2022 za námi, 2023 před námi: knižní tipy redakce Prostoru On-line
Co nás minulý rok zasáhlo a na co se těšíme v tom novém
Magdaléna Michlová
Éros a civilizace, Herbert Marcuse
Česká vydání starších teoretických publikací bývá na pozadí současné květnaté produkce poměrně náročné ospravedlnit. Málokterý autor ale dokáže tak věrně obhájit relevanci svého příspěvku i téměř šedesát let od sepsání originálu jako pozdní „frankfurťan“ a ideový lídr „nové levice“ Herbert Marcuse. Éros a civilizace, jehož první plánovaný překlad blokovala politická situace po „osmašedesátém“, líčí, jak si jako jednotlivci vznitřňujeme tlak na výkon na úkor vlastního potěšení. V klimatu vrchnostensky vštěpované ideje neustálého růstu a zvyšující se produktivity musíme především fungovat, přičemž k prožívání skutečného štěstí a slasti ztrácíme přístup a prostor. Sounds familiar to me.
Štěpán Šanda
Období hurikánů, Fernanda Melchor
Někdo zavraždil Šamanku. Začátek románu Období hurikánů vydaného loni na podzim je prostý. Avšak z toho, jak Fernanda Melchor svůj příběh začíná, je zřejmé, že co smrti podivínského člověka jednoho mexického zapadákova předcházelo, je přinejmenším fascinující. Profesí novinářka Melchor vykresluje venkov jako síť vztahů, křivd a nemožností vymanit se z chudoby a sociálních predispozic. Každá z postav, jejichž očima se postupně odkrývají kousky skládačky kdo a proč zabil Šamanku – spojnici vesnice, kterou opovrhují, ale taky hojně navštěvují pro lidové léčitelství nebo jen drogy a divoké večírky – se vzpamatovává ze starých ran a hledá způsob, jak utišit svou bolest. Té nikdo na okraji neunikne. Text se valí jako masa vody a čtenář je zaplaven lijákem smutku a emocí popisujících život v pasti. Člověk pak může vyhlížet naději v podobě smrti nebo ji vidět v titulním období hurikánů. Třeba spláchne všechnu tu špínu světa a očistně nabídne možnost začít znovu.
Jak obehrát železnou oponu, Jaroslav Švelch
Dva tituly, které by se mohly prodávat v jednom balíku, resp. bundlu, řečeno videoherním žargonem. V češtině by měla zkraje roku vyjít hernímu vědci Jaroslavu Švelchovi publikace Jak obehrát železnou oponu, v níž zkoumá počátky počítačových her jako „západního“ média ve východním bloku. Naopak současnost počítačových her jako jsou lootboxy nebo to, pro koho vlastně hry jsou, má zase popisovat soubor esejí od šéfredaktora onlinové sekce Revue Prostor Ondřeje Trhoně, který vyjde v nakladatelství Paseka.
Ivan Loginov
Narcissus in Bloom: An Alternative History of the Selfie, Matt Colquhoun
Matt Colquhoun, též známý/á jako xenogothic, vydá v Repeater Books v srpnu knihu Narcissus in Bloom: An Alternative History of the Selfie (Rozkvetlý narcis: alternativní dějiny selfie). V knize se zamýšlí nad filozofickými a politickými důsledky zpodobňování sebe sama, které provází svět západního umění přinejmenším od renesance. V textu, kde se Albrecht Dürer ocitá vedle Kim Kardashian, se Colquhoun snaží, v návaznosti na výše zmíněný Éros a civilizace od Herberta Marcuse, nabídnout nemoralizující reinterpretaci původního mýtu o Narcisovi i fenoménu sebezobrazení. Tam, kde jsme zvyklí vidět marnivost příznačnou pro dnešní dobu, vyzdvihuje lidské okouzlení neurčitostí a proměnlivostí vlastní identity i okolního světa.
McKenzie Wark – Raving
Nakladatelství americké Dukeovy univerzity letos na jaře spouští novou knižní sérii Practices (Praktiky) zaměřenou na koníčky. Jednotliví autoři z různých oborů nabídnou osobní amatérský vhled do provozu různých zábavných činností. Nejvíce se těším na Raving od filosofky McKenzie Wark. Vlastní zkušenosti s New Yorkskou techno scénou vedou autorku k hlubšímu rozboru možností, které skýtají specifické vlastnosti této subkultury, samozřejmě s vypíchnutím pro ni zásadních témat tělesnosti a queer zkušenosti. Zaměří se zejména na to, jak unikátní sonické a temporální prostředí raveu, často spojené s užitím různých psychoaktivních látek, např. ketaminu, umožňuje prožití osvobozujícího bezčasí. Krátkou ukázku s hudebním podkresem lze najít na autorčině bandcampu.
Jan Jindřich Karásek
Untold Night and Day, Bae Suah
Letos mě nejsilněji zasáhla nenápadná novela jedné z nejuznávanějších korejských spisovatelek současnosti, Bae Suah. Na ploše pouhých sto padesáti stran rozjíždí fascinující hru, která dělá to, v čem je literatura nejsilnější: zapojuje čtenářovu představivost. Je to zároveň čtení velmi surreálné. Jeden den, jedna noc. Mladá žena tráví čas se dvěma muži. Povídají si ve zdánlivě civilním prostředí. Ale nic není takové, jaké to známe. Možná že došlo k výpadku proudu, ale taky to může být kavárna pro slepce. Možná že je režisér její milenec, ale taky by mohl být jedním z básníků, kteří se mění ve stíny. Události na sebe navazují, ale s jakousi snovou logikou, v které se cyklí do motivů, které se neuzavírají uspokojivě, ale kladou o to zajímavější otázky. Postavy se ztrácí jedna v druhé. Možná jsou tři, ale taky jich může být dvacet. Určitě jsem to celé nepochopil, ale to neznamená, že jsem to po celou dobu nemiloval. Taky je to podle mě krásná knížka o lásce, ve které nikdo s nikým nic nemá, ale ta možnost doteku je všudypřítomná.
Open Water, Caleb Azumah Nelson
Hned na druhém místě mám Open Water od Caleba Azumah Nelsona, londýnského fotografa a teď i spisovatele. Nádherná novela o současných podobách maskulinity a o tom, jak je těžké otevřít se intimitě a vlastní křehkosti ve společnosti, která u mužů klade důraz hlavně na houževnatost a sílu. Jedny z nejdojemnějších vyznání lásky a chyb, které v ní děláme, jsem loni četl právě v Open Water.
”Víš, že milovat znamená plavat i topit se zároveň. Víš, že milovat znamená být celek, část, kloub i zlomenina, srdce i kost. Milovat je krvácet a zároveň se uzdravovat. Je to stát otevřený před světem, být konečně jeho součástí. Znamená to umístit někoho vedle svého tlukoucího srdce, do absolutní temnoty nitra, a věřit, že tě bude držet blízko. Milovat znamená věřit.”
Ondřej Trhoň
Četl jsem (2022): Ill Feelings, Alice Hattrick
Sice netrpím chronickým únavovým syndromem jako Hattrick, přesto v její knížce na hraně autobiografie, eseje a společenské kritiky nacházím spoustu styčných bodů se svými duševními i fyzickými trablemi, ať už jsou to tanečky okolo diagnóz (a vlivových zájmů okolo nich nebo ideologického stigma), ableismus vetkaný do struktury ekonomiky nebo prostě jen emoce vyplývající z pocitů nedostatečnosti. V případě Hattrick navíc spojených s její matkou, která má diagnózu stejnou. Vlastně jedna zkušenost mi chybí, totiž ženství, které podle Hattrick podmiňuje spoustu reakcí na její nemoc – přezíravost (doktorů), že si to jen vymýšlí nebo hysterii. Meandrující text vlastní příběh spojuje s literárním kánonem žen, které možná trpěly něčím podobným a spolu s Virginií Woolfovou nebo Alicí James píše alternativní historii hysterických žen, jejichž těla neodpovídala zbytku ukvapeného mužského světa. Přečíst si můžete třeba Hattričinu esej na White Review nebo taky skvělou esej na Druhé směně. Ta sice není přímo o Ill Feelings, ale shodně cituje třeba knížku Crip Time a dobře a z vlastního pohledu popisuje, jak společnost nezvládá chronicky nemocné.
Budu číst (2023): Třetí díl Chainsaw Man, Tacuki Fudžimoto
Nakladatelství Crew shodně s hypem vyvolaným čerstvým anime v českém překladu přináší obrovsky vlivnou mangu, která má perfektní kresbu, je nestydatě pubertální (ale ne problematická – aspoň zatím) a pod tím vším tepe vlastně docela avantgardní poselství o věcech, které máme za odpadky, smetí nebo se jich štítíme. Že hlavní hrdina schopný přeměňovat se pomocí démonického psa do monstra s motorovými pilami místo hlavy a rukou pokračuje v boji hlavně proto, aby si mohl sáhnout na prsa? Pochopitelné, když se kvůli svému nešťastnému osudu a chudobě diví, jak chutná vařená mrkev, kterou díky práci lovce ďáblů dostal k jídlu poprvé v životě. Když už nic, doporučuju následující esej, která mě celého Motorovkového muže prodala.
