Měsíc autorského čtení (МАЧ)
S pozvánkou na čtení ve Lvově vám přijdou i následující instrukce: „Doporučujeme nainstalovat si aplikaci Air Alert, která hlásí letecké poplachy. V případě poplachu se přemístíme do krytu. Náš hotel má bezpečný a pohodlný kryt, stejně tak divadlo, ve kterém budete číst. Od 00:00 do 05:00 platí v celé zemi zákaz vycházení.“
Měsíc autorského čtení, iniciovaný Větrnými mlýny, je největší putovní festival ve střední Evropě a kromě domovského Brna, Ostravy, Wroclawi či slovenských měst se od roku 2015 pořádá také na Ukrajině. Zatímco běžně máte na MAČi šňůru více čtení za sebou, kdy přejíždíte z města do města společně se zahraničním autorem, který na vás připadl, týdenní výprava do Lvova je proti tomu záležitost kolektivní, kam se měl původně vypravit dokonce celý autobus, čtete jen jednou a jinak máte jedinečnou šanci nasávat atmosféru festivalu i ostřelované hostující země.
Když máte měsíc předem poslat své texty k překladu, nutně si kladete otázku, co číst lidem za války – a některé vaše básně najednou šustí papírem, přijdou vám blbé, nevhodné, příliš lehkonohé, zároveň jim nechcete jen předávat vlastní bolest a esteticky si v ní libovat, a tak nejistě hledáte jakousi vážnost spojenou s nadějí… A na pozadí cítíte pochyby, jestli to celé má cenu.
Kvůli složité logistice, kdy ne všichni jeli na stejnou dobu a ze stejných měst, se nakonec cestovalo auty. A tak jste se ocitl v autě z Prahy s poradcem ministra kultury, redaktorem ÚSTRu, lidskoprávním dokumentaristou a senátorem Davidem Smoljakem, a naslouchal jejich pohledům na vývoj světa. Zatímco jeden typ pohledu vnímal svět optikou dobra a zla, kdy globálně se prosazuje zlo, realističtější pohled přál co největší výhru ve volbách Andreji Babišovi, aby se nemusel spojovat s mnohem horšími stranami; slovenský nebo maďarský scénář nás údajně nečeká, protože máme senát i odolnější státní instituce.
V Brně jste si přesedl do auta s básnictvem, jmenovitě se Sufianem Massalemou, Olgou Wawracz a Jakubem Vaňkem, které loni debutovalo v edici Mlat Dominika Bárta. Kromě vašeho čtyřlístku měly ve Lvově vystoupit dvě zavedenější dvojice: Dora Kaprálová s Marií Iljašenko a Ivan Motýl s Petrem Hruškou. A také dvojice reportérská Tomáš Forró s Jiřím Paszem a senátorská Smoljak se Zdeňkem Papouškem, který se též překvapivě vytasil se svými básněmi. Ukrajinskou stranu pak reprezentovaly hvězdy jako Halyna Kruk, Anatolij Dnistrovyj, Svitlana Povaljajeva nebo Andrij Ljubka. Za Polsko přicestovala básnířka Małgorzata Lebda. A celé by se to nestalo, nebýt koordinátorky výjezdu Lucie Řehoříkové a tamního ředitele festivalu Hryhorije Semenčuka.
Spěcháte tak, abyste dojeli do půlnoci, díky diplomatickým pasům senátorů snadno překonáte hranici, krátce nato uhýbáte k příkopu, abyste pustili kolonu asi dvaceti kamionů s vojenskou technikou. A ve WhatsAppu otvíráte Luciinu zprávu:
„Lvov je město, které myslí textem. Na každém rohu tu potkáte vrstvy příběhů – ukrajinských, polských, židovských, arménských… Všechny se otiskly do poezie, kaváren i prasklin starých zdí. Město je zapsané v literatuře, a literatura je zapsaná v něm. Je to město Ivana Franka, Bruna Schulze, Debory Vogel, Stanislava Lema, město živé poezie, starých knih a nových hlasů. […]
Ubytovaní budeme v legendárním hotelu George, vycházejícím z vídeňské secesní elegance, prvním elektrifikovaném hotelu ve Lvově, kam pravidelně přijížděli Balzac, Sartre, Liszt i Brežněv. Díky centrální poloze a historickému půvabu nabízí nejen komfort, ale i atmosféru přímého kontaktu s literárním duchem města.“
Víra v lehké časy
Jedna věc je objevovat kopcovité město potulně, všímat si převahy žen a roztodivných blešáků, zatímco slunce žhne jak někde na riviéře, vyšplhat se k památníku za oběti Euromajdanu, nakouknout do Masochova salonu nebo do galerie Dzyga, která nedávno hostila i český Festival nahých forem. Zatímco druhá věc je, jak vás do místní kultury vtahuje samotný festival, který se více než na čtení soustředí na diskuze, a rovněž mimo program vám zařizuje setkání s místní uměleckou scénou.
Posloucháte Halynu Kruk, jak jí válka změnila vztah k baroku, jak vypsala semináře tvůrčího psaní o válce a ostřeji rozeznala básnickou moc fixovat paměť či transformovat bolest. Svou poezií prý ale už sama řekla, co chtěla, a dál se ke svým ztrátám vracet nepotřebuje, přijde jí to dokonce až neetické. Ukrajinskou situaci přirovnává k rozladěnému klavíru, který ztratil cit pro půltóny, a co teď podle ní potřebují, je právě ona ztracená jemnost, rozkoš, experimentování, víra v lehké časy.
Jestliže počátek invaze vedl k vytlačení kultury na poslední místo a jak známo, i ruské útoky se soustředí na tiskárny, muzea či školy, aby vymazaly ukrajinskou paměť, v současnosti se potřeba kulturní výměny stává mnohem naléhavější. Své k tomu řekl i spisovatel Andrij Ljubka, který z vlastní iniciativy zajistil pro armádu už přes čtyři sta aut a nyní provozuje v Užhorodu agenturu zaměřenou na navazování vztahů s východoevropskými sousedy. Těmi, jež se Rusko snaží získat na svou stranu bez bojů, prostřednictvím propagandistické mašinérie.
Z výstupu Anatolije Dnistrovyje bych rád zasdílel jednu z jeho básní bez názvu, v překladu Petra Ch. Kaliny:
muži se zachtělo stát se rybou
vpodvečer při procházce po nábřeží skočil do Dněpru
ale v tmavé vodě neviděl žádnou rybu
a tak vyskočil zpět
muž se chtěl zabít
a skočil z paneláku
ale z asfaltu se stala trampolína
a muž vyletěl zpátky nahoru
muž letěl nad halasným Kyjevem
a s kalným zrakem přemýšlel o Bohu
co je to za nesmysl že mě má tak rád
a nenechá mě normálně umřít
co má se mnou za plány
přece nejsem Giordano Bruno ani Jimi Hendrix
nic po mě nezůstane
jsem jen plešatý úředník
se zkaženým zrakem
s těmito myšlenkami zaletěl
do okna k neznámé ženě
která pletla už čtrnáctý svetr
pro svého muže padlého na frontě
Nesmí být vše jen o válce
Snad i česká výprava měla nakonec co nabídnout. Nejpřipravenější byl asi Ivan Motýl, když před publikem mával zakarpatskou mapou z dob svého dědečka a rodinnými fotografiemi, připomínal, že na frontě padlo už před dvě stě spisovatelů, a vykřičel na nás osobní text plný ukrajinských reálií. Marie Iljašenko, představující svou novou sbírku Zvířata přicházejí do města, se vracela do míst svého dětství i s otcem a manželem, přičemž k ukrajinštině si našla vztah v dospělosti a teď v Praze ukrajinistiku studuje. My ostatní jsme se aspoň snažili říkat, co sami máme na srdci. Tu snad vstřícně, tu poněkud nešikovně, jako když se Petr Hruška vyznal z lásky k ruské kultuře.
Samostatnou kapitolou byla reportérská dvojice, kdy Jiří Pasz pokračoval z MAČe do Charkova natáčet dokument o ukrajinském vnímání nebes, jako by věřil, že dobro nakonec zvítězí nad zlem, zatímco Tomáš Forró v doprovodu vysoce postaveného přítele z první linie zákulisně poukazoval i na ty temné prognózy, nevylučující ani kapitulaci Ukrajiny do roku 2027 (prostě jí dojdou lidi), a pak že se má Evropská unie na co těšit… Zvlášť pokud by se k Rusku přidala i Čína a země Evropy by si proruské představitele zvolily demokratickou cestou. Prý je nejvyšší čas uvažovat o vstupu do aktivních záloh.
Ale vy jste nedovedl vnímat budoucnost, mluvil jste s bohemistou, který se nemůže vrátit dokončit studium v Praze a každé tři měsíce v Kyjevě žádá o odklad nástupu do armády, bavil jste se s básnířkou, která vás vzala i přes zákaz vycházení do tajného baru, kde se zapíjela smrt Ozzyho Osbourna, a jiná básnířka vám vyprávěla, jak archivuje hlasy svých kolegů, kteří odcházejí na frontu. Slyšel jste o vojácích, co se z vlastních zdrojů skládají na Muskovy Starlinky poté, co jim je neplatí Amerika ani vlastní vláda (a Musk jim je v případě úspěšných bojů dokonce vypnul), ba celé město zachvátily protesty proti Zelenskému, který údajně ustupuje oligarchické lobby, a panují obavy, aby nezneužil válečné situace k nastolení autoritářštějšího režimu. Jak jiná je pověst Zelenského na Západě oproti té ve vlastní zemi…
Ve Lvově jste zažil jen asi pět poplachů za týden a do krytu šel dvakrát, z toho jednou byl kryt zároveň galerií (v Kyjevě se to děje až pětkrát denně). Slyšel jste o tom, jak každé ráno svážejí těla vojáků na volná prostranství u hřbitovů, do jejichž zdí se už nevejdou, a lidé na ulicích poklekají, ale sám jste se ocitl jen při jedné minutě ticha; častěji jste se oddával přátelským hovorům na zahrádkách a v restauracích, kde se život linul jako vůně z boršče – a kde nebylo vše o válce. Kde nesmí být vše jen o válce. Kde se nesmí všechno vždycky stočit k válce. A v mysli si chcete uchovat především ty nové přátele a jejich každodenní příběhy, stejně jako dlouhé večery na balkonech a v brežněvovském apartmá hotelu George, po nichž se vám stýská jako dítěti po letním táboře a které se už nikdy takhle nezopakují.
Vracíte se autem přes Polsko, kde vás míjejí kamiony s nápisy jako „Protrans Slovakia“ nebo „Transport Oświęcim“, a ještě doma v Holešovicích vás ve tři ráno vzbudí poslední poplach, abyste se šel schovat do krytu… Leknete se, jestli už neostřelují i svatovítskou katedrálu, Národní muzeum, Karlovu univerzitu? Ale je to jen krátké, zbytečné leknutí, aplikaci si odinstalujete a zkoušíte spát dál, jenže i kdybyste počítal zdánlivě nekonečný průvod oveček, jak jedna po druhé seskakují z útesu, už nemůžete usnout.
