Šance na uzdravení
Terapeutické výcviky učí, jak vytvořit podmínky, aby mohla v prožívání a jednání člověka přijít pozitivní změna. Můžeme uvnitř privátního prostoru terapeutické hodiny takovou změnu přímo uvidět? Je to nějaký pohyb? Zvuk? Má hmotnou povahu? Je to mystérium? Rozsáhlý rozhovor připravila a nahrála dramaturgyně čísla revue Prostor 118 psychoterapeutka Daniela Vodáčková.
Daniela Vodáčková: Podle čeho poznáme, že člověk, který má za sebou traumatický zážitek nebo traumatickou minulost, se začíná léčit? Jak vypadají změny, kdy začínáme chápat my i klient, že se věci dějí dobře?
Yvonna Lucká: Člověk, který zažil trauma, zažil energetickou změnu, která pak vstupuje do celé struktury osobnosti a ovlivňuje ji. Čím dřív ke traumatu dojde, tím hůř pro strukturu osobnosti či její soudržnost. Ráda používám příměr o kropení mrtvou a živou vodou. Moudrost spočívá v tom, že ti znalí použijí napřed mrtvou vodu jako nástroj spojování a srůstání. Pak teprve používají živou vodu jako nástroj oživování a vstání z mrtvých. Zatímco ti neznalí kropí rovnou živou a ti rozčtvrcení nejenom nevstanou z mrtvých, ale zůstanou rozčtvrcení.
Tenhle příměr, myslím, nejlépe ukazuje, jak ke změně u traumatizovaného člověka dochází, že tomu musí předcházet jasný kontrakt a bezpečný kontejnment – prostor, v němž může člověk vyjádřit vše, co potřebuje, nebo se jenom koupat v bezpečí kontaktu. A teprve po nějaké fázi, kdy se rozmrazuje to, co bylo zmraženo, se začne rozhýbávat to, co bylo zastaveno, a odehrávat to, co bylo implozí vtažené dovnitř. Teprve když se posune tenhle systém, je čas kropit živou vodou.
Laicky řečeno, když se někomu něco těžkého stane a okolí ho nabádá, aby na to nemyslel, aby pracoval, aby šel k holiči, jinak se upravil, našel si jiného partnera či partnerku, tak se to úplně míjí s možností změny. Kouzelné je poznat ten moment, kdy přestává být důležité kropení mrtvou vodou. Kdy vidím, že ten člověk procitá a začíná být spojitý zevnitř, například uvidí věci, které neviděl, začne mít chuť se pohybovat, experimentovat, začne jinak dýchat, popisovat, jaké vidí barvy, prožívat nějaké emoce… A já ho můžu v té živosti podporovat, i když i to se musí dít velmi pomalu.
Lubomír Kobrle: Hodně záleží, jestli to bylo jednorázové trauma v dětství či v dospělosti, nebo jestli se jednalo o vývojové komplexní trauma. Protože to buď znamená prolomení hranic, anebo taky překážku pro jejich vytvoření, což je podstatné pro výběr léčebného přístupu. A já se řídím tím, že sleduji, co to u člověka nejvíc zasáhlo. Jsou totiž dva základní aspekty lidské vitality, a to je používání exekutivní síly vitální energie a používání receptivity (vnímavosti). To znamená: jak pouštíme svět k sobě dovnitř a jak svoji sílu projevujeme do světa. U traumatizovaných lidí se ukazuje, že u někoho dojde k navýšení exekutivní síly, která jde ven a má agresivní podobu – člověk se chová, jako by vše bylo nepřátelské. Nebo se naopak ta síla stáhne dovnitř a stává se málo viditelnou, aby si člověk nepřipadal ohrožený. A totéž platí pro receptivitu: člověk se vzdává předem, aby vyšel vstříc druhým, nebo se naopak zase zavře.
A trauma působí různě. Záleží, v jakém věku, jak často a jak moc zasáhne citlivost a případně tu sílu. Někteří lidi můžou být pěkně oplechovaní, protože se naučili, že ten, kdo se má postarat o bezpečí, jsou oni sami. A tito lidé jsou strašně nepřístupní, ba dokonce preventivně útoční, protože svět už předem vnímají jako ohrožující.
Ilona Peňásová: Velmi často jsou lidé s tím traumatem nějak identifikovaní. Můžeme tomu říkat negativní stigmatizace či negativní výlučnost – já jsem ten, komu se stalo tohle, je to má základní identita. Je velmi křehké a citlivé ten proces pomoci odkládat, snímat tu identitu, a nemůže to jít ani rychle, ani prudce, jen velmi jemně, vždycky kousek zpátky, kousek dopředu. Dotýká se to tématu bezpečí, o kterém mluvil Luboš, velmi silných obran, agresivně obranných strategií. Takže to může trvat hodně dlouho, než tahle jednoznačná identita, nějaké obětní téma, začne řídnout a začnou se ukazovat jiné a světlejší stránky; ta osobnost se najednou promění a bude vnímat aspekty, které předtím byly zakryté tím závalem.
***
***
Dramaturgie - Daniela Vodáčková
Účinkují: Lubomír Kobrle, Yvonna Lucká, Ilona Peňásová
Znělka - Anna Luňáková
Střih - Jakub Štourač
Ilustrace - sonyathemoon
Kampus Hybernská, 2022
Všechny díly podcastu Ozvěn Prostoru si můžete poslouchnout na webu revue Prostor, na Youtube účtu revue Prostor, na Spotify Ozvěny Prostoru - Spotify a na Soundcloud Ozvěny Prostoru - Soundcloud. Ozvěny Prostoru je podcast natáčený v Kampusu Hybernská věnovaný literatuře, kultuře a společnosti. Podcast Šance na uzdravení byl natočen u příležitosti vydání 118. čísla revue Prostor.
