Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Postupem času, když lépe poznám tyto lidi s vleklými problémy, kteří se usilovně pídí po odpovědích, vidím, že jsou to všechno osobnosti. Co tím myslím? Myslím tím, že mají v sobě něco velmi silného, co je nenechává v klidu, co jim nedovoluje smířit se s podmínkami, ve kterých žijí. Nejsou dostatečně "prázdní", aby do sebe mohli pojímat obsahy a hodnoty, které jsou jim předkládány, případně vnucovány; rodinou a bezprostředním okolím, médii a celou naší společností, kde nejvyšším všeobecně uznávaným principem a zájmem je obchod. Požadavky společnosti či bezprostředního okolí se do nich "nevejdou". Narážejí na odpor něčeho, co je v nich silné. Jejich problémy vyplývají z největší části z toho, že jsou to osobnosti. Mají silnou přirozenost, silné potřeby, tužby, nadání, pro které nenacházejí ve svém prostředí ani místo, ani pochopení. Jejich problémy obvykle začaly v dětství, s rodiči. Soudě podle klientů, člověk by si mohl myslet, že rodiče napáchají více škody ve společnosti než kdo jiný. Systematicky podrývají a osekávají kořeny i větve rozvíjející se malé bytosti, takže mnohý dospělý, který ke mně přijde, se tak trochu podobá žalostnému pahýlu, sice bezradnému, ale podivuhodně vitálnímu a nepřízni vzdorujícímu.

Člověk s chronickými problémy, který hledá pomoc, se snaží přizpůsobit požadavkům rodiny a společnosti, ale nemůže, protože jeho vnitřní tendence jsou příliš silné. Nemluvím teď o sklonech a tendencích vzniklých jako reakce na silné negativní vlivy prostředí. Takovou reakcí je například, že člověk narozený v poměrech materiálního nedostatku je po celý život posedlý myšlenkou, že za žádnou cenu nechce už nikdy být chudý, a všechny síly věnuje tomu, aby se domohl postavení a majetku. Jiný má autoritativního otce a celý život má pak problémy s autoritami. Mluvím o tom, co není dáno prostředím, ale s čím se člověk narodí. Někdy jde o tak základní vrozený rys jako fakt, že člověk se narodí jako žena. Znám případy, kdy dospívající dívka byla odmítána matkou a sestrou jen proto, že měla pěkná, velká prsa, chovala se žensky a měla úspěchy u mužů, což všechno její matka i sestra postrádaly. Jindy se předmětem útlaku či posměchu a nepřátelského opovržení, jak v rodině, tak v bezprostředním okolí, stává citlivost, citovost, méně obvyklé zájmy, zvídavost, touha po poznání, nadání fantazií a uměleckými sklony, dokonce i prosté nadšení pro život a jeho projevy.

Proti tendenci projevit se, prosazovat své zájmy, záliby a nadání působí hlavně dva faktory. Člověk, jehož bezprostřední rodina a okolí nepřijímá, se cítí nedostatečný, nenormální a provinilý, což ho značně oslabuje a znemožňuje mu přirozeně se projevovat. Zároveň se však s daným stavem nemůže smířit. Nespokojenost a víra, že někde musí existovat nějaké učení, které mu pomůže, hlavně a zejména odstranit konflikty, které v životě má, je pak hnacím motivem při hledání odpovědí na zásadní otázky týkající se lidského života. Druhým faktorem, který velmi účinně brzdí rozvoj klientů-osobností, je jejich snaha přizpůsobit se, a to nejen ve smyslu "abych co nejméně narazila" nebo "zavděčit se, abych byla příjímána". Klienti-osobnosti se často snaží jednat podle svých představ o ideálních vstřícných a nesobeckých vztazích jak v rodině, tak v nejbližším okolí. Snaží se o férové jednání. Jejich ohledy na bližní, často přehnané a neadekvátní, účinně blokují potřebu projevit vlastní přání, realizovat se, jít si svou vlastní cestou. A tak dochází k velkým vnitřním konfliktům. Tito lidé nejsou schopni vyvázat se z rodinných vztahů, a to jak z původní rodiny, tak z manželství, které sami založili. Manžel či manželka byli obvykle podvědomě vybráni podle vzoru rodičů či pod tlakem jejich vlivu. Ať už si vybrali partnera rodičům podobného nebo naopak zcela protikladného, čelí stejným problémům jako v původní rodině: nejsou přijímáni takoví, jací jsou. Přesto se vytrvale snaží být k rodině a partnerům loajální. Jejich organismus však takové stálé napětí dlouho nesnese a takoví lidé obyčejně onemocní. Nemoc je pak obvykle dalším, velmi silným hnacím motivem pro hledání odpovědí na základní lidské otázky.

Mohu říci, že většina lidí, kteří se kdy účastnili práce se sny v některé z mých skupin, spadala do výše zmíněné kategorie. Všichni jsou si svých problémů vědomi, částečně i jejich příčin. Čeho si však tito lidé téměř bez výjimky nejsou vědomi, jsou za prvé obsahy a za druhé cena a výhody onoho nitra, které je činí nepřizpůsobivými. Stydí se za něj, cítí se provinile, bojí se ho, protože jim působí problémy. Rozhodně mu nevěří - dosud jim jen komplikovalo život. V důsledku toho jsou jejich potřeby, touhy a nadání zatlačeny někdy velmi hluboko. Tak hluboko, že cítí jen celkovou nespokojenost, neúnosnost své situace následkem tlaku svých energií zevnitř. když se jich zeptáte, co by tedy chtěli dělat, když jim přítomná situace nevyhovuje, mnozí odpovědí, že nevědí. Vydrží-li pracovat se sny dosti dlouho, začnou se jejich potřeby, zájmy a nadání konkretizovat. V dalším stadiu je začnou postupně realizovat. Tím se ovšem dostanou do ještě větších problémů. Vztahy se vyostří, nevyhnutelně dojde k otevřeným konfliktům s okolím, zejména se členy rodiny. Toto je velmi kritický a citlivý bod celého procesu. Pokud jde o rozchod s rodiči, řešení je vcelku jednoznačné. Mladý člověk se musí osamostatnit, s rodiči se na čas rozejít. Situace je trochu komplikovanější, když je "mladému člověku" už přes čtyřicet a rodiče jsou postarší, fyzicky slabší, méně mohoucí a opravdu potřebují pomoc. ještě těžší je situace manželská, zvláště jsou-li děti. Rodiče a ještě spíše manželé či manželky nechápou, co se najednou s jejich dětmi či partnery děje. Chtějí si je udržet, a jsou ještě neústupnější a méně tolerantní než dříve. Vytrvá-li člověk v rozvíjení a uplatňování své osobnosti, jsou nuceni ke kompromisu, ale napjaté vztahy se málokdy upraví. Manželství, kde jeden se začne náhle rychle vyvíjet určitým směrem a druhý ho nenásleduje, jsou obyčejně odsouzena k živoření a zániku. Vyvstává otázka, zda podporovat, či nepodporovat takový individuální rozvoj osobnosti. V mnoha případech je téměř jistě ohroženo manželství či rodina s dětmi, kde panuje jakýsi status quo. V dnešní společnosti plné konfliktů, nesouladu, disharmonie, nespolupráce, rozvodů, rozpadu rodin, sobectví a přehnaného individualismu se zdá, že podporovat výše naznačený individuální rozvoj osobnosti znamená přispívat k neshodám, nejednotě a nakonec třeba i k neštěstí nevinných.

Klient-osobnost se obvykle neomezuje pouze na práci se sny. Charakterizuje ho usilovné hledání, a tak hledá i jinde. Může chodit na psychoterapii, hlásí se do kurzů psychologie, navštěvuje akce těsněji či volněji spojené s hnutím new age. Tam všude se obvykle dostane jeho individuálnímu rozvoji podpory. Na druhé straně však člověk, který se odhodlá vyvázat se z rodinných vztahů, nebývá příznivě posuzován svým bezprostředním okolím, zvláště opustí-li děti. Sám také obyčejně těžce zápasí s výčitkami svědomí, třeba po léta. Pohybuje-li se v prostředí (bydliště, zaměstnání, okruh známých a přátel), které vyznává hodnoty a životní styl blízké hodnotám a názorům jeho rodiny a partnera, opouští klient-osobnost často i známé prostředí.

Když se člověk rozhodne odpoutat se od své rodiny a bezprostředního společenství, ve kterém se dosud pohyboval, obvykle si najde jiné společenství, které mu vyhovuje a kde se setkává s lidmi, kteří mají podobné životní zkušenosti a zájmy. Takové skupiny mohou být nejrůznějšího druhu. Moje "studenty snů" pravidelně přivádí nutnost řešit své osobní problémy k zájmu o nové, alternativní myšlenkové, duchovní, někdy i náboženské systémy a přístupy ke světu. S lidmi podobně zaměřenými se setkávají na nejrůznějších přednáškách a víkendových i delších seminářích a tam nacházejí potřebnou oporu. Pěstují jógu, meditaci, pohybovou meditaci, tai-či. Chodí na "zážitkové" akce, holotropní dýchání, ukázky šamanských praktik, tibetské mísy atd. V prvních měsících, řidčeji letech, na nich obyčejně pozoruji efekt "osvícení", něco jako obrácení sv. Pavla na silnici do Damašku. Velmi se jim uleví a jsou šťastni, neboť jsou okolím přijímáni a věří, že našli odpovědi na své otázky, konečné řešení, klid mysli. Usmívají se, když vidí ty, kteří ještě neprohlédli a kteří problémy dosud mají. Kromě toho jim tyto akce poskytují něco, co nám všem velmi chybí: pocit sounáležení k menšímu, zvládnutelnějšímu společenství, komunitě. Tyto volné skupiny lidí, které se utvářejí, nahrazují mnohým svým příslušníkům rodinu.

Tito lidé, jako všichni, kdo jsme vyrostli za komunismu nebo v jiné moderní konzumní společnosti, kde náboženství je okrajovou záležitostí, mají jen malou zkušenost se silou prastarých náboženských představ. Jsou fascinováni silně emocionálně nabitými slovy, jako např. univerzální láska, kosmické vědomí, vyšší vědomí atd., a následují ty, kteří je používají, aniž by brali v úvahu některé doprovodné skutečnosti nebo své dosavadní zkušenosti. Převažuje zájem o východní filozofie, nauky a náboženství. Zdá se, že křesťanství u těchto lidí ztratilo kredit i appeal, a tak zde zcela chybí domácí tradice, kontinuita, na kterou by mohli navázat, a příslušné kulturní prostředí. ještě populárnější než náboženské a duchovní filozofie jsou dnes směry, které patří do kategorie "magie" (např. různé šamanistické praktiky, lucidní snění, bubnování). Ty lépe vyhovují obecným individualistickým tendencím naší doby, protože, ať už zdánlivě či skutečně, posilují osobní moc. Využívají staré fascinace tajemnými silami a skrytými mimořádnými lidskými schopnostmi, jež nabízejí lidem iluzi možnosti ovládnout oblasti, které "obyčejným" lidem zůstávají uzavřené. Výlučnými a neobvyklými zážitky si tak mnozí kompenzují vleklé pocity nedostatečnosti. Velkým negativním aspektem "magických" směrů je skutečnost, že ego svou vůlí kombinovanou s nevědomostí narušuje psychické oblasti, které člověk potřebuje k vývoji a psychické regeneraci, a tak si člověk blokuje vlastní zdroje obnovy.

Klient-osobnost hledá i zde, protože představa osobní moci, navíc magické, mu pomáhá překonat pocit nejistoty a nedostatek sebedůvěry. Klient-osobnost má však nakonec vždycky obtíže se vším, co se mu předkládá. Jeho nitro po určité době opět rebeluje, oslabí působení fascinujících elementů a postupně přiměje svého nositele k oslabení závislosti na náhradní rodině společenství lidí, kteří "chodí na akce", a na těch, kteří takové programy vedou.

Stává se, že přes nesouhlas a instinktivní odpor svého nitra zůstanou tito lidé v tomto prostředí delší dobu a to, co zpočátku cítili, nadále předstírají. Hrají štěstí, nebeský klid, moudrost, vyrovnanost. Udržují se tím ve společnosti, kde se cítí lépe než v rodině a v "normálním" životě, protože jsou přijímáni jako rovní, nebo ještě lépe, výjimeční. Mluvit nahlas o svém zklamání a pochybnostech by je z této společnosti vyřadilo. Kromě toho si s sebou do nového prostředí přinesli původní loajalitu a snahu hrát fér a uskutečňovat své představy o ideálních vztazích. Proto odchod oddalují. Silné nitro, které jim vždycky "působilo problémy", jim je však způsobí zas. Klient-osobnost své zklamání a pochybnosti nakonec přizná, sobě i druhým, a toto prostředí opouští. Někteří z těch, kteří projdou tímto vývojem, se vrátí k "normálu" a ztratí zájem o další hledání v tomto směru. Opustí nové myšlenky i společenství hledačů a pustí se s novou vervou do "obyčejného" života obohaceni nevšedními zkušenostmi i vystřízlivěním. Jiní hledají dále a jinde a zkoušejí stále jiné a nové cesty.

Naděje na bezproblémový život - život bez konfliktů s vlastním nitrem i okolím - se neuskutečnily, a tak rád či nerad, klient-osobnost se vrací k obyčejnému životu. Do původní rodiny, k dřívějšímu způsobu života beze změn se však úplně - nebo vůbec - vrátit nemůže. Ve starém prostředí oporu nenachází, i když v to obvykle opětovně doufá, a nové ho rovněž neuspokojilo. A tak je vržen zpátky tam, kde to všechno začalo, ke svému vlastnímu nitru, sám k sobě. Předchozí hledání mimo sebe však rozhodně nebylo marné. Jóga, meditace, nezvyklé zážitky, záblesky pohledů na jiné kultury a nejrůznější "akce", dokonce i ty špatně vedené a komerčně nabízené, přeci jen poskytují určité zkušenosti a příležitost poznávat vlastní nitro, rozvíjet ho, a dokonce si ho i trochu vážit. Vývoj k objevení vlastních zdrojů je jen mnohem pomalejší, než mnozí čekají. Lidé s problémy chtějí vidět řešení svých problémů hned, nebo aspoň co nejdříve, protože problémy jsou bolestné a většinou i ochromující. V době vystřízlivění se klient-osobnost obrací intenzivněji k vlastnímu nitru. Ví, že musí hledat samostatně. Přednášek, seminářů a workshopů zaměřených na individuální rozvoj i různých zážitkových programů se někteří účastní i nadále, ale lépe si vybírají, jiní se o ně přestanou zajímat.

V této době se velmi dobře uplatňují metody, které pomáhají v samostatném sebepoznávání, jako je např. právě práce se sny, a klienti, kteří přicházejí v tomto období svého vývoje, mají nejlepší výsledky. Klient-osobnost, který prošel výše naznačeným vývojem, je lépe schopen rozpoznat své silné a slabé stránky, aniž by to zásadně ohrožovalo jeho sebedůvěru. Není defenzivní, neohání se argumenty letmo pochycenými na nejrůznějších přednáškách a seminářích. Není už tak důvěřivý, nové poznání přijímá kriticky a dovede diferencovat podle hlasu svého nitra. Začíná si uvědomovat své meze a vážit toho, co mu bylo dáno. Spoléhá se víc na sebe, na své niterné vedení. Uvědomuje si lépe své místo ve světě, své specifické poslání projevující se tvořivými tendencemi a nadáním, a tak obnovuje důvěru ve své nitro. To všechno mu dodává dosud postrádaný pocit hodnoty a sebevědomí.

Individuální cesta má svou velkou tradici. Ježíš a Buddha nebývají obvykle vzpomínáni jako příklady lidí, kteří se vymanili z vlivu rodiny a společnosti, nicméně jimi jsou. když uvážíme jejich legendární osobní životopisy z hlediska běžného života, uvědomujeme si, že žádný konsenzus, ani tehdy, ani teď, nemůže jejich chování schvalovat. Oba odešli z domova proti vůli rodiny a ani nadále nevedli život, který by jejich rodiny schvalovaly. Nechovali se podle svého společenského postavení. Zejména to platí v případě Ježíšově, který pohoršoval až do konce, neboť byl nakonec popraven jako obyčejný zločinec. Jak Ježíš, tak Buddha rezignovali na své synovské povinnosti k rodičům a neujali se údělu, který pro ně rodiče připravili. Ježíš se do své rodiny už nikdy nevrátil. Buddha opustil dvě manželky a dítě. S otcem, matkou a svým dítětem se sice setkal později, ale již jako učitel nové nauky, nikoli jako syn, manžel a otec. Na rozdíl od lidí dnešních, oba vyrostli v bohaté náboženské tradici a kultuře a dobře ji znali. Ježíš nikdy nepřestal chodit do synagogy. Buddha po svém odchodu z domova vyzkoušel prakticky všechny cesty ke spáse, které byly v jeho zemi v tu dobu známy, a všechny je opustil - podobně jako náš "klient-osobnost". Také Ježíš hledal: nechal se pokřtít Janem Křtitelem, hlasatelem nového učení, a tradiční židovskou nauku v mnoha bodech kritizoval. K rozhodujícímu obratu v poznání u obou však došlo, až když se na delší dobu uchýlili do samoty a spolehli se na vlastní zdroje: Ježíš strávil čtyřicet dní na poušti, Buddha seděl sám pod fíkovým stromem. Jistě není ani nutné, ani možné, aby každý člověk vytvořil nové náboženství. Avšak, jak říká americký psycholog Ira Progoff, každý by se měl pokusit napsat si svou vlastní "bibli".

Vlastní individuální zkušenost, vlastní názor, vlastní cesta, vlastní, osobní duchovní zážitky v izolaci meditace na poušti nebo doma ve vlastním pokoji, toho si ceníme jistě všichni. Ale co onen druhý důležitý rozměr duchovního života: sdílení společného prožitku a základního chápání světa, sjednocení lidského společenství v obřadu? Individuální duchovní cesty, na které jsou lidé dnes často zatlačováni z nedostatku uspokojivých cest kolektivních, sdílení a sjednocení neposkytují. Nejstarším a stále ještě živým modelem individuální cesty je šaman, proto dnes, v době směřující ke krajnímu individualismu, je "šamanismus" tak oblíbený. Stovky a tisíce hlavně mladých lidí, kteří se snaží do šamanismu proniknout (velmi populární chození po žhavém uhlí, extatické bubnování, účast na různých ukázkách a show indiánských šamanů, kteří jsou více "šoumani" než šamani), nevědí nebo si neuvědomují, že i napohled velmi individualistická cesta a praxe šamana byla zasazena do širšího kulturně-mytologického kontextu společného celému společenství a byla součástí životního stylu skupiny jako celku. Interpretace individuálních zážitků je dílem kolektivním, tak jako mýtus nebo pohádka. Teprve interpretace dává duchovním zážitkům smysl, bez interpretace jsou to prostě jen změněné stavy vědomí či mimořádné psychosomatické stavy.

Z tohoto stanoviska pramení i mé výhrady k velmi populárnímu holotropnímu dýchání, kde zážitky, často velmi znepokojující, nejsou zasazeny do žádného kontextu a uvádějí lidi do psychického zmatku. Lidé jsou v nich ponecháni sami sobě a svým vlastním výkladům, které však jsou velmi nedostatečné až nulové pro obecnou neznalost velkých mýtů lidstva a psychologie. náboženství jsou kolektivní díla vytvářená po staletí nebo tisíciletí - na nich spočívaly a alespoň zčásti ještě spočívají všechny lidské kultury, a i tak individuální zážitky, jako jsou vidění, jsou součástí psychického a kulturního vývoje a dědictví lidstva.

Různé kurzy a "akce" prostředkují "zážitky" vytržené z kontextu. Velmi populární je např. tzv. "indiánská sauna" (jejíž praxe se však rozhodně neomezovala pouze na indiány). Nikdy se však neprováděla samoúčelně, jako nyní, v duchu "schválně, co vydržím", nebo "to jsem zvědav, jaké to je", "jestlipak budu mít nějaké mimořádné vidění" (které bych případně mohl vyprávět, aby ostatní viděli, jak jsem duchovně pokročilý, vyvolený, neobyčejný) a podobně. Individuální zkušenost bez kontextu totiž ani nemůže mít jiný význam. Česká "indiánská sauna" se koná jakýkoli den, kdy účastníci mají volno a sejdou se, bez vztahu k ročnímu cyklu, svátku, předchozím činnostem, duševnímu stavu, duchovní cestě, modlitbě, k celkové tradici, jakékoli tradici. Zažehne se velký oheň, ve kterém se zahřívají kameny pro saunu, všichni stojí kolem a jsou posvěcováni kouřem a zvukem bubnu, zatímco vysoké plameny opalují živý strom, v naprostém rozporu s duchem jakéhokoli starého obřadu, natož indiánů, kteří měli rozhodně velmi vyvinutý cit pro přírodu. Účastníci jsou natolik soustředěni na sebe a své vnitřní zážitky, že nevidí utrpení, které působí. Začlenění člověka obřadem do vyššího celku, tj. vlastní účel obřadu vůbec, je zcela negováno. Prvky cizích kultur, které jsou prezentovány českému a modernímu západnímu publiku vůbec, jsou zcela vytrženy ze souvislostí, kulturního a přírodního kontextu společenství, kde vznikly, a tak si často říkám, zda nepůsobí více škody než užitku.

Poněkud ostřeji tuto situaci vyjádřil (bohužel nejmenovaný) Filipínec na 1. celosvětovém summitu dětské televize v Melbourne: "Pro západní styl a životní projev je charakteristické, že vykrade a zhltne vše, co se (v jiných kulturách) k vykradení a zhltnutí nabídne, pak to metabolizuje stejným hltavým a zrychleným způsobem a pak toto metabolizované sousto vecpe třetímu světu jako nový produkt." Tento nejmenovaný filipínský vzdělanec upozorňuje ještě na další stránku tohoto jevu, která rovněž platí pro individuální duchovní cesty "nového věku": "Mohu to ukázat na příkladě bojového umění. Bojová umění byla vždy výsadou, ale zároveň i těžkým údělem jen malé vrstvy lidí. Nebyla nikdy pro všechny, bojovníci byli vždy izolovanou vrstvou lidí, nebyli volně rozptýleni mezi ostatními."¹ šamanem není dáno být každému, "kurzy šamanismu" pro veřejnost jsou směšné. Nikdy v historii lidstva se nekupčilo s posvátnými hodnotami, pojmy, zážitky v takové míře jako nyní. Navíc je předmětem tohoto obchodu zboží druhořadé a z druhé, třetí i bůhvíkolikáté ruky.

Lidé se vždy snažili najít řád světa, kterému by se podřídili, do kterého by se zařadili a v němž by pochopili své místo. Toto bylo cílem a předmětem všech starých obřadů, mýtů, náboženství a duchovních cest. Stará společenství organizovala všechen svůj život podle svého nejlepšího pochopení tohoto řádu. Pochopení řádu se mění, a tak je potřeba si vytvářet jednoticí představu znovu a znovu, což je dílem spíše kolektivním. Zdá se, že zatím jsme pouze ve stadiu chaotického a zlomkovitého přejímání prvků cizích kultur, soutěžení ve zvláštnostech individuálních vizí, neorganického revivalu starých náboženských a magických praktik a hledání úniku od odpovědnosti za svět, ve kterém žijeme, pomocí změněných stavů vědomí, dosažených nejrůznějšími cestami. Zda je to cesta k syntéze, k novému pochopení řádu světa a trochu skromnějšího a zodpovědnějšího místa člověka v něm, se teprve ukáže.

(1) Citováno z článku Jiřího Růžičky, časopis Konfrontace, IX/2 1996.