Babička©
Háčkované dečky na televizoru a další traumata
Háčkovaná dečka na televizoru samozřejmě nezpůsobuje žádné trauma. Ani dálkový ovladač v sáčku. Jsou to vzpomínky, které mnozí z nás (mileniálů) sdílí napříč Československem, i po jeho rozpadu. Jak se ale ukázalo v reakcích na další knihu slovenské autorky Ivany Gibové, která vyšla i v českém překladu Miroslava Zelinského opět v ostravském nakladatelství Protimluv, společné máme nejen vzpomínky na dobové zvyky a reálie, ale i traumata.
Nová próza Ivany Gibové s názvem Babička © nás vtáhne do nekonečného proudu řeči, myšlenek a pocitů. Její jazyk je surový, autorka tepe do živého a nechává text plynout. Neřadí ho ani do odstavců – jediným předělem je dětství a dospívání (ve slovenském originále je však text rozlišen i fontem). První část je vyprávěna z perspektivy malé Magdy. Ukazatelem doby je velikost jejích pantoflů, a jak roste, narůstá i napětí v rodině. Druhou část vypráví dospělá Magda, jejíž dětství zmizelo mávnutím proutku. Její naivita otupěla, její věty jsou kratší, její jazyk víc analyzuje, než prožívá. Některým tématům a vzpomínkám se už vyhýbá, jiná zapíjí.
Autorka nás zavádí do slovenského Prešova, které ironicky označuje za maloměsto, kde v devadesátkách vyrůstala v třípokojovém bytě spolu s matkou, o níž mluví jako o Anetce, a Babičkou s velkým B, protože ta nemá jméno, ale charakter: Babička je führer, šéf domácnosti, dokud ona žije, my s Tomášem nebudeme jíst křupky ze sáčku a Jarek si už vůbec neškrtne, minimálně tedy na této adrese ne. (s. 15) Tomáš je mladší bratr, který ještě ničemu nerozumí, a Jarek otec, věčně nepřítomný alkoholik. V bytě se sice vyskytují, ale stěžejní je právě jejich nepřítomnost, odpojení v třígenerační domácnosti: jde hlavně o generaci žen, o vztah matky a dcery, tedy téma, které si v současné literatuře získává své místo. Gibová ho sice nějak zvlášť nerozvíjí, ale jeho přítomnost vytváří kulisy celého dění.
Ženy v tomto příběhu totiž dostávají sodu, a to za všech okolností. Jsou buď takové, nebo makové, ale nikdy dost dobré. A nejvíce je kritizují další ženy, ať už z pozice autority (lékařky, učitelky), náhodné a známé ženy (sousedky a prodavačky), ale i ty nejbližší (kamarádky a matky). Svobodné matky, které mají aférky, jsou kurvy a šlompy; kurva je i nezletilá dcera, která byla zneužita. Cejch viny a nedostatečnosti se táhne celá pokolení, napříč rodinami, generacemi, státy. Babička, která všechno kritizuje a po všech se vozí, je jen jednou z mnoha. Babička a její Domácnost, království – kapitálky navozují dojem neměnné konstanty.
Román budí pozornost už samotným názvem, který svádí k dialogu s Boženou Němcovou. Žádný takový most ale Gibová nevytváří, její kniha je čistě autorská, ukotvena v osobní zkušenosti. Jak se ale zdá, tahle zkušenost je některým čtenářům až nepříjemně povědomá. Témata, jichž se autorka dotýká, jako je sexuální obtěžování nezletilých, alkoholismus v rodině, nepřítomní otcové, chudoba, toxická feminita matek, neschopnost komunikace a despotická babička, jsou důvěrně známá nejen na Slovensku, ale i v českých rodinách. Gibová tak mimoděk rozkrývá kolektivní traumata jedné generace, která vyrůstala na prahu devadesátých let.
Dospělá Magda, která se navrací do Prešova, do bytu Babičky, už své pocity umí pojmenovat. Tne do živého: „Babi, z čeho ses v životě nejvíc radovala?“ A ona dlouho přemýšlí a pak tu příležitost využije, řekne, protože tuší, že se tu teď asi něco významného děje, když jí kladu takovou otázku, ví, že se od ní asi něco očekává, ví, co se patří říct, „ze svojich děti“, řekne, ale hned potom dodá, protože to je ona, protože to je naše Babička, která si to neodpustí, která musí vždycky všechno posrat, řekne, „no ale ja jsem děcka nikda nechtěla.“ A Anetkou to ani nehne a dál ji stříhá ty tvrdé nehty a já je obě v té chvíli nenávidím tak jako ještě nikdy v životě, […] (s. 82) Už to není ta malá Magda, která mohla na Luboškovi oči nechat a o svém predátorovi mluví jako „svém prvním klukovi“. (s. 29) Zpracovat vše sice ještě neumí (pije), ale už to umí pojmenovat (terapie). A do toho pořád hraje deska Marie Callas – od dětství až po pohřeb.
V říjnu loňského roku získala Ivana Gibová za svůj vysoce subjektivní a otevřený text Anasoft literu. Babička v jejím podání nevytváří žádnou idylku, naopak: bortí představy o tom, jak bylo všechno fajn a jak se žilo lépe. Východoslovenské nářečí, které vyniká v originále, Zelinský nahradil ostravským dialektem. Ironické vyznění vyprávění tak zůstalo zachováno. Ačkoliv jde o útlou prózu útlá (120 stran), nečte se lehce. I když jsem zaznamenala nadšené ohlasy, kdy čtenář dílo sfouknul za jedno odpoledne, sama jsem se k textu musela vracet. Některé momenty byly možná až příliš bolestivé, někdy jsem ztrácela pozornost a nebylo jasné, na jakou chvíli vypravěčka zrovna vzpomíná. Dost často také odkazuje v textu na chvíle, které teprve přijdou, kde ještě nejsme, ale vlastně ani nevíme, jestli na ně někdy naváže… Což není výtka, spíš důkaz, že na základě několika trefně vybraných a popsaných vzpomínek dokáže autorka vystihnout i to, co se v nás otisklo, i když jsme třeba chtěli zapomenout.
Ivana Gibová: Babička ©. Přeložil Miroslav Želinský. Ostrava: Protimluv, 2025.
