Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Je možná předčasné tvrdit, že Západ definitivně skončil s vyprávěním velkých příběhů, mezi něž obhájci postmoderny řadí i ty poslední dva: marxismus a křesťanství. Jejich společným rysem měl být nárok na univerzální pravdu. Ale totalizující projekty světa selhaly, jejich děsivé oběti hovoří samy za sebe. A tak, jako pojistka proti dalším ideologickým příběhům, má ode dneška platit pluralita idejí. Kterékoli z nich mohou zaujmout své místo v samoobslužných regálech a podřídit se požadavkům trhu. Větší nárok si ale klást nemohou a snad ani nesmějí. Postmoderna konstatuje konec pokroku a univerzálních projektů a ironizuje vůli orientovanou k určitému cíli. Tím se objevuje prostor lehkovážnosti, nivelizace a hry.

Reakce na "omyly a chyby minulosti" je to pochopitelná, ale jak se uskutečňuje? Jinými slovy: Nevypráví postmoderní doba také svůj velký příběh, jenže nevědomě, slepě? Nevytváří téměř absolutní dominance vědotechniky a svobodného trhu také vážné, všeobecné nebezpečí? To nebezpečí vychází z podcenění vědotechniky jako určitého způsobu rozvrhu světa. Na tom nic nemění fakt, že se role vědotechniky částečně proměnila - dala se do služeb hry a zábavy. Vědotechnické myšlení zůstává ale i nadále modernisticky pyšné, neboť si namlouvá, že je prostřednictvím jednotek informace schopno "zpracovat" jakýkoli znak, jakýkoli signál v informační kvanta. Jenže, jak píše Lyotard: "Všechno, co v konstituovaném vědění není přeložitelné, bude opuštěno. Orientace nových výzkumů se podřídí podmínce přeložitelnosti eventuálních výsledků do strojového jazyka." A tak se strojový, technický jazyk stává metajazykem, čímsi posvátným, jazykem univerzálním, který poznává a vysvětluje svět. Co nevyhovuje, odpadne. Jenomže pravé duchovní aktivity nemohou být na kvanta informace převedeny, a budou se navíc vždy týkat jen jednotlivců. Dnešek jim nic neulehčí.

Překážky na duchovní cestě mají obecný charakter a shodně o nich hovoří stará písma všech velkých náboženství. Mamon, touha po moci, lpění na pojmech, smyslovost, víra v ego, nezřízená láska k stvořenému světu atd. Pokušení sejít z cesty, popřípadě vůbec duchovní cestu nenastoupit, číhala na člověka vždy. Mají ale také charakter specifický a tím je právě duch doby. Podoba svodu se mění.

Samoobslužný regál s duchovním menu je na Západě nepřeberný. Ze zmateného pojmu duchovního života se potom odvíjejí takové fenomény, jakým je kupříkladu duchovní turistika, v principu se patrně nelišící třeba od turistiky erotické či gastronomické. Doba zdánlivě neposkytuje svůj velký příběh, kterým bylo pro Západ ještě donedávna křesťanství, ať již jakkoli mytologické a zesvětštělé, a tak si každý může své náboženství a svého boha vybrat. Takový výběr by byl ovšem možný pouze za předpokladu, že by se člověk rozhodoval svobodně. Jenže postmoderní doba přeje lidské svobodě jen do jisté míry, spíše zdánlivě než doopravdy, a její příběh, do něhož jsme zapleteni, nás ovlivňuje víc, než jsme schopni si přiznat.

Zdá se tedy, že velkou překážkou na duchovní cestě je dnešní duch doby, druh myšlení, který je kolem nás i v nás, a hmotné uspořádání světa, které je jeho výtvorem. Nejhutnější charakteristiku dnešního dilematu podal Fromm v titulu knihy Být, anebo mít? První a základní překážkou na duchovní cestě je neznalost jiného než majetnického vztahu. To je ontologický problém: Člověk si chce duchovní hodnotu opatřit stejně jako knihu z regálu. Chce ji mít. Počíná si obdobně jako věda, která přistupuje k živému tvoru se skalpelem, aby jej rozpitvala a tak jej poznala. Její poznatky mají jistou relevanci, až na to, že poznána byla mrtvola. K duchovnímu mystériu se přistupuje jako k vnějšímu předmětu, opatřují se stohy informací a hledá se syntéza. Tato setrvačná tendence mysli přetrvává většinou i poté, kdy se člověk pokouší meditovat, to jest postavit proti zvykovému myšlení hráz. Člověk zabíjí subjektivní zkušenost objektivizující interpretací. To, co jsem nahlédl, co se mi odkrylo, bylo to a to?

Dostáváme se tedy k tradici, a mluvíme-li o duchovnosti, tedy tradici náboženské, i když nikoli nezbytně náboženské. Tradice je založena na umění předávat - ne hotovou zkušenost, ale ukazatele k ní - a na umění naslouchat, vnímat souvislosti. Společenský a kulturní kontext, ve kterém tradice duchovní směřování posilovala, je ovšem pryč. Jinými slovy ten, kdo se dnes rozhodne k žitému osvojování nějaké tradice, se dostává na mnoha frontách do konfliktu s duchem doby.

Kdyby mohla být vědotechnika jen jakýmsi nástrojem v rukách moudré společnosti, nebyla by překážkou. Ale jakožto nové náboženství, jehož kněží jsou surfující adolescenti, si nás reklamuje fyzicky i mentálně. Přizpůsobujeme se rychlosti, diktátu a požadavku stroje, který jsme vytvořili, přičemž jeden ze základních postulátů vědotechniky zní: stále rychleji a stále nově. Konzumenství je permanentní stav nenasycenosti, jehož bludný kruh spočívá v tom, že se chceme nasytit něčím, co nás nasytit nemůže.

Konzumenství je nutným důsledkem vědotechniky. Nikoli proto, že lze produkovat stále více věcí, ale že rozvoj vědotechniky byl možný jen za cenu ztráty pozornosti vůči božskému základu bytí, lidská duše začala překážet. Člověk se postavil ke světu mocensky, učinil z něj předmět a začal jej násilím tvarovat. Začal nahrazovat niterné tkvění - či alespoň jeho záblesky - vnějším shonem. I přes informační a komunikační boom znamená konzumenství neschopnost komunikace, empatie a poznání. Neschopnost zniternit prožitek nás vrhá od věci k věci, přičemž rychlost těkání je stále vyšší. Věci, krajiny, bytosti, události i bohové jsou stále více chápáni jako předměty smyslového či pojmového dráždění, přičemž z naší neschopnosti nasycení vzniká rostoucí frustrace, ale i agresivita. Vše se od nás odvrací jako cizí, jako to, co neumíme být. To je ten zběsilý hon za rozptýlením, nekonečný řetězec zábavy, která nesmí připustit otázku po smyslu. Agresivita a teror jsou jen marnými gesty touhy po spojení a spočinutí.

Jenže otázka po smyslu, otázka z hloubky zoufalství neuspokojivé lidské existence stále znovu pokládaná, je předpokladem, nutnou dispozicí pro duchovní cestu. Jít po duchovní cestě dnes znamená jít proti proudu doby, který je vtíravější než kdy jindy. Není to ideologie, ale sypký písek nepřetržitých vjemů, které téměř dokonale rozptylují naši pozornost. Takový je globální styl života. To zcela nové je univerzalita útoku pomocí prostředků, které nebyly nikdy k dispozici. Naše emoce jsou bombardovány pětadvacet hodin denně hudbou, módou, reklamou, erotikou, názory a příběhy, sděleními sdělovacích prostředků, nejrafinovaněji podanými archetypy lpění. Opustit jakékoli chráněné území meditace znamená okamžitý nápor na bdělost, která vyžaduje nadčlověčí úsilí třídění či vyzávorkovávání. Jinak řečeno: Duch dnešní doby nám dovolí zajímat se o cokoli, realizovat však pouze to, co dokáže svým jazykem zpracovat. Navíc po nás nechce jen to, abychom mu sloužili, ale abychom v něj věřili, aby se jeho jazyk stal naším jazykem. To se projevuje v profesní oblasti stejně jako v oblasti mezilidských vztahů. Kdo si neosvojí pravidla dnešního ducha doby, je vyřazen obdobně jako jazykový soubor, který nelze překonvertovat. Kdo není "in", není vůbec.

Duchovní proměna, má-li člověku přinést vnitřní svobodu a ať již se děje pod jakoukoli vlajkou, musí být založena v transcendenci představ, pojmů a pocitů, tedy ve zkušenosti mystické, vyvěrající z kontemplace a meditace, očištění atakované mysli. Tomu předchází rozumová a mravní příprava. Není třeba dlouze dokazovat, že postmoderní duch doby podmínky pro takové aktivity nepřináší. A tak přestože západní knihkupectví jsou přeplněná takzvanou i skutečnou duchovní literaturou, přestože vznikají nová a nová meditační centra, je spíše výjimkou než pravidlem, že by někdo ubránil svou duchovní aktivitu před rozšmelcováním drtičem velkolepé a lacinější virtuální show zvané image, tedy nápodobou, nepravou aktivitou. Fikcí.

Překážky na duchovní cestě dané duchem doby nelze podceňovat. Indická puránská historiografie hovoří o naší době jako o době temnoty, kali-juze, charakterizované extrémním materialismem, mocenským bojem a pozorností obrácenou na věci vnější, která má skončit naprostým zhroucením mravních a duchovních hodnot. V této době se má výborně dařit všem pseudoduchovním aktivitám, všem těm spiritismům, které nás koneckonců již obklopují a na kterých se dá dobře vydělat; ale cesta k pravosti má být nesmírně ztížená. Indie sama se marně brání invazi materialismu. Úpadková období předpovídá i Buddha v pálijském kánonu. Z pátého století pochází mahájánová sútra O skáze Dharmy, trefná předpověď dnešních poměrů v duchovních komunitách čelících tlaku sekularizovaného světa. Guru Rimpoče v textu z devátého století, který se zabývá překážkami na duchovní cestě, píše: Jestliže se zrodíte uprostřed odpadlíků s nepravým pohledem, ani tehdy nebudete moci vstoupit do Buddhova učení.

Obhájci postmoderny z řad filozofů i sociologů podávají často pregnantní popis fenoménů dnešního světa, aniž by chtěli, či dokonce mohli podat celostní pohled. Nalézat společného jmenovatele je matematice postmoderní hry zapovězeno. Nosí se naopak obdiv k rozmanitosti a opájení se pluralitou. O relativistickém zmatku a hodnotové nivelizaci svědčí slova Gillese Lipovetského: Perverze i meditace se vzájemně prolínají nebo bez konfliktů a kontrastů existují vedle sebe. Vzhledem k rozšíření různých způsobů života má rozkoš už jen relativní hodnotu, je stejně hodnotná jako komunikování, jako zdraví, jako vnitřní mír nebo meditace. Postmodernismus smetl podvratný náboj modernistických hodnot a nastolil eklektismus kultury? Nestálost zasáhla posvátnost stejně jako práci nebo módu: můžete být nějakou dobu křesťan, pár měsíců buddhista, pár let přívrženec Krišny? Duchovní obroda nevychází z žádné tragické absence smyslu?

Podle uvedené citace smetl postmodernismus především rozum a navíc přestřelil ve svém odmítání tradice. Tato ukázka má již apokalyptický charakter a dokazuje výše zmiňovanou tezi, že vědotechnika je velkým příběhem a zároveň programem, ideologií sui generis. Meditaci a duchovní aktivity vůbec totiž chápe jako aktivity druhově totožné s pojmovým poznáním, není schopna činit rozdíly, vše pod sebe subsumuje. Lipovetsky si není vědom, stejně jako aktéři popisovaného jevu, v jaké pasti jsou.

Připomeňme si některé podmínky, pravidla a kvality, které všechny seriózní duchovní nauky doporučují: Klid, odloučení, čas, bdělost, pozornost, pohroužení, prostředí přírody, nevzrušivost, odtažení se od vnějšího světa? A srovnejme je s typickými postmoderními fenomény: akce, skupinová identifikace, nedostatek času, zábava a rozptylování, roztěkanost, mozaikovitost, lpění, virtuální prostor, vzrušení, být stále in. Mohli bychom pokračovat nárokem na pravost oproti image, srovnat soucitnost a prostotu života s konkurenčním bojem, kultem výkonnosti, pokoru s bezuzdnou touhou vyniknout atd. Duchovní člověk věří v poslední cíl, a tedy i ve smysl života. Věří, že je možné překonat, a nikoli vytěsnit strach ze smrti - vyhýbání se faktu smrtelnosti je pro Západ charakteristické -, věří, že lze překonat nesvobodu danou závislostmi a lpěním. Ví, že je třeba překročit dichotomii subjektu a objektu. Věří tedy v hierarchii hodnot. Není postmoderní.

Naše doba má nepřekonatelnou tendenci znivelizovat všechny jevy a hodnoty do mediálního průměru, produkovat bulvár, zhlížet se v zrcadle populární kultury. Kvality samy již nejsou tak důležité jako reference o nich. Touha po senzačních informacích a drzá zvědavost jsou útokem na poslední úkryty tajemství. Moudrost tajných nauk předávaných po staletí právě jen v rámci tradice, a tedy nutného kontextu si lze opatřit za zlevněný peníz na knižních stáncích u záchodků. Televizní štáby, telefonní kabely a výčepy s coca-colou už vyhnaly z jejich úkrytů poslední jogíny. Největší obavu tedy vyvolává ztráta úcty k posvátnému. Posvátné se stalo tržní hodnotou jako cokoli jiného. To má za následek, že jemná práce na prohlédnutí triku ega končí u duchovních hledačů často jeho hypertrofií.

Pokud je tedy možné dosáhnout duchovního probuzení, musí to být možné na obrovském postmoderním tržišti, uprostřed davu a v dosahu televizních reklam - už není kam utéci. Je ale patrně nanejvýš žádoucí duchu doby rozumět, abychom v něm mohli plavat, abychom se neutopili. Pochopit strategii svádění, abychom si uvědomili, nakolik jsme mu podlehli a mohli se bránit. Řada duchovních hnutí, která pokračují v meditační tradici, dělá tu chybu, že se snaží až příliš době přizpůsobit, nebo se naopak rigorózně drží tradice i tam, kde to není třeba. V obou případech doba a její dobové tance nad nimi vítězí.

Vědotechnická kultura není jen jakési efektivnější a pohodlnější fungování lidského světa. Je to způsob rozumění světu, je to velký příběh, mýtus, z kterého povstal i postmoderní svět. Do svého plochého rozměru, do svého jazyka chce převést a tím usmrtit duchovní tradice i tradice jiných kultur. Vědotechnika je nesena skrytou ideou univerzality. V současné době diktuje rytmus času a podobu zabydlování prostoru celému světu. Jejím hlavním prostředkem je legalizovaná expanze.

Člověk je dnes, více než kdy jindy, znesvobodněn totalitou a komplexností vědotechnické (kybernetické, elektronické) sítě, je fatálně napojen na její vstupy a výstupy, kterým - i při zdánlivé pluralitě - dominuje pozitivistický pojem či audiovizuální matrice. Ty se dnes zodpovídají jen trhu a reklamě. Není posvátného mimo trh. Lidé se dívají na svět očima dítěte, které zplodili. Vědotechnika je majetnická, uniká jí bytí. Ze své podstaty nemůže bytí zahlédnout, protože to je vyhrazeno jen duchovnímu životu pravého subjektu. Tím se bludný kruh uzavírá.

Bytostnou podmínkou na duchovní cestě je odedávna "tragický pocit nedostatku smyslu", touha po nalezení našeho pravého já a klauzura, totiž možnost ztichnout natolik, aby se v mentální tišině vyprázdněné mysli mohlo realizovat probuzení či Bůh. Pokud bude člověk psychicky i fyzicky zachycen do sítě vědotechniky, pokud se stane vězněm jejího neklidu, budou ohroženy i předpoklady možnosti duchovního života. Potom nechť nám pomůže ťnějaký Bůhť.