RP uvádí: Alice Knoblochová
na rtech dnes cítím cukrovou polevu
jedním nádechem rozpoznám všechny ingredience
můj vyučující na historii se rozplakal, když mluvil o porodech v sedmnáctém století
všechna bolest se mi přenesla do hlavy
nemůže přestat pulzovat
na to prý pomáhá cukr a tak si zoufale koušu rty do krve
stéká mi koutky po krku přes torzo až na nohy
tvoří sladkou cestu po mém těle.
městské chodníky dnes hoří
mám na sobě dlouhou sukni a červenou rtěnku
svítím jako rudý indikátor recese.
můj tatínek se uměl tak naštvat, že vyvalil oči div mu nevypadaly,
říkali jsme mu tatare
slyším někoho vyprávět ze zdí v budově, v níž se pokaždé dokážu ztratit.
můj tatínek se uměl tak naštvat, že pak už navždy mlčel
slyším někoho vyprávět ze sebe
když mluvím, cukrová poleva odpadává na chodník a lepí se turistům na boty.
nemuset už nikdy balit
dřív jsem nevěděla, u jakého z rodičů je můj domov
a tak jsem si před usnutím přála mít všechno dvakrát
dva stejné pokojíčky
dvě stejné postele
dvě stejné sady oblečení
nemuset si na víkend už nikdy balit
kde bydlím teď poznávám podle počtu vlasů sundaných z prostěradel
podle čajových sáčků v koši
odložených šperků na nočním stolku
v koupelně mám vše, co potřebuji
jen zubní kartáček s příliš tvrdými štětinami mi prozrazuje –
pomalu tu přestáváš být doma
nejvíc a nejhůř
v podvečer se budím s otlačeninami
nečekala jsem, že usnu
na zápraží sedí muž jen ve starých kalhotách
plete pomlázku z čerstvého proutí
vzduch venku je teplejší než ten v mém pokoji
není potřeba se schovávat v peřině
ze spánku se mi do kůže vryly cesty, co za pár desítek minut zmizí
zajímá mě, kolik jich stihnu ujít
vítr je němý
město je horký, srpnový
že v srdci taje to takový
nejvíc a nejhůř studený místo
říká starý reproduktor na zahradě
nechat růže popadat
když ve svém pokoji otevírám skříň se starými knihami,
musím nejdřív z úchytky sundat usušené růže
když na to zapomenu, popadají na studené dlaždice
moje nová spolubydlící mi říká, že suché květiny nemají být v místnosti, kde se spí –
můj pokoj je jimi přeplněný a když mám zrovna spát
rozhoduju se, zda dnes skříň se starými knihami otevřít
a nechat růže popadat
ze svazku šesti už teď zbývají jen tři
tvoje je ta poslední, alespoň se v to snažím doufat
stavím si barikádu z mrtvých květin
nikdo na mě pak nemůže, ale já pak zase nespím
mezitím, co rozkládám postel a sbírám své vlasy z polštářů
přemýšlím, co se mi dnes vyplatí víc.
že jo
v dusném autobusu uprostřed sídliště se mi přivírají oči
štětiny sedačky cítím ve stehnech a vzduch sdílím se všemi pasažéry
zpoždění
náš společný kyslík
asfalt je tak rozpálený, že kdybych ještě bylo doma
babička by mě poslala hrát si ven
skákat horkého panáka
věšet se za venkovní sušáky na prádlo
doma už ale nejsem
a tak se ven musím posílat sama
skákat horkého panáka
věšet se za venkovní sušáky na prádlo
a hlavně jen dlouho sedět na trávníku
dokud slunce nezapadne za místní večerku
málokdy se ale donutím
je to výjimečné, jako když se přijde do místnosti a někdo řekne
tady to voní jako v bazénu že jo
a všichni řeknou, že to necítí
ale já ano
voní to tu jako v bazénu
když v letním večeru stojím v koloně
vzpomenu si na babičku
když nosím její bílý svetr
když sedím na semináři o holokaustu Romů
když se mě někdo zeptá, jestli taky umím romsky a já říkám: ne, ale jednou bych se to chtěla naučit.
když v Letech u Písku chodím okolo kruhového památníku s paprsky a jmény
přemýšlím, jak daleko dosáhnou
zda se ty paprsky potkají s těmi slunečními za večerkou na babiččině sídlišti
zda se ta jména potkají s tím mým –
zatím musím jen přivřít oči v rozpáleném autobuse
snažit se nevnímat mravenčení
polykat sdílený vzduch a čekat až někdo prolomí ticho a řekne
voní to tu jako v bazénu
že jo
tělo, které není moje
v mém pokoji už týden leží tělo, co není moje
v pondělí jsem ho opustila
teď je neděle, pořád tam leží
čeká, co všechno mu přinesu
vypadá už týden pořád stejně
měním se jen já
tělo je zabalené do peřin
vlasy se občas pohnou když na ně zafouká z balkonu
a víc nic
sedím pak vedle postele a přemýšlím komu patřím
do tohohle těla se vejdu nejlíp
proč se mě tedy pořád snaží vyplivnout
a co jsem když ne bezvládný kus masa posteli
někdy do něj vlezu zpátky a své tělo vyvenčím
pak si ale stejně vzpomenu, že pohyb bez něj je daleko lehčí
a nechám ho spát
necítím pak unavené oči
netrpím bolestmi hlavy
netrpím tělem, které není moje
