Naslouchat ohrožení druhých: sjednocující zvukokrajina sirén v Ukrajině
„Poslední tři měsíce Rusko vyslalo na Ukrajinu více než 1 000 raket, 2 800 útočných dronů Šáhed a 7 000 řízených střel,“ informuje mě instagramové storíčko, které se objevuje někde mezi příspěvky na pomoc ukrajinské armádě a obrazy rozkvetlé jarní Prahy. Tato čísla jsou pro mě těžko zpracovatelná a racionálně (až bytostně) neuchopitelná: jak jich může být přes tisíc, když i jedna je hodně? Dva a půl roku ve stavu války ovšem nejen radikálně transformovaly vnímání každodennosti, nýbrž vytvořily novou realitu s vlastním pojetím časoprostoru a jeho zvukovými obrazy, které jsou bezprostřední součástí traumatických zkušeností. V tomto článku se snažíme shrnout, jak válečná zvuková zkušenost proměnila regionální vztahy a uvažování o společném prostoru v Ukrajině. Představujeme také příklady uměleckých strategií, které zachycují střet každodenního života s urgencí zvukem signalizovaného válečného nebezpečí.
Po skončení studené války se varovné systémy signálních sirén v evropských státech ve výrazné míře omezily na ceremoniální využití. Jak píše Dotan Halevy (2023), spojení zvuku sirén s válečným ohrožením je v Evropě spíš přežitkem, první asociací při zvuku sirény je typicky přírodní katastrofa. Tato charakteristika ale samozřejmě neplatí pro současnou Ukrajinu, kde se zvuky sirén od prvních momentů koloniální invaze staly pevnou součástí přetrvávajícího stavu válečného ohrožení. Na Slovensku se po vyhlášení mimořádné situace v souvislosti s válečnou invazí v sousedním státě pravidelné zkoušky sirén paradoxně zrušily a obnovily se až v lednu roku 2023.
V Ukrajině se už od začátku masových raketových útoků na konci února roku 2022 otázka signalizování přicházejícího nebezpečí stala nezbytnou v kontextu veřejného prostoru v celém státu. Měl by být začátek a konec ohrožení označen krátkým poplachem? Nebo by to měla být jedna roztažená kvílející siréna, která by pokračovala, dokud by nebezpečí nepominulo? Nakonec se ustálil standard delšího oznámení začátku a konce ohrožení. Zvuk sirén se náhle stal všudypřítomným. Stal se kvintesencí „surrealistického“ atributu, který jako by vyšel ze světa Remarqueových románů, a také reálným symbolem neustálého teroru, bez ohledu na vzdálenost od fronty. To, co se dřív považovalo za ticho a bezpečí, se zaplnilo nejrůznějšími zvuky – od sirén až po exploze. Postupně dlouhodobé pronásledování a ukotvení určitého zvuku v každodenní rutině způsobilo, že se zvuk stal běžnou kulisou všedního života, jeho novým tichem. Jak pochopit a zprostředkovat každodenní zkušenost ve zvukovém prostoru neustávajícího a geograficky asymetrického nebezpečí válečné invaze?
Slyšení znamená přežití
Sirény jsou jak akusticky, tak na symbolické úrovni zneklidňujícím signálem, který proniká do těla a narušuje jeho hranice. „Být svědkem války znamená z velké části ji slyšet. A přežít válku znamená mimo jiné naučit se jí naslouchat,“ píše americký etnomuzikolog Martin Daughtry (2015). Při tomto citátu vzpomínám na frázi, kterou často slyším od kamarádů z Kyjeva, Oděsy, Charkova a Chersonu: „„Výbuchy už dávno nejsou děsivé. Když je slyšíš, znamená to, že jsi přežil*a. Je mnohem horší je neslyšet.
Obě tato tvrzení otevírají téma naslouchání zvukům konkrétního prostředí jako zásadního zdroje poznání a zapojení se do světa kolem nás. Jako příklad zde může sloužit pojem „zvuková krajina“ (soundscape). Tímto pojmem skladatel a muzikolog Murray Schafer (1977) poprvé definoval kolekci zvuků z vnějšího světa, které nás obklopují. Součástí zvukové krajiny jsou i kulturní a společenské významy, které jim připisujeme. Pro Schafera se ovšem zásadním bodem stává aktivní naslouchání prostředí. Metoda sluchové koncentrace podle něj umožnuje jakousi destilaci zvuků a stává se zdrojem pro zlepšení „orchestrace“ zvukové krajiny světa. Co ale když znepokojivý zvuk a jeho neustálá intervence do každodennosti jedinců nejde oddělit ani transformovat do „přijatelnější“ podoby?
Ve studii zaměřené na senzorické přetížení pacientů*ek nemocnic v přítomnosti zdravotnických alarmů Joseph J. Schlesinger a Sofia A. Shirley (2019) popisují fenomén alarm fatigue – ztrátu citlivosti na zvukovou urgenci alarmů a zároveň negativní zdravotní následky jejich nadměrné přítomnosti, jelikož lidské tělo reaguje na hluk podobně jako na stresové podněty. Ačkoli se zvuková ekologie nemocnice a války nedají srovnávat, i tento příklad naznačuje, že zvukověsignalizační nástroje válečného nebezpečí mohou mít rozsáhlé dopady na zdraví obyvatelstva. Rovněž ale mají pozitivní kapacitu vytvářet pocity sounáležitosti a solidární zájem o válkou bezprostředně zasažené oblasti.
Sirény, solidarita a vnitřní vysídlení
Bezpočet zvuků, které by nezazněly, kdyby válka nezačala, transformoval podobu zvukové krajiny ukrajinských měst. Zvuková zkušenost jedinců se na určité úrovni sjednotila a stala se obrazem reality akutního ohrožení celého státu. Jako příklad zde může sloužit Užhorod – skoro jediné poměrně bezpečné město na západě Ukrajiny, rozkládající se blízko slovenské hranice. Válka je tady na první pohled limitována na zvuky sirény, které za dva roky ztratily svůj signální charakter nebezpečí a do jisté míry se proměnily ve zvukové znečištění. Sonický útok vysokotémbrového kvílení sirény ale navzdory tomu pořád a možná ještě více než kdykoli předtím stimuluje prožívání válečné reality a zintenzivňuje emoce sounáležitosti a kolektivity.
Jako příklad bych ráda uvedla vlastní zkušenost, když zvuk sirén v relativním bezpečí Užhorodu vyvolává představy o roli podobné zvukové signalizace ve městech východní Ukrajiny. Toto sjednocení ve zvuku stimuluje afektivní odpověď: i když nám nehrozí bezprostřední nebezpečí, siréna je znamením, že někde jinde v zemi aktuálně dochází k akutnímu ohrožení obyvatelstva. Takovým způsobem zvuk umožnuje sjednocení regionálně fragmentované nebo geograficky rozptýlené společnosti a otevírá diskurz zvýšené empatie a sensibility, a také upozorňuje na křehkost životů, které jsou vystaveny největším hrozbám.
Od začátku velké války v roce 2022 počet vnitřně vysídlených osob z nejvíce poškozených oblastí Ukrajiny nesmírně stoupl, zvlášť v oblastech západní časti. Není překvapením, že ve druhé největší zemi Evropy, která se dělí na 24 oblastí a má přes 40 milionů obyvatel, tato masová migrace způsobila nejenom ekonomické a kulturní krize, ale také vytvořila nutnost poznávat se navzájem a otevírat nové možnosti vzájemné komunikace a péče pro lidi z různých regionů, prostředí, způsobů života a společenských tříd. Právě nepřetržitý zvuk sirén má v této komplexní proměně roli sjednocující, všudypřítomné a všesdílené zkušenosti. I ti, kdo fyzicky nezažili hrůzy probíhající války, mohou v důsledku celostátní přítomnosti sirén ztotožnit své akustické zážitky s lidmi se zkušeností ze zón zvýšeného nebezpečí. Symbolická vizualizace zvukových poplachů a balistických útoků na území celého státu, kterou lze sledovat na stránkách alerts.in.ua, tento pocit sounáležitosti potenciálně zesiluje. Mapa ohrožené Ukrajiny jako jediného tělesa včetně Krymu a Donbasu je tak syntézou nesmírné bolesti a destrukce na jedné straně a vytesaných hranic svobody a suverenity na straně druhé.
Stojí za zmínku, že stát Izrael rozvinul svůj systém varovných sirén na celkem opačném principu roztříštěnosti do rozličných zón za pomoci lokálních varování a mobilní aplikace, čímž podle teoretika Dotana Halevyho (2023) individualizoval zkušenost válečného konfliktu a vytvořil dojem nenavazujících událostí bez dimenze politické krize. Tímto způsobem mohl udržovat obraz neustálého konfliktu s okupovanou Palestinou jako něčeho přirozeného, co nejde změnit kolektivními procesy a politickou vůlí.
Soužití sirény a jazyka
V březnu 2024 ukrajinská poetka Anna Siedykh ve statusu v aplikaci Threads popsala svůj zážitek se sirénou ve městě Ivano-Frankivsk slovy: „Stojím na ulici [se spisovatelem] Tarasem Prohaskem a kouřím cigaretu. Venku se ozývá siréna s výstrahou před náletem. Bavíme se o Borgesovi a jeho představě literární kontinuity a dialogu. Mluvíme o Gospodinovovi, Kišovi, fantasmagorii a o tom, jak jazyk utváří naše životy. A siréna dál hlasitě huláká. Zdá se mi, že je to poprvé od začátku totální invaze, kdy cítím sílu literatury a chci žít a psát jako nikdy předtím.“
Tento zážitek ilustruje zvláštní soužití se zvukem signalizujícím nebezpečí, který organicky (a zároveň dramaticky kontrastně) vstupuje do delikátní konverzace o umění. Díky zvukovému poznání, tedy znalosti a vyhodnocení míry nebezpečí v lokalitě, mohla spisovatelská dvojice pokračovat v rozhovoru.
Zvukové poznání je vždy o propojenosti, o vzájemné interakci rozličných aktérů a entit. Slovy umělkyně a výzkumnice zvuku Salome Voegelin (2010) obracíme prostřednictvím zvukové znalosti a senzibility „pozornost ke zvuku, když osciluje a vibruje přes všechny typy těl a věcí a vytváří složité ekologie hmoty a energie, subjektů a objektů, […] od samostatných těl až do společenských formací“. V zážitku Anny Siedykh je siréna rozrušujícím aktérem, který představuje znepokojivý kontext k rozhovoru o literatuře, ale zároveň je také zdůrazněním lidskosti a odolnosti spisovatelské dvojice – tedy jejich kapacity zorientovat se v nebezpečí a existovat v jeho blízkosti se zachováním svých lidských potřeb.
Siedykh ve svém popisu naznačuje vztah mezi jazykem a sirénou („jazyk utváří naše životy […] a siréna dál hlasitě huláká“), který je založen současně na kontrastu a podobnosti. Slovy Salome Voegelin „[zvuk] nepopisuje místo ani předmět, není ani místem, ani předmětem, není ani přídavným, ani podstatným jménem. […] Je to neviditelný akt, dynamika produkce.“ Zvuk vypráví, je tedy způsobem narace, ale zároveň nemá stabilní strukturu jazyka. Siréna působí kromě jiného v zóně afektu, tedy v oblasti kulturně nepodmíněné, senzorické a tělesné reakce na zvuk. Zároveň dokáže vyvolávat i reakce, které už jsou kulturně podmíněné (v případě sirén jejich kulturní význam a navázanost na jistý typ informace o konkrétním typu ohrožení). Etnomuzikoložka Ana Hofman (2015) popisuje provázanost afektu, emocí, autonomně tělesných a kulturně podmíněných reakcí na zvuk a hudbu následujícím způsobem: „Sluchová zkušenost je mnohem víc než pouhý sluch nebo tělesný prožitek zvukových sekvencí. Je mnohovrstevná a vyznačuje se mimozvukovými zkušenostmi, které vycházejí ze sociálního kontextu okamžiku prožitku.“ Právě na příkladu zážitku Anny Siedykh se dá vnímat zdůrazněný kulturně podmíněný a symbolický význam zvuku sirény. Přítomnost tohoto zvuku v popisu zážitku naznačuje neustávající přítomnost ohrožení Ukrajinců a Ukrajinek v kontrapunktu s jejich existenční a intelektuální odolností.
Silence of Sirens: Umělecké strategie jako mediace kolektivní zkušenosti
„Bez ohledu na to, jak daleko jsme od fronty, nás tento zvuk pronásleduje. Je to zvuk leteckého poplachu. Je všudypřítomný. Uvízl v hlavě nás všech. Je to nové ticho. Ticho sirén.“ Tato slova jsou součástí anotace projektu Silence of Sirens (dostupného na silenceofsirens.com) ukrajinského elektronického hudebníka Philippa Markoviche. Projekt představuje mozaiku terénních nahrávek zvuků sirén napříč Ukrajinou, kterým uživatel*ka může naslouchat prostřednictvím interaktivní mapy regionů Ukrajiny.
Projekt Silence of Sirens lze interpretovat jako umělecké dílo, které upozorňuje na kapacity zvuku vytvářet a obývat svět jako zvukové prostředí. Dílo má zároveň osvětovou a fundraisingovou rovinu. I mimoukrajinskému posluchačstvu může ztělesnit zkušenost naslouchání sirénám a senzoricky vtělit prožívání akutního ohrožení.
Pozoruhodné zpracování námětu zvuku v období vojenské invaze představuje i projekt ukrajinského uměleckého kolektivu Open Group, který letos vystavuje v polském pavilonu na Bienále v Benátkách. Repeat After Me je název videoinstalace, která mapuje výpovědi utečenců a utečenkyň z východní Ukrajiny, kteří*ré byli*y vysídleni*y do ukrajinského Lvova, New Yorku nebo západoevropských měst. Ve výpovědích respondenti*ky napodobují zvuky různých zbraní. Videoinstalace přibližuje proměněnou realitu, ve které se běžní lidé naučili rozeznávat zvuky různých vojenských technologií a být v pozoru při nejjemnějších zvukových vibracích v okolí. Dílo Repeat After Me připomíná výše zmíněný citát Martina Daughtryho o tom, že přežít válku znamená naučit se jí naslouchat.
Penetrace nepříjemného a ohrožujícího zvuku do našich těl vytváří zvukové poznání, které je jen částečně přenosné – videoinstalace Repeat After Me záměrně nechává nevyplněnou mezeru mezi napodobením zvuků zbraní a jejich reálným zvukem, čímž zdůrazňuje propast mezi mediovaným zvukem a živou zkušeností. Anotace díla přímo přiznává, že onomatopoické napodobování zvuků („tu-tu-tu“ nebo „tr-r-r-r“) „pořád nedokáže zprostředkovat zkušenost, která existuje v jejich blízkosti – zkušenost, která se stala cenou za toto poznání“. Co ale dílo Repeat After Me dokáže, je tvorba sounáležitosti na základě zvukové imaginace – onomatopoické ztvárnění zvuků ilustruje nejen zbraně samotné, ale i subjektivní prožitek a emoční důsledky jejich zvuků. Jak zdůrazňuje muzikoložka Daphne Carr, zvuk může být nástrojem násilí a součástí psychologické války. Autor knihy Sonic Warfare Steve Goodman důsledky zvuků válečných technologií explicitně nazývá „virtuální továrnou na výrobu existenciální úzkosti“.
Umění, které přibližuje zvukovou zkušenost válečné Ukrajiny, zprostředkovává kolizi mezi mimořádností zvuků signalizujících nebezpečí (nebo v případě zbraní přímo zvuků potenciálního násilí) a jejich rutinizací v permanentním stavu ohrožení. Na rozdíl od roztříštěného a individualizovaného varovného systému v Izraeli má celostátní rámcování signalizace nebezpečí v Ukrajině kolektivní a solidaritu budující charakter. Jak naznačuje naslouchání Silence of Sirens i výše zmíněné výpovědi o přímých zvukových zkušenostech se sirénou, sjednocenost v signalizování nebezpečí vytváří protiváhu ke geografické situovanosti války: kolektivní prožívání a solidarita ve vnímání zvuku tak formují silnou antitezi k neustávající fragmentarizaci prostoru, přírody a lidského společenství, kterou zapříčiňuje koloniální válečná destrukce.
Autorky jsou studentky muzikologie a publicistky
Článek původně vyšel online v KAPITÁLu, https://kapital-noviny.sk/sireny-v-ukrajine/ 20.5.2024.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible
