 |
|
|
||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||
|
|
|
Andělé ve vyprahlé zemi
Namísto tradičního úvodníku mi tentokrát dovolte vyprávět sen. Myslím, že je zvláštním "plodem" příprav tohoto dvojčísla a snad ve vás dokáže rozeznít tu správnou "duchovní strunu". Tak tedy:
Představte si scenerii panelového města, ten důvěrně známý prefabrikovaný svět, tu strohou účelnost, která zešílela, tu holou realitu s přízračně fluoreskujícími pablesky televizních reklam za okny. Šel jsem kolem jednoho obrovského železobetonového monstra, dosahovalo výšky dvaceti pater. Panelové šupiny obrovské, nadouvající se krychle byly popraskané, snad od sucha. V jejích útrobách to vřelo. Hranatý svět, ve kterém žiji. Najednou se setmělo a z nebe se sneslo jakési nesmírné kyvadlo. Světlé, zářivé, jako by bylo zavěšeno na nějakých vesmírných pendlovkách. Blížilo se závratnou rychlostí a jako srdce zvonu udeřilo do pláště toho panelákového monstra, kolem kterého jsem procházel. Zabořilo se mu do útrob a věžovitý kolos se začal sesouvat. Zdálky vypadal jako rozmáčklá krabička od sirek, které odpadlo víko. Viděl jsem, jak v přihrádkách bytů lidé strnuli, jen na okamžik, pak nastalo hektické mravenčení: zmatené běhání sem tam, lezení přes zábradlí pobořených balkonů, skoky z oken. Pohled mi zahalil valící se dým, odněkud vyšlehl plamen. Dramatická scéna byla ponořena do hlubokého ticha - jako když ve vrcholném okamžiku náhle oněmí film a zpomalí se pohyb herců na plátně. Těmi "herci" byly zvláštní světelné bytosti - záchranáři. Míjel jsem je: odnášeli zraněné na nosítkách, odklízeli trosky domu, z velkých nádob dávali lidem pít - beze slov, jako by postupovali podle nějakého plánu. Vysocí, štíhlí, v bílých šatech, usmívali se. Tělo měli jako hologram - skutečné, ale prostupné, průhledné, fluidní jak laserový paprsek. Pokynuli mi. Chopil jsem se nosítek a následoval je. Došli jsme k nedalekému jezeru, o jehož existenci jsem neměl potuchy. Šlápl jsem na měkký břeh a stopa se zalila hustou, medově hnědou tekutinou. Aniž jsem ochutnal, cítil jsem léčivou sladkost nektaru. Záchranáři zmizeli. Kolem dokola se rozkládal tábor evakuovaných obyvatel sídliště?
Jen podotýkám, že seance kontaktérů s mimozemskými civilizacemi nenavštěvuji a představou nového Armagedonu v redakci, pokud vím, netrpíme. Přesto si ale myslím, že sen nebyl jen svéráznou odpovědí na otázku položenou v naší anketě (Věříte v setkání s anděly?), ale je také dobrou zprávou o tom, že za hranicemi toho světa, který tak důvěrně známe, existují jiné, dosud netušené světy a duchovní zdroje. Všem čtenářům přeji, aby je četba tohoto duchovně laděného dvojčísla revue PROSTOR uspokojila a zároveň inspirovala k dalšímu hledání. Všem autorům a spolupracovníkům děkuji za ochotu i výdrž. Bez jejich pomoci by tento obsáhlý svazek nemohl vzniknout.
Šéfredaktor |
||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |