Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Ďábel tady a teď aneb Malá apokalypsa

Reinhard Raffalt

Esejistické dílo znalce antického Říma a historika kultury Reinharda Raffalta (1923-1976) je u nás prakticky neznámé. Studoval hudbu, filozofii a dějiny v Lipsku, Pasově a Tübingen, od roku 1952 působil jako korespondent mnichovského rozhlasu v Římě, kde se rovněž věnoval hře na varhany. Vydal knihu portrétů římských císařů a zabýval se dějinami křesťanské kultury. Studii Antikrist (Der Antichrist, Lins-Verlag, Feldkirch 1990) napsal už v polovině šedesátých let a dnešní čtenář vstupující do třetího tisíciletí tak může posoudit, do jaké míry ztratila či naopak získala na aktuálnosti. Kvůli jejímu velkému rozsahu jsme vybrali pouze ukázky z druhé části, věnované diagnóze naší doby. Vychází v redakční úpravě a v překladu Zuzany Kárníkové.

***

Síly světla a temnoty

Ve starobabylonském náboženství bojuje velký bůh Marduk s příšerou chaosu. V náboženství staré Persie se kníže tmy Ahriman postaví proti Ormuzdovi, bohu světla. V židovském náboženství se Lucifer, nejnádhernější z andělů, vzbouří proti svému stvořiteli. Ve všech třech náboženstvích síly světla sice nejprve vítězí, ale navzdory tomu boj mezi světlem a tmou prolíná celými dějinami lidstva a na jejich konci ještě jednou vzplane ke konečnému rozhodnutí. Jedna z nejstarších lidských představ mluví o tom, že Bůh měl protivníka, který bude definitivně poražen teprve při konci světa. Do té doby zůstane Bůh ohrožen a bude se muset bránit. Dějištěm tohoto boje přitom není ani nebe, ani podsvětí, nýbrž země a cenou, o kterou se bojuje, je člověk.

Věčný odpůrce boží byl v průběhu dějin ztělesňován celou řadou historických postav. Předkřesťanští židé ztotožňovali zlo s králem Antiochiem IV. syrským, který si podrobil Izrael a příslušníky kmene mučil. Pro židy prvního století byl takovou postavou císař Caligula, který tajně přikázal, aby byla přes noc jakoby zázrakem v jeruzalémském Chrámě vztyčena jeho socha. Pro rané křesťany ztělesňovali ďábelskou nenávist vůči Kristovi císařští místodržící. Ostatně Kristova slova pronesená při vyslání učedníků platí dodnes - jedinou jistotou pro nekompromisní zastánce víry zůstává utrpení, pronásledování a smrt. Jelikož se tato předpověď v prvních dvou křesťanských tisíciletích naplnila, nesmíme se pozastavovat nad tím, že již v prvních křesťanských svědectvích se objevuje postava, která ztělesňuje nepřátelství vůči Bohu v té nejhrůznější podobě - Ďábel, Antikrist. V bibli se dočítáme, že bude mít lidskou podobu (2 Tes 2,3).

Říše zla

Člověk proměňující se postupně v Antikrista by se stejně tak dobře mohl stát světcem. Podléhá totiž pokušení, které se stalo osudným již Adamovi - touží být jako Bůh (srv. Gen 3,5). Zjevení sv. Jana líčí Antikrista jako vládce světa: postaví se do čela lidí a zvolí prostředky nesoucí masku dobra. Bližní bude milován kvůli bližnímu, a ne kvůli Bohu. Všeobecné odpadnutí od víry se nedotkne pouze povrchních křesťanů, ale i církví samotných. Jakmile totiž církve postaví sociální element na místo božího synovství a spásy, odpadnou od Boha mnozí nekriticky smýšlející lidé, aniž by si toho vůbec všimli.

V jistém smyslu odpovídá Antikristova říše stavu nejvyšší pozemské dokonalosti a blaha. Zkusme si nyní představit, jak by takový svět mohl vypadat. Všechny války ustanou. Destruktivní faktory v lidské povaze budou biologicky (geneticky), chemicky i psychologicky eliminovány a přeprogramovány na mírumilovnost, takt a soucit. Přísnou kontrolou porodnosti se dosáhne přiměřeného množství lidských bytostí. Dostatek potravy bude zajištěn mimo jiné i značnými zásobami umělé výživy. Jazykové bariéry se snadno překonají digitálním obrázkovým písmem srozumitelným komukoliv na světě. Lidstvo se tak promění v dobře fungující, téměř bezporuchový aparát, jehož každá součástka bude šťastná.

Celé této nádherné zemi bude vládnout člověk, kterému zbude vyřešit jen jeden jediný problém: bude potřebovat vymýtit všechny otázky. Popsaný světový stát totiž může existovat pouze pod podmínkou, že jeho občané nepoznají pochyby. Otázka je totiž prvním a posledním znamením lidské svobody a pro tu není v Antikristově státě místo. Není-li tam ale místo pro svobodu, není tam místo ani pro Boha, který stojí na počátku i konci veškerého lidského dotazování. Spolu s Bohem a se svobodou tázání by však muselo zmizet i historické vědomí. Bylo by nutno zatratit veškeré nauky o stadiích vývoje, kterými lidstvo prošlo, než dosáhlo pozemské dokonalosti. Jasně by z nich totiž vyplývalo, že žádný rozmar osudu, žádná tragédie ani katastrofa nemohou podstatu člověka změnit, dokud bude poslušen svého přirozeného určení. Dokud bude sám sebe chápat jako nedokonalou, hledající bytost, nemůže se jedinec nikdy spokojit se stavem uměle navozeného štěstí. Pro Antikristovu světovou říši proto nemůže být nic nebezpečnějšího než lidská potřeba kladení existenciálních otázek, sahajících až na dno hlubinné paměti lidstva a do rezervoáru dějinných zkušeností.

Kdy?

Naše současnost má k Antikristově světové říši ještě stále dost daleko, ale dějiny jsou nevyzpytatelné. Nevíme, k jakým událostem by ještě muselo dojít, aby síla temnoty zcela ovládla svět. Víme jen, že v proměnlivých lidských dějinách jsou skryty určité skutečnosti, které napomáhají probuzení těchto sil. A utvrzuje nás v tom celá řada biblických výpovědí. Evangelista Jan tvrdí, že se "již nyní vyskytlo mnoho Antikristů" (srv. 1 J 2,18), a myslí tím symptomy, které o působení této destruktivní síly svědčily. Podobně rozumíme i slovům apoštola Pavla: "Ta nepravost již působí" (2 Tes 2,7). Z Písma se tedy dozvídáme, že Antikrist má své předchůdce. Není tu však již řeč o tom, zda a jakým způsobem se nám dávají poznat. Může se jednat o jednotlivce, skupiny, ale i o anonymně vyvolaná hnutí. Pro skeptika může Antikrist ztělesňovat zvrácení přirozených hodnot lidského života. Za jeho předchůdce totiž není nutno považovat pouze lidi, ale i jisté psychické procesy, které takovou zvrácenost podporují.

Je přitom jasné, že Antikrist nemůže existovat bez Krista, musí ho totiž (a tím pádem i osobního Boha) popřít, aby se postavil na jeho místo. Podobně lze s jistou pravděpodobností předpokládat, že psychické procesy připravující jeho vládu odporují duchu křesťanství. Snižují totiž pravdu Krista na jednu mezi mnoha jinými a všeobjímající princip lásky omezují na přirozenou lidskou funkci. V Novém zákoně se o postavě Ďábla dozvídáme dvojí: bude to Velký Rouhač a bude nutit lidi k tomu, aby hromadně uctívali jeho ničivou sílu. Zdá se, jako by se toto proroctví v naší době začalo již naplňovat. Rouhačství se projevuje v oblibě urážet všechno svaté, podléhání destruktivním silám zase v tom, že lidé rezignovali na krásu.

Rouhačství

Každý ví, že si velká část mládeže prohlíží mnohem raději komiksy než čte knihy. Hrdinou jednoho z příběhů je nahá vnadná dívka, která má jak za života, tak po smrti velmi dobrodružný osud. Děj dramaticky vyvrcholí tím, že je ukřižována šíleným rabínem a musí snášet jeho urážky. Jsme tu svědky několikerého rouhání. Blasfemické je již samotné obrácení rolí při ukřižování, stejně strašná je i role rabína, jehož podivínská postava jistě zanechá v podvědomí mladých čtenářů stopy. Tento příklad ukazuje, že lidé ztratili bázeň před posvátnem. Bůh se stal soukromou záležitostí, proto je možné ho klidně urážet. Jestliže by se dnes objevil "charismatický" člověk, který by si kladl za svůj hlavní cíl rouhání proti Bohu, sklidil by pravděpodobně bouřlivé ovace za svoji odvahu. Nikdo - ani lidé věřící - se totiž již dnes nepokouší pomstít urážky, které jsou Bohu adresovány. Lidé si zvykli na to, že čest i těch nejposvátnějších statků musí chránit samotné nebe.

Antikristovo rouhačství si však nelze jednoduše představovat jako vystupňované rouhání, jehož jsme sami svědky. Tajemství zla, které nyní zažíváme jako kombinaci nejrůznějších faktorů, bude tím nebezpečnější, čím více se lidé vzdálí od Boha. Lidstvo spoutané pozemským štěstím pak dosáhne takové formy života, proti níž už takřka není obrany. A ti, kteří se přesto budou bránit, se nevyhnou v dokonalé civilizaci takovému pronásledování a mučení, jaké si nyní nedokážeme vůbec představit.

Rezignace na krásu

Zajímavé je, že otázka krásy už dnes nepředstavuje důležitý problém, a je tomu tak z několika důvodů. Především je možno s jistotou konstatovat, že se zásadně mění vztah člověka k přírodě. Z přírody se stal takřka spotřební předmět. Ať už slouží k výživě či rekreaci, vždy je podrobena nějakému účelu. Je těžké najít někoho, kdo by měl přírodu rád jen kvůli ní samotné, což jistě souvisí s vědomím, že přírodu je možno ovládnout vědou. To, co jsme v mládí považovali takřka za zázrak - například včelí společenstvo -, dnes už nikoho nepřiměje k tomu, aby v pozadí spatřil tvořivou sílu, před jejíž mocí a fantazií se musí lidský duch hluboce sklonit. Ve společnosti převládá vědomí, podle něhož člověk není součástí přírody, nýbrž jejím vládcem. O zázraku je možno mluvit pouze v tom smyslu, že některé skutečnosti zatím nebyly plně vysvětleny. Ovšem vzhledem k tomu, že jsou předmětem vědeckého výzkumu, jistě se v blízké době dočkáme jejich objasnění. Stvoření se tak stalo statkem, který je možno dobývat. Rozhlédne-li se člověk kolem sebe, nespatří - ke své velké radosti - nic většího, než je on sám. Žije jen ze své vlastní síly a za krásné, správné a užitečné považuje již jen to, co sám vymyslel. (...)