Neslyšet ženu. Ženský zpěv v Íránu mezi tichem a odporem
Na globální hudební scéně se ženský hlas těší nebývalému vlivu. Taylor Swift je nejposlouchanější zpěvačkou světa a její písně rezonují napříč kontinenty. Kontrastem k tomuto fenoménu je Írán, kde je ženský zpěv v mnoha podobách umlčován státní represí. Příběh ženského hlasu v Íránu je příběhem zákazu, odporu a nezdolné touhy být slyšen.
Po islámské revoluci v roce 1979 se Írán proměnil v teokratický stát, v němž se na ženy začala vztahovat přísná pravidla včetně povinného hidžábu. Jedním z méně známých, ale zásadních opatření byl zákaz ženského sólového zpěvu na veřejnosti. Podle oficiální náboženské argumentace je ženský hlas „svůdný“ a může odvádět muže od víry. Veřejná vystoupení zpěvaček tak byla považována za „nemravná“. Zákaz ženského zpěvu v Íránu není jen kulturní omezení, jde o jasnou formu represe na základě genderu. Umlčet ženský hlas znamená odebrat ženám možnost podílet se na kolektivní kultuře, vyjádřit emoce, mluvit o nespravedlnosti. Vynucené ticho se stává symbolem moci státu nad tělem i duší žen. Zároveň se ale každý zazpívaný tón, každé provolané heslo mění v politický akt. Hlas, který měl být neškodný, získává sílu, protože zní navzdory zákazu.
Tento zákaz měl dalekosáhlé kulturní důsledky. V šedesátých a sedmdesátých letech byla íránská hudební scéna kosmopolitní a otevřená jako hvězda tehdy zářila Guguš, která byla nejen zpěvačkou, ale i kulturním symbolem moderního Teheránu. Když jsem v roce 2009 strávila šest týdnů na jazykovém kurzu v hlavním městě, cédéčko Guguš bylo jedním ze suvenýrů, které jsem si vedle mnoha lahví s růžovou vodou přivezla. Je to víc než patnáct let, co ji s mámou posloucháme každé Vánoce. Po islámské revoluci
však byla tato rodačka z hlavního města Teherán umlčena. Více než dvě dekády nesměla veřejně vystupovat a její písně se šířily jen potají.
Jednou z dalších zkušeností – kromě písní Guguš a dobrodružných jízd teheránskými taxíky – pro mě bylo setkání s íránskou represí. Pamatuju si, jak jsem z bytu v centrálním Teheránu, kde mi postel pronajaly dvě stejně staré Íránky, vyběhla bez šátku na hlavě. Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Před morální policií bych se neschovala ani za nejbližší strom, protože v obydlené vyprahlé poušti jen pětačtyřicet minut autem od svěžích vrcholků pohoří Elborz, které rámují bohatý sever města, rostly dřeviny maximálně do výšky mého pasu. Naštěstí jsem si svůj omyl uvědomila po pár krocích, obrátila se a nezpozorována běžela domů. V roce 2009 během „zelené revoluce“, tedy protestů proti pochybnému znovuzvolení Mahmúda Ahmadínežáda, byla žena bez pokrývky hlavy na ulici naprosto nereálnou vizí.
Dnes je situace jiná. Konzervativní íránský politik Alí Motahari nedávno na knižním veletrhu v Teheránu uvedl, že současná státní politika vůči hidžábu není tak přísná a policie by měla zasahovat jen při hrubém porušení pravidel. Přesto hidžáb zůstává povinný a Motahari v minulosti volal po tvrdším postihu žen, které se od pravidel odívání odchylovaly. Po smrti Mahsá Amíní a pod vlivem hnutí Women, Life, Freedom se ženy stále častěji rozhodují nechat hidžáb doma nebo dokonce (bez šátku!) nosit rakve na pohřbech, což dříve byla výhradně mužská záležitost.
Mahsá Amíní byla mladá íránská Kurdka, která zemřela v září 2022 po zatčení morální policií kvůli údajně nesprávnému nošení hidžábu. Její smrt vyvolala rozsáhlé protesty po celém Íránu a stala se symbolem odporu proti represivnímu režimu a diskriminaci žen. Její osud dal vzniknout hnutí Women, Life, Freedom, během něhož ženy veřejně protestovaly proti povinnému hidžábu a za rozšíření ženských práv. Amíní se stala mezinárodně známým symbolem boje za lidská práva. Přesto mnoho žen stále zůstává v anonymitě a vyhýbá se mezinárodním médiím nebo sociálním sítím, aby na ně nedopadly další represe. Nenosit šátek tedy je tedy sice občas možné, ale nesmí si vás všimnout morální policie.
Guguš ukázala, jak lze šátek nenosit okázale. Tato dodnes nejpopulárnější íránská popová zpěvačka, vlastním jménem Fá'qe Átašín, byla před islámskou revolucí známá tím, že často měnila účesy a experimentovala. Tmavé dlouhé lokny si jednou odbarvila na provokativní blond a jindy je ostříhala do krátkého pixie účesu. Pak přišel povinný šátek pro všechny ženy, zákaz zpěvu a pro „nebezpečné“ ženy i zákaz pohybu. Zažila jsem v Teheránu něco podobného, když mi sebrali pas. „Prosím, půjčte mi svůj pas, jen si něco zkontrolujeme,“ řekl mi tehdy ředitel jazykové školy, když si mne zavolal do kanceláře před začátkem lekcí.
Příběh Guguš jsem tehdy ještě neznala a moje naivita zjevně neznala mezí. Místo abych řediteli dala kopii pasu, pustila jsem z ruky originál. Neviděla jsem ho pak dalších šest týdnů. Ve škole si tak pojistili, že nebudu cestovat a budu se víc bát. Tuto praktiku zažila i Guguš, samozřejmě s naprosto nesrovnatelnými následky. Já jsem se pohybovala jen v rozmezí padesáti kilometrů okolo Teheránu na jednodenních výletech, protože bez pasu vás v hotelu neubytují, a nakonec jsem s dánskou kamarádkou vyzkoušela aspoň couchsurfing ve středověkém městě Kášán. Guguš žila dvacet let v domácím vězení a Írán opustila až v roce 2000, kdy jí íránská vláda konečně umožnila opustit zemi. Odjela do Kanady, kde pokračovala ve své hudební kariéře: vydala album Zoroaster a zahájila světové turné. Nyní žije střídavě v Los Angeles a Torontu, kde jsou početné íránské diaspory. V květnu 2018 Guguš jako první íránská umělkyně vystoupila v amfiteátru Hollywood Bowl. Vztah k Íránu však má i přes úspěchy v exilu nadále složitý a citlivý, protože vzhledem k obavám z možného zatčení se do své rodné země zatím nevrátila.
Represe v praxi
V dnešním Íránu je ženský hlas neustále pod dohledem a zpěvačky, které se odváží zpívat, riskují výslechy, vězení, zákaz činnosti či cenzuru na sociálních sítích. V březnu 2025 informovalo Rádio Farda o sérii zásahů proti několika z nich. Bítá Hádží Sádeqíán byla obviněna z narušování veřejné morálky. Golsá Rahímzamání a Rejháne přišly po zásahu kybernetické policie na čas o své instagramové účty. Hívá Sejfízáde byla dokonce zatčena přímo při vystoupení v Teheránu. Zárá Esmá'ílí zmizela poté, co se video jejího zpěvu stalo virálním. Parastú Ahmadí byla krátce zadržena za to, že vystoupila bez šátku a po boku mužských hudebníků.
Írán se snaží umlčet ženský hlas. Proč asi? Je příjemný, vyjadřuje emoce a zpěv o lásce, vztazích nebo tělesnosti prý může probouzet sexuální touhu. Ajatolláhové podle všeho zároveň nechtějí, aby inspirovaly další ženy v podobné situaci. Írán se však ženy snaží nejen umlčet, ale také řadu z nich vězní.
Zvláštní symboliku má věznice Evín v Teheránu, nechvalně známá jako místo, kde režim vězní politické odpůrce. Když si vyhledáte Evín na Googlu, zobrazí se u něj červeně oznámení TRVALE ZAVŘENO. Není to ale pravda. Teheránská věznice Evín je symbolem útlaku už desítky let. Byla postavena pro odpůrce režimu za vlády šáha Muhammada Rezá Pahlavího a po islámské revoluci rozšířena na komplex s nejméně patnácti tisíci vězni, často intelektuály či aktivisty obviněné z vágních zločinů. Podmínky v ní jsou brutální: na denním pořádku je izolace, bití, sexuální obtěžování a nucená přiznání. Nechvalně proslulý je blok 209, kde jsou vězni využíváni jako rukojmí v politických hrách.
Právě zde se zrodil fenomén „hlasů z Evínu“. Vězněné ženy společně zpívají nebo provolávají hesla, která pronikají z vězeňských cel. Během protestů v roce 2022 se z nich neslo heslo „Žena, život, svoboda“. Režim na tyto projevy reaguje tvrdými tresty – bitím či umisťováním na samotku. Přesto se tradice kolektivního zpěvu a skandování stala součástí kultury odporu, podobně jako například pečení.
To je jedním z témat knihy The Evin Prison Bakers’ Club (Klub pekařek z věznice Evín) občanské novinářky a aktivistky Sepíde Qolíán, která byla od roku 2018 v Evínu vězněna hned několikrát. Její text, propašovaný ven na motácích, v sobě spojuje memoáry, svědectví o mučení i kuchařku se šestnácti recepty. Pečení se v Evínu stává aktem solidarity mezi ženami a symbolem lidskosti v nelidských podmínkách. Každý recept autorka věnuje konkrétní vězeňkyni či příběhu, líčí okamžiky, kdy bolest splývá s radostí, a ukazuje, že i v nejkrutějších podmínkách lze nalézt záblesky svobody.
Kolem zařízení Evín jsem jezdila sdíleným taxíkem oněch šest týdnů, kdy jsem navštěvovala kurz perštiny v severním Teheránu. Ve čtvrti Farahzad sídlí několik ambasád a bydlí bohatí lidé, jistě i kvůli zeleni, které se tu v mírnějším podnebí pod pohořím Elborz daří. Nejdelší teheránskou ulici Valiasr tu výmluvně lemují vznešené platany. Evín sídlí kousek od dálnice na severozápadu města. Pokaždé, když jsem cestou po ní vytušila přítomnost budovy symbolizující absolutní zlo, otřásla jsem se hrůzou.
Íránské zpěvačky se však nevzdávají. Mnohé působí v exilu. Guguš žije trvale v Severní Americe, mladší umělkyně v Turecku či Evropě. Jejich tvorba je dostupná online a posluchači v Íránu ji poslouchají prostřednictvím VPN nebo z ilegálních kopií. Hudba je tak projevem odporu i spojení s diasporou. V samotném Íránu se rozvíjí také undergroundová scéna hudba se nahrává v domácích studiích a šíří na internetu. Ženy se zkrátka zpěvu nevzdávají navzdory hrozbě trestů, protože hlas je pro ně nástrojem identity a svobody. Jejich hlas je víc než jen hudba. Je to symbol svobody, který režim ze strachu potlačuje.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
