Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

S básníkem Jiřím Kuběnou (nar. 1936 v Prostějově) jsem nejprve vedl rozhovor ?ivě, ale magnetofonová nahrávka byla nakonec pou?ita pro rozhlas (pořad Býti básníkem byl vysílán na Českém rozhlase II ? stanice Praha 22. října 1998). Z na?eho setkání na Bítově vyplynula potřeba pokračovat dál v osobně vedeném dialogu na téma duchovního ?ivota, a tak jsme přikročili k písemné formě otázek a odpovědí. K rozhovoru mě podnítil i fakt, ?e Jiří Kuběna patří k osobnostem, jejich? básnické dílo i duchovně zalo?ené stanovisko budí údiv a provokuje svou vyhraněností.

V roce 1995 mu vy?el ?estisetstránkový výbor z díla Krev ve víno a 28. října leto?ního roku obdr?el na Pra?ském hradě ocenění za vynikající výsledky v umělecké tvorbě.

***

Red.: Byly doby, kdy ono schillerovské ?das Leben ist ernst? (??ivot je vá?ný?) platilo jako axiom. Jenom ten ?ivot, který byl pro?íván s určitou záva?ností, do hloubky, měl hodnotu. Dnes, v éře lehková?nosti, se zdá, ?e ?ivot vá?nost ztrácí. Není v této situaci duchovní ?ivot a jeho praktikování výstředností, luxusem, anebo dokonce bláznovstvím?

J. K.: I kdy? nejspí? není nutno dělat si příli?né iluse o v podstatě pragmatickém ?ivotním způsobu na?ich předků za posledních řekněme dvěstě let, je přece jen zřejmé, ?e po rozpadu je?tě posledního jak?tak? soudr?ného barokního, u nás mariánsko-tereziánského universa, vystřídaného na?í variantou francouzské revoluce, střízlivým josefinismem, onen novodobý počtářský pragmatismus, následovaný posléze materialistickým nihilismem, začal se čtvercem času rapidně převládat nad prostou a tak říkajíc uhlířskou vírou, dochovanou nicméně jako samozřejmost třeba je?tě u Čepových hrdinů na moravském venkově někdy v dobách kolem první světové války ? o dne?ním děsivém zrychlení tohoto procesu po totalitě nejdřív hnědé, pak rudé a posléze po definitivním vítězném nastolení na?eho Konzumistánu (ani? kdy úplně vyhnil ná? Absurdistán) ani nemluvě.

Ale ?ízeň člověka po ?ivotní vá?nosti, která je?tě Schillerovi byla synonymem plně ?itého ?ivota duchovního, je něčím, co prostupuje, tak jako vědomí člověkovy smrtelnosti, dějinami napříč: ?ivot, má-li být ?it smysluplně a zodpovědně, musí mít nějaký je?tě jiný smysl, ne? jen v tom, aby byl ?it ? ?u?íván? ?, popřípadě dál udr?ován při ?ivotě (kdyby byl smysl ?ivota jen v tom, abychom ho předávali dál na?im dětem, mohli bychom se rovnou rodit, jak říká Ladislav Klíma, jako králíci), a tím u? je řečeno, ?e musí mít svou podstatnou dimensi vertikální, duchovní. Já mohu mluvit jen sám za sebe: nicméně si dovoluji poznamenat, ?e nejsem rozhodně jediný věřící člověk na této planetě, ani tady u nás v republice (kde se jen podle strohých statistik k víře v Boha stále je?tě hlásí dobrá polovina obyvatel!) ? přičem? pod pojmem věřící člověk rozumím člověka věřícího tak či onak ve smysl lidského ?ivota, sahajícího svým ?proč? a ?nač? daleko před zrození a za smrt člověkovu. Spí? nevím, jak vůbec mohou smysluplně a navá?no ?ít ? nato? pak umírat ? ti, pro ně? ?ivot nemá u? svou dal?í, bo?skou, tj. přesahovou dimensi: ale vím, ?e já bych tak ?ít ani vteřinu nemohl, nesměl a ? nechtěl. A proto?e pro mne je vá?nost ?ivota a sám jeho střed a osa soutoto?ný s největ?í událostí dějin, Kristovou Obětí na Golgatě a jeho slavným Zmrtvýchvstáním, musím vzít, a samozřejmě beru v počet, ?e současnému, odbo??těnému světu jsem (spolu s jinými dal?ími podobnými), já i mé dílo, mo?ná jen nějakým luxusním balastem či výstředností, a ?e třeba ? jak říká svatý Pavel ? v očích leckoho ?i bláznem pro Krista učiněn smím být rád?.

Ale do pravidel hry nutno započíst je?tě jinou předem akceptovanou perspektivu. Jako římský katolík, a tedy vyznavač Krista, musím počítat s tím, ?e křes?anství je nábo?enstvím paradoxu, vyjádřeným u? samým znamením Kří?e (Zemři, a ?iv bude?!), kde vodorovná, resignující linie země, jí? odpovídá znamení příčného břevna, je nepřetr?itě popírána k nebi mířící strmou výzvou břevna svislého: věděl-li to Kristus, pak i křes?an ví, ?e jeho království, ačkoliv obhajitelné a vybojovatelné jen tady na světě ? a proti duchu světa ?, není a nesmí být ? vzdor v?em aggiornamentům ? z tohoto světa. Nepřijetí ?ivota Věčného ?ivotem tímto, prohlá?ení jeho poslů a vyznavačů za blázny, a naopak posádky oné lodi bláznů, onoho theatra mundi, které si říká svět, za jedinou moudrost, je něco, s čím musí ka?dý vyznavač Krista a evangelia počítat předem.

Mne tedy, ač jsem přijal jméno Kuběna, tedy děvka, které mne stejně pojí s posláním oné druhdy lehké ?en?tiny jako? i té odev?dy nejčist?í Děvky (Matky i Panny) Páně, jak je známe z evangelií (ve smyslu krajní vydanosti tělesné i duchovní bo?skému Slovu činěnému Tělem), nijak nepřekvapuje, ale naopak varovně utvrzuje ona ?nesnesitelná lehkost bytí?, která se dostavuje v?ude tam, kde ani ne tak člověkova vá?eň u? nelidského sebevydání, jako spí? jeho posedlost opová?livým sebezapomínáním, proměňujícím jej v tvora vrhajícího se lhostejně a s lehkostí plevy do entropické snadnosti nebytí, není dřív či později vyvá?ena plnou účastí na jedině spásném Díle Bolesti: tam u paty Kří?e. Ale stejně nemyslím, ?e by se dřív nebo později rozhodujícímu setkání s Ukři?ovaným, s jedinou Pravdou ?ivota, kdokoliv tady na světě vyhnul.

V tomto smyslu ne snad celý tento svět, ale určitě ka?dý z nás má a? do posledního svého okam?iku, ba je?tě v branách smrti naději: rozhodnout se tragicky pro věčné sebezavr?ení, anebo ? mo?ná ne tak bláznivě ? pro ?ivot Věčný. Va?e analysa soudobé situace, jakkoliv na pohled pravdivá, je tedy pro mne pohledem jen zvenčí. A co kdy? právě nepřítomnost Boha, co kdy? právě Mrtvý Bůh ? Lazar u? čtvrtý den ve svém hrobě zapáchající ? je ka?dému z nás ta právě teď nejpotřebněj?í výzva? Jestli?e Bůh není: nemáme ho tím spí? ka?dý z nás sám v sobě z té nejpalčivěj?í i nejčist?í, té vskutku svatodu?ní touhy počít a ? zrodit?! Nejsem pesimista: kdy? je nouze nejvy??í, pomoc Bo?í nejbli??í. Milosrdenství Bo?í je bez konce a je tady pro ka?dého i na konci druhého, i na počátku třetího tisíciletí, počítáno od prvního příchodu Kristova. A u? vůbec nejsem chiliast: spí? cítím v kostech v?echnu tu nádhernou dřinu ?ivé Naděje, která nás je?tě čeká na roli Lásky: onu jedinou Poesii stále budoucí. ?Na v?ech místech současně pracuje Slovo, Láska a Smrt,? praví o tom Otokar Březina.

Red.: Při na?em posledním setkání jste pronesl větu, za kterou byste byl v ka?dé intelektuální společnosti, holdující dnes pluralitě, patrně ukamenován: ?Ka?dé nábo?enství je buď fundamentalistické, anebo není vůbec ?ádné, a to je třeba si uvědomit se v?emi důsledky.? Jako nábo?enský, věřící člověk jste tedy fundamentalista ? v jakém smyslu?

J. K.: Tomu je potřeba rozumět. Nedorozumět se, nechtít se dorozumět ? je tak snadné: stačí nasadit někomu psí hlavu. Je tedy nejdřív třeba vymezit pojmy. Proto?e se dnes fundamentalismem rozumí jakési musulmansky nemyslivé, nenávistné metání pum ? bude asi jen sotva toto mé prohlá?ení znamenat, ?e jsem programní terorista, který bezohledně vede s klapkami na očích svou zákopovou ?svatou válku?.

Tím ?fundamentalismem? nemyslím ne? ? pro ka?dé nábo?enství naprosto legitimní ? obrácení se k základům, ke kořenům, k pramenům: ad fontes. A ?ivot podle toho: ?ivot ?itý z těchto tradic, ověřených za?iva i hlavně ve smrti bezpočtem předků, ?ivot ?itý z tak řečené Tradice, ze v?ech těch ?ivných kořenů, při stálém napájení se ze ?ivé vody Zjevení. Církev jako mystické tělo Kristovo, jako ?ivé společenství věřících, mrtvých, ?ivých a nenarozených, Církev v?dy znovu trojjedině bojující, trpící a vítězná ? ani nemů?e jinak, ne? budovat, zakládat své bytí na Skále Zákona ? skále ov?em ustavičně omývané rosou milosti: Nepři?el jsem Zákon zru?it, ale naplnit.

Tím základem ? základem mé víry jako ka?dého jiného skutečně věřícího křes?ana, katolíka ? je tedy Je?í? Kristus: a to ne jako prorok či nejlep?í z lidí, ale pravý Bůh a pravý člověk, počatý z Ducha svatého a zrozený z Panny, který pro nás a pro na?e hříchy Ukři?ován, Umřel, třetího dne Vstal Z Mrtvých a Očekává nás u Otce k Soudu soukromému i tomu tady na zemi u? poslednímu (Březina jako ka?dý mystik věděl, ?e tím poslední Soudem je a mů?e být jen na?e Teď!, na?e absolutní Přítomnost).

Moje víra je tedy a musí být stejně dětinná jako vá?ná: nebudete-li jako jedno z těchto mých nejmen?ích, nevejdete do království nebeského. V okam?iku, kdy bych začal pochybovat o tom, ?e Kristus ?ivý je Tělem a Krví přítomen ve svátostné způsobě Chleba a Vína, a ?e i já, nehodný, ba právě já nehodný, ale oči?těný pravou lítostí, jej pro získání a zachování ?ivota věčného musím zcela nesymbolicky, ale v celé jeho bo?ské podstatě como?ná často přijímat ? v tom okam?iku jsem ztracen a zbaven v?í vá?nosti, Pravda se pro mne stává jen symbolem etc., a mé nábo?enství, zbaveno svého základu ? své přímé zku?enosti ? bezvýhradného po?ívání Boha ? ztrácí svůj Základ, svůj fundament, s velkým rachotem se řítí oba pilíře ka?dé pravé víry: jediné, svaté, apo?tolské a obecné ? Zjevení a Tradice ?, a já sám, zbaven ka?dé vá?nosti, u? nechodím po tomto světě se svým Bohem, u? ne?iju skutečně a naplno ? ale jen ?jakoby?, a stávám se onou plevou větrem zmítanou, která do pece hozena bývá.

Pak nebuďte ?fundamentalistou? ? věříte-li opravdově: zkuste stát si pevně ve své víře a nepřidr?et se základů, zkuste pro lásku Bo?í ? milovat Boha v člověku a člověka v Bohu ? milovat a nemít při tom du?i dítěte!

Nábo?enství intelektuálů, tonoucí v py?ných sofismatech, měnící ?ivý dou?ek vody ?ivota věčného na pouhý vyvlahlý a malomocný symbol, stejně jako laodicejské osvícené nábo?enství přátel tohoto světa mne naprosto nezajímají. S tím se navá?no nedá ani ?ít, nato? umírat! Není-li na?e nábo?enství, a sám jeho jediný fundament ? Zjevený Bůh, na?í skutečností nejskutečněj?í, bezpodmínečnou a opravdovou: nač je?tě vůbec mluvit o nábo?enství ? o Bohu ? kdy? chybí to základní?!

Red.: Berete je?tě dnes, ve věku v?elijakých postmoderních hrátek s posvátnem a nejvy??ími duchovními symboly, církevní dogmata vá?ně: konkrétně např. dogma o neposkvrněném početí Panny Marie?

J. K.: Já myslím, ?e to plně vyplývá z toho, co jsem řekl vý? (ale u? jinde a víckrát): dogma je tou nejnádherněj?í stavbou, je krystalem a přímo matematicko-logicky krásnou chrámovou architekturou oné bo?ské, nezemské Moudrosti, která nám byla darována, a nad ní?, kromě jiného, poci?uji úchvat přímo estetický. Jaká Milost, Pravda ? ale jaká i Krása v tom v?em: v bo?ském díle v čase nazrávajícího, Církví jen v pravý čas ? od století ke století ? sklízeného, stále vý? ve větvích Stromu ?ivota Věčného uhadovaného Ovoce Zjevení?!

Upustím pro tu chvíli od rozumového dokazování nutnosti dogmatu, jeho? existence je pro svět víry stejně nezbytná, jako je pro svět matematiky existence axiomů: toho, co je naprosto evidentní (kdo? mů?e? rozuměti, rozuměj!), ale co nelze (jinak ne? kruhem) nijak dokázat: co se nedokazuje.

Budu raději co nejvíc osobní. Bez plně ?ité účasti na Dogmatu, bez po?ívání i rozjímání jeho plodů, dokonce i těch pří?tích (sám v sobě u? dávno jsem předjal jako absolutní ?ivotně nutnou Pravdu i ono pří?tí, a zřejmě u? poslední Dogma, o něm? se teď začíná mluvit ? Dogma prohla?ující Pannu Marii za Prostřednici V?ech Milostí!), ztratil by vá?nost (vymknut kontrole Objektivní a Jedinou Nejvy??í Milostí, Pravdou, Krásou: tj. Samým Bohem Otcem, Synem a Duchem Svatým!) ka?dý můj ver?. A nebýt mé práce s Dogmatem, mého ?ivota v Dogmatu, ztatilo by mé dílo to hlavní a nejcenněj?í, co má a co svět kolem tak irituje: toti? Radost, radost tak často v?emu navzdory, opravdovou radost mo?nou jen v Kristu, jen v plnosti Zjevení Této Druhé Bo?ské Osoby, přicházející k nám stát se Tělem, ale nacházenou a korigovanou pak dále i v oné sladké Harmonii, spojující v sobě Opojení s Moudrostí, bouřlivě roz?ízněnou intuici s laskavě nelítostnou přísností, jak ji kdykoliv mů?eme najít jenom v milosrdně nastavovaném zrcadle Tradice.

Pokud jde o Dogmatem proklamovanou, opravdu nezbytnou skutečnost Neposkvrněného Početí Panny Marie, je to tajemství, které zejména nás básníky snad nejú?eji spíná se samým zdrojem Poesie vůbec: bezpodmínečnou, bo?skou čistotou, je? musí předejít ka?dé bo?ské plození ? boholidského, u? ne pouze lidského, ale i ne jen bo?ského ? Slova: Slova učiněného Tělem. Tuto absolutní čistotu, skrze ni? se musíme (co dotyku bo?ské skutečnosti) vydat jakékoliv básni ? s bezpodmínečnou neposkvrněností Panny, s onou vpravdě mateřskou ? láskou Matky, s absolutní vydaností, vyprahlou vyprázdněností Děvky ? mů?eme tady na zemi pro?ít samozřejmě jen zástupně, substituovaně, ale přece mů?eme tu?it, ?e jen ona je to, bez čeho ani na nebi ani na zemi nic trvalého nevzniká.

Ale to vlastně mluvím o a? následném dogmatu ? Neposkvrněném Početí Z Panny Marie, Bo?ského Syna i Syna člověka z Druhé Evy, tedy o Tajemství jejího Zvěstování, jak ho v katolickém křes?anstvu oslavujeme denně v Credu, ve Zdrávas Maria i zvlá?tě pak v modlitbě Anděl Páně. Panna Maria v?ak musela být nejprve sama ? ze skutečných rodičů Zachariá?e a Anny ? pro nás v?ak nav?dy nepochopitelně (tam pod Zlatou branou ? jak praví apokryf) ? počata bez jakékoliv poskvrny hříchu prvotního: přivedena na svět a uchována tak posléze pro zrození Boha jako Přečistá Nádoba, kdy? k tomu byla z Milosti Bo?í dávno předtím předvyvolena a vykoupena palčivou touhou i duchovní prací bezpočtu zbo?ných pokolení na plo?e celých tisíciletí. To je velké tajemství: ale jen tak, z bytosti je?tě lidské, jakkoliv u? znovu rajské, ač nikoliv z bohyně, jen bez jakéhokoliv poru?ení, mohl přijít na svět pravý Bůh.

O ničem podobném nemů?eme pro sebe ? my lidé, my básníci ? ani snít ? ale přece je to naprostá nutnost a nemohlo to být jinak, nemohlo se to stát méně slavně: jen z tohoto absolutně neposkvrněného zdroje mohl k nám přijít na svět a jen tímto naprosto neposkvrněným zdrojem mů?em se k němu jako k jediné Milosti u? od dob Káně utíkat a přibli?ovat: Je?í? Kristus, Pravý Bůh a Pravý Člověk, Slovo Učiněné pro nás pro v?echny Tělem.

Není-li tomu tak, pak ka?dá Naděje na tomto světě v konečný smysl na?eho ?ivota, naděje na ?ivot Věčný, ale s ní i ka?dá Poesie, ?ivotní smysl vůbec, absolutně a bez útěchy zaniká: jsme zbaveni jednou prov?dy kontaktu s bo?stvím, a ocitáme se Vně ? jako ti ?vra?edlníci, smilníci, modláři, černokně?níci a psi, ti v?ichni, kdo? milují a činí Le??, jak je známe z konce Janovy Apokalypsy ? ti v?ichni tonoucí v moři bezbřehého, nekonečného relativismu, v pluralistickém ?ílenství v?ech mo?ností ? zato bez jedné jediné nutnosti, jediné skutečnosti, jedné jediné Pravdy ? Pravdy nutně jen jediné: prověřené krví mučedníků, Hromem a Bleskem Sinaie, samým Hlasem Nebe, ale i hlasem oné pravdy nejjemněj?ím a sotva sly?itelným jako ono ? vpravdě svatodu?ní ? Vanutí Vánku Tichého, které je na dně v?ech věcí: Toho Co Nepomíjí. Nebo? právě taková, právě tak srozumitelná a naléhavá, je řeč ? a nejvy??í potřebnost ? Dogmatu.

Red.: Jste vyznavačem mu?ské, jino?ské krásy a ve své tvorbě i v ?ivotě se tím netajíte. V kinech teď bě?í film Oscar Wilde o osudovém vztahu zralého spisovatele k jednomu mladíkovi, Alfredu Douglasovi, lordu z Queensberry, řečenému ?Bosie?. Je to vztah erotický, estetický a iniciační, jím? v?ak Wildeova ?ena trpí a kvůli němu? ho společnost zavrhuje. Jak jste se Vy, křes?ansky zalo?ený člověk, katolík, vyrovnal s Erótem zaměřeným mimo společenskou a sexuální normu?

J. K.: Abych se přidr?el svého Kří?e, nábo?enství paradoxu: ze v?eho nejvíc děkuji Bohu právě za tento bo?ský, skvělý dar. Také můj Erós, zrovna tak jako království Kristovo, ač je mu ?ít a bojovat o ?ivot právě na tomto světě, není z tohoto světa. A ? kdo čte?, rozuměj ? právě bible, Zákon Starý i Nový, evangelia i epi?toly, je přímo nabita poselstvím oné bo?ské lásky, která není z tohoto světa: a není to jen netělesná, Eróta zbavená charitas či na jiný břeh do Těla Oslaveného jej odsouvající agapé.

Čtěme nepředpojatě onen bo?ský příběh královské lásky pastýře a bojovníka Davida a jeho prince Jonathana (onoho Davida, jemu? milost Jonátova byla nad lásku ?en!), čtěme a rozjímejme sbor (své ?eny opustiv?ích) dvanácti apo?tolů Kristových, podle nejstar?í tradice u? od počátku rozdělených v?dy do dvojic, spočívajících v?dy po dvou na jednom lehátku u poslední večeře (jaké symposión!), a sly?me s Miláčkem Páně, svatým Janem, zejména onen úzkostný tlukot srdce jeho Mistra, onoho srdce zroseného Krví, na něm? samojediný směl spočívat ? tam, na prsou Mistrových ? v předvečer stra?né smrti, v důvěrnosti těla: v Hodině Pravdy. Ale čtěme i dojemné, navýsost osobní, přátelské lásky se ně?ně dovolávající listy sv. Pavla, list k milovanému Timotheovi, čtěme jeho Velepíseň lásky, rozeznívající u? nejen měď zvučící a kov znějící, a pak snad nalezneme lep?í klíč k onomu stra?nému, dne?nímu světu jako na míru ?itému (tam v I. listě Římanům, kapitola I., ver? 27. zachovanému) odsouzení a zavr?ení v?í nepřirozenosti a zvrácenosti, pramenící jen a jen z holého sexu, a nepřítomnosti Eróta ? odsouzení oněch mu?ů, kteří ?opustiv?e přirozené u?ívání ?en? začli provozovat ? pro tu chvíli pro ně lechtivěj?í ? holosex mezimu?ský.

Jestli?e tedy s dobrým svědomím mů?eme s Moj?í?em i Pavlem zvednout kámen namířený proti pouhému sexu bez Eróta, nato? sexu mířícímu do opravdové zvrhlosti těch, kterým je přirozené ?u?ívání ?en?, smíme s druhé strany opravdu s dobrým svědomím říci, ?e by se zde, v knize knih, prazdroji bo?ského Zjevení, nezjevoval a nebyl nám stavěn před oči skutečný Erós, Erós mezimu?ský, jakkoliv to je Erós, který cudně zahaluje stupeň a míru své nesporné tělesnosti?! Hle, Erós, skutečný mu?sko-mu?ský a přitom biblický Erós, jeho? naplnění tady na zemi se mů?eme jen dohadovat (kdo mů?e? rozuměti, rozuměj!) ? ale který nemů?eme popřít: zůstává po v?echny časy Mysteriem, Tajemstvím.

Nemusíme přitom ani zaslechnout ozvěnu Augustinova ?Miluj, a čiň co chce?!?, abychom byli doma: jsme v Řecku, u Eróta symposií, Eróta Platónova, oné Afrodity Nebeské čili Úranského Eróta, který je v této skutečné kultuře výhradně ? jako bo?ské mysterium a zasvěcení ? zále?itostí mu?ů a jinochů: zatímco vztah mu?ů a ?en je zde naproti tomu vyhrazen sféře státní, sféře občanské ? pozemské Afrodíté Porné (obyčejné) ? jako mocnosti směřující k zachování rodu.

Nepřipomíná nám toto striktní rozdělení ? v pragmatickém křes?anství samozřejmě rozhodující ? obecné ? pole ovládnuv?í Církev Petrovu, která přirozeně musí ? jako druhdy athénská obec Sókrata ? kdy? ne do sublimované netělesnosti ? posílat k jeho soukromé čí?i bolehlavu ka?dého svůdce mláde?e, svůdce jinochů: zatímco o nekompetentnosti samého Petra v posuzování místa Mistrova Miláčka v Církvi čteme stra?livá slova na konci Janova evangelia (Jan 21,15?22), kdy? Kristus (a to právě v okam?iku samého předání apo?tolského primátu) Petrovi zvěstuje způsob jeho smrti, a ten se pohor?í nad nadále výhradním, svým Mistrem a Pánem nijak dál nelimitovaným, postavením Jino?ského Apo?tola (vtěleného Eróta) a? do konce časů: ?Chci-li, aby tento zůstal, dokud nepřijdu ? co Ti po tom??

Jinými slovy: nad mysteriem vládne sám a přímo Kristus, jsou věci, nad kterými ? ze své podstaty a přirozenosti ? Petr opravdu není a nesmí být kompetentní ? jakkoliv se přitom nemů?e, je-li u? nucen v rámci svého apo?tolského úřadu, Církve v?eobecné a institucionální, rozhodnout o věcech ze své podstaty nev?eobecných a neinstitucionalisovatelných, zachovat jinak, ne? to učinila Církev i ve svém nejnověj?ím kodexu (viz pasus o tzv. ?homosexualitě?, kdy ta sama, jsouc Bohem dána a vrozena, není hří?ná ? ale její naplnění ano!; av?ak pozor: my sami nesmíme od samého počátku začít hrát s fale?ně poznačenými kartami ? pokud jde o mne, nemluvím za ?ádnou ?homosexualitu? ? sex sám mne nezajímá ? mluvím za Erós, Erós sice nebeský, úranský: ale Erós, který právě?e tady na Zemi z vůle Bo?í nemusí být, a zhusta ani nesmí být ? jak věděli Řekové ? ov?em pouze za výjimečných a tvrdých podmínek ? jen tak bez dal?ího netělesný). Nicméně: Jan se ? kromě svého tajemství, své přímé kompetence, kromě své Povinnosti ? nemá ve v?em ostatním, ve v?em sourodě obecném, ani nejmen?í důvod nepodřídit autoritě Petrově ? ani o to neusiluje: jeho skutečné království, jeho skutečné Poslání v?ak přitom a? do skonání světa není a nesmí být ? na rozdíl od pragmatické, na v?echny strany se kymácející lodičky Petrovy (fluctuat, necmergitur!) ? z tohoto světa.

To je tak asi v?e, co Vám míním říci na okraj své erotické atypičnosti. Víte, nebaví mne ani trochu skutečnost, ?e zájem o můj ? přes v?echnu dne?ní liberálnost tohoto světa ? jak patrno stále je?tě výjimečný Erós, i kdy? u mnohých je to spí? jen zájem o ten sex ? přesahuje tak nepříjemně zájem o mé dílo.

A přitom ? je to jasné ? odpověď na to, jak já ? katolík ? mohu chodit ke Stolu Páně, přijímat ?ivého Krista, plně podřízen Církvi Petrově, a přitom dosvědčit dle potřeby (jakkoliv a třebas ne v?dycky beze zbytku oslavenou!) tělesnost, vtělenost svého Eróta u? teď a tady ? na Zemi! ? odpověď na to najdete ? se v?emi peripetiemi a boji ? dramaticky i smířeně ? ale nikdy smutně, nikdy resignovaně: v mém Díle. Mo?ná proto tak mnohé drá?dí. Ale já při?el, jak říkáte správně, jako blázen pro Krista, právě pro onoho Nebeského Eróta, pro toho, kdo sám byl největ?í Skandál Dějin ? jako jeho Učedník: také já v tak mnohém jako Ztělesněné skandalon.

Případ Oscara Wildea ? samozřejmě ?e tisíckrát vět?í ne? ten můj, ve své době určitě s ničím nesrovnatelný skandál, skandál století ? důvěrně znám do v?ech podrobností, četl jsem i soudní protokoly: a nemám proč ho komentovat. Wilde měl smůlu, ?e se narodil o sto let dřív, ne? třeba já, Ginsberg atd. ? navíc stra?ně rád ? tento Král Paradoxu ? provokoval: a to se neodpou?tí, zvlá?? ne ve viktoriánsky prudérní ? jen na chovné hřebce boho-i-vlastimilovně zaměřené ? Anglii, a u? vůbec ne vedle té krásné plavovlasé bestie, kterou byl mladý Lord Alfred Douglas, syn Markýze z Queensberry, řečený Bosie, nato?pak proti přesile tzv. veřejného mínění na čele s oním Netvorem Aristokratické Středocestnosti, chrlícím kolem sebe oheň a síru, jím? byl Bosieho Otec, starý Markýz of Queensberry, ten ?árlivý Zefyros, který chtěl svůj skalp, hlavu Oscara Wildea ? a také ji dostal. Ale máte pravdu ? také ve Wildeovi (narozdíl třeba od nestydatě pravdomluvného kompaňona jeho arabských dobrodru?ství s hochy v pou?ti, protestanta André Gida) ? v tomto katolíku tělem a du?í, podobně jako ve mně, vládla vá?nivá ?ízeň po kráse a jejím naplnění v těle i tady ? a právě tady ? v na?em slzavém údolí, a současně na této zemi neukojitelná potřeba bezelstnosti a čistoty: Wilde byl toti? rovným dílem onen na?ím starým známým platenovským ?ípem Apollónovým, ?ípem Krásy, přímo do srdce zasa?ený řecký eféb, stejně tak jako v srdci svém nevinná a čiročirá anima naturaliter christiana.

Kdykoliv na jaře uvidím první napitý, py?ný hrozen bělostného ?eříku, jeho lilas blanc, vzpomenu na něj a jeho Doriana Graye. Čím bychom byli, kde bychom byli s celým novověkem bez tohoto Obrazu něčeho, někoho, kdo osudně této zemi chybí, bez na?eho vlastního ? stále víc pustnoucího, ohavněj?ího Obrazu ? Obrazu nás samých zůstavených bez Eróta, bez Nebeského Eróta tady na zemi zbaběle nepřiznaného, kde bychom byli bez mo?ná samého Krista Incognito u na?ich dveří zapřeného ? ve Wildeově době ne víc, ne míň, jen jinak ne? dnes na nás naléhajícího: tohoto ? ó jak výstra?ného, jak varovného ? Obrazu!

Red.: Při četbě Va?í poezie mne napadlo, ?e do českého klimatu, hovějícího spí?e talentům prostředním, svým zalo?ením vlastně nepatříte. Jako byste byl potomkem nějakého homérského pěvce, který se zapomněl kdesi v zaalpské kotlině, na hradě Bítově. Ale navzdory této Va?í nepatřičnosti jste byl dekorován na Hradě pra?ském, a tak se z Vás stává něco jako národní umělec. Jaký význam tomu přikládáte?

J. K.: Talent prostřední ? talent nadprostřední: tohle posoudí a? čas. Já sám si a? tak výjimečným pěvcem nepřipadám, jistě ? navazuji ze v?eho nejvíc nejspí? na onu ideoplastickou, anticko-renesanční, k jihu římskému a řeckému obrácenou linii, ve spí?e střízlivém obraze na?eho básnického rodokmenu spí? osamocenou a ojedinělou ? a s tím je v?dycky kří? (ne nadarmo vstupní svazek mého básnického díla, který teď vyjde, ponese název Ji?ní Kří?) ? tedy linii a tradici podle ?aldy teprv se zpo?děním několika staletí u nás otvíranou: ale chcete-li, mí dva obrovití předchůdci v této linii jsou zato jména, která u? stojí za to ? a s posledním jsem navíc spjat jeho bytostným moravanstvím ?: Vrchlický, Nezval. Necítím se tedy zas a? tak sám.

Od těch dvou gigantů, jistě neméně ?homérských?: spí? anakreonských, sapfických, horatiovských ? se v?ak výrazně li?ím svou posedlostí křes?ansko-universalistickým katolickým Dogmatem, to je novum, a to je v na?ich často nevlídných, husitsko-bořitelských, anebo je?tě častěji posměváčkovských, nevěřících Čechách můj odedávný kří?: kří? Radosti z ?ivota Věčného, radosti osvědčované u? teď a tady: Kří? Jihu tady u nás na severu.

Ale pokud jde o tu medaili ? tolik se toho zase nestalo. Těch několik dekagramů prý snad ryzího zlata ani mentem nevyvá?í skutečné národní umělectví Nezvalovo, v?enárodní frenetickou oblíbenost Vrchlického: nemyslím, ?e by mé umění bylo ve v?em v?udy esoterické, je dost toho, co ?míří do čítanek? ? ale já přesto v této zemi ? také svým erotickým kří?em od těch obou mých obrů ? předchůdců strmě odli?ným ? nikdy nebudu v na?ich vlastech národním idolem, a nikdy nebudu ani tím ginsbergovským ?Králem Majálesu? ? nejsem svým zalo?ením ani trochu revolucionář, buřič, básník protestu, a tedy ani pří?tí mo?ný miláček toho, kdo udává nejhlasitěj?í tón: (také u nás jako v?ude jinde) v?dy nonkonformní mláde?e.

Máte pravdu, ?e i ta má medaile je dal?í můj paradox ? a ?e jsem si pro ni ? i sem, na prkna cti a slávy, odjak?iva rudozlatě rozkomíhaná: na ono podium v?dy poněkud katovské ? musel vystoupit tak trochu po zadním schodi?ti. Nejprve jsem si musel polo?it otázku, zda ten, kdo mi ji uděluje, má právo mi ji dát, a s ní hned současně, zda já ji mám právo přijmout. Pokud jde o mne, myslím, ?e jsem pro tento národ v poesii opravdu cosi za celý ?ivot vykonal: a něco u? se o tom ví, teď u? nejen mezi čtenáři a básníky, i mezi kritiky ? i kdy? posoudit to bude mo?no v plné ?íři a? za pár let ? zatím je venku sotva ?estina ? ale toto risiko, risiko mo?ného přecenění svého díla jako celku u? musím nechat na sobě; jistě v?ak nejsem podvodník, který by přijímal ?ek vystavený bianco ? v tomto směru mám čisté svědomí. Rozhodující v?ak pro mne bylo a je, ?e tu medaili mi ? za národ ? neudělil nikdo jiný a nikdo men?í, ne? první mu? tohoto státu, Václav Havel.

Proto?e pak právě on je ? zvlá?tní hrou Bo?í prozřetelnosti ? od jino?ských let můj přítel a rozhodný zastánce mého díla, který stál tak říkajíc na v?ech mých ?ivotních rozcestích, nemohl jsem ho v nejmen?ím podezírat z nějakého bezhlavého zdeúředního dekorování ? naopak, tu poctu, která je v případě presidenta ? u exponenta moci ? rozhodně velmi výjimečným výrazem jeho hlubokého porozumění pro dost specifickou kulturní hodnotu, a dle mne i výrazem jeho smyslu pro spravedlnost a projevem určité osobní statečnosti (tj. odvahy přihlásit se před celým národem ke mně a k mému dosud dost kontroversnímu, a v na?em kontextu, jak říkáte, stále ne plně ?patřičnému? dílu i za cenu mo?ného obvinění ze stranickosti), právě tuto tak výjimečnou poctu jsem za daných okolností, z rukou Václava Havla jako představitele na?eho národa nemohl nepřijmout ? a tedy jsem ji přijal.

Má to ale je?tě jeden rozměr: v minulém čísle revue PROSTOR jsem se vyznal, ?e se necítím být outsiderem ? a ejhle ? opravdu jím teď u? asi nejsem, a to programně, proto?e mi ze v?eho nejvíc zále?í na tom sejít se co nejdůvěrněji ? a co nejv?estranněji resonovat ? se svým národem a co nejvíc obohatit jeho kulturu: mám tedy spí?e ambice klasika ? a ejhle ? opravdu u? teď asi outsiderem nejsem, leda outsiderem ometálovaným: co? by mohl být dal?í paradox Kuběny básníka ? proklatý básník v nachu a ?arlatu, korunovaný zlatým vavřínovým věncem kdy? ne Danta či Vergila, tedy aspoň na?eho Jaroslava Vrchlického. Ale pro tuhle záhadu ponechme otevřený dějinám i poesii dal?í prostor.

Red.: Znám Vá? názor, podle kterého moderna a postmoderna představují ve vývoji umění slepou uličku, proto?e víc boří ne? tvoří. Po shlédnutí posledního uměleckého dokumentu o Va?í osobě a tvorbě, Labu? a kočička, jsem ale získal dojem, ?e jste v něm poslou?il autorům jako vítaný objekt k vytvoření jakési postmoderní kolá?ovité fra?ky. Jako byste se i Vy stal tak trochu obětí ducha doby?

J. K.: Chodě kolem močidla, nádchy neujde? ? říká národní přísloví. A je?tě líp můj a mého díla zemřelý přítel, filosof Josef ?afařík: kdy? mu předhazovali, proč on, neúprosný kritik vědeckotechnické éry a na?í strojové civilisace, pou?ívá tramvaj, odvětil: ?Jezdím tramvají, poněvad? jsem se v ní narodil.? Obdobně mé dílo ? jako co do doby vzniku dávno uzrálý plod, vycházející na světlo Bo?í teprv po celých desetiletích, ale i tak je?tě co kdovíjaký experiment ne v?emi lehko přijímané ? proto?e se ?rodí?, objevuje na světě a? teď, ve sféře postmoderny, je prostě přijímáno a publiku představováno namnoze v duchu postmoderny a postmodernistickýma rukama.

S tím asi nenaděláme nic. Ostatně pokud jde o můj portrét z dílny re?iséra Vladimíra Morávka, přes odmítání mých nepřátel a přes některé výhrady mých přátel přijímaný z valné vět?iny spí? kupodivu positivně, i kdy? já sám bych zásadně leccos nepřijal (příli?ný důraz na mou neobvyklou eroticko-sexuální orientaci, naopak málo prostoru pro poesii, ?patně sly?itelnou a v?elijak pozutínanou mou vlastní recitaci, i nejvíc vytýkanou mou pseudodekadentní quasipodobu básníka-estéta: jakéhosi Stefana Georga v nachu a ve zlatě, obklopeného v umělém světě únikově krásnými mladíky), přesto nemohu svému portrétistovi, který se ujal tak nevděčného díla, jako je představit mou poesii na plo?e pouhých 30 minut, a který nota bene je opravdový a zodpovědný umělec ? rvát z ruky pomyslný ?tětec a nutit ho u? ne do portrétu, ale do jím pouze poslu?ně vyvedeného mého ? u? vlastně ? autoportrétu.

Re?isér Morávek je umělec, a já jako umělec jsem poslední, kdo bych mu mohl a směl mluvit do díla: které nota bene mělo a má ? zaslou?ený ? ohlas (i kdy? já sám bych si neliboval v těch rudých ?láfrocích, neřestných andílcích muckajících se příle?itostně na forbíně, či lavině kýčovitých rů?í, napresované občas kamsi do pomyslné drolerie při dolním okraji obrazovky). Musím v?ak uznat, ?e právě tato autonomní a kontroversní vise Jiřího Kuběny, vise tvůrce, který mne ov?em jen zcela krátce mohl poznat, je svéprávná, a ?e ? ani? posunula ponětí čtenářů o mně zas tak úplně nesprávným směrem ? vědění a povědomí kulturní obce o mně ? by? jednostranně ? určitě obohacuje, ?e jde svého druhu o umělecký výkon, postmoderní portrét.

To neznamená shovívavost a licenci náhlého laureáta k jeho publicitě ? a? by byla jakákoliv (raději ?patná, ne? ?ádná!), ale jen a pouze vědomí, ?e teprve součinem dílčích, ne zcela pravdivých obrazů, vzniká ? a časem se tříbí ? komplexněj?í, postupně v čase stále ustáleněj?í, a ké? i pravdivěj?í ? představa o nás. Musíme také vzít v úvahu, ?e chudák Morávek ? ostatně spolu s jinými ? tak jako Hérakles v Augiá?ově chlívě musí během půl hodiny odstranit v?echny informační bariéry, jak se nahromadily za posledních víc ne? čtyřicet let: to sám je úkol u? bez dal?ího heroický! Nebojím se o to, ?e by kdo trvale mohl zkreslit můj obraz ? mů?e ho jen načas vychýlit, a pak o to víc bude provokovat k svému ustálení ? tak jako kruhy na hladině ?, ale tak právě pracuje nejneúprosněj?í portrétista a interpret: Čas.

A pokud jde o mé vlastní gusto: mně se Morávek i se svým provokujícím postmodernistickým viděním a ?tětcem často obráceně pou?itým, proti srsti pracujícím, nakonec přes v?echny výhrady líbil: ani ne tak jako můj portrét, ale jako svéprávné umělecké dílo. I kdy? jsem se na mnoha místech (kromě toho ??astného, spontánního a nearan?ovaného vstupu, snímaného ?tajně? je?tě před zahájením natáčení, a kromě místa, kde říkám, ?e na světě není nic ne? Bůh?) spí?e nepoznával. Kdo z nás je v?ak práv rozhodovat o svém vlastním obrazu: ?Ale kdo se ve svém srdci vyzná!?? ? zpívá o tom krásně Franti?ek Gellner. Já vím s Máchou, ?e ? nikam nespěchám a ? ?Mstitelem mým v krátce bude čas?. Na správné představě o El Grecovi, Hoelderlinovi a konec konců i na podobě na?eho Máchy ? pracovaly věky. A skutečný Kristův Veraikon se objevil a? náhodně na negativu Seconda Pia po devatenácti stech letech. Ka?dý tvůrce ví ? a to platí v éře postmoderny, v éře hegemonie masmedií a konkrétně televise ? stejně jako kdy jindy: nenaleznete mne v kruzích psaných do písku nebo na vodu ? naleznete mne v mém díle. Obraz pomíjí ? jen Slovo, to z Masa a Krve ? je Věčné.

Red.: Soudě podle Va?í tvorby, pokládáte básnictví za jistou formu ?obcování s bohy?. Jenom?e Olympané z na?í kultury u? téměř v?ichni ode?li, z mythického pro?ívání světa zůstaly jen ruiny vzpomínek. Máte nějaký recept na to, jak znovu o?ivit smysl pro posvátno, pro mythické pro?ívání světa ? jinými slovy jak duchovně čelit agresivní idolatrii současné konsumní kultury?

J. K.: Neviděl bych to tak zle. Poslední legitimní Olympan, který zato vydá za legiony v?ech těch básníků neolympských, Vítězslav Nezval, ode?el teprve ? na rok přesně ? před čtyřiceti lety (to je mimochodem právě doba, kdy přebírá ? by? ve své době neviděno ? pochodeň, olympijský oheň ? mé dílo: tj. já sám! ? právě tak jako Nezval vstupuje do na?í arény jen pár let po smrti Vrchlického: víc ne? dva skutečné Olympany současně by stejně na?e básnická scéna neunesla).

Ale Vy se ptáte na recept ? ne víc, ne míň ne? na recept, jak má pře?ít na?e natolikrát zkou?ená, opravdu odumírající kultura, skutečná kultura: ta agresivně idolatrická, konsumní, namnoze mediální smr??, to tře?tění kolem nás, nemá ov?em s kulturou nic společného ? a to je nutno co nejpřísněji hned na počátku vytknout. Nikdy nepracujte s předznačenými kartami. Či snad Vy v té tr?ní idolatrii dne?ka nějakou kulturu vidíte?

Vymezení skutečné kultury, té odvozené od slova značícího orbu, vzdělávání půdy a současně svým kořenem upozorňující na nezbytnou bohoslu?bu, oslavu, obě? přiná?enou Bohu či bohům ? kult!, tedy na sakralitu, která je jejím bezpodmínečným základem a osou, jejím conditio sine qua non, nebude a? zas tak tě?kým problémem. Skutečná kultura jako slohotvorné universum, zahrnující celý svět v zrcadle ?mythu?, zjeveného nábo?enství, má za svůj střed ? a v?dy měla ? nepochybně oltář, kde se obětuje ?ivému Bohu, ba víc, kde se rukama kněze zpřítomňuje ?ivý Bůh; skutečná kultura není ne? obcováním člověka s bohy, jeho? posledním cílem je mariánské Nanebevzetí Země, ganymedovský úchvat Milosti, Pravdy a Krásy ? k němu? je povolán jako k svému bo?skému úřadu na samém Olympu bo?ství člověk ? tento čí?ník samého vína bohů: nikdo jiný ne? člověk, ten samojediný dárce i míra, míra a dárce ? a jen proto, ?e správná míra, i opravdový dárce bo?ské Krve Pravého Boha i Pravého Člověka, která se prolévá k na?í spáse a věčné slávě za nás a za mnohé.

Či nestvořil Člověka Adama, Prvního i Posledního, Bůh Proto, aby svou Zkrvavenou Tvář spatřil jak v zrcadle Na Dně Jeho Čí?e, aby se poznával v ?ízni Jeho Touhy ? Ve Svém Vlastním Obraze?

Ale to v?e ji? stotisíckrát vyjevil, ze sebe natolikrát vydal vpravdě kulturotvorný, kulturu plodící katolicismus, ten nejen římský, ten bojovný, ale i v sobě zápasivý: ten řecko-římský. Já si nemyslím, ?e le?í tak docela a tak nav?dy pora?en na zemi, jakkoliv má dnes v zádech zatnutu dýku nejpová?livěj?í ? dýku vlastní zpronevěry ? svého a svých nejbli??ích synů (sebe!-)vra?edného zpronevěření se vlastní krvi, svému jedině o?ivujícímu odkazu Otců ? svému smyslu, svému poslání: Et tu, Brute?! Ale Církev na této zemi a? do skonání věků neskoná.

Jak se obrodit? Není lep?í, není ani jiné nábo?enství hodné toho jména, ne? to, je? přese v?e dr?í ve svých spárech jak smrtelně raněný Orel římská církev. Jedině Je?í? Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, nejvy??í inkarnace, a nejhlub?í slovo vyřčené kdy na poli posvátného: ?idé v něm marně popírají i svého Mesiá?e, vyznavači Mohameda ho marně dr?í za pouhého proroka, a Východ, svět buddhismu, nás marně vábí svou Nirvanou: nikdo vy??í a lep?í ne? sám Bůh, Syn Bo?í a přitom dokonalý Člověk, u? nepřijde.

A ten má pro nás ? třeba se to zdálo něčím obehraným, či nepochopitelným ? jen jediný ?recept?, jediný úděl, hodný tady na zemi následování ? máme-li si zachovat svou lidskou, individuální, a přitom k bo?ství v krvi pracující tvář: svůj Kří? ? Tvůj, můj, jeho nezadatelný, neopakovatelný kří?, přitesaný ka?dému z nás na míru: Kří? identity, kterému neunikne?, proto?e ? jak praví Rusové ? sám sobě neunikne?: proto?e jeho vá?nost jsi Ty sám ? jen Ty sám jsi jeho váha, jen to, co on vá?í, vá?í? Ty sám.

Zemři a ?iv bude?! vybízí nás Kristus naléhavěji ne? kdy jindy právě v hodině vrcholící krise, výsměchu, opová?livého rouhání. Neví?-li kudy kam, sestup se mnou do dna rozporu, pojď a následuj mne do samých pekel, nepomohla-li Ti Tvá nebesa, Tvé peklo Tě uzdraví, peklo, z kterého uvidí? hvězdy. Sem na zem jsme nepři?li zvítězit, nepři?li jsme sem jen tak ?ít, u?ít si a pak být kamsi jako mrcha odklizeni ? při?li jsme sem ? jak jinak ne? smrti, své vlastní smrti, vyrvat svůj ?ivot věčný, ka?dý sám. Kultura se zrodí v okam?iku, a? z Tr?nic začnem budovat znovu Basiliky: a? Babylon, ó ten zhroucený Babylon, ten kopeček kamení a prachu i sám sobě se vyjeví jen jako Golgata, nic ne? Golgata. To ale nemů?e být bez Krista, který stojí mo?ná právě teď u Tvých dveří. Ty, který ? jestli mů?e?, a chce?-li opravdu sly?et: tak sly?í?. Ten tichý hlas tam v srdci svém, a mo?ná i na srdci svém. Tam někde zvenčí, ze tmy naléhající, bo?sky naléhající: mlčení člověka, Syna Člověka. Mistr je zde, a volá Tě.

Za redakci kladl otázky Milan Hanu?

(1) Na přání autora ponecháváme velká písmena i v?echny zvlá?tnosti konzervativního pravopisu tak, jak jsou v autorově rukopisném originále.