Být avantgardou opravdové demokratizace
Česká intelektuální elita se odcizila těm, jejichž hlasem by měla být – už proto, že má luxus nadhledu, materiálního zajištění a širších zkušeností. Namísto empatie a snahy o vyrovnání startovních podmínek jen opakuje mantru o tom, že každý se má tak dobře, jak si zaslouží.
Tváří v tvář současným globálním poryvům je jasné, že se český, i světový vývoj se odvíjí „trochu“ jiným směrem, než si mnozí z nás kdysi euforicky představovali. Na bedrech intelektuálů a intelektuálek leží těžký úkol. Jak dokázat přetavit vědomosti do šířeji pochopitelné praxe a zároveň se vyvarovat sklonu k povýšenému izolacionismu? S obojím souvisí nutnost začít uplatňovat principy rovnosti ve vlastních řadách a nabytý kulturní kapitál nepoužívat k opovrhování těmi, kteří jím nedisponují.
Narativ proti zkušenosti
„Vše, co dnes jsem, je zásluhou za léta těžké dřiny,“ leští si významně brýle vlivný český novinář, zatímco mu na stole přistává tatarák z lososa za tři kila. Ve svých esejích o demokracii staví do popředí myšlenku, že jsme se nikdy neměli líp, a soudě podle jeho nejnovějšího modelu iPhonu je to minimálně v jeho případě pravda. Jeho rozčilení nad nevděčností „normálů“ i v době, kdy můžeme svobodně cestovat a realizovat své sny, protože on v devadesátkách přece „taky začínal jenom se sedmnácti čistýho“, je odrazem myšlení v sebeklamné bublině nekonečného růstu.
Skutečnost, že česká společnost nemohla přejít k postmateriálním hodnotám z toho důvodu, že nedokázala vyřešit ani ty materiální, je pro velkou část elit těžce uchopitelná. Zatímco kritika minulých režimů se vždy vede perspektivou zkušenosti utlačovaných, k nahlížení na současnost přistupujeme takřka výlučně optikou těch úspěšných. Tento fakt je přitom vlastní jakémukoliv režimu, bez něj by se hegemonie stala neudržitelnou. Jenže právě někde v prostoru mezi tím, co je nám o naší době vyprávěno, a tím, co právě žijeme, vzniká mezera, jejíž šíře je přímo úměrná společenské nespokojenosti. Čím více se narativ vzdaluje žité zkušenosti, tím se prostor mezi pamětí a historií stává nebezpečnějším. Neschopnost vidět svět očima někoho slabšího je jen logickým symptomem doby, která si skrz své nejsilnější hráče z posledních sil stvrzuje zbytky vlastní legitimity.
Přitom pochopit a demaskovat problémy naší doby by mělo být výsadou především těch, kteří k tomu disponují nejen kritickým aparátem, ale i zkušenostmi přesahujícími každodenní lopocení za jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě. Ti, kteří jsou saturovaní, by právě proto, že jim tolik nehrozí, měli ve svých životech projevovat alespoň bazální pochopení vůči těm, kteří jsou pod nimi. Namísto toho je nám často vmetáváno do tváře, že nespokojenost není nic víc než obyčejné kverulanství těch, kteří prostě byli neschopní nebo líní, a proto jim ujel vlak. Tento přístup je možné vidět ve všech patrech společnosti a je ve výsledku jedno, jestli jste zvítězil, protože k vám devadesátky byly milostivé, nebo jen proto, že máte bílou barvu kůže. Bitevní pole si každý určuje sám a sám se v něm může cítit jako ten, který, protože je silnější, mrdá. A ačkoliv pravděpodobně nemrdá skoro nikdo, svádět všechno na hloupost nebo zbytečnost těch druhých je jistota, kterou vám nikdo nesebere. Paradoxně se tak koloběh vylučování stává takřka nekonečný a nikdy není úplně jasné, na koho v této hře přijde ještě řada.
Nasrat na úspěch
„Všechno si musíš prostě zasloužit a tvrdě odmakat,“ mohlo by znít heslo této doby, bohužel ale i každé minulé. Překvapení, že ne vždycky to vyjde, můžou ti, kteří jsou na koni, vždycky vykládat jako pouhou chybu v Matrixu. Třeba už jen proto, že jich se závod ke dnu ještě reálně nedotýká a možná ani nedotkne.
Nasrat. Nasrat na kapitalismus, ze kterého se stal komunismus pro bohaté a privilegované. Nasrat na kulturní elity, které nedokážou využít nabytých vědomostí ani k tomu, aby pochopily, že jejich příběh už nikoho nezajímá. Všechno, co si kdy nižší vrstvy vydobyly, bylo hegemonii navzdory. To, že se dnes nenávidí takřka každý s každým, je bohužel mnohem víc chyba těch, kteří v čele peletonu nedokázali vytvořit takovou společnost, která by těm za nimi dávala jistotu, že, i když zakopnou, zraní se nebo závod nedoběhnou, nebudou o nic míň lidmi.
Nasrat na kapitalismus, ze kterého se stal komunismus pro bohaté a privilegované. Nasrat na kulturní elity, které nedokážou využít nabytých vědomostí ani k tomu, aby pochopily, že jejich příběh už nikoho nezajímá.
Co na tom, že jsme si do Ústavy vepsali rovnost všech, když na místě romského koncetráku máme prasečák. Co na tom, že práce šlechtí, když jsou u nás rozdíly mezi platy mužů a žen na stejných pozicích až dvacetiprocentní a chudoba je ženského rodu v devíti z deseti případů. Co na tom, že můžeme jezdit na dovolenou, když je dnes milion lidí v situaci, kdy je do nesnází přivede i rozbitá pračka. Co na tom, že tu papírově neexistuje bytová nouze, když jsme jako adekvátní trest za neúspěch přijali bezdomovectví. Všechno se už zdá relativní a neadekvátní, protože v určitém určitou optikou vnímání tomu tak opravdu je.
Chudoba rodu ženského
„Nic v tom nehledejte, ono to takhle vyšlo prostě tak nějak přirozeně,“ ošívá se vysoce postavený manažer státního podniku v reakci na otázku, proč je šest z šesti klíčových pozic obsazeno muži. Řeči o tom, jak jsou snahy o genderovou vyváženost napříč společností diktaturou politické korektnosti a snahou o nastolení feminoteroru, přicházejí běžně ruku v ruce s výmluvou, že „ony ty kvalitní ženy na důležité pozice nějak nejsou“. Představa, že se jako ženy můžeme svobodně rozhodovat, jestli děti nebo kariéra, se v mužských hlavách ustálila hned vedle samozřejmosti vlastní seberealizace. Možná že právě přetrvávající míra nerovnosti mezi muži a ženami by mohla sloužit jako mikrostudie pro většinu forem útlaku. Bohorovnost, se kterou je celá polovina populace odsouvána do ústraní, je dechberoucí. Nižší platy znamenají krom jiného i nižší důchody, a tak ne úplně bezdůvodně je chudoba rodu ženského. S každým dalším aspektem jinakosti – od barvy kůže k sexuální orientaci nebo třídní příslušnosti – se přitom diskriminace násobí a stejně se velká část elit zvládá pořád tvářit, že se vlastně tak moc neděje.
Intelektuál? Muž v první řadě. Nedotknutelný myslitel, který když už po letech zuřivého načítání knih vyplodí nějakou svou vlastní, vetkne do úvodního slova poděkování „svojí ženě, nehynoucí inspiraci“. Kde by byl Masaryk bez Charlotte, kde Havel bez Olgy a co teprve bez Dagmar, kde by byl celý český disent, kdyby v něm nebyly ženy. Stejně trpělivě podporující své muže v revolučním úsilí, jako tišící děti za dlouhých večerů. Historie, a ta česká především, je dlážděná příběhy mužů s komfortem klidu na práci. „Nebuď přece tak skromnej, Vašku,“ směje se manželka obdivně na svého manžela a neví, kam s očima, když se její chlap v nějakém vzpomínkovém dokumentu rozhovoří o tom, jak by bez teplého čaje a bábovky od „drahé polovičky“ nikdy nedokázal, co dokázal.
Prokopat se ven
Emancipační snahy a cesta k co nejširší rovnosti už nejsou nazírány jako pokrokové, ale jako obtěžující. Brojení proti alternativám se stalo evergreenem zprava, zleva, svrchu i zespod, pod pláštíkem antikomunismu stejně jako nacionalismu, odporu k diktátu Bruselu nebo prachobyčejného naskakování na konspirační teorie. Strach, že bude-li se víc lidí mít alespoň z půlky tak dobře jako já, bude to nezaslouženě a na úkor mého pohodlí, prostupuje naší společností v nekonečně mnoha obměnách. Ať už jde o anticiganismus, šovinismus, otázky genderové (ne)rovnosti nebo kulturní rasismus. Dát své ženě možnost se realizovat, i když tím muž přijde o samozřejmost teplých večeří nebo oželet výlet do supermarketu v den státního svátku a dopřát pracujícím trochu klidu se může stát větším naplněním slov "svoboda" a "rovnost", než stohy popsaných papírů na toto téma.
Lidská práva totiž nejsou oproštěná od reálných pocitů reálných lidí, a dokonce ani od jejich ekonomické základny. Měla by být něčím, co si každý může fyzicky uvědomit nejen při pohledu na elitního novináře, ale především v kontaktu s matkou samoživitelkou za kasou v Albertu nebo žebrajícím důchodcem v parku u nádraží.
Ke změně přitom mnohdy stačí i málo. Vědomě utvářet takové podmínky, aby se v nich dařilo co nejširšímu spektru lidí a nikdo nebyl diskvalifikován, ještě než se postaví na start. Ve svých řadách i obecně se prát za společnost reprezentací, která bude inspirací, ne utvrzením se v jediné možné variantě celospolečenského soužití. V praxi to znamená třeba zkvalitnění a zdostupnění vzdělání tak, abychom neprodukovali jen "bílé heterosexuální muže", ale i budování veřejného prostoru jako odrazu rozmanitosti společenského soužití. Prezidentku na Hrad, nesterootypní obraz příslušníka menšiny do televize, analýzu sociálních problematik ruku v ruce s příběhy konkrétních postižených na stránky tisku. Nastolenou hiearchii nelze z našich řad chápat jako danost, ale jako přežitek. Uvědomit si svou privilegovanost musíme sami, v první řadě a s respektem a skrz ni s úctou přistupovat k těm, kteří jí nedisponují. Nebát se změn, protože sebevědomá společnost je nemusí vnímat jako hrozbu, ale jako výzvu k dalšímu stádiu vlastního vývoje. V neposlední řadě je by stálo za to pokusit se každodenní prací realizovat takovou politiku, která důstojnost každého lidského života staví do popředí. To, že to pro spoustu z nás dnes znamená být globálně v disentu, by v žádném případě nemělo znamenat rezignaci na formování co nejširšího hnutí. Protože vzdát souboj o poražené , nechat je napospas populistům a uzavřít se v ulitě vlastní bezpečnosti by teď, víc než kdy jindy, znamenalo zavřít oči před realitou, která nás obklopuje. A něco takového se nám všem může jenom šeredně nevyplatit.
---
