Kdyby se holubi… Být nablízku závislým je neustálé „kdyby“
„Už jste někdy truchlili po někom, kdo ještě nezemřel?“ ptá se režisérka dokumentárního snímku Kdyby se…
Terapeutické výcviky učí, jak vytvořit podmínky, aby mohla v prožívání a jednání člověka přijít pozitivní změna. Můžeme uvnitř privátního prostoru terapeutické hodiny takovou změnu přímo uvidět? Je to nějaký pohyb? Zvuk? Má hmotnou povahu? Je to mystérium? Rozsáhlý rozhovor připravila a nahrála dramaturgyně čísla revue Prostor 118 psychoterapeutka Daniela Vodáčková.
Daniela Vodáčková: Podle čeho poznáme, že člověk, který má za sebou traumatický zážitek nebo traumatickou minulost, se začíná léčit? Jak vypadají změny, kdy začínáme chápat my i klient, že se věci dějí dobře?
Yvonna Lucká: Člověk, který zažil trauma, zažil energetickou změnu, která pak vstupuje do celé struktury osobnosti a ovlivňuje ji. Čím dřív ke traumatu dojde, tím hůř pro strukturu osobnosti či její soudržnost. Ráda používám příměr o kropení mrtvou a živou vodou. Moudrost spočívá v tom, že ti znalí použijí napřed mrtvou vodu jako nástroj spojování a srůstání. Pak teprve používají živou vodu jako nástroj oživování a vstání z mrtvých. Zatímco ti neznalí kropí rovnou živou a ti rozčtvrcení nejenom nevstanou z mrtvých, ale zůstanou rozčtvrcení.
Tenhle příměr, myslím, nejlépe ukazuje, jak ke změně u traumatizovaného člověka dochází, že tomu musí předcházet jasný kontrakt a bezpečný kontejnment – prostor, v němž může člověk vyjádřit vše, co potřebuje, nebo se jenom koupat v bezpečí kontaktu. A teprve po nějaké fázi, kdy se rozmrazuje to, co bylo zmraženo, se začne rozhýbávat to, co bylo zastaveno, a odehrávat to, co bylo implozí vtažené dovnitř. Teprve když se posune tenhle systém, je čas kropit živou vodou.
Laicky řečeno, když se někomu něco těžkého stane a okolí ho nabádá, aby na to nemyslel, aby pracoval, aby šel k holiči, jinak se upravil, našel si jiného partnera či partnerku, tak se to úplně míjí s možností změny. Kouzelné je poznat ten moment, kdy přestává být důležité kropení mrtvou vodou. Kdy vidím, že ten člověk procitá a začíná být spojitý zevnitř, například uvidí věci, které neviděl, začne mít chuť se pohybovat, experimentovat, začne jinak dýchat, popisovat, jaké vidí barvy, prožívat nějaké emoce… A já ho můžu v té živosti podporovat, i když i to se musí dít velmi pomalu.
Lubomír Kobrle: Hodně záleží, jestli to bylo jednorázové trauma v dětství či v dospělosti, nebo jestli se jednalo o vývojové komplexní trauma. Protože to buď znamená prolomení hranic, anebo taky překážku pro jejich vytvoření, což je podstatné pro výběr léčebného přístupu. A já se řídím tím, že sleduji, co to u člověka nejvíc zasáhlo. Jsou totiž dva základní aspekty lidské vitality, a to je používání exekutivní síly vitální energie a používání receptivity (vnímavosti). To znamená: jak pouštíme svět k sobě dovnitř a jak svoji sílu projevujeme do světa. U traumatizovaných lidí se ukazuje, že u někoho dojde k navýšení exekutivní síly, která jde ven a má agresivní podobu – člověk se chová, jako by vše bylo nepřátelské. Nebo se naopak ta síla stáhne dovnitř a stává se málo viditelnou, aby si člověk nepřipadal ohrožený. A totéž platí pro receptivitu: člověk se vzdává předem, aby vyšel vstříc druhým, nebo se naopak zase zavře.
A trauma působí různě. Záleží, v jakém věku, jak často a jak moc zasáhne citlivost a případně tu sílu. Někteří lidi můžou být pěkně oplechovaní, protože se naučili, že ten, kdo se má postarat o bezpečí, jsou oni sami. A tito lidé jsou strašně nepřístupní, ba dokonce preventivně útoční, protože svět už předem vnímají jako ohrožující.
Ilona Peňásová: Velmi často jsou lidé s tím traumatem nějak identifikovaní. Můžeme tomu říkat negativní stigmatizace či negativní výlučnost – já jsem ten, komu se stalo tohle, je to má základní identita. Je velmi křehké a citlivé ten proces pomoci odkládat, snímat tu identitu, a nemůže to jít ani rychle, ani prudce, jen velmi jemně, vždycky kousek zpátky, kousek dopředu. Dotýká se to tématu bezpečí, o kterém mluvil Luboš, velmi silných obran, agresivně obranných strategií. Takže to může trvat hodně dlouho, než tahle jednoznačná identita, nějaké obětní téma, začne řídnout a začnou se ukazovat jiné a světlejší stránky; ta osobnost se najednou promění a bude vnímat aspekty, které předtím byly zakryté tím závalem.
Dramaturgie - Daniela Vodáčková
Účinkují: Lubomír Kobrle, Yvonna Lucká, Ilona Peňásová
Znělka - Anna Luňáková
Střih - Jakub Štourač
Ilustrace - sonyathemoon
Kampus Hybernská, 2022
Všechny díly podcastu Ozvěn Prostoru si můžete poslouchnout na webu revue Prostor, na Youtube účtu revue Prostor, na Spotify Ozvěny Prostoru - Spotify a na Soundcloud Ozvěny Prostoru - Soundcloud. Ozvěny Prostoru je podcast natáčený v Kampusu Hybernská věnovaný literatuře, kultuře a společnosti. Podcast Šance na uzdravení byl natočen u příležitosti vydání 118. čísla revue Prostor.
Daniela Vodáčková (* 1964) vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Psychoterapeutka se zaměřením na biosyntézu a terapii Pesso Boyden System Psychomotor (PBSP); zabývá se také metodologií v oblasti krizové intervence a paliativní péče. Autorka, spoluautorka a editorka mnoha odborných publikací. Spoluzakladatelka dvou ansámblů zaměřených na poučenou interpretaci staré hudby: komorního souboru Ensemble Guillaume a kvartetu Quadrifolium. Je autorkou básnických sbírek Z období prvních řas (Dybbuk 2016) a Autoportréty (Malvern 2022). V roce 2018 byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky.
Yvonna Lucká (* 1950) je psycholožka, psychoterapeutka a supervizorka. Absolvovala výcvik v dynamické psychoterapii, biosyntéze a terapii Pesso Boyden System Psychomotor (PBSP). Spoluautorka knihy Krizová intervence (2002), lektorka ve výcviku biosyntézy, pořádá semináře zaměřené na krizovou intervenci a práci s traumatem. Superviduje paliativní a hospicové služby a služby zaměřené na pomoc ohroženým lidem.
Lubomír Kobrle (* 1953) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvoval výcvik v systemické terapii, transakční analýze, ericsonovské hypnoterapii, integrativní práci s tělem a dechem, transpersonální a spirituální psychologii či terapii Pesso Boyden System Psychomotor (PBSP). Po studiích se podílel na výzkumech nechtěných dětí pod vedením Zdeňka Matějčka. Pracoval jako manželský poradce, skupinový terapeut a psycholog v krizovém centru RIAPS. Nyní je psycholog se soukromou praxí a lektor kurzů zaměřených na krize, traumata a krizovou intervenci. S Yvonnou Luckou je spoluautor knihy Krizová intervence (2002).
Ilona Peňásová vystudovala český jazyk a psychologii na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po ukončení studia pracovala jako psycholožka a krizová interventka v SOS centru Diakonie a v mobilním hospici Cesta domů. Nyní pracuje v soukromé praxi a působí jako lektorka v neziskové organizaci Remedium. Absolvovala výcviky v integrativní psychoterapii, biosyntéze a terapii Pesso Boyden System Psychomotor (PBSP).
Všechny díly podcastu Ozvěny Prostoru si můžete poslechnout na YouTube, Spotify a Apple Podcasts. V Ozvěnách Prostoru reflektujeme aktuální tematická čísla, akutní společenská témata, soudobou literární diskuzi, anebo přinášíme reportáže a rozhovory s osobnostmi svázanými se společenským a literárně-kulturním děním. Každý díl podcastu Ozvěny Prostoru má unikátní formát i obsah.
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.