Rekomando Romana Polácha
Petr Čichoň po patnácti letech vydal čtvrtou básnickou knihu, v níž syntetizuje svá dosavadní témata, motivy, formální práci a vůbec celkové pojetí světa v nadčasové mnohohlasí, ale také v to zrovna tady a teď přítomné v nás.
Pozice básníka, prozaika a hudebníka Petra Čichoně je v dějinách české literatury bezesporu výjimečná v několikerém smyslu. Jeho první básnické knihy Chilia (Host, 1995) a Villa diabolica (Host, 1998) vznikaly v literárním poli, v němž dobově docházelo k obnovování křesťanských tradic v poezii a řekněme k nové vlně (neo)dekadence, což lze na výše zmíněných knihách pozorovat – lze v nich vidět mohutnou stylizovanost, dekadentní křesťanský mysticismus, velehory titánského pohrdání i propasti sebepohrdání, stylovou vybroušenost, versologickou brilantnost, ale rovněž záměrné nerovnosti, vulgarismy, jednoduše takřka dekadentně-barokizující vidění světa s jeho výšinami a propastmi, kde není místo pro prostřednost, vše je prožíváno extaticky. Třetí kniha Pruské balady (Host, Vltavín, 2006) se z takřka křesťansko-archetypálního všečasí snáší ke konkrétnějšímu prostoru, kterému se pak autor bude věnovat nadále – prostoru Hlučínska. Onen prostor, sice básnicky oproti předchozím knihám jaksi „uzemněný“, ovšem není konkrétně časový, ale je opět čichoňovsky stylizován, mytizován. Proměnila se také autorova poetika – od oné vybroušené básnicko-písňové formy přechází k mnohem prostšímu vyjádření. Kniha byla navíc vydána bilingvně česko-německy. Svou básnickou tvorbu navíc autor zhudebňoval (což dělá dodnes) a doprovázel hrou na loutnu. Čichoňova básnická stylizace je například oproti Krchovskému mnohem živější, dynamičtější, mytičtější; oproti sošné bystě Krchovského před sebou vidíme postmodernistického trubadúra. Autor se pak básnicky odmlčel, aby vydal dvě prózy – Slezský román (Host, 2011) a Lanovku nad Landekem (Host, 2020). V těchto knihách je opět tématem „němectví v nás“, jak by to mohli nazvat obyvatelé Hlučínska; cosi co historicky problematizuje lidem tohoto areálu nalézt vlastní identitu.
Po dlouhých patnácti letech tedy loni Petr Čichoň vydal další básnickou knihu Borderline Frau (Větrné mlýny, 2021). O kontinuitě autorovy básnické tvůrčí činnosti napovídá už vyvedení sbírky, jež měl na starosti osobitý tvůrce autorský knih a grafik Jan Čumlivski – černočerná šitá plátěná vazba se slepotisky je v zásadním kontrastu s chromovaně stříbrnými listy knihy, které čtenáři svítí do očí jako měsíc ze středověkých písní. Jednotlivé básně jsou pak vloženy na těchto stříbrných listech do černých grafických prvků, které se napříč knihou proměňují. Vedle výstředního knižního provedení je záměrně kniha vyrobena ve formátu, jenž připomíná slavnou edici Klubu přátel poezie z šedesátých let, která byla doprovázena LP deskami, což je rovněž případ této knihy, k níž je přiložena menší vinylová deska se zhudebněnými básněmi z této knihy. Z výše uvedeného knižního a grafického provedení můžeme opět pozorovat silnou stylizovanost, ozvláštnění „projevu“ knihy. Ony výše zmíněné grafické prvky rovněž otevírají ještě před samotnými básněmi knihu – vidíme před sebou kruhy, trojúhelníky, čtverce, vše se postupně metamorfuje do dalších nejroztodivnějších tvarů, nicméně ony základní „archetypální“ tvary jsou zde neustále přítomny. Celý tento vizuální projev knihy můžeme považovat za interpretační klíč k básním. Básnicky knihu totiž otevírá oddíl, v němž nalezneme básně v češtině, hebrejštině, němčině, postupem knihy pak nalézáme básně ve slovenštině, dokonce ve starobabylonském překladu či v jazycích, které nejsem s to identifikovat, respektive několik veršů jedné básně je napsáno pozpátku. Je to jazyk, je to zaklínadlo, je to jazyk-magie a zároveň ta nejběžnější věc v našich životech. Vedle této panjazykovosti jsou i v Čichonově tradici básně tematicky i motivicky vystaveny na archetypálních, mytizujících, mysticizujících prvcích, ale rovněž zde nalezneme básně ryze sebereflexivní, typicky lyrické, někdy s přesahy takřka ke každodennosti. Tato záměrná strukturovanost lexikální, tematická, motivická prochází napříč sbírkou jako babylónské zmatení světa, jako jistý princip světa, jenž ale není destruující, ale naopak posilující. Poezie byla vždy cokoli, jen ne normativ – jestliže tedy napříč knihou prochází leitmotiv postavy Borderline frau, pak ji můžeme vnímat jako hraniční princip divokého světa, jehož předností je ona bohatá šíře, ale rovněž nejistota a neukotvenost jako paradoxní základ divokosti života a také časoprostoru střední Evropy, v níž se vždy divoce mísily jazyky, kultury, ale třeba také společná mytopoetika.
Česká poezie dvacátého století – velice zobecněně – vyrostla z poezie každodennosti, z nenápadného tvůrčího činu, zaznamenávání mýtu všedního dne, zatímco historicky má například poezie našich polských sousedů své dlouhotrvající kořeny v renesanční šlechtických tvůrcích, kteří se nebáli vznosného pohledu na reflexi světa prostřednictvím poezie a jistá vážnost a prestižnost poezie je v polské poezii patrná dodnes. Naopak v české poezii je tento princip onou výše uvedenou historickou cestou potlačen. Výše jsem rovněž uvedl pojem autostylizace, což u Čichoně vlastně není pravda – jeho poezie není maskou, která jako u Krchovského posiluje vzájemně kontrastivní prvky struktury básní, u Čichoně to je celostní uvědomování a pojímání světa. Např. motiv hudby je v této knize nikoli pouze artistním motivem (byť je jistá, ona polsky vážná, artistnost také součástí Čichoňovy tvorby), ale naopak životním princem subjektu: A ona se dívá, / žena krutých mravů, / na tvůj pád, na tvůj pád / o oktávu.; V těch křídlech je tér a otřes pomlk; Za okamžik, jen chvíli tak dlouhou jak daktyl; Místo slova tón, / nízký jak noc nad bordelem; Svět je utkán z tenkých strun / a loutna semenem všeho. Jsou to nádherné básnické obrazy, jsou to brilantní zvukomalebné pasy (V nonstopu Lastura déšť stéká z rýn.; Jako atom svítí k lesu, / louka světlem zkosena.) a zároveň je to velice trefná reflexe světa! Málokdy člověk natrefí na tak živý obraz jako „Místo slova tón, / nízký jak noc nad bordelem“! V tomhle obraze básníkovi padá svět k nohám, ráno se snad nemůže nikdy zvednout. Je to spojení metafyziky a zároveň špinavé a krásné všednosti.
Ano, sto stran je poměrně hodně, ovšem – není to kniha na jedno posezení. Ano, pobývat v Čichoňově básnickém světě vyžaduje mnohdy nejenom jistou, takřka encyklopedickou znalost, ale rovněž trpělivost přijímat návratné motivy a postavy a řekněme i chuť přistoupit na autorův panchronismus ve vnímání světa, v němž v bordelu Pluton pije se svým přítelem. Česká poezie historicky takřka nezná tuto všečasovost – naposledy jsem ovšem cosi podobného četl v jiném provedení u Petra Hrušky, jenž se ve své poslední knize rozpřahuje od kapitalistických bank velkých jako letadlové lodě až po starověké nákladní lodě. Jistě, u Čichoně je to velice stylizované, velmi artistní, mnohdy se vážnost pere s nízkostí, jsou tu hory stylizace a propasti sebereflexe, ale to je jednoduše život, který na metafyzické otázky odpovídá příznačně ještě kouzelnějším mlčením: V modlitbách pomůže archanděl Sandalfon, / věnec z tvých modliteb uplete ze záclon /a pak jej položí na hlavu Boha, / odpověď přichází nahá a strohá. Poslední Čichoňova kniha motivicky i sebestylizací navazuje na knihy předchozí, nalezneme zde autorovy typické motivy a témata, která ovšem můžeme vnímat jako autorův tvůrčí refrén, zatímco se před námi prohlubuje jeho básnický svět – zde plný jazyka, plný lidstva a jeho různorodosti a divokosti, proto pokládám poslední Čichoňovu knihu za jeho nejdynamičtější a nejstrukturovanější.
Petr Čichoň
Borderline Frau
Brno: Větrné mlýny, 2021
