revue Prostor uvádí: Klára Černá
Představujeme Kláru Černou (*1999) z Chebu.
Klára Černá momentálně dokončuje studium bohemistiky na FF UK v Praze. Dlouhodobě se zabývá zejména poezií, fotografií a také prózou. Můžete ji potkat ve společnosti Zdislavy Murové, se kterou občas spolupracují. Podílela se na přípravě tří posledních ročníků Studentského Majálesu a festivalu Den Poezie v letech 2020 a 2021. Dvakrát se umístila v soutěži Ortenova Kutná Hora. Pravidelně vystavuje fotografie na festivalu Chebské dvorky, společně se Zdislavou mají za sebou první samostatnou výstavu fotografií a objektů s názvem Místo času, Věci účastny na světle, která se uskutečnila v r. 2022 v Kampusu Hybernská v Praze.
ČASOVÁNÍ SLOVESA
Čas je cvrlikavý a nerovný. Dá se v něm ulehnout, nedá se na něj spolehnout.
-
Olo má cyklické jméno. Její jméno je složené z ciferníku a ručičky, jedné ručičky. Někde žije a má pár známých. Je známou několika lidí. Nikdo z nich se s nikým nezná.
Olo zapomíná, přemýšlí, uvažuje, vzpomíná, ubírá se, míří, rozmýšlí, zvažuje, rozhoduje se, zavrhuje, nahrazuje, vrací se, otáčí se, pokračuje. Časuje, kdykoliv to situace vyžaduje. Olo také čte a dívá se na filmy.
Olo je složitá osobnost, protože každá osobnost je složitá. Jejím zájmem je přemýšlet o čase, jejím zájmem není v něm žít, to se děje mimochodem a samosebou. Olo má problém čas cítit, protože je zabudován tak hluboko v ní. Čas je pro ni nejzazší vzpomínkou, která je úplně nahoře na poslední polici na půdě, takový popis ale není její, protože ona nedokáže vzpomínku na čas popsat nebo lokalizovat. Je to výš než ona a nedosáhne tam. Sebe se ale dotknout může, může se tedy dotknout času? Jistěže se ho může dotknout, nemůže o něm ale mluvit. Všechno zapomněla a nedá se o tom nic říct.
Olo si chce vzpomenout. Rozhodne se, že se zkusí přiblížit času skrze jeho zobrazení v literatuře a filmu. Připravuje se souznít s časem jakéhokoliv díla, kterému se rozhodne věnovat. Pokud kniha zobrazuje úsek deseti let, Olo chce knihu číst deset let. Pokud se film věnuje období jednoho století, Olo je smířena s tím, že nikdy neuvidí konec filmu. Olo sbírá náramkové hodinky, protože takové jsou nejblíž jejímu tepu. Olo věří, že i takto se své vzpomínce na čas přibližuje. Pokud s časem bude trávit dostatek času, musí se mezi nimi přece vytvořit pouto. Olo neví, nebo si možná jen slepě odmítá připustit, že si chce vzpomenout na něco, co sama také vytváří. Čas je skrz bytost, není bytost, není ani čas.
Olo pozastaví rozkoukaný film a zamyslí se nad tím, jestli vzpomínka vůči ní funguje recipročně. Může mi vzpomínka záměrně unikat? Strom je tak živý, proč by neměla být vzpomínka? Je vzpomínka vůbec moje? Nepatří spíš času? Může si čas snažit vzpomenout na mě? Je něco jako můj čas, může čas být můj? Může na mě čas zapomenout? Co když se jen těžkopádně snažíme setkat, ale nevíme, jakým pádem na sebe zavolat. Olo má pocit, že čas na ni po celý život až donedávna volal různými pády. Olo je mrzutá, nejradši by času pořádně vynadala. Nemůže se ale zbavit dojmu, že teď na ni čas zapomněl. Pokud na mě zapomněl čas, protože jsem uvnitř něj, právě tak jako já mohu zapomenout na rytmus svého dechu, protože je uvnitř mě, pokud jsem zapomněla na čas a on zapomněl na mě, pak se neptám, kam tohle vede, ale co označuje sloveso časovat.
-
Olo se snaží, ale nemůže si vzpomenout na čas. Snaží se dlouho, den, rok, deset let, už ani neví. Olo zapomněla, jak trvat.
Olo se rozhodne – chce se rozpustit v čase. Olo cítí, že aby mohla poznat čas, aby na něj mohla zavolat, oslovit ho a promluvit s ním, bude se muset proměnit.
Olo si utrhá ruce a nohy. Olo se cítí být fragmentem něčeho velkého, něčeho, na co se nemusí snažit dosáhnout, protože se může dotknout sama sebe. Olo rozděluje sebe, Olo rozděluje fragment. Olo fragmentuje fragment, činí z většího kusu více menších, protože ze všech již dostupných menších kusů není možné zpětně složit velký celek. Čas ji rozklove zobákem. Sám si na to nevzpomíná, neschází tím, čím zachází, Čas nemá lítost, Čas nemá paměť. Čas letí a cvrliká.
