Slovensko na scestí
„Už jsem rezignovala. Může to dopadnout velmi zle, nebo zle,“ usmívá se hořce aktivistka Miroslava Čierna. Před pěti lety zaplnila náměstí v Rimavské Sobotě na jižním Slovensku. Tehdy se Slováci vzepřeli svévoli státu, když za vlády Roberta Fica mafie zavraždila mladého novináře poukazujícího na prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur. Nyní se ta samá garnitura vrací k moci a spolu s ní i hrozba pravicově radikalizované Evropy. „Poprvé budu o volební noci doma. Budu číst knihu a snažit se co nejdříve zaspat,“ říká Čierna.
V úterý večer, čtyři dny před volbami, vládla v ulicích Bratislavy poklidná atmosféra. Náměstí Slovenského národního povstání bylo zaplněné mladými lidmi, švitořícími u piva na zahrádce pod korunami stromů. Řešili své soukromé záležitosti. V centru bylo jen poskrovnu politických billboardů.
Přitom se na Slovensko upíraly oči z mnoha koutů světa. Dorazili novináři z New York Times, BBC... V zemi pod Tatrami si občané zvolí novou vládu. A do značné míry tím mohou rozhodnout i o tom, jakým směrem se bude dál ubírat celá Evropa. Pokud zvítězí politický mohykán Robert Fico, jak zatím napovídají volební průzkumy, může se stát, že země zamíří nacionalistickými a autoritářskými šlépějemi Viktora Orbána. Řada lidí se po letech politického marazmu cítí frustrovaná a slyší na slova o radikálním řešení jejich problémů. Podobně jako v dalších zemích Evropy. Slovensko by se tak mohlo stát významným dílkem radikalizující se skládačky starého kontinentu, křehce protkaného sítí Evropské unie.
„Živo tady bude hlavně v sobotu,“ ujišťuje mě 24letý Tomáš, který se svou přítelkyní dorazil na zahrádku populárního výčepu na Náměstí SNP. Ne že by snad Slováci pár dní před volbami nebyli na trní. Je to spíš tiché vyčkávání na to, jaké v sobotu padnou karty. A také možná vyčerpanost z divokých předvolebních týdnů, kdy nechyběly rvačky mezi kandidáty, ale i z předchozích turbulentních let, vyhrocených až k vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.
Tomáš a jeho přítelkyně, rovněž novinářka, si přejí, aby se zmobilizovali zejména nerozhodnutí lidé, kterých tou dobou bylo podle průzkumu až třetina. A aby přišli mladí lidé. Právě oni mohou zásadně pohnout se stávající situací.
Ta je totiž zatím značně roztříštěná. O čelo pelotonu se přetahují pravicový SMER expremiéra Roberta Fica a liberální strana Progresivní Slovensko s lídrem Michalem Šimečkou, místopředsedou Evropského parlamentu. Za nimi zůstává Hlas vedený Peterem Pellegrinim, který při politické krizi v roce 2018 vystřídal Roberta Fica v čele vlády a následně opustil jeho SMER a založil novou stranu. Vedle nich má šanci dostat se do jednokomorového parlamentu pět dalších stran, nezřídka s extremistickými tendencemi.
Robert Fico by se i v případě vítězství Progresivního Slovenska mohl přirozeně spojit s Peterem Pellegrinim a přibrat k sobě některou z menších stran, včetně nacionalistického hnutí Republika, kterému poslední průzkumy věští až 14 křesel ve 150členné Národní radě.
Rýsuje se tak mocný comeback Fica, jehož popularita před pěti lety klesla na bod mrazu. Když byl v únoru toho roku zavražděn nájemným vrahem Ján Kuciak spolu se svou snoubenkou, vzbouřila se slovenská veřejnost proti Ficovi, kterého vinila z napojení na mafii. A právě i Kuciak se zabýval rozkrýváním nitek, vedoucích údajně od italské mafiánské familie 'Ndranghety až k tehdejší vládě.
„Lidé mají strašnou tendenci zapomínat. Raději upřednostní starý režim i s těmi zásadními chybami, které měl, a řeknou si: OK, sice korupce, vražda... ale měli jsme se dobře. To je podle mě chyba,“ kroutí hlavou Tomáš, který si pochvaluje, že mladí lidé na Slovensku oproti starším generacím vnímají svět pokrokověji: „Nemají problém se zrovnoprávněním, včetně pohlaví. To se tady teď dost řeší. Téma genderové rovnosti a migrace.“
„Ochráníme Slovensko před LGBT“
Jen o pár hodin později v hodinu a půl vzdálené Nitře se před obchodním domem shromažďují lidé v tmavě zelených tričkách – příznivci Lidové strany Naše Slovensko – Kotlebovci. Přijeli tam slavnostně zahájit svou projížďku napříč Slovenskem, jíž chtějí upozornit na problematiku nelegálních migrantů. „Kotlebovci ochrání Slovensko před LGBT a přistěhovalci,“ zní z tlampačů, zatímco se zhruba tři desítky lidí převážně ve středním věku rozdělují do aut a vybavují se vlajkami. Na místě jsou i motorkáři, na jednom z chopperů nechybí baseballová pálka. Zpovzdálí vše sleduje několik policistů. A také zhruba padesátiletá žena.
„V životě jsem neviděla tolik policajtů pohromadě,“ utrousí žena. A na dotaz, co takovému shromáždění říká, spustí pochvalně: „Už ty lidi sleduji dlouho. Kdybych mohla, jedu s nimi.“
Tvrdí také, že ji štvou uprchlíci a diktát Evropské unie, ze které chce vystoupit, tak jak to nabízejí ve svých prohlášeních právě Kotlebovci: „Mají podle mě nejnormálnější program,“ dodává. Na Evropské unii ji prý štve Světová zdravotnická organizace. „Co ještě nám pak budou diktovat?“ zlobí se.
Hlavně klid
Na celém Slovensku zaznívá opakovaně totéž slovo: Klid. „Lidi už chtějí hlavně klid,“ opakují zástupci různých věkových skupin z různých koutů Slovenska. Jenže klid pro mnohé znamená inklinaci k silné autoritářské osobě typu Fico.
Jeho velký návrat je podle Miroslavy Čierne signálem, že na Slovensku lidem projde všechno. „Když vidíme, jaké věci a jaká propojení vycházejí na povrch, tak poznáme, že ti lidé jsou prostě všemohoucí,“ říká 44letá podnikatelka, která v roce 2018 organizovala ve 22tisícové Rimavské Sobotě manifestace proti vládě. „Je to pro nás frustrující. Vydali jsme neskutečné množství energie, a kvůli čemu?“ říká. Třebaže vzápětí dodává, že by se i teď zachovala stejně.
„Když jsem nedávno viděla film Kuciak, plakala jsem u něj. Uteklo už přes pět let, a když jsem viděla konec toho dokumentu, kde se ukazuje, jak Fico znovu roste... Já nevím, co jsme za lidi, jakou máme paměť. Vůbec tomu nerozumím,“ vypráví.
Na otázku, zda očekává volby s nadějí, nebo obavou, povzdychne a odpovídá, že už je rezignovaná. „Není mi to jedno. Nějak to dopadne. Může to dopadnout velmi zle, nebo zle. Ale i kdyby vyhrálo Progresivní Slovensko, což se, doufám, stane, tak dost možná nebudou mít s kým složit vládu. Nebo to bude tak kompromisní vláda, že se nic neudělá. Anebo v nějakém paskvilu, který nás nikam neposune.“
Rozdělená společnost
„Společnost je dost polarizovaná a rozdělená do dvou táborů,“ uznává politolog specializující se na krajní pravici Tomáš Nociar, „první tábor je strana SMER a její potenciální koaliční partneři, hlavně z krajní pravice, ať už je to Slovenská národní strana či Republika. Druhý tábor je rozložený kolem Progresivního Slovenska, které ale po volbách nebude mít silný koaliční potenciál, protože i někteří jeho potenciální partneři je vnímají kriticky vzhledem k jeho značně odlišné ideologické profilaci.“ Progresivní Slovensko je proevropsky orientované a akcentuje i zelená témata.
Nociar upozornil na to, že rostoucí radikalizace není jen otázkou posledních let, ale Slovensko mělo už i v minulosti v parlamentu krajně pravicové strany. Letos poprvé se však může stát, že by se extrémně pravicová strana, Republika, která se nedávno odštěpila od Kotlebovců, stala součástí vládní koalice. „To tady doteď nebylo,“ dodává.
Za popularitou radikálních stran vidí i to, že se mainstreamovým stranám nedaří oslovovat segment frustrovaných voličů. Pro řadu nespokojených lidí je zároveň Robert Fico nevolitelným vzhledem k jeho dosavadnímu působení v politice v posledních dvou dekádách. Jeho SMER vnímají jako zkorumpovanou stranu. Naopak extrémní strany operují s tradičními tématy, jako je rozlišování společnosti na běžný lid a zkorumpované elity, na domácí obyvatele a cizince, a apelují na politiku práva a pořádku.
Že by se Fico i tak vrátil ke kormidlu, vypovídá podle něj o tom, že voliči mají krátkou paměť, a také o tom, že středně-pravicové politické spektrum nedokázalo využít šanci, která se mu naskytla po pádu Ficovy vlády, a zklamalo značnou část voličů. Předpokládaný konec Fica před pěti lety se podle něj ukázal spíš jen jako zbožné přání některých voličů. „Robert Fico je náš nejzkušenější a nejvynalézavější politik v rámci slovenské politické scény,“ uzavírá Nociar.
Půjdeš na vysokou, aby ses už nevrátil
„Je to frustrace,“ hodnotí situaci Miroslava Čierna, „frustrace ze všeho. Z toho, jak se na Slovensku žije. Že nemáte normální zdravotní péči, vyřešenou dopravu... Řekněme, že jste otec dítěte, které se potřebuje dostávat z bodu A do bodu B, nebo když je někdo z blízkých nemocný a vy nemáte lékaře, tak už máte na frustraci zaděláno.“
V Rimavské Sobotě žije 24 let. „Tady lidi vychovávají své děti s touto radou: Uč se, abys odtud odešel. Půjdeš na vysokou, aby ses už nevrátil,“ říká. Z kamarádů, se kterými se po svém příchodu spřátelila, zůstali v obci na jihu Slovenska dva, ostatní odešli do zahraničí, zejména do Česka.
Právě exodus mladých lidí do ciziny je hrozba, která může v případě zvolení staronové garnitury nastat. I proto se filozof Fedor Blaščák rozhodl iniciovat mobilizační kampaň „Chcem tu zostať“. V rámci ní se snaží motivovat mladé lidi k tomu, aby šli k volbám. „Stále více mladých lidí uvádí, že se necítí být vyslyšeni, že se o ně politici nezajímají,“ vysvětluje, „je to skutečně pravda. Když se podívám, co politici nabízejí, tak tam nevidím pro mladé nic. Pro důchodce, pro podnikatele ano, ale nic pro mladé.“
Přitom výzkumy této iniciativy ukazují, že se mladí lidé chtějí do veřejného života zapojovat. „Máme generaci mladých Slováků, kteří se chtějí zapojit, ale na druhé straně je nikdo neposlouchá. Naše kampaň řeší tento problém,“ vysvětluje Blaščák s tím, že mladých je oproti například důchodcům příliš málo na to, aby se strany na tento elektorát masivně zaměřily.
Pokud by se naplnily stávající volební předpoklady, může to podle něj vést k ještě větší frustraci těch později narozených. Věří ale, že se mladí lidé na poslední chvíli zmobilizují a zamíchají volebním výsledkem. I když upozorňuje, že podle jejich šetření mladí kopírují nálady a politické tendence ve společnosti, nejde o souboj generací. „Mladí lidé jsou obrazem celkové populace. Jsou mírně proliberálnější, trochu víc pro EU, ale postoje a hodnoty zastávají podobné,“ dodává.
Hra o svobodu slova
Ve slovenských volbách se hraje ještě o jednu důležitou věc – o svobodu slova. Ján Kuciak nestihl dopsat svou poslední investigativní reportáž, která popisovala napojení mafie na vládu Roberta Fica.
„Pokud by se vrátila stará garnitura, která tu vládla, došlo by k lustraci novinářů. Svoboda slova by měla být základem a obávám se, že když by se vrátila stará garnitura, tak by mohla být omezená,“ obává se Tomáš ze začátku příběhu.
„Nejvíc mě děsí, kdyby Fico s Andrejem Dankem (lídr krajně pravicové Slovenské národní strany) a Hlasem sestavovali vládu. Pak bychom šli orbánovským směrem. Zničilo by to nevládní organizace, média...“ vypočítává Miroslava Čierna, „nastaví se zákony a půjde to. Vždyť v Maďarsku se to stalo, tam svobodná média nejsou,“ připomíná.
Komu se podle ní bude v takové zemi žít nejlépe? „Těm, kteří nic neřeší. Je spousta takových lidí. Děláte si svoji práci, jdete do kina, sejdete se s přáteli a nic neřešíte. Máte klid,“ uzavírá žena, která ještě nedávno dokázala zburcovat středně malé městečko k velkému protestu.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
