Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Geolog, ekolog, esoterik a esejista Václav Cílek (nar. 1955) pracuje v Geologickém ústavu Akademie věd České republiky, vyučuje kulturní geologii na Institutu vzdělanosti Univerzity Karlovy a přispívá do řady časopisů, například do přírodovědecké revue Vesmír.

***

Zdeněk Kalista v Tváři baroka hovoří o novověku jako o expanzi. Lidský duch expanduje do sféry poznání a je z toho věda, lidské tělo expanduje do nových prostorů a je z toho Austrálie. Na jedné straně došlo k obrovskému rozšíření vnitřních a vnějších prostorů, na druhé straně právě doba renesance a raného baroka maximálně využívala tradice. Tehdy se zdálo, že tradice byla znovuzrozena, ale později se ukázalo, že šlo spíš o její využití, ba zneužití k novým výbojům. Důležitý byl průběh té životní změny. Jihočeský měšťan se jednoho dne neprobudil a nezjistil, že už žije v renesanci. On si objednal do svého pozdně gotického domu okna podle vlašského způsobu, která už nebyla ve tvaru lomeného oblouku, ale byla renesančně hranatá. Takhle přicházejí epochy a fenomény.

A teď si vezměme krátké 20. století, které podle Hobsbawma začalo roku 1918 a skončilo někdy na počátku devadesátých let rozpadem Sovětského svazu. Sociologicky se jedná o jednu z několika mála skutečných revolucí celého holocénu. Končí neolit, éra zemědělců, dělnická třída se rozpadla, každý třetí člověk je vzdělanec, ba doktor. Pomalu nazrává čas změn. Viditelnými symboly této doby je internet, technoscéna a mobilní telefony, které obzvlášť pokládám za znamení změn. Podstatně totiž ovlivňují sociální vazby v úzkém kruhu rodiny, mezi přáteli a spolužáky. Děti je možné pouštět víc do světa, rodiče mohou být víc v práci, a kdo není na střední, či dokonce na základní škole na SMS systému, je víceméně exkomunikován. Kontrola, komunikace a sociální hierarchie se stává závislá na mobilu. Svět se na jedné straně zmenšuje, na straně druhé se stává vícevrstevným hypertextem. Internet je o vnímání světa, mobilní telefon je o sociálních vztazích.

Jaký je?

Internet je pomalý, člověk se na něm dozví mnoho zajímavostí, které nepotřebuje znát. Ve většině případů je velmi obtížné na něm najít to, co právě potřebujeme. Díky blikání obrazovky se mění vnímání času a zdá se, že pro některé skupiny uživatelů je návykový: rychlé střídání tmavých a světlých ploch působí jako psychedelický stroboskop. Až na výjimky je nehistorický, materiál starý dva tři roky na něm spíš nenajdeme. To je velký rozdíl oproti knihovně, kde čísla přírůstkového katalogu sahají desetiletí nazpět.

Internet je fluidní - co tam bylo včera, se dnes změnilo v něco jiného a pak zcela zmizelo - jako oceán příběhů, které se stále koagulují a rozpouštějí. Může být i velmi praktický, ale nejcennější věci, jako je osobní kontakt s přítelem nebo pocit z dobře svázané knihy nebo žluté lišejníky porůstající šedavé kameny, na něm nenajdeme. Internetové diskuse jsou přečasto osamělými monology, ale pokud se diskutující lidé dobře osobně znají, pak velmi usnadňuje komunikaci.

Papír je barevný, šustí a voní, dá se spálit v kamnech, dá se na něm sedět na lavičce v parku. Internet je k ničemu, když někdo vypne proud. Na druhou stranu některé informace se dají nalézt jen na internetu. Kdosi mi říkal, že kdyby nebylo webových stránek, tak by se mexičtí zapatisté nikdy nedočkali pozornosti světa a vláda by s nimi vůbec nejednala.

Je důležité vědět, kdy je lepší s internetem přestat. Je vhodný na sběr informací, ale když má člověk něco skutečně promyslet a prožít, je lepší jej vypnout. Je často nástrojem a prostředkem k něčemu, co potřebuje jiný než kyberkulturní přístup.

Informace jsou na internetu zadarmo, takže člověk má často pocit zlatokopa - co si najde, je jeho. Internetový člověk se může napojovat na celý jeden výsek světa, jeho duch se propojuje a expanduje, pro mnohé lidi to je skvělý zážitek. Je to něco jako instantní mystika, zážitek sjednocování se s nějakým větším celkem. Investujete do této činnosti sice hodně času a něco peněz, ale nemusíte na sebe brát zodpovědnost; vlastně se toho od vás moc nechce a hodně se nabízí. Pochopitelně, že se částečně jedná o šidítko zdánlivého zisku; všichni máme zkušenost, že skutečně hodnotné věci stojí hodně úsilí. Právě ten mystický rozměr propojování dává internetu něco z náboženské zkušenosti napojení na větší celek. Já však věřím na pomalé a pracné cesty. Vnímáme, jak se svět propojuje; ale on se také rozpojuje na část, která internet má, a na část, která ho nemá. A tyto dvě části stojí ne-li proti sobě, pak vedle sebe a budují odlišné hodnoty.

Svět před internetem a po něm

Před lety jsem projížděl Baludžistánem po afghánsko-pákistánské hranici. V jedné obci jsme usedli mezi vesničany, byl to stejný typ lidí, který teď vidíme v televizním zpravodajství z Afghánistánu. Přišli jsme "pobejt", jak se říkalo v Podkrkonoší. Nabídli nám, abychom se vykoupali ve vodní nádrži, v betonové jímce o rozměrech několika metrů. S chutí jsme skočili do vody. Nenapadlo nás, že odtud bere vodu celá vesnice. Vesničané se dívali, měli radost z naší radosti, divili se potápění pod vodu a nevadilo jim, že tu vodu budou pít. Tohle je hodnota světa bez internetu, něco podobného se člověku v Silicon Valley nejspíš nestane. Nechci říct, že hodnoty světa bez internetu jsou lepší, jsou jiné; internet má podle mne význam jako druh návratu do zkušenosti, která nás spojuje se širším světem. Stejně je ale zajímavé, že o nejlepších internetových stránkách se nedozvím od Altavisty, ale od kamaráda někde v hospodě.

Sedím na Fóru 2001 a diskutujeme o internetu. Polovina světa nemá k internetu přístup a mnoha účastníkům se zdá, že je to škoda. Jako bychom dobře věděli, co je pro chudáky lepší. Říkám si ale, že je možné klást i opačnou otázku: Kdo ochrání zbytek světa před internetem, jak zamezit jeho dalšímu šíření? Představuji si, jak u studny sedí Baludžové, hodnotí ten náš zběsilý západní svět a říkají si: "Těm se dá pomoct jedině tak, že jim zničíme internet, jinak se už nikdy nenaučí pořádně komunikovat jako člověk s člověkem."

Poslal jsem tento text kolegyni, která dělá v Národní galerii, zabývá se novými médii, chodí na přednášky o internetu a na rozdíl ode mne si neplete tlačítka save a delete. Říkala mi: "Víš, tenhle text není ani tak o internetu, jako o tobě." V tom je ta potíž - slovo internet začíná patřit do stejné kategorie slov, jako je svoboda, demokracie nebo lidská práva. Jsou to tak široké, obecné a přitom mnohovrstevné pojmy (kterými se však musíme zabývat a kultivovat je), že skoro všechno, co o nich řekneme, může být nějakým způsobem pravda a zároveň to může být zásadní neporozumění situaci, která si stejně najde svou cestu sama.

Pomalu a přemýšlivě kráčím Královskou zahradou na Pražském hradě. Přicházím k Herkulově fontáně a beru vodu do dlaní. Najednou mám pocit něčeho velice známého. Procházel jsem všechny štoly Hradního vodovodu, které napájejí zdejší kašny. Viděl jsem pramínek po pramínku, jak voda stéká dohromady, pozoroval jsem štěrbiny ve skále, odkud prýští; i tmavé, nepropustné jílovce v podloží pramenů. V tichu štol jsem slyšel zurčení vod a říkal si s Otokarem Březinou "... na zemi růže nepřestávají hořet a pod zemí prameny hrát..." Uvědomuji si, o kolik přicházím, když nevím, odkud teče neosobní voda z našeho vodovodního kohoutku. Přijde mi, že je milé a důležité znát svoji vodu a že v konkrétním místu je možná víc klidné útěšnosti než v otevřeném, neosobním prostoru. Place and Space. Jak obojí nacpat do jednoho dne, jak oba přístupy ke světu sloučit, aby zklidňovaly a obohacovaly?