Diagnostikováni algoritmem: TikToku, proč je mi tak smutně?
V druhém díle série prozkoumáme, proč některé psychiatrické diagnózy získaly zvláštní oblibu mezi uživateli sociální platformy. Jak popularizace jednotlivých poruch stírá hranice mezi zdravím a patologií? A jaký vztah má nadměrná patologizace k jazyku, kterým mluvíme?
Socha “Écorché” představuje postavu bez kůže, slouží k trénování anatomie těla. Umělecům tento typ sochy sloužil k pochopení, jak tělo funguje, podobně jako se o to snaží obsáhlé diagnostické manuály.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
První díl si přečtěte tady.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
„Miluj svoje symptomy!“
Ve stejném světě, kde zmínka o „depresi“ nebo „psychologii“ nutí starší generace rychle změnit téma, jsou pro generaci uživatelů TikToku psychiatrické termíny téměř buzzwords. Taková polarizace zřejmě souvisí s tím, jak sociální sítě akcelerovaly v jedné sociální bublině destigmatizaci diskuzí o duševním zdraví. Laická veřejnost otevřela Pandořinu skříňku psychiatrického diskurzu, který si velmi rychle oblíbila a přivlastnila. Diagnózy, které ještě před deseti lety nepřekročily hranice lékařské literatury a ambulancí, pronikly do veřejného povědomí a nabraly na oblibě.
Aniž by vytěsnili dobře známé deprese a úzkosti, na scénu přišli noví hrdinové.
Národ ADHD
Skákání do řeči, denní snění, impulzivní nakupování, náhlé přívaly energie, záchvaty vzteku kvůli dlouhému čekání, škrábání kůže – to všechno může podle populárních TikTok videí svědčit o tom, že máte ADHD. Seznam dalších a málo známých symptomů se neustále rozrůstá a najdete v něm i zcela běžné věci, jako když po seznámení rychle zapomínáte jméno druhého nebo časté střídání poloh u počítače. Tak jako tak, syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou patří mezi jasné favority sebediagnostikování. Dětský psychiatr Martin tomu dodává: „Je obecně velkým trendem posledních let, že pacient přichází s tím, že chce potvrdit diagnózu ADHD, kterou si určil sám.“ Většina potíží a symptomů, které jsou na sociálních sítích často spojovány s ADHD, je totiž především subjektivní. A na diagnózu ani desítky videí na sociální síti nestačí. Martin k tomu dodává: „Je nutno říct, že ADHD je neurovývojové onemocnění, které vzniká před narozením, při narození a rannou výchovou. Hraje zde velkou roli genetika a spousta dalších faktorů. Projeví se často většinou již v brzkém věku, nejčastější věk při určení diagnózy je mezi šesti a devíti lety. Pro určení diagnózy zejména v pozdějším věku je často potřeba doplnit psychiatrické vyšetření o robustní psychologické vyšetření a doplnit anamnézu ranného vývoje a školního fungování od třetí osoby, ideálně rodiče.“
Výzkum organizace PlushCare týkající se psychiatrických dezinformací na TikToku přinesl šokující výsledky: 100 procent videí o ADHD obsahovalo dezinformace nebo zavádějící chyby. A právě tato diagnóza měla nejhorší výsledky. Mylná sebediagnóza ale neznamená, že potíže nejsou reálné. „Pokud se ADHD vyšetřeními vyloučí, neznamená však to, že pacienty posíláme domů. Symptomy, které popisují (v dospělém věku dominuje porucha pozornosti spíše než hyperaktivita a impulzivita), můžou mít jiné příčiny. Může to být například zhoršení schopnosti soustředit se následkem úzkostného nebo depresivní prožívání. Vliv často také mívá reakce na životní situaci, styl života. V případě nadměrného užívání sociálních sítí nejčastěji půjde o behaviorální nelátkovou závislost, která pak vede k poklesu schopnosti soustředit se déle na jednu konkrétní činnost.“ Možná souvislost mezi neschopností udržet pozornost a užíváním sociálních sítí, kde v případě TikToku většina videí netrvá déle než 1 minutu, se ve videích o ADHD zpravidla nezmiňuje.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
Pusťte si také videoesej, kterou jako doprovod série vytvořila Veronika Hanáková. Najdete v ní také ukázky obsahu, o kterém se píše v textu:
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
„Tik“ Tok
Trend sebediagnostikování nevedl pouze ke zbytečné patologizaci relativně běžných prožitků. Nečekané vypuknutí popularity se překvapivě týkalo také vzácných diagnóz jako Tourettův syndrom anebo DID (disociativní porucha identity čili mnohočetná porucha osobnosti). Hashtag #DID má současně kolem 700 milionů zhlédnutí na TikToku a nabízí stovky tisíc videí, kde se uživatelé v reálném čase před kamerou přepínají z jedné své osobnosti na jinou.
Především během pandemických let získaly velkou popularitu TikTok videa, ve kterých tvůrci s údajným Tourettovým syndromem natáčeli své tiky (které jsou pro toto onemocnění charakteristické). Ačkoli oficiálně se tikové poruchy vyjeví pouze u v průměru 0,1–0,6 procent dětí, na podzim 2023 (dnes už síť tyto údaje neukazuje) měl na TikToku hashtag #ticdisorder 527 milionů zhlédnutí, zatímco videa s hashtagem #tourettes získaly neuvěřitelných 9,6 miliard zhlédnutí.
Ve stejném období začali zdravotníci po celém světě hlásit mimořádné množství mladých lidí, které na příjem přicházeli s tiky a domněnkou, že se jedná právě o Touretta. Přestože Tourettův syndrom nejčastěji vzniká v 5–6 letech a zasahuje především kluky, s potížemi se obracely především adolescentní holky. Takových případů bylo tak hodně, že je odborníci pojmenovali „í“. Vzhledem ke statistické nepravděpodobnosti je však spojovaná právě se sociálními sítěmi. Příznačný je třeba případ, kdy dívky po celém světě přicházely se stejným tikem – opakováním slova „beans“ s britským přízvukem, a to i v případě pacientek z neanglofonních zemí. Všechny sledovaly britskou TikTok tvůrkyni s podobným tikem.
Podobný trend pozorovali i dětští psychiatři v českých léčebnách: „Pravděpodobnost, že se najednou sejde na jednom oddělení sedm dětí s náhle vzniklou tikovou poruchou, je velmi malá. Tím pádem se bavíme o nějakým fenoménu, kterému můžeme říkat ať už vědomá, nebo podvědomá nápodoba,“ komentuje psychiatr Martin.
Dle názorů některých odborníků [zdroj] však celý jev nelze svádět pouze na vliv sociálních sítí a nepotvrzený Tourettův syndrom neshazuje reálnost tiků, se kterými dívky přicházejí. „Přivlastnění„ si cizích tiků může být také nevědomě zvolenou reakcí na stres – není náhoda, že se trend se nejvíc projevil během covidu. Někteří odborníci tak mluví spíš o „funkční poruše“ v reakci na psychickou zátěž v důsledku pandemie a definují epidemii tiků jako sociogenickou. Srovnávají ji s jinými podobnými „masovými hysteriemi“ jako například taneční mor z roku 1518.
Bezhraniční diagnóza
Další onemocnění, které díky popularitě lze označit za „trend“, je hraniční porucha osobnosti. Jedná se o dost závažnou diagnózu, která je však známá svou obzvlášť nejasnou definicí. I v tomhle případě mezi symptomy najdete věci, které na sobě může pozorovat i relativně psychicky zdravý člověk. Podle poslední verze diagnostického manuálu DSM-5 jsou to například emoční nestabilita, pocit prázdnoty, nestabilní sebeobraz, impulzivita a záchvaty vzteku. Na TikToku se dozvíte, že o poruše může svědčit rovněž „neujasněnost cílů“, „obecně pesimistický postoj“, „neporozumění okolí“, “pochyby o všem“, „náhlá euforie a náhlé změny životních plánů“, „strach z opuštění blízkými osobami“ nebo „smutek kvůli malým věcem“. Není tak překvapivé, že hraniční porucha osobnosti patří mezi ty první diagnózy, kterou si návštěvník TikTokové králičí nory stanoví.
„Když se podíváte na diagnostická kritéria, tak např. v případě hraniční poruchy osobnosti se většina lidí v jednom nebo více kritériích najde. Případně dokonce i v tolika, že to na diagnózu HPO stačí,“ dodává psychiatr Martin. Není proto náhoda, že právě hraniční porucha osobnosti (HPO) patří mezi nejčastěji chybně diagnostikované duševní onemocnění. Potvrzuje to i Martin: „Obecně bych současnou tendenci k sebediagnostikování viděl hlavně v případě ADHD a emočně nestabilní poruchy osobnosti, do které patří i HPO. Ty však lze reálně potvrdit jedině robustním psychiatrickým a psychologickým vyšetřením a sledováním dynamiky stavu v průběhu času.“ Zmíněné symptomy se navíc do velké míry shodují s běžnými emočními výkyvy, které jsou pro pubertu typické. Oficiálně lze proto tuto diagnózu stanovit až v dospělosti.
Přesto však hraniční porucha osobnosti je u adolescentů na TikToku ve zvláštní „oblibě“. Právě v souvislosti s ní lze mluvit o jednom z nejhorších „vedlejších účinků“ popularizace určité diagnózy – HPO se totiž začala se romantizovat. Být „hraničář“ znamená mít jistý status, osobnost. Nejčastěji se obsah věnovaný hraniční poruše osobnosti doprovází voiceoverem anebo záběry z kultovního filmu Narušení (Girl, Interrupted). Dvě charismatické hraničářky-rebelky v něm ztvárnily mladé Winona Ryder a Angelina Jolie. A přestože od uvedení filmu uběhlo téměř čtvrt století, patří tyto postavy mezi oblíbené sebedestruktivní „teenage ikony“. Podobně jako pro starší generace byli Kurt Cobain a Amy Winehouse.
Následující dva odstavce obsahují zmínky o poruše příjmu potravy.
Podobně to mohla prožít předchozí generace mileniálů, která zažila zrození a úpadek Tumblru. Na dnes již málo relevantní sociální síti jste svého času mohli najít velké množství depresivně zabarveného obsahu. Ten přitom měl nejen určitou estetiku, ale vytvářel cosi jako online subkulturu. Typickými příklady byly třeba screenshoty z filmů Jeana-Luca Godarda, citáty z písní Lany del Rey. Vedle nich šlo najít citace Cassie ze seriálu Skins a temné komunity, obdivující anorexii. Zatímco dnešní třicátníci v podobě Tumlbru tvořili a konzumovali spíš fantazijní a depresivní moodboard, gen Z přinesla neúprosný psychiatrický slovník. Romantizace výkyvů nálady zůstala co do obsahu stejná, ale změnila svou formu – místo Lany del Rey se dnes citují lékařské články. Zároveň se přidal důležitý aspekt – touha, aby oficiální instituce vaši diagnózu uznala. „Když už si nálepku poruchy sami dáte, tak ji pak potřebujete od někoho potvrdit. To proto, když to přeženu, aby to člověk měl na papíře a mohl se chlubit před kamarády,“ popisuje temnější stránky sebediagnostiky Martin.
Na tuto tendenci v souvislosti s hraniční poruchou osobností rovněž upozorňuje dětský psychiatr Peter Pöthe v Deníku N: „Ano, je to taková moderní věc, a přitom u dospívajících nebo mladých lidí je to velmi nebezpečné, protože oni si, stejně jako jejich rodiče, na internetu přečtou kritéria této poruchy a začnou se podle toho chovat. V tu chvíli ale už nemají ambici přemýšlet a fungovat jinak; uvěří prostě tomu, že tuto poruchu mají, a identifikují se s ní. Práci, kterou by přitom na sobě, ve vztazích a v terapii mohli udělat, neudělají. Přijmou prostě fakt, že jejich problém je tato diagnóza.“
(Sebe)patologizace
Klíčovým úskalím sebediagnostikování duševních poruch mezi mladými je nadměrná patologizace každodenního prožívání. Souvisí s přirozenou touhou po objasnění a pojmenování nepříjemných stavů a jejich legitimizaci okolím. Vysněným cílem se tak pro adolescenty s potížemi stává získat oficiální diagnózu: jedině tím lze předejít vlastní nejistotě i pochybnostem ze strany ostatních. Jenže v pubertálním věku člověk ještě nemusí být dostatečně psychicky odolný a mít schopnost seberegulace. Může pak mít potíže interpretovat negativní pocity a stavy jinak než prostřednictvím lékařských pojmů. Zdánlivě přesné definice diagnóz poskytují jistotu, která dokáže leckdy matoucí pocity smutku, vztek, prázdnotu nebo strach spoutat.“ Snaha hledat úlevu touto cestou tak souvisí s přirozenou lidskou touhou věci pojmenovat a tedy pochopit. V případě duševního zdraví to však přináší řadu problémů.
Zaprvé je tu očividná tendence negativní prožívání vykládat jako něco, co je v nepořádku, přestože jde o přirozenou a hlavně nezbytnou součást života. Z online diskurzu týkajícího se duševního zdraví se slovo smutek skoro vytratilo a plošně ho nahradila deprese. Pocit strachu a nejistota se automaticky rámují jako úzkostná porucha, pláč jako „mental breakdown“. Z introvertů se stávají autisté a láska k pořádku v prostředí sociálních sítí zřejmě svědčí o obsesivně-kompulzivní poruše. Skoro jakýkoli povahový rys lze takovou optikou interpretovat jako psychickou poruchu anebo následek traumatu. A kromě hraniční poruchy osobnosti lze pro pubertu typické výkyvy nálad (sebe)diagnostikovat jako bipolární poruchu.
Často se proto mluví o therapy speaku (psychomluvě), nadužívání odborných psychoterapeutických pojmů k interpretování běžného života. Odborný diskurz pak následně proniká do každodenní mluvy a mění třeba i chápání emocí, rovněž jako původní významy zmíněných symptomů a diagnóz. Jak podotýká psychiatr Stan Kutcher: „Pokud používáme slovo deprese pro označení jakéhokoliv negativního emocionálního stavu, ztrácí jako pojem jakýkoli význam.“ Mimo jiné to vede ke znehodnocování zkušeností těch, kteří skutečně trpí například klinickou depresí (jejíž intenzitě pocit smutku zdaleka neodpovídá) anebo obsesivně-kompulzivní poruchou, jež se zdaleka neomezuje jen na stereotypní touhu po pořádku, ale leckdy brání dotyčným v běžném fungování.
Jste to, jak mluvíte
Nadměrné užívání psychiatrických pojmů může zároveň mít bezprostřední vliv na posuzování odborníky: pacientům, kteří popisují své potíže spíše pomocí „extremnějších“ psychiatrických pojmů, hrozí stanovení chybné diagnózy a následně nevhodná či zbytečná medikace. Psychomluva rozmazává hranice mezi běžným a patologickým i v očích lékařů. Postupně se tak mění obecné odborné chápání „normality“, což zase ovlivňuje nakládání s diagnostickými kategoriemi. Kanadský filozof Ian Hacking pojmenoval tento jev „looping effect“ (efekt zacyklení). Podle Hackinga totiž pacienti rovněž mají vliv na to, jak odborníci projevy jednotlivých poruch interpretují a jak symptomy pojmenovávají. Z toho následně vzniká uzavřená smyčka vzájemného ovlivňování kategorizujících a kategorizovaných.
Saray Fay, autorka knihy „Pathological: The True Story of Six Misdiagnoses“ zároveň upozorňuje, že součástí problému je na systémové úrovni jednoduchá skutečnost, že žádná zdravotní pojišťovna nehradí léčbu smutku – relevantní je pro ni pouze diagnostikovaná depresivní porucha označená kódem z DSM-5 diagnostického manuálu. Jako jiný výrazný příklad uvádí Fay náhlý nárůst udělených diagnóz sociální fobie (a předepsaných léků), který přišel hned po skončení lockdownu, bez toho, aniž by se jako možné vysvětlení brala přirozená reakce na návrat lidí do společnosti po izolaci. Fay upozorňuje na často přehlížený fakt, že i diagnózy v manuálu DSM jsou umělé vytvořené konstrukce, které se „pouze“ pokouší kategorizovat nesmírně rozmanité, pomíjivé a těžko definovatelné projevy lidské psychiky. Symptomy jednotlivých diagnóz se často vzájemně překrývají a jejich definice se s každou novou verzí DSM upravují.
Argumenty odpovídají klasické Sapir-Whorfově hypotéze: to když tvrdí, že samotný psychiatrický diskurz vytváří rámec, v němž chápeme a interpretujeme psychické jevy. Jako velké varovné znamení, které svědčí o limitech současných diagnostických kritérií, Fay uvádí například to, že podle aktuální verze DSM-5 lze nějakou psychickou poruchu diagnostikovat až 49,5 procentům amerických adolescentů.
Pokud by se i odborníci v psychiatrické praxi na diagnózy dívali spíš jako na formální a nepřesné pomůcky, mohlo by to vést k citlivějšímu přístupu. Každý pacient totiž své obtíže vnímá individuálně a individuálně se projevují. A zejména u dospívajících může být příliš ukvapené určení jednoznačné diagnózy chybou, protože se jejich prožívání často proměňuje. Na toto nebezpečí upozorňuje v Deníku N psychiatr Peter Pöthe: „Úzkost často souvisí se stresem nebo s traumatem, které nikdo nehledá. Spousta dětí například dostává diagnózy týkající se poruch soustředění, bipolární poruchy, nebo dokonce diagnózu hraniční poruchy osobnosti. Tu na některých klinikách dospívající dostávají, aniž by se bralo v úvahu, že jejich osobnost se teprve formuje. Zbytečná diagnóza pak může ovlivnit celý vývoj.“
Vědomí limitů diagnostických kategorií pak může pomoci lépe nastavit komunikaci s pacienty, kteří do psychiatrických ambulancí již přicházejí s přesvědčením o vlastní diagnóze.
V dalším díle série se dočtete, co společného má záliba v sebediagnostikování s identitární politikou, proč se z každého TikTok trendu stává subkultura a také, proč duševní poruchy slouží jako útočiště od společenského tlaku.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
První díl si přečtěte tady.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
