Ta-Nehisi Coates a politika anti-snění
Zpověď o černošském životě a rasismu by si měl přečíst každý
Between the World and Me je memoár, naučná literatura a zároveň Coatesův dopis adresovaný jeho dospívajícímu synovi. Návod, jak přežít ve světě, který ovládá bezpráví a systemický rasismus. Krom silné obrazotvornosti a poetického jazyka pak Coates překvapí především tím, že odmítá naději jako východisko. Naopak se opírá o konstantní boj a kladení nových a nových otázek, na které už ale dávno nečeká uspokojivé odpovědi.
„Píšu ti, když je ti patnáct let. A už teď je ti jasné, pokud jsi to nevěděl předtím, že policie je v tvé zemi obdařena autoritou, která jí dovoluje zničit tvé tělo,“ píše na začátku Between the World and Me americký spisovatel a novinář Ta-Nehisi Coates. „Dnes ti můžu říct, že otázka, jak žít ve svém černém těle, ve své zemi ztracené ve Snu, je otázkou mého života. A přemýšlení o této otázce se nakonec ukázalo být její samotnou odpovědí.“ Between the World and Me, volně přeloženo Mezi světem a mnou, je jednou z nejdůležitějších zpovědí a autobiografií, která o skutečném životě afroameričanů v posledním desetiletí vyšla. Dnes už legendární spisovatelka Toni Morrisonová ji dokonce označila za povinnou četbu, neboť čtenáře seznámí s problematikou rasismu prostupujícího společenskými mechanismy a životem v okrajových čtvrtích tak osobně a důkladně, že mu bez ironie může změnit pohled na svět, nebo alespoň minimálně na Ameriku jako takovou. Nikdy dřív ani potom jsem u knihy neměl tak intenzivní pocit, že by si ji opravdu měli přečíst všichni.
Autorova próza je navíc natolik silná a vtahující, že už se po pár stránkách ocitáme takřka v jeho kůži a fyzicky pociťujeme jeho problémy a strachy. Coates sice promlouvá ke svému patnáctiletému synovi, ale díky vybroušené stylistice máme pocit, že skutečnými adresáty jsme my. Coates ostatně na fyzičnosti staví. Between the World and Me tak není jen memoár adresovaný dítěti, ale také svérázná, ale stálé non-fiction kniha, jejíž autor se snaží vyrovnat s Amerikou dnešních dní a utlačováním a bezprávím obecně. Nejdůležitějším slovem, které se tu často opakuje, je „tělo“ a právo na nakládání s ním. Toto základní právo si zde uzurpují mocnější, často násilím či prostřednictvím institucionálních struktur, které o něm rozhodují a přesouvají z místa na místo.
Skepsí k vlastní důstojnosti
„Ale já jsem už před nějakou dobou zavrhl veškerou magii ve všech formách. Toto odmítnutí bylo darem od tvých prarodičů, kteří se mě nikdy nesnažili uklidnit představami o ráji a byli skeptičtí vůči údajné slávě a dokonalosti Ameriky. Když jsem přijal, že historie, jak je nám vykládána, může být o dost složitější, a smířil se s vlastní smrtelností, osvobodilo mě to. Mohl jsem se opravdu zamyslet, jak si přeji žít. Konkrétně nad tím, jak můžu žít svobodně ve svém černošském těle?“ píše hned v první kapitole Coates. A určuje tak dopředu velké téma knihy, tedy úplné odmítnutí nejen náboženství, ale jakékoliv falešné naděje a banálních hesel, které by se situaci Afroameričanů pokoušely vyřešit pomocí cukrkandlových slovíček a dojemných fotek z reklam na oblečení hlásajících rovnost. Ta-Nehisi totiž nevěří, že se on sám nebo jeho děti dožijí výrazného zlepšení.
Místo iluzí raději hledá vlastní důstojnost a chce za ni bojovat – jedině systému navzdory. Jeho stanovisko je čistě individuální a vyžaduje, aby se každý jedinec postavil nespravedlnosti, ale přitom nespoléhal na hmatatelné výsledky svého snažení. Coatesova naděje tak nevypadá jako nový, lepší svět, ale jen jako přibližování se k němu.
Ostatně kniha Mezi světem a mnou vznikla před pěti lety, pouhý rok před zvolením Donalda Trumpa. V roce 2017 jsme pak viděli neonacistické pochody v Charlottesville a ještě loni jsme sledovali záběry otřesného zákroku policistů proti Georgi Floydovi prosícího o milost až do tragického konce. Konzervativní voliči bývalého prezidenta zase nedávno vtrhli se zbraněmi do kapitolu, v hněvu nad údajným bezprávím a rozzlobeni kolapsem jejich „amerického snu“.
Tělo je víc než Snění
Politika Ta-Nehisiho Coatese je především politikou anti-snění. Tradičně vnímáme jako „americký sen“ představu, že v této skvělé zemi může uspět každý, bez ohledu na to, z jakých poměrů pochází. Všichni mají stejné příležitosti a především jsou svobodní. Jakákoliv zločinnost nebo násilí je pak chybou v jinak dobře nastaveném systému. Coates namítá, že násilí není odchylkou od amerického snu, ale naopak jeho přímou součástí. Zneužívání a útlak jsou totiž hluboce spojené s touhou po materiálním zabezpečení a úspěchu. Stejně tak jako je lživá americká historie, která promlouvá o hrdinství Otců zakladatelů a jejich deklaraci svobody „pro všechny“, je lživý i Sen samotný. Je iluzí, která se stala pro některé realitou jen díky rasové a třídní nespravedlnosti. Ta-Nehisi má za to, že materiální prosperita ve Spojených státech je už od dob otroctví až dodnes neodmyslitelně spjatá se zneužíváním Afroameričanů a především jejich těl.
Koncept Snu a koncept Těla jsou v Coatesově knize těsně provázány. Americký sen jako abstraktní síla využívá hmatatelné tělo jako objekt falešných nadějí. Přesto je ale Sen uctívanější, snad až posvátný, zatímco tělo je obyčejné, zranitelné a ve své podstatě nahraditelné. Coates ve větší části knihy klade svému synovi na srdce, aby přemýšlel přesně naopak. Sám autor dopisu totiž žil během dospívání v neustálém strachu o své tělo. Na rozdíl od svého dítěte vyrůstal v drsných ulicích. Z nich sice později unikl na dobrou vysokou školu, ale dobře si pamatuje neustálé rozhlížení se kolem sebe, věčný strach z napadení. Právě to ho přivádí od metafyziky k fyzičnosti, která je pro něj víc, protože je skutečná a všudypřítomná.
Dar zpochybňování a psaní jako způsob přemýšlení
Když během studia Coates na chvíli zapochybuje a pohrouží se do abstraktnějšího přemýšlení, policista mu zabije kamaráda a spolužáka Prince Jonese policista – při rutinní kontrole do něj vystřílí šestnáct nábojů. „Seděl jsem tam a cítil se jako kacíř, protože jsem věřil jen na tu jednu šanci na život a na jedinečnost těla. Nevěřil jsem v odpuštění pro ty, co zničili tělo Prince Jonese. Když shromáždění pozůstalí sklonili své hlavy k modlitbě, byl jsem od nich oddělen, protože jsem nevěřil, že jim prázdnota odpoví,“ píše o své zkušenosti se smutečním ceremoniálem v kostele. Tuto zkušenost pak předává svému synovi. „Nenech se vtáhnout do vlastního snění. Raději bych, aby se z tebe stal uvědomělý občan v tomhle strašlivém, ale krásném světě.“ Později ve svých odmítavých postojích ke Snu pokračuje, ale ale dodává zásadní fakt, který poskytuje čtenáři nějaké vodítko, kam jít dál.
„Začal jsem se měnit. Až tak, že došlo k jakémusi zlomu, který přichází jen tehdy, když už ti dál nemohou lhát. Když jsi odmítl jejich Sen. Ale právě tento zlom mě naučil, jak využít svůj dar. Dar studovat a dar zpochybňovat, co vidím. A pak zpochybňovat to, co vidím potom, protože právě na těchto otázkách záleží stejně, nebo možná ještě víc než na jakékoliv konečné odpovědi.“
Jedna ze zásadních pasáží knihy Mezi světem a mnou se odehraje hned v úvodu. Popisuje, jak Coates nad strachem, který ovládal vše kolem něj, zvítězil tím, že se zajímal a vzdělával. Není to ale žádné elitářské motivační vyprávění o tom, jak překonat chudobu. Coates naopak popisuje chlapce a dívky kolem sebe, kteří takové štěstí mít nemohli, vzpomíná, jak sám nechápal, proč se učí ve škole francouzsky, když se mu zdálo zhola nemožné, že by se někdy vůbec podíval za hranice své země. Cesta do Francie byla stejně abstraktní koncept jako představa letu na Měsíc. Když byl mladý Ta-Nehisi na základní škole, často vyrušoval a zpočátku se učil špatně. Jeho máma ho ale doučovala čtení a psaní, a tak, jak říká on sám, ho učila přemýšlet. Když přišel domů s poznámkou, donutila ho napsat dlouhý text o tom, proč se tak choval, jak se u toho cítil, a proč nemá k učitelce žádný respekt.
„Dával jsem ti stejné úkoly. Nezadával jsem ti je proto, , že bych si myslel, že zlepší tvé chování – protože to mé rozhodně nezlepšily – ale protože to byly moje nejranější pokusy o sebe-zkoumání, o noření se do vlastního vědomí. Tvoje babička mě tehdy neučila, jak se chovat ve třídě. Učila mě, jak nemilosrdně zkoumat sebe samotného. A tam bylo to poučení: nebyl jsem nevinný. Mé chování nevycházelo z laskavosti, ani nebylo motivováno dobrými úmysly. A když jsem se cítil stejně člověkem jako všichni ostatní, musí to platit pro všechny lidi. Pokud já nejsem nevinný, nejsou ani ostatní.“ A tak začalo Coatesovo, jak píše sám, nemilosrdné zkoumání. Ovšem nejen sebe, ale celé americké společnosti. „Pokud já nejsem nevinný, nejsou ani ostatní.“
Třetí strana systému je strach
Krom konceptů Těla a Snu je v Ta-Nehesiho memoáru důležitý ještě Strach. Je přímo napojený na systém a na základě něj funguje. Zároveň však nemění jen samotné chování jednotlivých občanů, ale také jejich psychiku. Když autor vzpomíná na své dospívání, nevyjevují se mu jen jeho přátelství a rodina, ale mezi jeho formující zkušenosti patří také strach, který se táhne jako pojící vlákno napříč generacemi. Když se malý Coates ztratí v parku a rodiče ho následně najdou, celí vyděšení a zároveň naplněni úlevou, že o něj nepřišli, táta ho seřeže. Říká pak, že to buď mohl být on nebo policie. „Smáli jsme se, když jsem jí to vyprávěl, ale já jsem už tehdy věděl, že jsme se vždycky báli těch, kteří nás milovali ze všech nejvíc. Naši rodiče se uchylovali k bití, jako se kdysi flagelanti chopili bičů za dob moru,“ popisuje autor, jak rodina ze strachu z násilného okolí preventivně ubližovala svým blízkým, aby byli připraveni.
Už od mládí Coatese vedli k tomu, aby byl obezřetný, díval se kolem sebe na všechny strany, ani na chvíli nedopřál svému tělu klid, protože ten by mohl být osudový. Mohl by znamenat střet s policií nebo pouličními gangy. Tento strach se pak přenáší i na samotného autora, když promlouvá ke svému synovi. Už na něj ruku nevztáhne, protože žijí v jiných, bezpečnějších čtvrtích, než v jakých vyrůstal on sám, a v jiných dobách. Ale strach cítí stále, kdykoli kluk vyjde z domu. Co by se mu mohlo stát dnes, když u toho nebudu?
„I já se bojím. Ten strach cítím nejintenzivněji kdykoli, když nejsi se mnou. Ale bál jsem se dávno před tím, než jsi přišel na svět. A v tomto jsem rozhodně nebyl sám. Když jsem byl v tvém věku, byli jediní lidé, které jsem znal, černoši, a všichni do jednoho byli silně, neoblomně a nebezpečně vystrašení. Měl jsem tento strach kolem sebe v průběhu celého svého dospívání, i když jsem tehdy ještě nevěděl, že právě to je ono.“ Píše o mladých mužích, kteří se na ulici bili a kradli si kola, protože by to příště mohli být oni sami, které někdo zmlátí a okrade. Tímto způsobem se snažili získat kontrolu nad svým osudem. „Ti kluci, kteří postávali na Garrisonově a Liberty u Park Heights milovali rapovou hudbu, protože jim řekla, že navzdory veškerým okolnostem byli pány svých životů, svých ulic a svých vlastních těl.“
Proti snu k laskavosti
Dost možná nejsilnější scéna ukazuje Coatese, jak jde se synem do kina v drahé bělošské ulici. Na eskalátorech do jeho malého kluka strčí bílá žena a popožene ho, aby si pospíšil. Coates se okamžitě jako každý rodič ohradí, když mu cizí člověk sahá na dítě. Ale taky si uvědomí, že v černošské ulici by to žena nikdy neudělala a že pouze využívá svých privilegií. Skupina bílých lidí se pak za ženu postaví a Cotes jim hlasitě vysvětluje, proč si cizí člověk nemůže dovolit sahat a řvát na jeho dítě. Všechno se rychle zvrhne. Najednou mu kdosi řekne, že jestli se nezklidní, mohl by ho nechat zatknout – jak autor dodává, „mohl by mi vzít mé tělo“. Je to krátká scéna, ale neskutečně silná, protože Coates má jen dobrý úmysl ochránit své dítě před lidmi, kteří mu chtějí ublížit. A tomu, že ho tam ostatní bílí kolemjdoucí považují v tu chvíli jen za uřvaného hromotluka a monstrum.
Zpětně si uvědomil, že se možná zachoval příliš hrubě, ale v té situaci je to pochopitelné. „Neměl jsem pocit studu, spíš jsem litoval toho, že i když jsem se tě snažil ochránit, vlastně jsem tě vystavil nebezpečí,“ vysvětluje svému synovi, který se ho v té chvíli bál stejně jako ostatní.
Between the World and Me je výjimečná kniha a po právu získala v roce 2015 Národní knižní cenu za naučnou literaturu a byla také nominována na Pulitzerovu cenu. Nádherným a poetickým jazykem dokáže ve stručné formě, kterou Coates vypiloval ve svých novinářských článcích pro The Atlantic, popsat dětství a mládí Afroameričana v zemi, kde stále vládne rasismus a nerovnost mezi lidmi. Právě osobní a memoárovou rovinou vyvolává Coates ve čtenářích silnou, a snad až radikální empatii a přitom netlačí na city.
S nadsázkou by se dalo říct, že její jednotlivé pasáže jsou úderné básně popisující racionální a nesentimentální boj autora se světem, který ho nechce přijmout. Ale především je to přes všechnu tvrdou krustu a nekompromisní snahu odhalit pravdu taky krásný dopis milujícího otce synovi, kterého chce připravit na reálný život. Jedna z nejdůležitějších knih poslední dekády zůstává stále nepřeložená, přestože by mohla českým čtenářům konečně bez příkras ukázat, že tato témata se týkají i nás a že dění v současné Americe není přehnanou šarádou, jak se mnozí diskutující pod videi s policejním násilím vyjadřují.
„Vstupujeme spolu do našich posledních let a já bych si přál, abych na tebe byl hodnější. Tvoje máma mě naučila tě milovat – jak ti dát pusu na dobrou noc a říkat ti před spaním, že tě mám rád. Ani teď mi to nepřipadá úplně přirozené. Je to spíš rituál. A to je proto, že jsem poškozený. Je to proto, že jsem svázaný starými způsoby, které jsem se naučil v tvrdé domácnosti svého dětství. Byla to milující domácnost, ale byla okupovaná svou vlastní zemí, a tak musela být tvrdá.“
---
