Zahraniční studující financují české školství, ale žijí vedle nás, ne s námi
Vysoké školství je na nich závislé. Zahraniční studující, kteří platí někdy i statisícové školné, totiž financují celé obory. Bez nich by například na medicínu mohla nastoupit jen čtvrtina přijatých Čechů. Přesto se do většinové společnosti studující ze zahraničí mnohdy obtížně integrují, a uniká nám tak jejich mezinárodní perspektiva a vhled do dalších kultur.
Mnozí z těch, kteří přispívají místní společnosti finančně i kulturně, jsou pejorativně označováni za „migranty závislé na sociální podpoře“. Česká republika má přitom poměrně přísný filtr, který na příchozí uplatňuje ještě před příjezdem do země. Žadatel či žadatelka o studentské vízum nebo pobytové oprávnění potřebuje k životu v Česku relativně velké finanční prostředky, a „chudý migrant“ se tak do země s největší pravděpodobností vůbec nedostane. Často opakované mýty o migrantech coby ekonomické zátěži tak mají k pravdě daleko.
Přijímací země čerpá už z nabytého kapitálu příchozího člověka, a to nejen finančního, ale i sociálně-kulturního. Vezměme si jako příklad uchazeče o studium na české vysoké škole. Aby se mohl stát studentem, musí prokázat, že absolvoval předchozí studium, které český stát uznává jako ekvivalent tuzemské maturity. Do systému tak přichází člověk, kterého vychoval a vzdělal jiný stát z vlastních prostředků nebo za školné. Pokud se studující cizinec do vlasti už nevrátí, výhody jeho vzdělání zůstávají přijímající zemi, tedy Česku.
To ostatně platí i pro zahraniční studenty, kteří do Česka přišli za placeným studiem v angličtině. Právě tato skupina je jedním z finančních pilířů českého vysokého školství. Nejenže s sebou přináší mezinárodní perspektivu, ale především pomáhá udržet místa pro české studující. Studium totiž zahraniční studenty vyjde i na půl milionu korun ročně. Například na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy stojí studium posledního ročníku na 600 000 korun ročně.
„Studium lékařství je v naší zemi extrémně podfinancováno a bez platících studentů bychom museli počet českých studentů výrazně omezit (přibližně na čtvrtinu), aby to bylo možné ufinancovat. A to by při současném nedostatku lékařů byla naprostá katastrofa,“ říká Otomar Kittnar, člen kolegia děkana a dlouholetý proděkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, v článku pro deník.cz.
„Pokud se tu člověk necítí přijatý, neměl by zůstávat, i z úcty k sobě“
Jak se ale zahraničním studentům u nás žije? Často opomíjenou komunitou studentů jsou lidé ze severní Afriky, Indie, Sýrie či Pákistánu. I u nich platí, že před vstupem do ČR jsou důkladně prověřeni. Potvrzuje to i zahraniční student jedné z českých univerzit původem z Alžírska, který v Česku studuje obor v angličtině (přál si zůstat v anonymitě, proto mu pro účely tohoto textu budeme říkat Raul, pozn. aut.). Kvůli studentskému vízu musel prokázat značný zůstatek na bankovním účtu – stejný požadavek přitom platí i pro studenty oborů v českém jazyce. „Myslím, že to bylo kolem sto dvaceti tisíc korun,“ vzpomíná Raul.
Zájemce o studium do České republiky přivádí vyšší kvalita vzdělávání než v jejich domovské zemi. Raul mi ale přiznal, že první rok v Česku byl pro něj velmi náročný, zejména s ohledem na rozdílnou kulturu. Zůstat zde neplánuje. „Nemám dojem, že bych do české společnosti patřil. Možná kdybych ovládal jazyk, měl bych pocit, že do ní víc zapadám. Nechci, aby se společnost kvůli mně měnila. Pokud se tu člověk necítí přijatý, neměl by zůstávat,“ říká Raul a dodává, že tak uvažuje s ohledem na svou sebeúctu a sebehodnotu. „Můžu odejít do země, kde si mě víc váží.“
Nutno dodat, že nejde o nějaké specifikum české společnosti. Zahraniční studentka z Německa, kterou jsem kontaktoval, mi přiznala, že i Němci jsou velmi chladní k těm, kteří neumějí německy. Zdá se tedy, že jazyková integrace je klíčem k soudržnější společnosti, a nabízí se otázka, zda bychom ji neměli upřednostňovat před jinými kroky, a to s ohledem na individuální potřeby.
Z vlastní zkušenosti musím také dodat, že přestože jsem vyrůstal ve velmi konzervativním prostředí, v dospělosti jsem měl mnoho příležitostí potkat lidi různých kultur, národností a sociálního postavení. Čím víc jsem s nimi přicházel do styku, tím víc jsem ztrácel předsudky, které se mi v dětství vryly do paměti.
„Anglickojazyčné obory by mohli absolvovat i Češi“
Proces může být i obrácený, komunity zahraničních studujících mohou sloužit jako partneři během integrace v zahraničí. Je zájmem nás všech, aby vzdělaní lidé ze zahraničí na českých univerzitách, byť studují v angličtině, přicházeli do styku s českými studenty. Je to, přiznejme si, pohodlný a efektivní způsob, jak do společnosti vnést různá hlediska, a možnost poznávat jiné kultury z „tepla domova“. V českém vysokém školství se však paradoxně klade mnohem větší důraz na to, aby čeští studenti vycestovali a nákladně poznávali perspektivu a kulturu hostující země.
To však není případ Raula. „S Čechy se kromě společných školních projektů téměř nestýkám. Sám dokonce preferuju anglickojazyčné komunity,“ říká. Myslí si však, že by pro české studenty bylo někdy prospěšné absolvovat anglickojazyčné kurzy. „Mohou tak potkat studenty z jiných zemí a kultur,“ dodává. Sám by se s českými studenty rád stýkal víc, ale zatím si k nim nenašel cestu.
Každá kultura má svá specifika, která někdy více a někdy méně ulehčuje vzájemné setkání. Například u syrských studentů Raul pozoroval, že někdy je pro ně překážkou víra, sunnité, šíité a alavité tak často raději tvoří oddělené komunity. „Samozřejmě jsou i smíšené komunity, nicméně je to velmi vzácné,“ popisuje Raul. Dodává, že Indové a Pákistánci jsou naproti tomu skoro vždy pospolu.
Závěrem se Raula ptám, co je pro jeho zkušenost Severoafričana studujícího v Praze unikátní. „Myslím si, že je nás tu velmi málo,“ odpoví. A to je možná škoda.
