Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Rozmach nejrozmanitěj?í duchovnosti a ezoterismů umo?ňuje namíchat si vlastní názorový koktejl. I duchovnost pře?la do kaleidoskopického věku supermarketů a samoobsluh. Nestálost zasáhla posvátnost stejně jako práci nebo módu: mů?ete být nějakou dobu křes?an, pár měsíců buddhista, pár let přívr?enec Kri?ny nebo ?ák Mahárád?e D?í?

Gilles Lipovetsky, Éra prázdnoty

***

Václav Cílek, geolog

Skoro doufám, ?e je lépe odpovídat na va?e otázky o duchovním ?ivotě v éře lehkověrnosti tím, ?e budu řadit své jakkoliv mělké či problematické zku?enosti do jakéhosi pásma, ne? abych ze sebe ?dímal úvahy. Dejme tomu, ?e se mi právě teď víc jedná o ?ivot ne? o slova. Nejprve k tomu, co mi vadí a co mne znepokojuje. Vadí mi takový ten postoj, ?e lidé přestávají tančit kolem marihuany. Po roce 1990 mi moji če?tí studenti vyprávěli, jak si ka?dý přinesl obřadně domů jednu sazenici konopí. Jak ji zaléval, někdy jí zpíval a někdy kolem ní tančil. Pak se se?li a kouřili trávu s pocitem, ?e jsou konečně v nějaké svatyni ducha. Po čase někteří z nich pro?li jinými psychedelickými zku?enostmi, ale vět?ina toho nechala, proto?e to u? nepotřebovali. Říkali mi rozhořčeně: To tahle nová generace (tj. asi o tři čtyři roky mlad?í), ta si bere drogy jako vodu, ?ádný vztah, jenom konzum. A podobně hovořili i moji američtí studenti z presti?ní Severozápadní univerzity v Evanstonu. Ano, drogy berou, ale ne moc často, tak jednou za měsíc na nějaké party. Potřebují se odreagovat, mít nějaký zá?itek ve svém poněkud suchém ?ivotě. U nich v ?edesátých letech a u nás je?tě počátkem devadesátých let brali drogy hledači, lidé, kteří pátrali v odlehlých oblastech du?e. Dnes je to stále více zále?itost příjemného zá?itku, asi jako kdy? jdete do kina nebo surfovat. Drogy přitom dříve brali rebelové, lidé, kteří se sami umis?ovali mimo hlavní proud, mimo establishment. Dnes je bere oním občasným, vcelku zvladatelným způsobem stále více mladých konzervativních lidí, kteří si budují kariéru a tou?í po penězích. Dobře vědí, s čím zacházejí, ač ne v?dy to zvládnou. Stále více se prosazuje postoj, co mi je příjemné, je dobré. A to se pochopitelně týká duchovního ?ivota o to víc, ?e na Bibli nebo na Gítě nemáte napsáno, kolik kterého vitamínu obsahuje. Nemusíte se tedy rozhodovat podle obsahu cholesterolu, podle kultu zdraví, ale podle pocitu. Za této situace si pochopitelně ode v?eho vyberete, co se vám hodí, a nebudou tam ?ádné takové poučky, jako ?e hloubka nábo?enství se měří mírou oběti.

Znepokojuje mne jedno místo na Ol?anských hřbitovech. Kdy? jsem je?tě chodíval na Středoevropskou univerzitu, volíval jsem napůl otřesen, napůl okouzlen procházku Ol?anskými hřbitovy kolem velkých hrobek s čáranicemi satanistů, paní zamčenou v kobce s kočkami a kolem bezdomovce, co s sebou v krabičce nosil ?ivé mouchy a přikusoval je k pivu. Jedno typicky kalné říjnové ráno, byla je?tě skoro tma, mrholilo, zvedl se prudký vítr, rval větve, jedna padla přede mne. Nic víc se nestalo, ?ádný zá?itek. Ale přece se mě dotkla nějaká ?patnost, mo?ná zlo. Nikdy potom jsem ji? dobrovolně tato místa nenav?tívil, nemám z nich strach, ale nechci tam jít. Co v?ak zůstalo, byla jakási alergie na onen určitý druh ?patnosti.

O dva roky později jsme procházeli ? opět se studenty ? jeden význačný český hrad. Mladá, ochotná a velmi příjemná průvodkyně má kolem krku řetízek s obráceným kří?kem. Če?tí studenti by se neptali, na Američanech se to dokonce vy?aduje: Václave, je to satanistka? Ano je, ale nechce o tom hovořit. Studenty zase nebaví Václav IV., tak?e končíme u toho
satanismu. A tehdy překvapivě zasáhne paní Z. ? restauruje oltáře, zná se s kně?ími, i s takovými, kteří pomáhají bývalým satanistům nalézt du?evní rovnováhu. Jistě je mnoho skupin a mnoho úrovní, ale představme si vá?né mladé lidi, kterým skutečně o něco jde. Mají své desatero a svého vůdce. Z dobrých skutků se musí zpovídat a litovat jich. Čeká se od nich, ?e budou dělat něco nesprávného. První týden stačí, kdy? jedou načerno tramvají, druhý týden to u? musí být nějaký vět?í kalibr. Tak to jde týden za týdnem, ne ka?dý vydr?í onu neustálou orientaci na zlo, ne ka?dý chce zajít skutečně daleko. A pokud se týká onoho ?daleko?, tak se ? alespoň v českých podmínkách ? pohybujeme na nejistém a spekulativním ledu. Ale od sociální pracovnice specializující se v New Orleansu na práci s okrajovými nábo?enskými skupinami (zde jsou hodně ovlivněni vúdú), víme, co to znamená ? vra?du dítěte. A já ji? druhým rokem mívám před očima onu hezkou a příjemnou dívku a bojím se, jak daleko chce zajít. A kdy? ne ona, tak dal?í, tvrd?í generace satanských světců.

A je?tě jedna věc mě zará?í ? my si tady vyměňujeme názory v jakési anketě o současné spiritualitě, podobných diskuzí byla celá řada a slova jako pluralita, chaos, duchovní zlom slýchávám ji? řadu let. Ale jsou tu témata, o kterých se nemluví ? např. satanismus, rituály skinheadských hnutí, kulty zla, rozvoj hrubé magie. Abychom jednou nebyli překvapeni, jaké plody nenávisti tento temný substrát vydal poté, co nějak nenápadně oslovil kolektivní podvědomí, či chcete-li masy.

Kdy? procházím pravěkými hradi?ti, význačnými kopci a zastavuji se u těch několika českých menhirů, často nalézám různé obětiny ? do věnečku stočené klasy, pár ulit, zvlá?tní ornament. Skromné a přírodní věci. Působí nevtíravě a mile, Keltové se probouzejí. Jistě, Keltové jsou jen posledním národem z oněch dvaceti keramických kultur, které na na?em území působily. Jsme dědici mnoha starých tradicí, které potřebujeme nějak souhrnně označit ? mluvíme tedy o Keltech, i kdy? přesněj?í by bylo hovořit o archaické mysli, mysli mýtu, cyklického času, opakování a přírody. Na kopci Vojna u Vysoké nedávno vznikla svatyňka vyskládaná z nízkých zídek. Kupodivu je podobně strukturovaná jako prehistorické svatyně ? ?iroká předsíň, shroma?di?tě s oltářem vyskládaným z kamenů, nad ním strom s vyrytým symbolem a za oltářem drobný uzavřený prostor. Na okraji severní akropole závistského hradi?tě naleznete strom označený nějakým symbolem. Ze stromu visí na nitkách smotky ků?e, které uvnitř něco obsahují (asi nějaká přání, nechtěl jsem to zkoumat). Kolem stromu je udělán kamenný kruh, ve kterém le?í ulity hlemý?dě (Helix pomatia). A podobných míst je víc a dotýkají se více kultur. Třeba na hrobě Franze Kafky vznikl tak v posledních dvou letech zvlá?tní zvyk ? hrob spisovatele se nějak transformoval v hrob zázračného rabína ? pod kamínky sem lidé ukládají svá přání. Snad za to mů?e úprava Starého ?idovského hřbitova, kde náv?těvníci musí chodit jednou trasou, a nemohou tak zanechávat na patřičných hrobech svá přání, co? mrtvým divotvorným rabínům zabraňuje v konání obvyklých zázraků (a to je nesnesitelná situace). Asi by mě také nenapadlo nic jiného ne? po?ádat velkého Vypravěče o zprostředkování a nechat si vyprávět od něj, co lidi trápí.

Ptáme-li se po měřítku duchovního ?ivota, tak jím mů?e být jedině činný ?ivot, a nevidím důvod, proč bych tuto větu měl nějak dál rozvíjet. V?ichni dobře víme, ?e pří?tí století bude stoletím změn. Očekáváme krize, záblesky tvořivosti, bolest i evoluční posun. Situace je natolik nová, ?e budoucnost se vzpírá odhadu. Právě včera na houbách jsme o tom hovořili s Martinem Palou?em ? neodhadneme, co nás čeká, a nevíme, na co se máme připravit, ale budeme-li umět spolu hovořit (on říkal komunikovat), bude-li tu platit nějaká spravedlnost a udr?íme-li nějaký standard slu?nosti, máme vět?í ?anci projít změnami bez bolístek. Koneckonců duchovní ?ivot společnosti není jen zále?itost několika nesobeckých jedinců s.r.o., je to podnik Bo?í. A společně se Z. Neubauerem se uklidňujeme tím, ?e mo?ná dne?ní svět je v pozici renesančního světa 16. století s onou mnohostí názorů, dávnou mytologií, strohou matematickou racionalitou a hermetickou reakcí na tuto racionalitu. Byl to svět, který přinesl mnohé, ale duchovně nevyhovoval, tak?e baroko se navrátilo (ov?em skrze proměnu třicetileté války) k prost?í, citově bohat?í nábo?enské zku?enosti. Myslím, ?e nás čeká něco jako druhé baroko, ale nevím, co je?tě v?echno nastane předtím.

***

Spiritualita a její postmoderní náhra?ky

Boris Merhaut, iniciátor duchovních aktivit, hlubinný ekolog
a publicista

Blí?ící se konec tisíciletí se podle Zdeňka Neubauera vyznačuje nepřehlednou mnohotvárností a chaotickou proměnlivostí. Názorové spektrum je ?iroké: od apokalyptických vizí bezprostředně hrozící katastrofy přes naivní očekávání stoupenců ?nového věku? a? po ?tr?ní?, neomarxistické utopie konzumního blaha a ráje na zemi. V přihrádkách supermarketů nalézáme pod záhlavími EzoteRIKA, MYSTIKA, RELIGIONISTIKA, JÓGA, ZEN aj. témata za komunismu zakázaná. Objevují se v rozhlase na stanici Vltava a v televizi i mimo Křes?anský magazín; předná?kový cyklus man?elů Tomá?ových doká?e naplnit velký sál Lucerny, slu?né náv?těvy má i galerie Cesty ke světlu v Praze 4 a počet titulů knih s touto tematikou je tak vysoký, ?e lze mluvit o inflaci.

Jde o módní výstřelek, či skutečně roste zájem o spiritualitu?

Téměř půl století jsme ?ili v ryze materialistické, totalitní společnosti. Marx-lenin?tí dogmatici vedli s nábo?enstvím neúprosný boj, ani? se jim podařilo víru a spiritualitu vykořenit. Přes hustou sí? ?piclů a konfindentů StB duchovním ?ivotem ?ili nejen ?totálně nasazení? jednotlivci, ale i malé komunity.

Patřili jsme s ?enou k jedné z nich a její zásluhou jsme proplouvali vzedmutými vlnami perzekuce. Měli jsme svou ?hlubinu bezpečnosti? a cosi jako vy??í ochranu či anděly strá?né: v situacích, kdy kamarádi-disidenti byli biti jako ?ito, během nekonečných výslechů různými slo?kami policie jsem nedostal jedinou ránu, ač jsem definoval svůj vztah k re?imu jediným slovem: ?mimobě?ky?. Třikrát neuspěli získat mne ke spolupráci, a neuspěli ani u ?ádného jiného odborníka na LSD a dal?í psychotropní látky, kdy? se československá kontrarozvědka pokou?ela duplikovat výzkum, který prováděla v USA CIA. Za neochotu spolupracovat se pomstili zastavením pou?ívání psychedelických látek v civilním klinickém výzkumu. Bohu?el zákaz výzkumu a aplikace psychedelik v České republice trvá dodnes, ač mají obrovský potenciál v terapii alkoholismu a jiných závislostí, stejně jako umo?ňují důstojné umírání terminálních pacientů v hospicích. Míra perzekuce byla pro nás snesitelná, tak?e jsme se nenechali jako jiní členové Celoakademického výboru ROH, který normalizátoři pokládali za Dubčekův brain trust, zahnat do emigrace.

Spiritualita v tr?ní ekonomii

Splnila se jedna ze základních podmínek na?eho duchovního učitele: dočkali jsme se re?imu, kde nikoho nezajímá, sejde-li se komunita či tucet lidí, které spojuje určitá duchovní metodika. To je nesporně plus otevřené společnosti, ale neomezená svoboda od ?sametového klamu 1989? otevřela bránu dokořán i mnoha stínům. Modloslu?ebnictví zlatému teleti bylo transformováno na kult nejsvětěj?í trojice vyznavačů neoliberalistického pirátského kapitalismu. Ekofeministka Marya Mannesová tvrdí, ?e novou trojici vytvářejí bůh chamtivosti, bůh zisku a bohyně přepychu. Frommova volba ?být? (sein) je bubnovou palbou vtíravé reklamy nahrazována úsilím mít (haben), kterou jednorozměrný homo economicus pový?il na ?to jediné, čeho je zapotřebí?.

V těchto podmínkách mají snahy po nadčasových hodnotách a vertikále mnoho konkurentů. Celý komplex snah otvírat vy??í dimenze se komercializuje. Názorová nabídka je tak ?iroká, ?e vzniká dojem, ?e ka?dý jedinec si libovolně mů?e namíchat svůj koktejl. Sociolog upozorňuje, ?e se lze střídavě chovat jako křes?an, buddhista, harékri?novec či ?ák guru Mahárád? D?í.

Modely a vzory duchovního ?ivota

Nevidím jiné měřítko autentičnosti duchovního ?ivota ne? osobní příklad. V nedávné minulosti i současnosti je to několik lidí, kteří vedou ?ivot činný ? karmajógu. Za takové vzory pova?uji Mahátmu Gándhího, který svou satjagrahou, co? doslova znamená ?uchopení pravdy?, dal lidstvu návod k nenásilnému odporu, nebo indického vlastence a duchovního učitele lidstva ?rí Aurobinda, či usměvavého ?prýmaře Saí Bábu, který pouhým pohledem mění osudy svých zbo?ných vyznavačů, a také libanonského básníka a malíře Chalíla D?ibrána, který tvrdil, ?e práce by měla být ?zviditelněná láska?. Z křes?anů bych k nim přidal osamělého ovčáka Elzéarda Bouffiera, mu?e, který na holých hřebenech Provence vlastnoručně vysázel půl milionu stromů, čím? obnovil ?ivot kraje a zajistil ?ivobytí pro deset tisíc lidí. A samozřejmě Matku Terezu, ji? dnes pova?ovanou v Indii za světici.

Vzorem pro jednotu kontemplace a nezi?tné činnosti je loňský host pra?ského Fora 2000 Tändsin Gjamccho, XIV. dalajlama. Připomeňme si jeho slova: ?Zkoumáme-li různá nábo?enství, objevíme v ka?dém z nich snahu po naplnění lidství. A jestli?e tato nábo?enství přispívají k vytváření kvalitní mravní osobnosti, potom mají svou cenu.? (Z rozhovoru s kardinálem Tomá?kem 2. února 1990)

Jen vzácně se setkáváme se zářnými modely duchovního ?ivota v akademických kruzích. Pro mne příkladem hodným následování je např. profesor filozofie na univerzitě v Oslu Arne Naess, zakladatel hlubinné ekologie a světoznámý ekologický aktivista. V na?ich podmínkách je to člen českobratrské církve, ekolog-filozof Erazim Kohák.

Je dnes duchovní ?ivot bohat?í?

Od roku 1992 byla česká společnost indoktrinována, aby se orientovala výhradně na konzumní způsob ?ivota. Katolická církev prohospodařila vět?í část dobré přízně veřejnosti handrkováním o restituce. Lidi pohor?ovalo, kdy? se z objektů musely vystěhovat sociální instituce a ?e místo veřejnému zájmu slou?í jen hrstce řeholníků. Restituce půdy a lesů je úzce svázaná s neře?enou odlukou církve od státu. Kdo jiný ne? sama církev by měl fungovat jako hráz proti konzumu, nadspotřebě a plýtvání neobnovitelnými zdroji?

Jako vzor selhává nejen církev, ale i sami členové roztří?těných ekologických iniciativ. Jak ochránci přírody vysvětlí, ?e se jim dodnes nepodařilo zprovoznit jedinou ekovesnici či komunitu typu Damanhur v Itálii, Findhorn ve Skotsku, Tamera v Portugalsku či ZEGG v Belzigu u Berlína? Marně se tři roky Horman Duncan sna?il na Olomoucku na zru?ené základně Rudé armády zalo?it organicky hospodařící komunitu. Kdy? v České republice neuspěl, odjel do ?panělska, kde na?el pro své ideály lep?í podmínky.

Dobrovolná skromnost

V Americe deset procent obyvatelstva uvěřilo ?zelenému? ekonomovi E. F. Schumacherovi, ?e ?pěstování a roz?iřování potřeb je protikladem moudrosti. Je rovně? protikladem svobody, pokoje a míru. Ka?dý růst potřeb má sklon zvět?ovat závislost na vněj?ích silách, nad nimi? jedinec nemá kontrolu, tak?e to zvy?uje existenční úzkost?, a experimentuje proto s dobrovolnou skromností. V České republice tento ?ivotní styl vede jen hrstka jedinců a rodin.

O jejich typologii se pokusila sociolo?ka Hana Librová z brněnské Masarykovy univerzity. Její studie Pestří a zelení (Brno 1994) si polo?ila otázku: ?Do jaké míry jsou lidé schopni ?ít jinak, ne? je bě?né ve společnosti orientované na stupňování hmotné spotřeby??

Vzbuzuje naději, ?e na?la rozptýlené skupinky lidí, které neuspokojuje ?ivot ve velkoměstech a urbanizovaných střediscích, kam se globálně stahuje venkovská populace, a směřují opačně z měst do vsí. Doc. Librová studovala jen malý vzorek respondentů a ve svých závěrech je veleopatrná. Znamená to, ?e nesdílí optimismus autora Bodu obratu Fritjofa Capry, ani transpersonalisty Ivana Illicha, Ralpha Metznera, Theodora Rozsaka aj., kteří věří, ?e k radikálnímu odklonu od pseudohodnot konzumní společnosti během dekády či dvou dojde.

Připomeňme si záva?né varování: ?Jakákoliv diskuze o globální chudobě, která nedochází k po?adavku zásadní změny na?ich spotřebních návyků a plýtvání, na?ich zálib, na?í rozmařilé ?ivotní úrovně a obecně na?ich hodnot, je pokrytectví. Na etické problémy neexistují ?ádné technovědné odpovědi.? (Rozsak, 1972)

Tito v?ichni a dal?í ?pičkoví vědci jako David Bohm, James Lovelock či Robert Jungk řadí příklady dobrovolně střídmého ?ivota k projevům či předzvěsti zásadního obratu a změny vývoje lidské kultury, svým významem srovnatelné se zemědělskou revolucí v neolitu.

Co kdy? se nadev?í pochybnost proká?e, jak tvrdí Rupert Sheldrake, a před ním filozof-mystik ?rí Aurobindo, ?e permanentní evoluci nepodléhají jen hmotná jsoucna vesmíru, ale i jejich vědomí a samotné přírodní zákonitosti, které etablovaná věda pova?uje za neměnné? Jungova teorie kolektivní akumulované paměti a Sheldrakeova teorie morfické rezonance tomu nasvědčují.

Na stadionech i v největ?ích sálech najdeme davy naslouchající heavy metalu hudebníků v černých bundách a ově?ených satanskými symboly. Za pár dnů v?ak mohou být vystřídány zcela jinými posluchači ? prahnoucími po víře a lásce.

Zdá se, ?e halasný nástup tr?ní ekonomiky, provázený triviálností, vulgárností a bezduchostí, korupcí a majetkovými skandály, odrazuje men?inu prahnoucí po sociální spravedlnosti, ochraně přírody a míru, a tak přímo vyvolává vzdor i hodnotovou revoltu.

Mladé rodiny, které se vzdávají vy??ího výdělku ve městě, nalézají v dobrovolné střídmosti vnitřní svobodu. Nejsou přitom motivovány představou, ?e tím zachrání planetu Zemi před ekologickou katastrofou. Myslí předev?ím na budoucnost svých dětí. Někteří nejsou optimisty a spí?e se řídí Sol?enicynovým ?je mo?né, ?e zlo je nutné a ?e nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvou pomocí?. Věří s Albertem Schweitzerem: ?Vůle k ?ivotu ... se ve mně projevuje jako světlo v temnotách. Jsem zbaven nevědomosti, která vládne světu. Jsem ze světa vykoupen... Zachráním-li nějaký hmyz z lou?e, je to projev oddanosti ?ivota ?ivotu.?

Zdá se, ?e v těchto mladých lidech se probouzí generická pamě?, láska k přírodě a krajině na?ich rolnických předků, kteří dovedli moudře hospodařit a ?ili s přírodou v obdivuhodné symbióze.

Jsou v?ak i případy, kdy útěk z města zapříčiňuje neúspěch a neochota k dravé soutě?ivosti, ba i neutě?ené bytové poměry.

Dr?me palec v?em těm, kteří na venkov přicházejí vést alternativní, částečně samozásobitelný způsob ?ivota. Pokud diverzifikují své zdroje ob?ivy, vyrábějí keramiku a hračky, tkají či věnují se uměleckému kovářství, nalézají v tom vět?í uspokojení ne? v továrně u bě?ícího pásu, kde výdělek je aspoň dvojnásobný. Dávejme přednost jejich rukodělným výrobkům, nebo? ? slovy libanonského básníka Chalíla D?ibrána ? pro ně ?práce je zviditelněná láska?.

***

Zdeněk Neubauer, biolog a filozof

Obávám se, ?e můj hlas ?subjektivního materialisty?¹ zazní v symfonii va?eho ?duchovně laděného dvoučísla? disharmonicky, nepatřičně, ?e svými odpovědmi učiním duchu konfrontace ?čáru přes rozpočet? ? takovou, která ne?krtá polo?ky, nýbr? samo rozpolo?ení ? vzorec-formuli, podle ní? se rozpočítává, tj. formulují a číslují otázky.

1. Měřítkem pro to, co zasluhuje označení ?duchovní ?ivot?, pova?uji exaktní vědeckost, vroucnost a kvalitu vztahu k počítačům ? počítačovou gramotnost a závislost. Výhost světu, odvrat od labyrintu srdce k ráji virtuální reality cyberprostoru pak odpovídá tomu, čemu se druhdy říkávalo ?svatost?.

V?ak také ani pro Posvátné v pravém slova smyslu, ani pro opravdovou zbo?nost není v duchovním řádu skutečnosti novověkého světa místo: proto byly vyho?těny do zásvětí. Na duchovní vlivy a projevy mo?no patřit, mo?no je vyvolávat, řídit a modulovat (in-formovat), a tak jejich prostřednictvím komunikovat. Tímto způsobem v?ak nelze komunikovat s nimi, tj. nelze na něm zalo?it ?ádný osobní, vzájemný vztah. V tomto vztahu v?ak spočíval původní smysl nábo?enství, jen? se dodnes zračí ve výrazu re-ligio ? doslova: ?zpětná vazba?, ?vzájemná či opakovaná provázanost?, tedy něco jako bezprostřední, intimní sounále?itost se skutečností. Proto nám připadá novověk bezbo?ný ? nenábo?enský: ne pro svou materialitu a tělesnost, ale právě pro svou spiritualitu ? duchovnost.

Pravá posvátnost má co činit s tajemstvím, úctou, bázní a vděkem vůči tomu, co nás zakládá a přesahuje ? a to jak hloubkou a majestátem své nezbadatelné skrytosti, tak v zázraku svrchované moci jeho náhlých a nezmanipulovatelných projevů. S ?duchovností? a ?duchovnem? má v?ak toto mocné, bo?ské, posvátné vcelku pramálo společného.

Poznámka na okraj: Výrazy duchovní, duchovenstvo, duchovní správa apod., kterých dnes u?íváme na označení institucí zabývajících se administrativou zásvětních pravd a ?ukájením nábo?enských potřeb věřících?, jsou zřejmě novověké nálepky, jakoby schválně podstrčené cynismem osvícenců, volnomy?lenkářů, racionalistů. V Písmu se slovo ?duchovní? ? PNEUMATIKOS ? vyskytuje téměř výhradně jen v Pavlových epi?tolách ? zřejmě pod vlivem neoplatónismu a stoicismu ? a i zde ve značně odli?ném významu. Původní označení pro mnicha, kněze, církevního hodnostáře bylo clericus; v novodobé angličtině nabylo toto slovo ? clerk ? příznačného významu ?úředník?!

K tomu, co je to skutečný, autentický vztah k posvátnému, jen? je přirozeným smyslu lidské existence, bych mohl uvést snad ve?kerou nábo?enskou, mystickou a moudrostní tradici lidstva. Napadá mě namátkou evangelické bytí ?ve světě, ale nikoliv ze světa? (srov. J15,19) těch, kteří uposlechli výzvy ?Nemilujte? světa, ani těch věcí, které na světě jsou? (1J2,15), je?to ?schéma tohoto světa pomíjí? (1Kor3,19-2). Pod ?tímto světem? rozumím v na?í souvislosti svět novověku a jeho virtuální skutečnost zvanou ?objektivní realita?. Pamatujme v?ak: tyto a mno?ství jiných výpovědí o vztahu k posvátnému, pobídek k hledání smyslu si nemů?eme vybrat my k ?osobnímu u?ití?, nebo? bylo řečeno (J15.16): ?Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil...?

2. Totalitní poměry byly zajisté pro mnohé ? bez jejich viny ? nejen obdobím vyprahlosti, ale zejména nábo?enského ?krnění? v důsledku nedostatku či naprosté nepřítomnosti nábo?enské výchovy. (Zdaleka ne pro v?echny: za sebe mohu vydat svědectví spí?e opačné!) Plody nábo?enské atrofie a degenerace jsou barbarství a primitivismus některých současných podob zbo?nosti, které bych označil jako ?syndrom Pána much?! Vzhledem k na?í nábo?enské tradici a kulturnímu prostředí představují tyto jevy bezpochyby psychický regres. Naproti tomu sektářství, fundamentalismus, fanatismus a jiné podoby zpupného majetnictví pravdy, které tito duchovní lidé kupodivu sdílejí se scientisty, pova?uji spí?e za výsledek zmíněné osudové redukce nábo?enství na spiritualitu a vidím v nich apokalyptické prvky skonání tohoto věku.

Naději na ?globální návrat k posvátnosti? se zastánci new age vřele sdílím. V?dy? vztah k posvátnému je bytostným určením lidské existence a lidství je konstitutivním rozměrem skutečnosti ka?dého ?světa? či ?věku?. Posvátné se nevá?e na ?ádný tento svět ? naopak: je tím, co ka?dý řád světa, ka?dou kosmicitu ?transcenduje? ? překračuje libovolné kosmologické schéma a otevírá světový rozvrh k tomu, co vládne ka?dému věku, samo v?ak je ?po v?echny věky věků?. Právě transcendence skrze posvátné je tím, co činí ka?dý svět skutečným.

3. Bojím se, aby tato očekávání návratu k Posvátnému, nebyla zatí?ena příli? duchovními, příli? novověkými představami. Mohli bychom se nakonec dočkat frustrujícího zji?tění, ?e onen new age ? Nový věk ?, k němu? upíráme své naděje, ji? dávno při?el: právě jako?to Novověk, jeho? duchovnost jsme včas nerozpoznali a jen? nyní odchází a spolu s ním i na?e pomýlené naděje.

Mnohem vá?něj?í překá?ku na?í vnímavosti vůči Posvátnému v?ak představuje dle mého mínění agresivní odpor fundamentalistických scientistů ? dědiců mentality vědeckého světového názoru. Ti ve jménu toho, co ? bůhvíproč ? nazývají skepsí a bojem proti ?iracionalitě?, z ní? podezírají v?e, co nezapadá do ?abí perspektivy jejich vědecké výchovy, co nevyplývá z jejich omezených východisek a předpokladů a co je mimo dosah jejich specializovaných a stereotypizovaných my?lenkových operací. Je?to věda představuje pro vět?inu ?kolou opracovaných současníků stále je?tě hlavní zdroj a vzor vědění, mají tito novodobí inkvizitoři vliv i moc potlačit svobodu bádání a pluralitu vědění. Co v?ak tomuto typu duchovních aktivistů vyčítám předev?ím, je to, ?e podstrkují ? tak jako ?edí pánové v Endově příběhu děvčátka Momo² ? své máto?né, nudné a nezá?ivné abstrakce za skutečnost. Tím omezují základní právo ? původněj?í ne? v?echna lidská práva a svobody ? právo v?ech tvorů na přirozenou zku?enost! Naučit počítače, aby myslely jako lidé ? meta umělé inteligence odpovídající mathésis universalis, tradičnímu ideálu novověku ? je na dosah: stačí naučit lidi myslet jako stroje.³

4. Co je povzbudivé a nadějné? ? To, ?e nyněj?í mladá generace se vůči tomuto zhoubnému vlivu stává imunní. Není to pro její duchovnost ? ale díky její tělesnosti.⁴ Na rozdíl od andělů ? čistých duchů ? nemů?e člověk padnout úplně.

Ke své odpovědi si dovoluji připojit je?tě jednu poznámku:

Souhlasím s tím, ?e s blí?ícím se přechodem tisíciletí pro?ívám dne?ek jako dobu zásadního přerodu, právě tak jako stejně obdařené či posti?ené pokolení na?ich předků před tisíci lety. Doporučuji v chiliastickém ladění současnosti rozli?ovat rozměr eschatologický a rozměr adventní (?parúsijní?). ?Eschatologie? vypovídá o krajní, mezní situaci (ESCHATOS = poslední, krajní, nejzaz?í): eschatologický rozměr se ohla?uje v pro?itku světa bez budoucnosti. Naproti tomu adventus ? staročesky ?pří?tí? ? znamená ?příchod?; tradičně je míněn druhý příchod Kristův (PARÚSIA ? dosl. přítomnost, účast) ohla?ující počátek nového, zásadně odli?ného věku ? tisícileté ří?e Kristovy. Adventní rozměr je rozměrem naděje obracející se k ?absolutní budoucnosti?. (?Absolutní? ve smyslu oddělené: nejde o budoucnost na?eho věku-světa, ale o budoucí věk-svět, jen? nahradí ten stávající. Zatímco eschatologický rozměr současného chiliasmu odpovídá zhruba postmoderně, adventní rozměr zastupuje hnutí new age.

K oběma rozměrům se dru?í je?tě třetí: apokalyptický. ?Apokalypsa? (APOKALYPSIS, revelatio) znamená ?zjevení?, přesněji ?odhalení? na způsob snětí rou?ky (APO-KALYPTÓ = [skryté, ukryté <věci>] ohaluji, odkrývám, zjevuji, ru?ím skrytost). Výsledkem je neskrytost, řecky ALÉTHEIA; tímto výrazem označovali Řekové pravdu. Apokalypsa tedy neznamená zjevení budoucnosti, jak se má obvykle za to: krajní, eschatologická situace je bez budoucnosti. Netýká se v?ak ani ?minulosti?, nebo? ta u? pominula. Apokalyptické zjevení se týká světa s ve?kerou jeho časovostí: Soumrak bohů, ?erosvit věků dává mo?nost spatřit interkosmickou ?těrbinou skutečnost světa. Ne ov?em toho, který nastává ? a dosud není ?, nýbr? toho, který přestává: chiliastická doba přelomu věků nám dává příle?itost spatřit pravdu vlastního světa ve v?í nahotě ? pravdu k posouzení:

Liber scriptus proferetur Přinesena psaná kniha,

in quo totum continetur v ní? je v?echno obsa?eno,

unde mundus iudicetur. čím svět bude souzen.

Iudex ergo, cum sedebit Soudce zasedat u? bude,

quidquit latet, aparebit cokoliv se skrývá, uká?e se,

nil inultum remanebit. nic nezůstane nepomstěno.

ohla?uje stará sekvence Dies irae ? Den hněvu.⁵

***

Karel Hauzer, vysoko?kolský učitel, člen sdru?ení ALOGODOS*

Ad 1: Měřítkem duchovního ?ivota je samozřejmě rozum: nikoli pocit či vnímání či pro?ívání. Rozum je předpokladem diskurzu neboli rozumné řeči; vzdáme-li se jej, zbývá jen bábelské blábolení: řeč postrádající rozumný smysl. Zajisté je věcí ka?dého, chce-li se převalovat ve svých pocitech, vnímání či pro?ívání; av?ak stavovskou povinností vzdělaného odborníka ? teologa, filozofa, sociologa, psychologa, etc. ? je u?ívat přesné řeči: přesná řeč vy?aduje přesné a jemně rozli?ující my?lení, a to se neobejde bez rozumu. Selháním vzdělanců ? nejen postmoderních, ale novověkých vůbec ? je, ?e se vzdali námahy jasné a rozli?ující řeči (a tedy i jasného a rozli?ujícího my?lení) ve prospěch pocitů; ty jsou ov?em ? na rozdíl od rozumu ? přístupné ka?dému, hned a bez námahy. Lacino lze ov?em získat pouze laciné. Výsledkem je, ?e vět?inou v?ichni (lacině) mluví o v?em (neboli klábosí a blábolí) a zároveň nikdo o ničem: to je ov?em jen ztráta času ? bylo by u?itečněj?í raději mlčet. Dovolím si adresovat tuto kritiku nejen ezoterikům či alternativním vědcům (etc., s nečetnými čestnými výjimkami), ale rovně? mnohým vědcům a odborníkům zcela nealternativním, a? ji? odborně způsobilým či jen sdru?eným do různých klubů skeptiků.

Lidé v?dycky bláznili (viz např. Shakespeare: ,,a doktor Blbec ká?e géniům?); a čím více lidí, tím více bláznění: exploze bláznivin je v přímé souvislosti s explozí populační. Vidím jedinou dramatickou změnu ,,na konci století a tisíciletí?: nestoudnost, s ní? nesnesitelně lehce blábolí i ti, kdo mají v popisu práce přesné a jemně odstíněné my?lení.

Kdo přesně myslí, nemů?e napsat, ?e lze být křes?anem ,,nějakou dobu? nebo buddhistou ,,pár měsíců?. (Učitel: ,,Pepíčku, správně říkáme: ?Můj tatínek je komunistou?, a nikoli: ?Můj tatínek je u komunistů.?? Pepíček: ,,Ale, pane učiteli, na?e Barča je u krav, a není proto je?tě krávou.?)

Jak ,,dramaticky? se změnil ,,celkový ráz ?ivota?? Stále je?tě inter faeces et urinae nascimur, protrpíváme se ?ivotem a padneme jako dobytče na porá?ce.

V kterémsi Verneově románu klade prostý námořník otázku: proč bychom měli být nemocní, kdy? na na?em opu?těném ostrově ne?ije ?ádný lékař? Nebýt filozofů, sociologů a religionistů, nebylo by ani ,,dramatických změn duchovního klimatu?. Pochopte: oni přece musí publikovat, psát vědecké práce a habilitovat se, a kdyby nebylo o čem, oni si něco přece vymyslet (pardon: kreativně vynalézt) musí. K tomu stačí jen málo: ?ikovně pozměnit významy slov, rozostřit dosud přesné termíny ? a rázem máme ,,značně rozporuplné vnímání a pro?ívání? toho, co je o sobě dostatečně konzistentní ? jen nepodstoupit tu námahu konzistentního a důsledného my?lení (je? jak známo bolí) namísto kvantifikování nekvantifikovatelného.

Nicméně přesné my?lení je?tě nestačí ? to je sice podmínka nutná, nikoli v?ak postačující ? aby se mluvilo kloudně, je třeba je?tě vědět o čem.

Ad 2: Kdo nebo co člověka ,,přesahuje?? Bez přesného my?lení mů?e kdokoli odpovědět cokoli: od dvou lidí (počtem), přes koně (hlavou) a? po komputer. Mám-li vědět, co člověka přesahuje, musím nejprve vědět, co je člověk; a vím to? Člověk přece není objekt: ani výzkumu (psychologů, sociologů, ekonomů?) ani bádání (filozofických antropologů, morálních filozofů, existencialistů?), co jsem já, mi neřekne ani názor, ani ideologie, ani víra, ani domněnka, ani předpoklad ? jen a jen přímá a bezprostřední zku?enost (zku?enost rozumu arci?) přítomnosti subjektu jako?to působícího.

Pravé já je právě to, co transcenduje v?echna já fiktivní, v?echna omezení prostoru, času a partikulárních zorných úhlů; hledání a nalezení tohoto pravého já je v pravém slova smyslu duchovní ?ivot, ?ivot ducha, na cestě (hledáme-li) nebo v cíli (pokud a kdy? jsme nalezli). Hledání pravého já musí se dít v duchu a pravdě: tedy rozumem a vůlí ? nikoli vnímáním, pocity či pro?íváním.

Rozum ov?em je stejný dar, jako je darem např. pravá víra (tedy víra k pravému já směřující), a jako v?echno i rozum nepou?íváním atrofuje, degeneruje a posléze anihiluje ? navíc v?ichni startujeme z té?e počáteční infantilní rozumové zakrnělosti. ?ivot roste ?itím, také ?ivot ducha (?ivot pravdy) roste kultivací rozumu ? zásadním, radikálním, důsledným a nemilosrdným odmítáním ka?dé fikce, jakkoli lákavé, jakkoli snadné, jakkoli se nabízející či vnucující.

Kdo hledá, najde, co hledá; chce-li fikci, nalezne fikci: kdo chce nalézt pravdu, musí se vzdát ka?dého voluntarismu, ka?dého lpění na fiktivních jistotách ? musí se vystavit nepohodě pusté osamělosti; nesmí se polekat, kdy? se mu pod rukama rozpadá doslova a do písmene v?echno ? musí projít pou?těmi noci smyslů a noci ducha.

Prázdnota ducha ? jen? vane, kudy chce ? nemá ov?em nic společného s ,,érou prázdnoty?, je? je jen érou vyprázdnění řeči, jejího zbavení ka?dého konzistentního významu.

Prázdnota ducha je nelpění, neulpívání, nemy?lení (tj. neztoto?ňování se s obsahy mysli), přechod od vědomí genitivního (vědomí něčeho, vědomí intencionálního) k vědomí negenitivnímu.

Duchovní ?ivot vy?aduje disciplínu a zase disciplínu: nemluv mi o duchovním ?ivotě nikdo, kdos nevěnoval po mnohá léta alespoň hodinu denně vytrvalému a urputnému úsilí o kultivaci rozumu a vůle; kdos neeliminoval ze své mysli alespoň ty nejhrub?í fikce o sobě, světě a Absolutnu důsledným nelpěním na nich, kdos netransformoval mysl z mysli haptické (objekty uchopující) do mysli osvobozené k přijetí ducha prázdnoty. Je spolehlivě dolo?eno, ?e velikáni ducha, kteří tuto práci na sobě vykonali, si nestě?ují na chaos, lehkověrnost ani pluralitu: v tom, co je skutečně důle?ité, se dokonale shodnou; bez ohledu na konkrétní nábo?enskou či my?lenkovou nebo kulturní tradici, z ní? vycházeli.

Duchovní ?ivot je ?ivot ?ité mystiky; tu nelze zkoumat prostředky psychologickými, sociologickými, filozofickými; dokonce ani jen teologickými: v?dy poskytujícími jen řeči o něčem, o čem badatel nic neví a vědět ? vzhledem k zornému úhlu a metodologickému zalo?ení uvedených disciplín ? ani nemů?e; ?ivot ?ité mystiky lze zkoumat jen ?itou mystikou.

Ad 3: Nepozoruji ?ádný zlom či obrat; jen pokračující inflaci informací a inflaci znaků spolehlivě rozli?ujících mezi informací skutečnou a informací fiktivní. Vzrůstá tedy mno?ství bloudících ? z těch nepočetných hledajících ov?em v?dycky jen malá část kráčela sráznou a kamenitou cestou k pravdě. Na druhé straně zjevně klesá autorita propagátorů víry ve víru ve víru? a nositelů toho jediného správného (fiktivního) absolutna: to ? snad ? by optimistu (jím? nejsem) mohlo naplnit skromnou nadějí.

Ivan Slavík, básník, esejista, překladatel**

1. Jestli mám nějakou představu, jak dosáhnout toho, aby ka?dodenní ?ivot do sebe přijal něco posvátného, a tím získal vět?í hloubku?

?ít s očima otevřenýma: den ze dne uprostřed nekonečnosti a uprostřed věčnosti. Hloubka? Jsme doslova v propasti. Velký třesk? Co bylo před tím třeskem? Nemohl vzniknout z ničeho. A musel povstat z něčeho. Kde se to něco vzalo? Počátek času? A co bylo před tím počátkem? A před počátkem počátku? Atd. A vesmír prý je konečný. A co je za tím koncem? Co je tam, kde to končí? Tohle absurdum si uvědomoval u? Komenský. Věčnost a nekonečnost si nejde představit. Ale ani konečnost a dočasnost. Je to nemyslitelné, a přece v tom ?ijeme. ?ijeme doslova v zázraku, tj. v tom, co je za zrakem, za tím, kam a? dohlédneme. ?ijeme v tajemství, tajemství je něco jiného ne? záhada. Záhadu lze rozkrýt, rozlu?tit. Tajemství přesahuje. Před ním lze jen pokleknout na kolena. A v tom okam?iku u? začíná posvátno. Dokázal to Neruda:

Mysli se nejvý? ? a nad tebou

Nesnesitelná lehkost bytí? Leda jsi-li slepý, bojí? se vidět, nechce? vidět, strká? hlavu do písku nebo l?e?. Rozvoj vědy, růst znalostí, objevy, to v?echno mů?e lehkověrného a lehkomyslného oslepit a ohlu?it, ve skutečnosti to představuje pouze nepatrný krůček proti obrovitosti a nerozbornosti tajemství, za ka?dým novým objevem následují záhady dal?í a závratněj?í. A při absenci víry jakpak lze jít tanečním krokem k smrti a do nicoty, z lehkosti bytí do nevyzpytatelna nebytí? Ostatně velcí vědci bývali pokorní. Přinejmen?ím sókratovsky: vím, ?e nic nevím.

2. Minulé totalitě (vlastně dvěma totalitám ? hnědé, ale mnohem víc té rudé) se skutečně podařilo zazdít jednotlivce i společnost, a zejména ty mladé, kteří se do totality narodili a nic jiného předtím nepoznali, do informační nevědomosti. Celé rozlohy duchovna ? Bible například, radostná zpráva evangelia ? byly zatajeny, vyobcovány, pomluveny, jiná svědectví ? např. poezie ? byla zkreslována, komolena, diskreditována. Atd. Ve skutečnosti destrukce duchovna ov?em není jen zále?itostí několika málo totalitních desetiletí, začala u? dávno, přinejmen?ím od renesance (vlastně tu skrytě byla v?dy) a u nás zvlá?? od osvícensky py?né a racionalistické části obrození, od josefinismu spojitě a sestupně přes pozitivismus, volnomy?lenkářství, materialismus (u? před socialismem) a agnostickou lhostejnost přítomné doby a? do této chvíle. (Regrese ov?em byla i zpětná: v důsledku úpadku smyslu pro duchovno zasáhla i pohled do minulosti na vlastní dějiny národa, v nich? skutečnost a realita se stala mnohde kořistí iluzí, mýtů a omylů.)

Utlačená skutečnost se ov?em projevuje. Metafyzickou přesa?nost lidské existence nelze utajit: je to, jako bys měl obléci příli? malé ?aty (?ití bez transcendence) na osobu vět?ích rozměrů (du?i stvořenou pro Boha), a aby jí ?aty padly, neprodlou?il bys nohavice a rukávy, ale usekal údy, je? přečnívají, ?aty pak padnou, ale krev prosakuje a uvnitř je mrtvola. Něco takového není natrvalo mo?né. Jednotlivec i kolektiv, národ by na to zahynuli. Z toho je pak jen hlad po něčem přesahujícím, ten neklid, to hledání, které se v dne?ní societě sice projevuje, ale uprostřed chaotického a klamného (mnohdy záměrně), co je nabízeno, volí si v?elijaké ty sektářské náhra?ky. Srdce miluje přirozeně, nemá-li pravého, bere nepravé, tak nějak to říká Pascal.

3. Jaké známky duchovního obratu mne znepokojují a jaké povzbuzují, jaká je naděje pro budoucnost?

Těch znepokojivých je celá řada. Tak například anarchický pocit bezuzdné volnosti, ?e v?echno je dovoleno (a? do sebezničení: drogy) bez zodpovědnosti. Nevidím ?ádné jiné cesty ne? pokračování v evangelizaci. To je úkol, který platí od dob Kristových. Jděte ke v?em národům a hlásejte evangelium. Předev?ím tím, ?e ho budete sami ?ít: k tomu je potřeba nových světců ? Franti?ků Assiských i Xaverských, Filipů Neri, Donů Bosků a Matek Terez (ale i Terezií Avilských stejně jako Tereziček z Lisieux anebo Bernadett z Lourd) ? mnohem víc ne? internetu. Ale proto?e dary ducha jsou různé, tedy i učitelů, politiků, umělců, in?enýrů, dělníků, rolníků je třeba. A nade v?e je Duch Svatý, který vane, kam chce. Na?e doba je pouhý zlomek v apokalypse dějin. Duch vidí dál ne? od jedněch voleb ke druhým a Bůh chodí přímo po křivých cestách.

***

Mirek Vodrá?ka ? filozof chaosu, radikální feminista, hudebník a volný novinář

Tvrzení, ?e jsme ?vstoupili? do období duchovního zlomu, je vhodné dát do obzvlá?tě tučných uvozovek, proto?e do tohoto období ?vstupujeme? zatím s intelektuální a politickou nevědomostí, duchovní arogancí a dogmatismem. Jak si mů?eme být jisti, kam vstupujeme, kdy? na?e ?vstupování? se vyznačuje značnou absencí nových ?zlomových? intelektuálních nástrojů a diskurzů? Nemá na?e ?vstupování? spí?e rysy ?intelektuálního kolonialismu?, nebo? ?zlomovost? doby sebezáchovně spí?e ?nálepkujeme? ne? kriticky ?poznáváme??

Nevstupujeme na neznámé území stylem prvních amerických konkvistadorů, tedy bez skutečného poznání jinakosti ?nového světa?? Není i na?im přítomným ?duchovním? rysem stále přetrvávající intelektuální kolonialismus?

Neměli bychom proto začít nejdříve otázkou, jaké jsou podmínky pro poznání a vnímání tohoto ?vstupu??

Jestli?e je nihilismus konsekventně ?domy?lená logika na?ich velkých ideálů? (nespočívá tedy ani tak v tom, ?e ?nic nemá smysl?, jako spí?e v tom, ?e trváme na smyslu a řádu věcí a? do nicotnosti), pak na?e ?vstupování? má charakter ?osvojené prolhanosti? (F. Nietzsche).

Připomeňme si například ?nihilistický? vstup Václava Havla do vysoké politiky po roce 1989, kdy v období bezskrupulozního nástupu ideologie volného trhu veřejně proklamoval, ?e končí éra ideologie a začíná doba idejí.

Jak jsme tudí? mohli ?vstoupit? do duchovního zlomu, kdy? nás vlastní nihilismus ?osvojené prolhanosti? usvědčuje, ?e jsme se ze strachu před slo?itostí světa (chaosem) zastavili na samotném prahu, kdy dodnes ignorujeme fakt, ?e chaos označuje změny, které jsou ?vlastní? systému?

To je ostatně konsekventní smysl známého Heideggerova výroku: ?Metafyzika je jako metafyzika vlastním nihilismem.?

Chaos podobně jako bohyně chaosu Tiámat není tudí? ?mimo?, ale je nevyhladitelnou kryptickou součástí ka?dého řádu (tedy i toho stvořeného), kterou se nejrůzněj?í duchovní budovatelé sna?ili v?dy vytěsnit.

Tradiční výtka vůči chaosu je, ?e nemá strukturu, proto?e struktura ?označuje diferenciaci, rozrůzněnost pravděpodobností?. U? etymologie tohoto slova nám částečně napomáhá, abychom nepředpojatě mohli porozumět ?chaotickému? diskurzu. Řecké slovo chaskein toti? znamená ?býti otevřen?, ?zeti?, ale i ?zbývající?. Chaos pochází od chainein, zívání; slovo zvýrazňuje zejivost prázdnoty, v ní? je skutečnost rozevřena jako chřtán. V řeckém my?lení tak ?chaos? označoval nepoddajný, ?zbylý? jiný stav, který v kosmickém a existenciálním zápase o jsoucí a o tvar působil jako ne-řád. Ve filozofii je chaos ?uterus?, tedy dělohou, která rodí jsoucno a bytí.

Chaos je vlastně ontologická přede-hra a lidská bytost právě pro svoje předontologické pletky s chaosem tíhne více k světu po-pletenému, komplikovanému ne? k jednoduchému lineárnímu řádu bytí. Celá západní duchovní tradice kráčí ve stopách ?zapomenutosti? na tuto ?rodičku? v?eho ve?kerenstva.

1. ?ádné ?skutečné duchovní měřítko? neexistuje, nebo? samotné duchovní vědomí je spí?e podivný chaotický atraktor, jeho? dráhy jsou formovány navíc nesčíslnými kontingencemi, nestabilními touhami, mlhavými představami a nejrůzněj?ími omezeními, které mají strukturu mraků.

Vytyčit si tudí? předem cíl, ?e ka?dodenní ?ivot musí mít v sobě rozměr ?posvátného?, je spí?e akutní forma hlouposti a ignorantství vzhledem ke skutečnému ?ivotu, který neurčuje jenom falocentrický logos, ale i mateřský chaos. Navíc to, co je na ?chaosu? atraktivní, je právě způsob, jakým doká?e i ?nesnesitelnou lehkost bytí? zcela závratným způsobem stáhnout do hlubin bytí a naopak tradiční duchovní hloubku vyplavit na mělčinu olezlé povrchnosti. Právě ale strach z těchto změn nás udr?uje ve ztopořujícím intelektuálním zlozvyku myslet natvrdle dichotomicky a bipolárně ? v?ednost/posvátnost; hlubokost/povrchnost, pravice/levice atd. Teorie chaosu nás naproti tomu učí ?vidět?, ?e svět není rovný, lineární, jednoduchý (tedy z Jednoho Ducha), ale naopak je celý hrbolatý, víceznačný, plný pokřivenin a deformací.

2. Co máte na mysli pod slovem ?duchovnost?? Zvý?ený zájem o nábo?enské otázky, nebo ezotericky laděnou literaturu, nebo dokonce globální návrat k posvátnosti mů?e být veden podobnou duchovností jako zvý?ený zájem o poslední model kalhot od firmy Benetton. Navíc představa ?návratu k posvátnosti? je podobným archaismem jako Havlova představa ?návratu do Evropy?.

Duchovnost ve zlomové době nespočívá ve zvý?eném zájmu o nábo?enské otázky nebo ve vztahu k posvátnu a k hodnotám, které člověka přesahují, ale spí?e ve schopnosti naučit se ?plavat? v chaosu. Ve vědomí osvobozující se tvořivé nestability.

Kdy? například po celý říjen roku 1994 ve Vatikánu zasedal biskupský synod, který jednal zejména o postavení řádových sester v církvi a jejich právech, vpochodovaly americké jepti?ky na Svatopetrské náměstí pod okna pape?e s pokřikem: ?Nedáme se umlčet? a ?Jednají o nás bez nás.? Toto je řeč tvořivého chaosu. Je příznačné, ?e po?adavek emancipovaněj?ích řádových sester z USA mít vět?í hlas v církevních zále?itostech nará?el na odmítavý postoj biskupů právě z východní Evropy a rozvojových zemí. Západ je tradičně nakloněněj?í k tomu, aby byl sveden ?chaosem?, ale Východ je svým duchovně-geopolitickým určením stále ve znamení strachu ze změn, nebo? se bojí opustit sám sebe.

Kdy se otevře diskuze i v Čechách, aby se ?enám dostalo vět?ích práv včetně kně?ského vysvěcení? I v tomto bodě lze s úspěchem pochybovat o tom, ?e jsme ?vstoupili? do období duchovního zlomu, nebo? zatím sami jsme příli? nikam duchovně ?nevstoupili?.

3. F. Nietzsche říká, ?e celkovým charakterem světa je věčný chaos, ?nikoli ve smyslu chybějící nutnosti, nýbr? chybějícího řádu, členění?. Znepokojující není tudí? ?duchovní zlom? a chybějící ?členění?, ale spí?e nejrůzněj?í nostalgické ?návraty? k počátkům, které se vyznačují linearitou my?lení a bytí: návraty nejen ?do Evropy? nebo ?k posvátnosti?. To, co je atraktivní na ?duchovní zlomu? je tudí? samotný ?zlom?.

Ondřej Kadlec, původním povoláním farmakolog, nyní v ústředí
Nábo?enské společnosti Svědkové Jehovovi

1. V čem vidím skutečné měřítko duchovního ?ivota? Mnoho umělců pocítilo tzv. inspiraci. To, ?e se za své dílo podepsali vlastním jménem, naznačuje, ?e ?lo o vlastní inspiraci, inspiraci tak říkajíc zevnitř. Někteří lidé zase odkazují na duchovní sféru názorem, ?e něco nad námi musí být a stojí za to tam hledat. S tím plně souhlasím a cením si jak umění, tak hledačství. Mají-li v?ak existovat skutečná měřítka duchovního ?ivota, musí být podle mého názoru odvozena z poznatelných duchovních skutečností, nikoli pouze ze sebereflexe a tu?ení, které jsou vlastní pozem??anovi. Uvedu jednu pro mne podstatnou duchovní skutečnost: Bůh ? Mocný Duch, Moudrý Stvořitel, Spravedlivý Pán, Milující Otec ? a dva podněty, jak se dopracovat k oné skutečnosti a měřítkům z ní odvozeným:

?Ničemný ve své pový?enosti nezkoumá; v?echny jeho my?lenky jsou: ,Bůh není.?? (?almy 10,4) ? Jinými slovy: Nedostatek hledačství diskvalifikuje.

?Hmotný člověk nepřijímá věci Bo?ího ducha, nebo? jsou pro něj po?etilostí; a nemů?e je poznat, proto?e jsou zkoumány duchovně. Duchovní člověk v?ak zkoumá skutečně v?echno.? (1. Korin?anům 2,14?15) ? Jinými slovy: Sebereflexe a tu?ení nečiní z pozem??ana automaticky duchovního člověka.

Vzhledem k povaze zmíněných duchovních skutečností nelze očekávat, ?e zdravá měřítka duchovního ?ivota budou v?eobecně přijatelná; budou přijímána spí?e jen volitelně a výběrově.

Jak bych chtěl dosáhnout toho, aby můj ka?dodenní ?ivot do sebe přijal něco z posvátného, a tím získal vět?í hloubku, chu? a smysl? Dosahovat hloubky, smyslu a posvátnosti ?ivota je pro mne trvalým ka?dodenním bojem, nikoli dosa?eným stavem. Jsem vděčný za drobné povzbuzení typu: ?Nemrač se, usměj se; má? to za jedny peníze!? (Prof. P. Pafko, kdy? mne kdysi potkal.) Nebo: ?Neusmívej se blahosklonně nad klopotným vyjádřením svého partnera v diskuzi.? (Maminka) Tvrdým oří?kem a zřejmě nejlep?ím podnětem je pro mne v?ak ka?dodenní čtení Bible. K tomu měli blízko takoví velikáni jako Hus, Komenský a Masaryk; dodnes to dělá asi deset procent Američanů.

Není to příli? prostoduchý přístup k dne?nímu multikulturnímu globalizovanému světu? Mohlo by se to zdát, ale byla by to ta nejjednodu??í cesta, jak by nám Nejvy??í Duch sám sdělil svá měřítka, a to pro nás srozumitelnou cestou. Jinak nám opravdu nezbývá nic jiného ne? metoda pokusu a omylu [trial and error], co? chápu, ?e je nevyhnutelně komplikovaněj?í.

2. Změnil se nějak výrazně vztah dne?ního člověka, ev. můj osobní vztah, k duchovní dimenzi ?ivota? Nemyslím si, ?e bychom byli svědky globálního návratu k posvátnosti, ani se výrazně nezměnil postoj dne?ních lidí jako celku. Av?ak u mnohých jednotlivců se opravdu projevil zvý?ený zájem o nábo?enské otázky, co? vítám. Můj zájem o nábo?enství začal ji? před více ne? třiceti třemi lety, tedy nebyl podmíněn pozitivními změnami posledních deseti let.

Dne?ní duchovní ?ivot v Česku je podle mého názoru ve srovnání s minulým obdobím výrazně bohat?í a jsem za to vděčný. Po Praze dnes chodí svatí Je?í?e Krista posledních dnů, té? známí jako mormoni, jsou inzerovány nábo?enské akce a knihy, cením si i rubriky Orientace v Lidových novinách nebo věcného nábo?enského zpravodajství v MF Dnes ap. Pluralita názorů umo?ňuje ka?dému přemý?livému věřícímu, aby si dobře ověřil svou vlastní orientaci, upevnil se v ní, nebo se s ní rozloučil.

3. Jaké duchovní projevy mne znepokojují a které naopak pova?uji za nadějné? Za vynikající vizitku na?eho spí?e ateisticky orientovaného národa pova?uji to, ?e bylo legálně zakotveno voltairovské ?nesouhlasím, ale máte právo na svůj nábo?enský projev?. To není samozřejmost, ale nezbytný základ pro dal?í rozvoj zdravé názorové sná?enlivosti.

Vzhledem k dřívěj?í duchovní vyprahlosti českého mediálního prostoru i dal?ím charakteristikám na?eho skepticismu nakloněného národa je pochopitelné, ?e hodnocení nábo?enských jevů provází nedůtklivost, sarkasmus, bulvárnost, prostě pochopitelná nevyrovnanost a? strach z neznáma i pocit ohro?ení:

? Tak je někdy víra ztoto?něna s fanatismem. (Kdy? u dveří jako svědek Jehovův promluvím o víře, sly?ím: ?My jsme taky byli někde pokřtěni, ale nejsme tak fanatičtí, abychom věřili v Boha.?)

? Hluboká víra je také zaměňována za fundamentalismus. (Zatímco fundamentalismus je spí?e kladení bomb do operačních sálů, kde se provádějí potraty.)

? Víra v Bo?í království je spojována s představami afghánského hnutí Táliban o teokracii. (?eny v Afghánistánu nemohou pracovat mimo domácnost ani být léčeny v nemocnicích, proto?e na veřejnosti mohou působit jen mu?i.)

? Nebo prostě: ?Co je české, to je hezké? a ostatní je sekta, cizáctví, hloupost.

Takovou povrchnost a někdy i pohrdlivou hrubost je nutné přemáhat soustavnou výchovou. Poučme se například z toho, kolik se podařilo v USA při výchově k rasové sná?enlivosti, o nábo?enské ani nemluvě. Takový citlivý a tolerantní postoj si v?ak musí osvojit v prvé řadě pedagogové, ?urnalisté a intelektuálové v?eobecně. Potom se dá očekávat, ?e se sná?enlivost projeví i na duchu celého na?eho prostředí.

Pak skutečnost, ?e věřím v jedno pravé nábo?enství, mé posluchače povede k dal?ímu zkoumání, anebo odmítnutí, ale nikoli k reakcím černobílého my?lení totalitního, bulvárního či pouze úzkoprse předpojatého. V tomto směru se tě?ím na brzké zlep?ení.

***

Duchovnost jako spoluodpovědnost za Bytí

Oldřich Čálek, psychoterapeut a básník

Podle mne je měřítkem duchovnosti prostá víra v tajemný řád věcí. Není to nic zbytkového, ?ádný zapomenutý úsek reality, který je?tě věda a technika nedobyly. Zcela naopak tu jde o vztah k velkému Tajemství, které teprve jakoukoliv realitu uvolňuje k tomu, jak se ukazuje. Toto tajemství je nutné odli?ovat od záhad a hádanek, nebo? je to tajemství času, který nám v?e podává. S tímto tajemstvím nemů?eme manipulovat, av?ak mů?eme se nějak stavět k tomu, co nám vydává. Mů?eme to buď přijímat, nebo přehlí?et a odmítat. To je na?e svoboda, ale předev?ím odpovědnost. Člověk ?ijící duchovně respektuje tento tajemný řád a cítí vůči němu odpovědnost, tj. spoluodpovědnost za běh věcí. Snad právě tento pocit spoluodpovědnosti a jeho realizace odli?uje duchovního člověka od lidí bezduchých, třeba?e inteligentních a vzdělaných, resp. podnikavých. V dne?ní době to znamená jistou zdr?enlivost v rozhodování a činech, ale i v poznávání; je to rezignace na v?etečnost. Negativně řečeno, právě blud, ?e člověk v?echno ví a mů?e, anebo v brzké budoucnosti bude moci, je opakem duchovnosti.

Právě pocit spoluodpovědnosti dává ka?dodennímu ?ivotu smysl, hloubku a chu?. Je to takové ?ivotní ladění, které člověku dává najevo, ?e na něm zále?í, ale nikoliv jen na něm. Banálně se to vyjadřuje slovy, ?e ?je něco nad námi?. Duchovnost v?ak do ?ivota nelze ani není třeba ?ádným způsobem teprve uměle vná?et, je nedílnou dimenzí lidské existence. Je mo?né ji jen zapomenout, odmítnout, přehlédnout. Pak se ale projeví ve zkomolené, resp. zvrácené podobě. Jednou z nich je feti?ismus, modlářství konzumu. Jinou je to, ?e člověk zbo?ňuje své vlastní technické výtvory a staví je nad sebe: dnes počítače. Ztráta ?posvátného? plyne z ?ducha techniky?, tj. manipulace se v?ím. To, s čím nelze manipulovat, se prostě v měřítku celé civilizace zru?ilo jako efemérnost. Zachovat si smysl pro posvátno a úctu k němu, to znamená se duchovně postavit proti duchu této doby. Zde platí ono rčení, ?e ?člověk nemů?e mít v?echno?. Jakkoliv to zní nepopulárně, tuto pravdu není mo?né přelstít.

Ostatně platila i dříve, za tzv. totality. Ta byla stejně jen určitou, méně příjemnou formou modernity. Násilím se vymycovalo něco, co na Západě odumíralo samovolně, proto?e duch vědotechniky působil na obou stranách ??elezné opony?. Společným jmenovatelem je fale?né přesvědčení, ?e člověk nabyl ji? takové síly, ?e si vystačí sám a je u? jen svobodný a před nikým a ničím se nemusí odpovídat. Nemyslím si, ?e by politický systém nějak ovlivňoval duchovnost lidí. I za totality bylo mnoho tajných nebo pololegálních duchovních společenství a aktivit. Po roce 1989 pouze mnohé vy?lo najevo. Člověk se diví, kdo v?echno se teď přiznává ke své tajné duchovní afinitě, která se skrývala třeba pod hlavičkou jógových cvičení, tzv. zdravé vý?ivy, astrologie apod. Nová situace usnadnila sdru?ování těchto lidí a zejména vydávání a ?íření příslu?né literatury.

Osobně si myslím, ?e duchovnost konkrétního člověka závisí více na jeho existenciálním zalo?ení ne? na politickém systému. Ten ovlivňuje spí?e dostupnost duchovních témat, resp. příle?itost, jak se o nich dozvědět, setkat se s ji? zasvěcenými lidmi apod. Za totality jsem např. znal dokonalého ezoterika, který byl zaměstnancem Ministerstva obrany.

Nová doba přinesla nové příle?itosti k duchovnímu ?ivotu, resp. k pravdivému rozvinutí této dimenze lidské existence, ale zároveň se vytvořilo ovzdu?í tendující k jiným formám jejího odmítnutí. Bezuzdný materialismus a individualismus ji v myslích mnoha lidí učinil nadbytečnou. Domnívám se, ?e k ?ádnému duchovnímu přelomu ani obratu u lidí nedo?lo, alespoň nikoliv v masovém měřítku. Tento můj názor se netýká jen poměrů u nás, ale globálně celé euroamerické kulturní sféry. Sama otázka, zda je dnes duchovní ?ivot bohat?í, navozuje představu o duchovních věcech a hodnotách jako o zále?itosti konzumu. A opravdu nezřídka vzniká dojem, jako by duchovnost byla jen věcí zá?itku, jakési protiváhy, nebo dokonce doplňku bě?ných spotřebních po?itků. Z názoru, který jsem zde uvedl, toti? ?e smyslem duchovnosti je spoluodpovědnost za bytí, plyne něco hlub?ího. Duchovní zá?itky, hodné tohoto pojmenování, nemohou být ničím na způsob drogového ?tripu?, úletu ze v?ednodenní nudy konzumní společnosti, zaměřené na bezduchý výkon a bezesmyslné hromadění peněz. Měřítkem duchovnosti nejsou podle mého názoru ani tak extatické, ?high peak? zá?itky (Maslow) jako spí?e víceméně trvale dostupný pocit smysluplnosti. Smysl ov?em nesmí být redukován na pouhou účelnost, jak je to bě?né. Duchovní smysl má právě co činit s oním tajemstvím řádu světa, v?eho, co jest. V pocitové rovině lze mo?ná mluvit dokonce o ?smyslnosti smyslu?. Podíl na tomto smyslu, tj. spoluodpovědnost za jeho naplňování, to je extáze, vyklonění do ?vysokých zá?itků?, jejich zdroj. Tento smysl přitom není pouhá smy?lenka, jak to tvrdí tzv. matematická přírodověda. Smysl je nezru?itelný způsob, jak se člověku ukazuje to, co je, a jak se s tím člověk setkává. Smysl je tedy něco nadlidského, s čím člověk nemů?e manipulovat, i kdy? před tím zavírá oči a obrací se k tomu zády. Proto nelze pokládat za duchovnost, jestli?e někdo lhostejně napomáhá anihilaci na?eho spojení se smyslem bytí a při tom se občas osvě?uje omamováním v podobě výjimečných senzací, popříp. vyvolaných pomocí drog či extravagantních praktik. To je jedno z nejhor?ích fal?ování duchovnosti, jaké si lze představit.

Nemyslím si, ?e jsme svědky duchovního obratu nebo příklonu k posvátnu. Naopak narcistické útoky postmoderny (viz Lipovetského Éru prázdnoty) proti jakémukoliv smyslu a odpovědnosti nahrávají tomu, aby z duchovna zbyly vskutku jen ty jepičí ?zá?itečky?, nezanechávající ?ádné stopy. Hnutí tzv. new age je v nejlep?ím případě jen projevem lidského hladu po opravdové spoluúčasti na smyslu bytí. Av?ak tento hlad je zneu?íván a v rámci konzumní společnosti se i s duchovností k?eftuje. Tím ov?em přestává být sama sebou a takový přístup ji ničí zevnitř. Pravdivé duchovno se nemů?e prodávat. Rovně? nemů?e být předmětem mediálních hrátek. Zatím jsme pořád ve stadiu očekávání, tj. příchodu pravé duchovnosti. Ta se ov?em uká?e mimo konzum a bude se ?ířit mimo masová média: obojí toti? mů?e pracovat jen proti duchovnu a posvátnu.

New age je poněkud dvojznačnou zále?itostí. Na jedné straně ho lze pokládat za módní zbo?í, ale na druhé straně signalizuje touhu lidí po pravé duchovnosti a mo?ná je přechodnou epizodou na cestě k ní. Jeho nebezpečnost spočívá v tom, ?e svádí k lacinému optimismu, lehkověrnosti a nenáročnosti, které mohou vyústit ve zklamání a cynismus. Budou v?ak asi muset nastat určité události, aby se ukázalo něco bytostněj?ího. Znepokojivé je nebezpečí, které bych nazval návratem k pohanství. Jako by se zde naplňovala Nietzschova perfidní antikristovská kritika křes?anství. To je výzva pro příslu?né církve, které v?ak zůstaly hluboce vězet ve feudálním chápání člověka, a hrozí tedy nebezpečí, ?e bude pozdě. S návratem k pohanství souvisí hrozba ?amanismu, magického způsobu my?lení a jednání, které není v souladu s lidskou odpovědností při nápravě ?kod způsobených prozatím dobyvačným zaměřením vědy a techniky. V této souvislosti není zanedbatelná ani hrozba spojování duchovnosti s u?íváním psychotropních látek: drog.

Obecně je nebezpečné, jestli?e se člověk pova?uje za pouhého ?ivočicha. Je to útěk od odpovědnosti a od smyslu bytí a podílu na něm. Tento úpadek lidství ov?em navazuje na tragicky mylně pochopený darwinismus a freudismus; čte-li se biologie jako filozofie, nebo dokonce teologie genu, pak kultura, etika a smysl bytí, duchovnost a posvátno vůbec ztrácejí platnost. ?Svatý ?ivočich?, to je jedna z fale?ných model a odlid?těný model ?pozdní doby?. Kult genu je slepá ulička. Samozřejmě a v?eobecně přijímaná téze, podle ní? lidství není nic ne? biologický ?ivot, jen vedený jinými prostředky, je redukcionistická. Duchovnost a posvátnost le?í mimo biologii.

Dne?ní duchovní situace v lecčems připomíná stav věcí v ří?i římské před dvěma tisíci let, kdy na jejím území působilo nepřehledné mno?ství kultů a sekt, včetně orientálních. Zdálo se, ?e u? tomu nikdy nebude jinak; a přece do?lo ke známému vývoji. Za dobrou známku duchovní situace v na?í civilizační sféře pokládám to, ?e ?ádné duchovní hnutí se nevá?e k ?ádné politické moci (u islámu je tomu jinak). To dává naději, ?e se vykrystalizuje takové naplnění duchovní dimenze, které nezávisle na mocensky politických a hospodářských zájmech bude znamenat novou budoucnost, nový eon v dějinách bytí a člověka, nový smysl nové epochy.

***

Martin Mrsko?, nakladatel a vydavatel revue HORUS

1. Jde o to, zda jsem v tento konkrétní den nějakým způsobem sám sebe přesáhl. Den, hodina nebo minuta, pro ni? jsem nenalezl sám v sobě nějaký význam, byla pro mne i pro věčnost ztracena. Já jsem v ten den nebyl a celé lidstvo, ba dokonce i nebe v tom ztratilo. Ony přídomky: posvátné, chu?, hloubka a smysl, to jsou berličky, které se dávají slabým. Vzbuzují toti? okam?itě svůj protiklad: profánní, pachu?, plochost a zmar. V Bohu je v?e ?jedno jediné jedno? a chtít být s Ním v jednotě znamená od toho v?eho upustit. Vzdát se analogie, rozli?ování, hodnocení. Co to je ?nesnesitelná lehkost bytí?? Tomu vůbec nerozumím. Jde o seskupení slov, je? jsou sama sobě protimluvem.

2. Můj vztah k duchovním věcem se mění neustále v tom směru, jak poznávám Boha. Setrvávat v něčem znamená být mrtev. Otázku, jestli je můj ?ivot bohat?í ka?dým dnem, chápu spí?e tak, ?e jsem den ode dne ?chud?í?, toti? ?e se zbavuji v?eho stvořeného, nebo? On je přítomen v tom ?právě zrozovaném?, tak?e v tom, co právě vytvářím zcela nově pro sebe, zároveň sám sebe poznávám, v tom se přibli?uji porozumění, které je základním stavebním kamenem univerza. Člověk bude zevními událostmi donucen zabývat se svým prvotním úkolem a je zcela jedno, v jakém stavu se s ním vyrovná, zda jako křes?an, nebo jako buddhista. Podstatné je to, jestli oba chápou, co skutečně změnilo vývoj lidstva, co tato událost znamená dnes a jak mohu já sám konkrétně naplnit její obsah.

3. V?e je překrásné dobrodru?ství!

(1) Tak jsem pro své pojetí skutečnosti s nadsázkou označován: s nadsázkou proto, ?e se vzdělané my?lení, skutečné vědění, pravdivé poznání, pravá víra a spravedlivý postoj ke skutečnosti neslučují s ?ádným -ismem, o lásce k moudrosti ani nemluvě!

(2) Michael Ende, Děvčátko Momo a ukradený čas, Albatros, Praha 1979, přel. Milada Misárková, str. 359. (orig. Michael Ende, Momo oder die seltsame Geschichte von den Zeit-Dieben und von dem Kind das den Menschen die gestohlene Zeit zurückbrachte. Ein Märchenroman, Deutscher Jugendbuchpreis, Buchclub Ex libris, Zürich 1982, 260 stran.

(3) S tímto ironickým návrhem při?el svého času Jiří Fiala.

(4) My?lenka netělesnosti počítačů, jejich principiální nelidskosti, a tudí? morální inkompetence pochází od Josepha Weizenbauma, klasika umělé inteligence a jednoho z ?velekně?í? IBM. Weizenbaum ji rozvedl ve své tehdy slavné a ?iroce diskutované knize Computer power and human reason ? from judgment to calculation, Freeman & comp. 1976.

(5) Latinský originál citován dle Schallerova Římského misálu, Bohuslav Rupp, Praha 1947, ?Requiem?, str. 1191?1193; doslovný překlad vlastní.

* Alogodika je disciplína zkoumající prostředky pro ře?ení situace újmy v bytí. Jejím zakladatelem je Ivan ?pička.

** První díl Básnického díla Ivana Slavíka právě vychází v nakl. Host, Brno (spolu s Křes?anskou akademií Řím), druhý díl vyjde počátkem roku 1999.