Andělé mezi lidmi? Jak můj táta doprovázel s foťákem Mediky na ulici
„Ahoj synu, posílám ti pozvánku k té svojí výstavě S mediky na ulici. Přijedeš? A prosím tě, znáš písničku od Simona a Garfunkela Bridge Over Troubled Water? Nedokázal bys převést druhou sloku do básnivé češtiny? Hodila by se mi do proslovu, ale kdyby ti to přišlo nepatřičný, řekni, ať se neztrapním.“
Vracím se vlakem do rodného Hradce Králové. U nádraží míjím hlouček lidí z ulice, které by můj táta coby místní „teréňák“ znal všechny jménem. A s tvářemi by si spojil jejich osudy. V jednu dobu je začal i fotit, tak trochu navzdory tomu, jak je bezdomovectví běžně zobrazované. S mámou dokonce pod Charitou vydali knihu s bulisovským názvem Hosté na zemi (2010), která zachycuje příběhy některých, jak se vracejí zpátky mezi „domovce“, zatímco jiní dožijí pod nebeskou střechou.
„Paní primářka v nemocnici se mě zcela vážně ptala, proč se o tyto lidi staráme? Proč se nevěnujeme lidem, kteří si naši pozornost zaslouží. Vzpomněl jsem si na Pavla B., který se sourozenci musel plivat na vlastní matku ležící v krvi poté, co ji opilý manžel opět zbil. Kdyby neplivali, dostali by také. […] Nic jsem jí tehdy neodpověděl.“
/z knihy Hosté na zemi/
Jdu pěšky směrem k věžím katedrály. Máma pracuje hned vedle na diecézní charitě. Jak jsem tu vzácně, jedna z jejích spolupracovnic se na mě jde podívat, aby si potvrdila: „Celá maminka!“ Dostanu kousek štrúdlu, než se máma pobalí. A společně vyrazíme podél kasáren přes řeku Orlici ke studijní a vědecké knihovně, impozantní budově s kulatými okny ve tvaru písmene X, kde se má v prvním patře konat tátova vernisáž. Tedy oficiálně ji pořádá oblastní charita, podřízena té diecézní, abychom si vyjasnili terminologii.
Táta v lepší košili už nervózně přešlapuje kolem dřevěných panelů s většinou černobílými fotografiemi, pár kolegů mu pomáhá chystat drobné občerstvení a zapojit aparaturu. Jako obvykle se přivítáme něžným přitisknutím břicha k břichu.
Medicína se sociálním přesahem
Než to začne, jdu si přečíst informační texty k výstavě. Je mi známo, že tátu poslední roky fascinuje spolek Medici na ulici, tedy studentstvo lékařských fakult, které dobrovolně ve svém volném čase vyráží dvakrát týdně do terénu poskytovat bezplatné ošetření právě lidem v nouzi. Dočítám se, že počátky Mediků sahají do roku 2015 v návaznosti na iniciativu „Medici pomáhají“ někdejší pražské studentky Andrey Pekárkové (dnes lékařky spřízněné s Armádou spásy či Nadějí). A mimo Prahu a Hradec se jejich činnost rozšířila už také do Brna, Plzně, Olomouce nebo Ostravy.
Věcné informace doplňuje i děkovný dopis „Medikům bez domova“ (asi jde o roztomilý překlep?) od táty a jeho kolegy Aleše, v kterém je pro jejich nezištný a respektující přístup přirovnávají k biblickému samaritánovi, ba dokonce k andělům. Jak vidno i z výše uvedené citace z Hostů na zemi, spolupráce terénních pracovníků se zdravotním personálem nebyla vždy úplně snadná. Ne každá ordinace vítala příchod lidí z ulice, jejichž potíže jsou přece jen často akutní a chronické, většina trpí psychickými onemocněními, k čemuž se v zimě přidávají omrzliny, a této spolupráci nepomáhá ani možná absence zdravotního pojištění, nemluvě o společenských předsudcích a obavách.
Nabídka od Mediků na ulici tak musela skutečně působit jako dar z nebes. Díky jejich preventivní činnosti ubude přinejmenším dříve častých amputací končetin. „Když k nám ale přišli první tři studující,“ svěřuje se mi ve volné chvilce táta, „Adolf, Anežka a Tereza, tak jim nešlo jenom o to ošetřování, ale ještě víc je zajímá ten přesah. Mají to i tady v popisku, že jim jde v první řadě o přinášení naděje, důstojnosti a pocitu rovnosti. Takovej přístup mě doslova rajcuje; třeba tenhle pán byl zamračenej, temnej, ale když k němu přijdou, tak se usmívá, šprýmuje s nima; má to i ten terapeutickej efekt.“
Patro knihovny se zaplňuje, aniž by bylo poznat rozdíl mezi klientelou a pracovnictvem charity, mezi medičkami, mediky a těmi, kdo přišli jenom tak, mezi anděly a lidmi. Zelné placky i čaje k přípitku se zdají být nachystané, stejně tak moje teta se sestřenkou u varhan. Kolegyně Natálka dá tátovi pokyn, že by už pomalu začali.
„Dokud budou lidé spát na ulicích, pod mosty, podél řek, budeme jim poskytovat zdravotní péči přizpůsobenou jejich realitě.“ /heslo globálního hnutí Street Medicine, k němuž se hlásí i Medici na ulici/
Rouška svaté Veroniky
Po hudebním intru Natálka všechny přivítá a předá mikrofon tátovi. Ten kromě druhé sloky od Simona a Garfunkela staví svůj projev na osobě svaté Veroniky. Panelů mu knihovna poskytla rovných čtrnáct, což se prý shoduje se čtrnácti zastaveními křížové cesty. A na šestém zastavení bývá výjev, jak svatá Veronika otírá rouškou slzy a krev z Ježíšovy tváře. Obrazy mediků a mediček v terénu mu symbolicky splývají s tímto výjevem. Kromě toho je mu Veronika sympatická i tím, že je patronkou fotografů (do její roušky se otisknula boží tvář) a při těžkých zraněních, problémech s krevním oběhem či dobré smrti.
Následuje druhý hudební vstup, sestřenčiny písně o lásce a slunci, po kterém dostanou prostor přímo dvě medičky. Na otázku po své motivaci odpovídají něco v tom smyslu, že medicína by neměla být pouze o bílém plášti za zdmi nemocnice, ale že její podstatou je právě vykročení k lidem a jejich potřebám. Další výpovědi si bylo možné poslechnout i skrze QR kódy u vystavených fotek.
A nebyla by to moje máma, aby se závěrem též nechopila děkovného slova – jak směrem k medikům a charitnímu týmu, tak k lidem z ulice, jež hudební vstup protancovali, ale hlavně ke dvojici přítomných politiků, v jejichž silách především je řešení dané situace, protože bez jejich zájmu a například bytů k zabydlování to nepůjde. A málem by zapomněla na tátu, jehož pro dlouholetou práci v charitě, ale také pro ještě delší soužití s ní označila slovem světec.
Jako most přes dravé vody
Jedeme autem domů. Máma vypočítává všechny ty, které zvala a nepřišli. Táta si zase vyčítá, jestli nemluvil zbytečně nábožensky, prý koho to dnes zajímá. „Asi ses chtěl zalíbit těm dvěma farářům, co tam byli,“ konejšíme ho.
Než si doma zapne seriál, chci se ho ještě doptat na pár věcí. Třeba jak to má s etikou, když přece jen vstupuje s objektivem k lidem ve zranitelném postavení. „No jasně, že je tam to dilema. Jsou fotografové, který je cvakaj tak, aby vypadali hrozně, na nic se neptaj, jen chtěj vyhrát nějakou cenu. Já se v tom snažím respektovat jejich vůli a GDPR, všechny jsem oběhal a mám od nich podepsaný souhlasy.“ I tak ale o sobě pochybuje, protože někde slyšel, že by vyobrazovaný člověk v nouzi neměl být k rozeznání a že i ty souhlasy mohou být sporné, například z důvodu snížené schopnosti rozhodování u duševně znevýhodněných nebo že jsou vůči němu všichni v podřízené pozici, a proto souhlasí.
Na druhou stranu doufá, že výstava snad někoho obměkčí. „Pořád si hodně lidí myslí, že člověk bez domova je tvor z cizí planety, který nás přišel prudit. Jakože si chlapík u krbu kouří doutník a popíjí whiskey, v tom vezme igelitku, hodí klíče do kanálu, řekne si: ‚Jdu na hlavák.‘ A celé si to užívá, zatímco my na něj doplácíme,“ vypůjčí si táta myšlenku od Iljy Hradeckého. Žádné my a oni zde však neplatí, jsme podle táty jedno lidské společenství a je ostudné, aby ti z nás, kteří se z různých důvodů dostali do neštěstí, byli ze strany těch šťastnějších ještě znovu obviňováni.
Ptám se táty, jestli je ale v pořádku spoléhat se na anděly. Když on takhle nazývá Mediky na ulici, mohl by někdo jiný vnímat i jeho jako anděla. Cítí se snad jako anděl? „To vůbec, znám dobře svý limity. A ti medici nejspíš taky mají vlastní problémy, ale v těch konkrétních skutcích pomoci je to pro mě symbolika něčeho až nadpozemsky krásnýho. Bohužel když se řekne člověk, často se mi vybaví něco zvrácenýho, lživýho, ale tady, jako by se zavlnilo nebe.“
Táta si zkrátka neumí představit smysluplnější situaci, než když se „někdo krásnej“ zajímá o někoho, kdo trpí, a probouzí v něm jeho vlastní krásu. „Já sám jsem byl při tom focení vlastně taky léčenej, už jen být svědkem takovýho vztahu mi vnitřně pomáhá.“
Mimochodem, takhle zněla v mé ledabylé úpravě ta sloka od Simona a Garfunkela:
„Když jsi na dně vlastních sil
a je těžké žít,
když přespáváš v ulicích –
já tě utěším.
Jsem s tebou,
a ač zlo se množí,
okolní tmě nás nepředhodím.
Spíš jako most přes dravé vody
se k tobě položím.
Tak jako most přes dravé vody
se k tobě položím.“
Výstava Petra Macla „S mediky na ulici“, pořádaná Oblastní charitou Hradec Králové, je k vidění v královéhradecké Studijní a vědecké knihovně do 10. dubna 2025.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
