Vesele strašidelný barometr: Antonín Tesař: V domě je příšera
Pronikavý barometr ideálů západní společnosti. I tak charakterizuje filmový publicista Antonín Tesař ve své knize V domě je příšera žánr hororu. V souboru esejí čtenáře provází jeho historií, představuje reprezentativní díla a občas naznačuje i obecnější trendy, například že to, co dříve byla apokalyptická sci-fi, „je najednou environmentální horor“.
Jak vyplývá z úvodní věty, zaměřuje se přitom na společenský rozměr textů H. P. Lovecrafta a Stephena Kinga nebo filmových Čelistí Stevena Spielberga (a dalších), hororů klasických i těch méně známých. Tak kupříkladu u některých vlkodlačích snímků tvrdí, že mohly mimo jiné odkazovat k revoltujícím teenagerům. Což mohlo být podpořeno i tím, že některé fyzické znaky jako bující chlupy na obličeji nebo napuchlá tvář připomínající zdivočelé akné odkazovaly k „nejtrapnějším“ tělesným znakům dospívání. Jiná díla zase podle něj odrážela společenské i náboženské předsudky vůči ženám coby bytostem údajně méně racionálním, a proto i méně odolným vůči tomu, aby je posedl ďábel nebo démon.
Méně se autor věnuje „metafyzickému“ rozměru hororu: na filmech o satanovi typu Rosemary má děťátko jej nejvíce zajímá to, jak je brali vážně a ke svým účelům využívali náboženští konzervativci. Nábožensko-metafyzický rozměr je přitom přítomný i v dílech, kde nebývá zdůrazňován: u tradičních, tzv. skutečných upírů se věřilo, že stačí, aby pop či kněz provedl obřad a pronesl formuli rozhřešení, a tělo nešťastníka se okamžitě rozpadlo v prach. Podobně ve Stokerově Draculovi v okamžiku, kdy je upírovo srdce probodeno, a těsně předtím, než se jeho tělo konečně mohlo rozpadnout v prach, se na tváři upíra „rozhostil výraz pokoje“.
Poněkud upozaděn je v knize živočišný rozměr strachu a hororu. Jednu kapitolu sice Tesař věnuje „environmentálnímu hororu“, ale i nelidští živočichové se mu často mění v pouhé alegorie společenských jevů: tak třeba v trilogii o obřích zmutovaných krysách tito tvorové podle něj reprezentují „špínu a nebezpečí“ číhající na ulicích Londýna 70. let. A kupříkladu Noční můra v Elm Street je podle autora „o tom, že děti platí za hříchy svých rodičů“. Což je jistě pravda, nicméně zcela stranou zůstává v knize to, že motiv Freddyho nožů-drápů, jimiž byl schopný rozdrásat tělo oběti, evokoval strach našich prapředků z podobné smrti způsobené divokým zvířecím predátorem s obřími drápy.
Autorův styl se vyznačuje efektními formulacemi, v nichž se často projevuje tematický chiasmus: „Qeer aktivismus usiluje o normalizaci menšinových sexualit, horor o abnormalizaci většinové sexuality“. Stejně tak když srovnává fikcionalizaci upírů a opačný proces u Lovecraftovy nestvůry jménem Cthulhu: „Lovecraft si Cthulhu vymyslel a někteří lidé v něj uvěřili, zatímco v upíry lidé věřili a teprve Stoker z nich udělal ryzí smyšlenky“. Což je tak elegantně vyjádřeno, až je recenzentovi skoro zatěžko tuto krásně vystavěnou konstrukci mírně nabourávat. Skutečnost je totiž trochu komplikovanější: i v reálnou existenci upírů dnes někteří lidé věří. Někteří jen metaforicky („citové upírství“), jiní si mohou chtít upírství vyzkoušet v rámci protestního životního stylu (viz k tomu dle katalogu Národní knihovny „populárně-naučnou“ knihu Jak se státi upírem), jiní možná i vážně hledají čarodějku, kterou by mohli požádat o přeměnu v upíra a na portálu o nadpřirozenu se svěřují se svými údajnými transformačními pokroky: „Mám pocit, že se stávám upírem. Poznala jsem to na sobě kvůli svých pocitů a chutí(m). Nějak se mi líbí jíst krev, hodně jsem zbělala, někdy se cítím tak, že bych mohla létat“.
Autor čtenáře nezatěžuje přehnanou snahou o co nejpřesnější definici hororu, ostatně při sledování proměn některých postav se i sám někdy dostává na hranici toho, co je běžně jako horor vnímáno, nebo i za ni. Co se týká „alegorického“ výkladu monster, v zahraniční literatuře najdeme nemálo titulů, v nichž je skoro libovolná nadpřirozená děsivá bytost vykládána jako reprezentant pomstychtivé aristokracie, symbolické zobrazení pronikání zkaženého vlivu kontinentu či východoevropských Židů na britské ostrovy, jezuitů, obtížné byrokracie, diktatury stalinismu, frankismu, kapitalismu nebo mužského šovinismu. Což může místy působit, zvláště v takovémto výčtu, jako až příliš nezávazná kombinatorika. Nicméně Tesař takového analogie používá celkem střídmě.
V textu se autor volně a nenuceně pohybuje mezi literaturou a filmem i napříč jednotlivými tématy, která mu zrovna přijdou zajímavá (například poutavý exkurz k Lovecraftovu rasismu). Tesař se přitom nijak nevyžívá v děsivých detailech, naopak, některá díla se v jeho odlehčeném převyprávění místy mění skoro v grotesky. Což ostatně nemusí být tak nepřípadné, zvláště v případě subžánru tzv. „body hororu“, jenž podle anglické Wikipedie „záměrně zobrazuje groteskní nebo psychologicky znepokojivé narušení lidského těla“. To je i případ filmu Society, v němž mladík z bohaté rodiny podle Tesaře pochopí, že „jeho rodiče a místní lepší společnost jsou monstra, která umí měnit tvar a oddávají se orgiím, ve kterých se vzájemně prostupují včetně toho, že si doslova lezou do zadku“. Asi nejpozoruhodnější tedy na knize je, jak se dá o hororu psát vtipně, zábavně a snad i vesele…
Antonín Tesař: V domě je příšera.
Paseka, 2025
