla jeho osobnosti nestačila. Zapouzdřená rána tak nadále praská a bolí, kdykoli ji některý politický extremista polechtá. Jenom si vzpomeňme, jakou roli sehrálo téma odsunu v první přímé prezidentské volbě roku 2013!
Přiznávám se bez mučení, že název tohoto textu jsem ukradl. Použili ho redaktoři legendárního časopisu Tvář na sklonku roku 1968 pro koláž úryvků z českého tisku z poválečných let. Na výboru textů chtěli autoři ukázat, „z jakého základu a způsobu myšlení na naší straně“ vycházely „poválečné změny“, tedy odsun. Není to příjemné čtení, nahlodává přesvědčení o naší holubičí povaze a představu Čechů coby výhradně trpné oběti historických příkoří. Štvavé články vyzývající k násilí a nenávisti vůči Němcům čtenáře uhranou, ale snad ještě víc ho dojmou ojedinělé výkřiky volající po lidskosti a soudnosti, a to, jak lehce je tehdy bylo možné zadupat do země primitivní šablonovitou argumentací.
Článek ve Tváři vyšel přibližně dvacet let po odsunu, a zároveň v době, kdy již začínalo být zřejmé, že namísto návratu vlády práva a kritického myšlení čeká Československo upachtěná normalizace. Editor dobře věděl, proč se pod text raději nepodepsal, přesto je třeba přiznat velkou odvahu jemu i celé tehdejší redakční radě Tváře (Václavu Havlovi, Emanuelu Mandlerovi, Bohumilu Doležalovi a dalším). Titulek článku jsem si vypůjčil právě z úcty k jejich donkichotské snaze probudit v šedesátých letech debatu nad událostmi, na které se tehdy společnost urputně snažila zapomenout.
To se jí bohužel do značné míry podařilo. Nedávno jsem četl vyjádření jednoho z dnešních politických lídrů, jinak uvážlivého a tolerantního člověka, ovšem pochopitelně narozeného dlouho po válce. Domnívá se, že Češi nejsou nacionalisté, a připisuje to tomu, že jsme jako společnost národnostně homogenní. V tomtéž rozhovoru se také vyjadřuje ke klíčovým momentům historie naší země ve dvacátém století, mezi něž ovšem odsun Němců nezařazuje. Jako nepodstatnou tak opomíjí událost, v jejímž důsledku musela naše území v krátké době opustit bezmála třetina všeho obyvatelstva, což je úbytek, který historicky snese srovnání tak možná s emigrací v době pobělohorské. Kdyby na ni nezapomínal, věděl by, že Češi nacionalistickému blouznění dokážou podlehnout velice snadno. A že právě kvůli našemu nacionalismu je česká společnost dnes národnostně homogenní.
V posledních letech jsem vedl biografické rozhovory s desítkami německých účastníků a účastnic odsunu. Jde o poslední přímé pamětníky – dnes jsou ve vysoce pokročilém věku, tehdy byli dětmi. Žijí v Německu, jezdím tam za nimi. „Už jste byl někdy obklopen samými sudetskými Němci?“ zeptal se mě jednou při takové příležitosti jeden z nich. Rozhlédl jsem se okolo sebe a až tehdy jsem si to uvědomil. Věřte, nevěřte, přepadla mě okamžitě iracionální úzkost z vědomí, kdo že jsou všichni ti usměvaví staříci a babičky okolo mě. Sudetští Němci! Připadal jsem si na chvíli jak Švanda Dudák, sám mezi divoženkami. Naštěstí jsem se brzy vzpamatoval a vrozenou či naočkovanou nedůvěru překonal. Ale mám ji v sobě, jako asi my všichni. A pán moc dobře věděl, na co se mě to ptá...
Wo ist mein Heim?
Vzpomínky odsunutých dětí mi nejen pomáhají pochopit jednu pozapomenutou epizodu českých dějin, ale otevírají mi také dveře do paralelního světa. Už jen všechny ty místní názvy, které používají! Liberec je pro ně Reichenberg, Cheb Eger, Jeseník Altvatergebirge, Šumava Böhmerwald, Břeclav Lundenburg. Vyprávějí mi o životě v zaniklých pohraničních vesnicích, které možná ani česká jména neměly. S obsedantní přesností popisují, kudy vedly jazykové hranice mezi češtinou a němčinou a kde byly smíšené vesnice, či na základě jakých nepsaných pravidel spolu komunikovalo dvojjazyčné obyvatelstvo ve větších městech. „Když se sešli dva Češi a jeden Němec, mluvilo se česky. Když dva Němci a jeden Čech, tak německy.“
Popisují složité volby, které museli řešit jejich rodiče. Jak těžké a někdy i nemožné pro ně bylo naučit se po vzniku republiky česky, aby mohli pracovat ve státní správě. Jak řešili, zda mají své děti posílat do moderních českých škol, které v Československu rostly jak houby po dešti, zatímco ty staré německé ztrácely na prestiži. Jak školáci zpívali hymnu Kde domov můj? v oficiálním německém překladu Wo ist mein Heim? (Což je paradoxně otázka, kterou si oni dnes kladou častěji a palčivěji než my.)
Vzpomínají, jak jejich otcové sloužili v československé armádě a jakým dilematům čelili v roce 1938 za mobilizace. Většina z nich se někde schovala či utekli za hranice, nacionalisté se dokonce za účelem rozbití Československa spojovali v sudetoněmeckých bojůvkách tzv. Freikorpsu. Jiní věrni svému vojenskému slibu mobilizovali a byli ochotni bojovat za ČSR proti říšské armádě. V atmosféře plné nedůvěry jim ale Češi stejně nesvěřili zbraně do rukou. A ačkoli k bojům nakonec nedošlo, mobilizující českoslovenští Němci byli po Mnichovu vyslýcháni a sousedi jim za zradu „německé věci“ plivali do tváře. To je však od služby ve Wehrmachtu většinou neuchránilo. Válečná léta bez otce a jen se strhanou matkou, na které ležela celá tíha domácnosti, psychologicky formovala celou generaci německých dětí. Ovšem po válce byli jejich otcové z pohledu československého státu opět zrádci a jako takoví odsunuti, či se rovnou ani nesměli z fronty nebo válečného zajetí vrátit. „Koho a čím můj otec tedy vlastně zradil?“ ptal se mě zoufale jeden pamětník. Jako bych mu já dokázal odpovědět...
Bavíme se i o nacistické minulosti generace jejich rodičů. Někdo odpovídá zpříma a k postojům svých předků se staví kriticky. To jsou ti, kteří podobně jako většinová německá společnost prošli na Západě v šedesátých letech očistným procesem „dezinfekce“ vlastních historických ran (který tolik chybí nejen u nás, ale i v někdejší NDR či v Rakousku). Někdo hovoří o antifašistických postojích svých rodičů a durdí se, že jim to nebylo po válce nic platné. Jsou ale i tací, kteří se odpovědi vyhýbají, prý se o politickou orientaci svých rodičů nikdy nezajímali, od politiky je prý nejlepší se držet co nejdál... a vůbec! I to je výpověď, i když nepřímá.
„Víte, že sudetoněmečtí učitelé zachránili po válce bavorské školství?“ zeptala se mě jedna paní, jejíž otec byl učitel a v posledních měsících války také starosta šumavského městečka, jímž by se v té době bez stranické legitimace těžko mohl stát. To mě zaujalo – jak? Prý protože velké řadě bavorských učitelů po válce v důsledku denacifikace zakázali učit, zatímco sudetoněmečtí učitelé byli údajně daleko méně horliví straníci. Nebo jim to aspoň – daleko od míst, kde působili za války – nešlo tak lehce dokázat, napadlo mě. A v tu chvíli jsem pochopil celou tu kolosální nespravedlnost odsunu. Nejenom že byli nespravedlivě trestaní nevinní. Ještě horší možná bylo, že viníci zůstali stejně nespravedlivě nepotrestáni. Odsunuti byli všichni bez rozdílu. Nevinní odcházeli s pocitem křivdy a vinní bez morální katarze, kterou by jim spravedlivě vyměřený trest mohl přinést. O vině či nevině by ale musely rozhodovat řádné, individuální procesy, a ne paušální generalizace v podobě kolektivní viny.
Odsunuté děti mi vypráví také o hračkách, které musely nechat doma. O měsících, či dokonce letech bez možnosti chodit do školy. O hladu, strachu a vších v internačních a pracovních táborech či za tím účelem předělaných divadlech, tělocvičnách, klášterech a školách. O nucené práci nezletilých v dolech, o strastech dlouhých pěších pochodů až k hranicím. O několikadenních cestách v dobytčích vagónech bez jídla či možnosti vykonat potřebu. O špercích zašitých v útrobách panenek, o stříbrných příborech zakopaných v podlahách stodol. O příjezdu do rozbombardovaného Německa, které mělo svých problémů dost a kde nikdo na ožebračené přivandrovalce nebyl zvědavý. O tom, jak se jim spolužáci ve škole posmívali, že jsou Češi...
Odsunuté děti si prošly tvrdou výchovou, je to na nich znát. Ovládají se, málokdy je něco pohne k dojetí. Když ale mají říct, kde se dnes cítí doma, často mají slzy na krajíčku. Někdo si urputně hledá domov v Německu, někdo je navěky vykořeněný a úplně doma není nikde. Většina je ale emocionálně doma tam, kde se narodili a kde prožili první roky dětství. V Reichenbergu, v Egeru, v Lundenburgu. „Domov je tam, kde se člověk narodil,“ řekl mi jeden z nich, „když tam dnes zajedu, posadím se na kámen a tam jsem doma. Druhý domov není nikdy ten první. Ale žít bych tam už nechtěl, protože tam nejsou žádní přátelé. Nejsou tam žádní sousedé. Co tam tedy pohledávám?“
„To, co zbývá z krizových situací mezi dvěma národy, je obvykle nenávist,“ napsal anonymní editor Tváře v roce 1968, „a ta, jak už to bývá, škodí ještě více než nenáviděnému tomu, kdo nenávidí. Je slepá, bez rozmyslu a schopnosti rozlišování, vylučuje pochopení a vztah ke skutečnostem. Nenávist plodí křivdu, křivda odvetu a odveta zase nenávist. Chceme-li se již něčemu učit z dějin, pak nejvíce tomu, jak se vyvarovat kroků vedoucích do takového bludného kruhu.“ Od odsunu Němců z Československa dnes uběhlo dlouhé tři čtvrtě století. Nenastal čas podívat se pravdě do očí? Odsoudit tehdejší celospolečenské poblouznění a zalitovat, že k němu došlo? Neměli bychom to udělat rychle, dokud ještě žijí poslední odsunuté děti? Abychom jim to ještě stihli povědět?
_______________________________________________________________________
Jan Blažek (*1977) je publicista a dokumentarista. Pro sbírku Paměť národa pořídil desítky orálně historických rozhovorů s německými pamětníky odsunu z Československa. Spolu se spisovatelem Markem Tomanem a výtvarníky Jindřichem Janíčkem, Františkou Loubat, Stanislavem Setinským, Magdalenou Rutovou a Jakubem Bachoríkem se podílel na vydání komiksové publikace Odsunuté děti, kterou v září 2021 vydala organizace Post Bellum.
