Roman Polách, soft poetic leftist BFF
Když obmýšlím, jak naložit s poslední básnickou knihou Romana Polácha s názvem Stupeň 8, mám za sebou čtení řady jejích reflexí od lidí, kteří se současné české poezii věnují systematicky a poctivě. Jak zvláštní mi pak připadá, že se reflektující – až na výjimky – s knihou míjejí.
Ale popořadě: Roman Polách tuto knihu, kterou sám tituluje jako básnické EP, vydal ve vlastním nakladatelství Pejsek & kočička. Peníze na její vydání získal crowdfundingem, víceméně sám se následně postaral o distribuci (pominu-li e-shop jeho alma mater). Jemu samotnému, resp. jeho nevelkému týmu, připadla i sazba a technická realizace. To samozřejmě není v poslední době nic výjimečného, tzv. „samonáklad“ se utěšeně rozvíjí, s čímž roste i kvalita takto vydaných knih. Polách si však přizval i několik básnických osobností, aby se na několika textech podílelx: jmenovitě Kláru Goldstein, Dominika Bárta, Jiřího Šimčíka a Petyu Stach. Snažit se rozklíčovat míru „vkladu“ dotyčných by nebylo úplně produktivní – podívejme se spíše na to, co samotná přítomnost takového hoststva pro básnickou knihu znamená a co zmiňované reflexe dosud poměrně úspěšně nezmiňují.
Vždyť jde o normální featuring, na řadě hudebních scén tolik běžný – ať už jde o promyšlené spojení několika tvůrčích postupů, namátkou z nejslavnějších Reznor a Bowie, nebo jen o efektní manýru, opět namátkou Bring Me The Horizon & Babymetal. To, že si tvůrčí lidé vzájemně „pomáhají“, je věc rozšířená a zažitá v řadě uměleckých sfér, včetně těch mainstreamových. A nemusí jít jen o tvůrčí vklad, ale též třeba o produkci jednoho tracku v rámci alba. Můžeme zůstat i na scéně tuzemské: stačí si uvědomit, kdo všecko byl v superskupině Zvíře jménem podzim.
Ovšem Roman Polách není žádný „popař“, řekneme-li to velmi zjednodušeně: (post)metalové i noisové kořeny jsou z toho, co sám doporučuje k poslechu či účasti, velmi patrné. Ostatně u něj doma by se našel nejeden syntezátor. Forma nové knihy – tedy ta „abstraktní“, onen koncept, na němž Stupeň 8 stojí – je pro Polácha logickým posunem. Už jeho předchozí sbírka Délka života ve volné přírodě se znatelně vzdálila prvotině Náhlý vítr, který je ti svědkem. Zatímco debut vyšel před deseti lety v Protimluvu a ukazoval Polácha především v linii následnické, Délka života (2021, Graphic House) nejen grafickým pojetím provedla krok stranou: odhlédneme-li od samotných básní, značila především autorův stále výraznější záměr dělat si věci jednoduše po svém. Stupeň 8 tak není součástí žádné edice, nemusí ctít grafickou či tematickou linii nakladatelství – vyvazuje se těm mnoha různým očekáváním, které na Romana Polácha jakožto na básníka český literární provoz implicitně klade.
Tomáš Gabriel ve svém článku pohlíží na Stupeň 8 dvěma hlavními způsoby: jako na práci s kýčem a jako na gesto spolubytí. Tomáš ať mi, prosím, promine: když se zamýšlí nad názvem, který se nevejde na obálku, montáží fotobankové matky a dítěte-vesmíru, a nedotkne se u toho kultury memes, působí to na mne, jako by se recenzent těsně před koncem procesu reflexe vzdal a raději ho opustil. Právě onen přiznaně neumětelský přístup (jak Gabriel tuto práci charakterizuje), „chyby“ či provinění proti zažitým grafickým či sazečským postupům, to vše podle mého jasně ukazuje, že Polách jako autor teď již prakticky intermediální moc dobře ví, co takovým estetickým gestem hodlá na básnické scéně způsobit.
Nejprve se k nám dostane „nekvalitou“ šokující vizuální vjem obálky, občas se ve sbírce něco obrátí vzhůru nohama, ale nakonec nic z toho není žádný formální či jiný balast. I sazba sbírky je navzdory těm všem různým alotriím čistá a nebrání čtenářstvu ve vnímání, jen je občas trochu drkne do ramene.
Za tím vším zůstává Roman Polách jako básník – tedy v základu ten, který píše verše – až překvapivě „umenšen“. Ano, čistě jeho básně sice tvoří zhruba polovinu sbírky, on sám ovšem zaujímá nejen roli jakéhosi spojovatele, ale i přiznaně křehkého, třebaže občas ironizujícího memelorda. Co do veršů samotných totiž zastává tři hlavní polohy. V té první zůstává pevně a přiznaně spjat s prostředím, které ho formovalo, jen místo kurvujících hospod prvotiny je ve Stupni 8 „v oku pičo větev s pupenem“. Druhá poloha ho ukazuje jako angažovaného apokalyptika-zapisovatele: „Slunce každé ráno / oznamuje konec dějin / aplikace vesmíru zase / každou noc upomíná / uživatele aby se podíval co / se stalo před miliardou let“. Svět Poláchova lyrického subjektu hlídá „pes / posvěcený / bezprostředností světa“, zatímco „všichni máme v očích / budoucnost“ a „v rukou držíme / strach jako činky“. Poloha třetí, snová, v knize značená sazbou vzhůru nohama, je svou atmosférou prakticky hejdovská: „Trosky nevidím, setkávám se pouze s pátrači.“ Přítomné sny působí jako anestetikum všem těm bolestivým (ba v případě zmínek o psovi i šťastným) účastným gestům Polácha-apokalyptika.
Jakkoli se autor tematicky vztahuje ke klimatickým změnám, jakkoli je angažovaný a „na featech“ radikální, jeho nová kniha znatelně spojuje poetický prostor, v němž vyrůstal, s prostorem, v němž chce společně s ostatními zapouštět kořeny něčeho nového. Poláchovo gesto není avantgardně revoluční a odvrhující „to staré“ – dokonce ani volba hoststva o ničem takovém nesvědčí. Pokud se v jedné knize může autorsky sejít Šimčík a Goldstein, můžeme se na konci světa sejít všichni. Nikoli snad proto, že by nám nic jiného nezbylo – i když dost možná taky. Sejít se můžeme především proto, že jsme solidární bytosti. A dovedeme-li takto činit lidsky, mohlo by to fungovat i v poezii, vracíme se kruhem k tomu, co nám koncepce Poláchova Stupně 8 záměrně pateticky říká o stavu světa. Kniha samotná nás totiž nakonec klame: žádný jiný brat v české poezii nebyl tak soft jako právě Roman Polách.
Roman Polách: Stupeň 8, Ostrava: Pejsek & kočička, 2024.
