Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Současné meze normality se i při v?í své neohraničenosti nekryjí s tím, co bylo pova?ováno za normální za komunismu. Normální byla ritualizovaná poslu?nost, výměnný obchod mezi občany a re?imem, kde směnnými hodnotami byly například na jedné straně tolerované přikrádání a na straně druhé neoceněná práce. Normální byl regulovaný přísun informací a stejně tak regulovaný přístup ke ?kolnímu vzdělání. Souhrnně řečeno v?e, co v jiných zeměpisných souřadnicích a na jiné hladině civilizace je hluboce nenormální. Normální, tedy bě?né, bylo vlastně nenormální.

Časový přeryv mezi koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let znamená v oblasti norem fázový posun. Obecně přijímané hranice normality se vytyčily jinak. Jen?e, nebude se nám to, co dnes pova?ujeme za normální, za pár let jevit opět jako hluboce nenormální? V?dy? zhruba před rokem nastal dal?í fázový posun: tolerovaná normalita v podobě svérázné, divoké privatizace se proměnila v nenormalitu. Je vůbec naděje, ?e bychom se dobrali jakéhosi nejmen?ího mo?ného jmenovatele, který by stanovil ostřej?í hranice toho, co je je?tě společensky přípustné, tedy normální, a co u? normální není? A je vůbec takto stanovené minimum něčím pozitivním? Je sama normalita něčím normálním? Nebo je normalita synonymem pro konformitu, matnost, nevýraznost? Co a kdo je ve skutečnosti normální?

***

Pohled ekonoma

Lubomír Mlčoch, ekonom, děkan Fakulty sociálních věd UK

Ekonomie nepracuje s normalitou a abnormalitou jako třeba psychologie (psychiatrie). Nejbli??ími termíny by v?ak mohly být pojmy ze sociální etiky: etické maximy jako deontologické principy (morálně zavazující povinnosti), profesionální a etické standardy či kodexy etického chování, s nimi? se ve vyspělých tr?ních ekonomikách setkáváme v disciplíně zvané ?business ethic? ? etika podnikání. Tedy etické maximy, etické standardy a substandardní ekonomické chování. Právo bývá pova?ováno za jakési etické minimum, za jeho? dodr?ování a sankcionování přebírá odpovědnost stát (vynutitelnost, vymahatelnost práva): za dodr?ování ?ir?ích etických norem by pak měl odměňovat (a za poru?ování sankcionovat) trh sám?

Tolik učebnice. V?imněme si, ?e s profesionálními a etickými standardy se bylo mo?no setkat ve středověku: řemeslnické cechy a obchodní gildy své členy vedly, vychovávaly, trestaly. Kapitalismus volné soutě?e vyrostl z ducha protestantské etiky (Max Weber): staro?idovská Bo?í přikázání byla roz?ířena o ctnosti obchodníka a kapitalisty usilujícího o věčnou spásu rozhojňováním svěřených hřiven. Ve středověku i zde mělo být zcela jasné, co je etickou normou, co je dobré a co je ?patné, co je ?normální? a co normální není?

Hannah Arendtová (v eseji Tradice a moderní věk) pova?uje Marxe (stejně jako Nietzscheho a Kierkegaarda) za buřiče proti tradičním hodnotám, tradiční morálce a tradičnímu nábo?enství. Marx vyvolává ?ducha vzpoury?: proto?e se v kapitalismu a v soukromém vlastnictví svět člověku odcizil, je třeba jeho instituce, hodnoty a morálku zničit, začít s ?čistým stolem? a vybudovat svět nový. Komunistická revoluce staví odvěké principy na hlavu (anebo ? jak je ona sama přesvědčena ? ?z hlavy na nohy?). Zatímco sociální učení církve v podobě první sociální encykliky Rerum novarum Lva XIII. (1891) hodlá kapitalismus kultivovat apely na skutečné dodr?ování odvěkých morálních norem, Marx ztrácí s tehdej?ím uspořádáním světa a s tím, čemu tento svět rozumí jako ?normálnímu?, zcela trpělivost: ?Nech? zhyne starý podlý svět!?

V komunistické revoluci ztrácí předchozí pojetí normality svou platnost: násilné vyvlastnění po?lapává Moj?í?ovo ?Nepokrade?!? ve jménu přislibované budoucí vy??í efektivnosti a lep?í sociální spravedlnosti ?nového světa?.

Nenormální se stává normálním, organizovaná společenská kráde? má zakládat nový hospodářský a společenský řád. I ten se v?ak musí pokusit zamezit rozkrádání ?majetku v socialistickém vlastnictví? ? jak zněla právní norma své doby. Skutečná ?itá etika v?ak byla oproti ?morálnímu kodexu budovatele komunismu? silně substandardní, jak vystihuje roz?ířené úsloví té doby: ?Kdo nekrade, okrádá svou vlastní rodinu!?

Česká společnost jen od začátku tohoto století, je? se nachyluje ke svému konci, pro?la (či lépe byla ?provlečena?) hned několika společensko-politicko-hospodářskými zvraty, během nich? instituce formální (právní) i neformální (?itá morálka) prodělávaly obrovské změny, byly destabilizovány a otřeseny. S nimi byla otřesena i identita českého člověka: dokázali jsme v?echny ty převraty pře?ít, ale zaplatili jsme za toto pře?ití vysokou cenu otřesené mravní integrity, cenu oslabeného konsenzu, co vůbec je a co není normální? Únoru 1948 ji? předcházela první, tzv. Masarykova pozemková reforma (kterou např. stará dobrá Anglie nepotřebovala a? dosud), etnické čistky v Sudetech směrem jedním (1939) i druhým (1945?1947) spojené s vyvlastňováním na národnostním principu. Tzv. národní správcovství a osidlování pohraničí, později nucené zdru?stevňování zemědělství? Převraty v právních rámcích společnosti byly doprovázeny rostoucím znejis?ováním pocitu, co je a co není normální?

?Sametová revoluce? roku 1989 pak otevřela cestu k pokusu o návrat na tu civilizační trajektorii, kterou jsme před půlstoletím opustili. K ní mělo patřit i pojetí normality v hospodářství: tedy princip soukromého vlastnictví. Jsem pevně přesvědčen, ?e cesta restitucí kdysi násilně vyvlastněného majetku při respektování dědických práv byla ? přes v?echny praktické nedokonalosti, nedůslednosti a nedota?ení do konce ? tou cestou, která znamenala navazování nitek zpřetrhané kontinuity, hledání a porozumění české společnosti sobě samé, jistou formu sociální kajícnosti, k ní? patří i snaha napravit, co se stalo a stát nemělo? Naproti tomu jiné cesty privatizace, vycházející z přesvědčení, ?e ?pecunia non olet? (peníze nepáchnou) a ?e kdysi státní podniky je třeba zprivatizovat co nejrychleji podle přísloví ?účel světí prostředky? ? tedy ?i kdyby se to mělo rozkrást?, jak zní autentický citát jednoho protagonisty ?, nejen?e nevedly k nastolení řádu, v jeho? kontextu je pak v ekonomice jedině mo?né rozumět tomu, co je a co není normální, ale bojím se, ?e bychom se oné normalitě západní civilizace mohli dokonce je?tě vzdálit?

Mo?ná to zní na první pohled překvapivě, ale tyto cesty privatizace, vycházející z fale?ného mesiá?ství svých architektů, byly jen opakovaným návratem ducha vzpoury, o něm? psala kdysi Arendtová, jen společenské znaménko doby bylo opačné. Návrat ?nečistého ducha? v předprivatizační agonii, v privatizaci samé i v tzv. ?třetí vlně? poprivatizačních majetkových transakcí opětovně zpochybnil onen kategorický morální imperativ ?Nepokrade?!? Je to tato nejistota ochrany vlastnických práv u nás, je? vedla ke chřadnutí kapitálového trhu, ke ztrátě důvěry zahraničních investorů a konečně ke tvrdému konstatování, jeho? autory jsou ekonomové Bárta a Benáček: ?Standardní kapitalismus se u nás nepovedl.? Etika podnikání je substandardní a stát jako garant práva a spravedlnosti v hospodářství selhává: obchodní soudy jsou zahlcené, málo funkční, neschopné vynutit platnost smlouvy a práva.

Co je tedy ?hic et nunc? ? zde a nyní ? v hospodářství ?normální?? ?patná finanční disciplína, vzájemná neochota platit za dodané zbo?í a slu?by: dodavatel, který platí alespoň se zpo?děním několika měsíců, je?tě není ten nejhor?í. Jsou tací, kteří zakládají podniky přímo s podvodným úmyslem nezaplatit a vést podnik k ?řízenému bankrotu?. Příli? časté je nepoctivé správcovství svěřeného majetku v bankách a investičních fondech, morální hazard v úvěrových smlouvách spojený s korupcí, vykrádání fondů i podniků ?zevnitř?, pro ně? se objevil český termín ? s ji? mezinárodním roz?ířením ? ?tunelování?. Heslo daňových poplatníků, zejména právnických osob, ?e ?zisk vykazuje a daně odvádí jen neprofesionál anebo hlupák?, připomíná známé normalizační ?kdo neokrádá stát, okrádá rodinu?.

Česká společnost stojí před potřebou své konverze, svého ?obrácení?, dá-li se mluvit o věcech tak intimně se dotýkajících svědomí jednotlivce i v kontextu společnosti jako celku. K této konverzi by patřilo pochopení, ?e bez ?irokého přijetí odvěkých morálních norem i standardů ekonomického chování, bě?ných v zemích Evropské unie i jinde, si na?e hospodářství nezíská ztracenou důvěru a nemá ?anci vést na?i společnost k rozkvětu a blahobytu. Stojíme před potřebou toho, čemu Jan Pavel II. říká ?nová evangelizace?. Jistě jsou i jiné, sekulární cesty posilování humanitních ideálů a mravních principů, v jejich? rámci je mo?né dosáhnout ?ir?í shody ve společnosti o tom, ?co je a co není normální?. Potom ?zapla? pánbůh za ně?.

Normální ztráta iluzí a revize hodnot

Milan Nakonečný, psycholog

Normalita je historický fenomén: ve staré dobré Anglii se v období viktoriánské morálky u vy??ích společenských vrstev pokládalo za normální, kdy? mu?i plakali a ?eny omdlévaly; dívka, která by neomdlela v přítomnosti mu?e, jen? se zmínil o svých kalhotách, by byla bývala pokládána za neslu?nou. V období komunistické ?normalizace? bylo zcela normální ??ít ve l?i? a tvářit se alespoň zaujatě, kdy? se na ?kolení mluvilo o ?výdobytcích socialismu? nebo o přednostech socialistické ekonomiky před kapitalistickou. Kdo se při tom tvářil nad?eně a dělal si poznámky, vylep?oval si kádrový profil a posouval se k vytou?eným obzorům nomenklatury. Někteří při tom rozpačitě hopkovali, jiní se plazili, nikomu to nepřipadalo jako anomálie. Národ ?il v ?edé zóně a byl vzru?ován převá?ně jen neočekávanými dodávkami uheráku a banánů. Hmyzí mimikry se staly normou téměř v?eobecně respektovanou, závidělo se hovniválům, politickými tlučhuby se tajně a ti?e pohrdalo, ale říkalo se jim uctivě a nahlas ?soudruhu?. ?ivot v reálném socialismu připomínal ochotnické divadlo, kde se hrál mizerně re?írovaný kýč před prázdným hledi?těm; hráli v?ichni a jen pro své spoluhráče.

Pak při?la naděje ? podzim 1989 ? a s ní nad?ení nad perspektivou ?zářných zítřků?. Ve v?eobecné euforii se leccos přehlédlo, ostatně ?nejsme jako oni?, dosud zakřiknutí intelektuálové rozpoutávali orgie humanismu a liberalismu, ovzdu?í bylo nasyceno vůní svobody. Neslu?elo se sice být antikomunistou, ale příle?itost koupit si nemravné obrázky očividně rychle narůstala. Z bývalých vypla?ených funkcionářů se stávali sebevědomí, a nikoli jen drobní podnikatelé. Buzerantsky ně?ná ?revoluce? vrcholila v prvních svobodných volbách; byli i tací, kteří na nemocničním smrtelném lů?ku dali svůj hlas osvoboditelům a zemřeli. Av?ak dějiny v?dycky berou lid tak trochu u huby a v transformované společnosti tomu bylo nejinak, jen nějakou dobu trvá, ne? na to lidé přijdou. A tak mnozí zjistili, ?e opět ?ijí ve l?i, ?e sice u? nemusí tak moc lhát jako kdysi, ale ?e jsou soustavně obelháváni. Politická garnitura s koncesovaným hospodářským mesiá?em v čele připravila národu seminář k politickému ?kolení z dob totality, nezřídka dokonce i se starými lektory. Heslo ?pravda a láska proti l?i a nenávisti?, které je?tě donedávna obla?ovalo tolik okoralých klimakterických srdcí, dnes zní jako drzý cynismus.

Didakticky nejpropracovaněj?í seminář k ideově politickému tématu o bur?oazní demokracii a prohnilém kapitalismu, vyu?ívajíce v?ech názorných pomůcek, podali volení zástupci lidu a partajní bossové v jedné osobě, předev?ím na úrovni Poslanecké sněmovny: utvořili ze sebe předev?ím kastu nedotknutelných s privilegii feudálních kní?at a finančními příjmy profesionálních hokejistů, kastu, která má k lidu tak daleko jako lid na Azurové pobře?í nebo na Mallorku. Povzbuzeni jejich úspěchy a podněcováni touhou přenést finanční odměny za verbální výkony v boji o moc z prázdných partajních kas na bedra daňových poplatníků, vytvořili partajní lídři Senát. A téměř celá třetina národa zvolila do této ?pojistky demokracie? své zástupce. Jak?e to říkali staří Římané: ?Senatores boni viri, senatus mala bestia?, nebo obráceně? Ti zbylí zaslou?ilí, vyvalující se po partajních sekretariátech, budou stále lépe a radostněji propláceni ze státních financí.

?el, těch seminárních témat je velmi mnoho, a tak snad je?tě jen ta nejzajímavěj?í ? co téma, to transformační pochutina: podvodná privatizace, bezbřehý zhoubný liberalismus, nestoudná korupce se zločinností organizovanou z nejvy??ích míst, zločinné rozkrádání národního majetku, neméně zločinné plundrování národního přírodního bohatství, skomírající ekonomika, postupující zbídačování lidu, degenerovaná politická kultura, nenasytné partajnictví? To v?e a mnoho dal?ích společensko-ekonomických a kulturně-politických morbidit, pečlivě zarámovaných debilní legislativou, m?ourající babou zamilovanou do zločinů v?eho druhu.

Opojné heslo transformace a transformovaná skutečnost, iluze a realita ukuchtěné politikáři z jedovatých ingrediencí pseudoliberalismu, nechutný ?vanec na zvracení, okořeněný politickými hesly. Transformační fra?ka, na její? zbahnělé scéně se střídají bláboly s podlostí a roztahuje se novodobá bur?oazie. Vět?ina zhnuseného publika ji? ode?la, ti zbylí čekají na charismatického Godota. A to transformace prý je?tě není dokončena! Skok z de?tě pod okap, ale z okapu patrně je?tě začne pr?et. Je to taková normální situace jako kdysi, kdy se také fu?ovalo do okapů a poroučelo větru i de?ti.

Český národ je historicky přímo předurčen pro periodickou ztrátu iluzí, nebo? nebyl v minulosti zrazován jen svými zahraničními spojenci, ale také, a to velmi vydatně, svou politickou reprezentací. Ta, a? na malé výjimky, neměla nikdy na víc ne? na svůj egoismus a na vytváření politických mýtů. Cum grano salis to platí i o první, masarykovské republice, která byla v podstatě autokratickou demokracií. Bene?ovo mravní selhání, levicově intelektuálské matení myslí a naivní chytračení předáků bur?oaznědemokratických stran připravilo nejprve pseudodemokracii poválečné doby a pak ?únorové vítězství pracujícího lidu?, z jeho? důsledků se bude tento národ propracovávat celá desetiletí, aby se dostal na portugalskou ?ivotní úroveň. A? na nepatrné výjimky jsme nikdy neměli státníky, ale jen politické ?íbry s vizemi zavádějících se hokynářů. Česká intelektuální elita byla nacistickými okupanty decimována a vět?ina z těch, kdo pře?ili, se po ?vítězném únoru? zprostituovala. Nová ji? dorůstala jen tě?ce v tvrdých podmínkách ideové totality, aby přes bídu permanentní bol?evické normalizace jen přehodila kvaziliberalismem vy?ívaný sametový plá??. Český bol?evismus nebyl smeten, ale jen přikryt tím sametovým hadrem. Politickým vězňům komunismu zůstávaly zbytkové tresty, zatímco estébáci odcházeli s mnohadesetitisícovým odstupným z jedné státní organizace do druhé, politická moc bývalých komunistických funkcionářů se transformovala do moci ekonomické. Intelektuálové diskutovali o esenciální anxiozitě postmoderní evoluce interpersonálních interakcí, podnikavci podnikali, politikové politikařili a podnikali ? otrávený národ se probíral z iluzí jak z kocoviny. Druhé výročí ?sametové revoluce? se u? vcelku neoslavovalo, květin u pamětní desky na pra?ské Národní třídě ubývalo.

Hodnota je pojetí dobra, toho, co je dobré pro mne, pro skupinu, k ní? patřím, pro národ, pro lidstvo. Kromě konkrétních, v?eobecně lidských hodnot, jako je zdraví, existují i hodnoty abstraktní, jako je pravda, spravedlnost, svoboda, národ, které se ov?em velmi plasticky konkretizují. Je to způsob víry, k němu? se lidé slo?itými cestami propracovávají a který má více či méně silný emocionálně-intelektuální základ a více či méně silné motivační účinky. České pracovitosti a realismu byly v?dy komplementární ideje aktivizující jeho vůli po ?ivotě v pravdě a svobodě. Proto jsou na?e dějiny naplněny heroickými činy bojů za tyto hodnoty. Av?ak jsou také plny deziluzí ze zrad a porá?ek; zrádcovství jako stín provází kataklyzmata těchto dějin, a to předev?ím zrádcovství vzdělanců, kteří se zpronevěřili svému poslání být také svědomím národa, svědomím, je? nemlčí. Selhali trapně svou naivitou v roce 1948, selhali je?tě trapněji svou malostí a slu?ebností po roce 1968 a selhali i po roce 1989 svou politickou slabomyslností, jí? maskovali předání moci staré garnitury garnituře staronové. Podvod zrodil dal?í podvody: právní kontinuitu, velmi výběrovou privatizaci, ?vyrovnání se? se ?zločiny komunismu?, postsocialistický primitivní kapitalismus, asociální politický pragmatismus a v?echna ta dal?í, shora uvedená témata ideově-politického ?kolení. Vy?kolený národ u? nevěří svým zvoleným zástupcům (dvanáctiprocentní důvěra v Poslaneckou sněmovnu je katastrofální alarmující signál totální deziluze z postkomunistické normality). Víra ve skutečnou demokracii byla otřesena: demokracie není jen diskuse, je to také velmi konkrétní soubor občanských práv a víry v právní stát. Av?ak je snad demokratický stát, jemu? chybí ústavní zákon o referendu, a jeho? občané se tak musí paradoxně spoléhat na ty, jim? nedůvěřují? Je demokratický stát, jemu? chybí instituce správních soudů, a občan je tak vystaven zvůli mafií tvořených souhrou orgánů státní správy, státního zastupitelství a policie, mafií, které svévolně a se stupidními důvody ?odlo?í? oprávněné stí?nosti ohro?ující členy těchto mafií?

Ideotvorná povaha lidské osobnosti v?ak musí plodit ideje, musí nahrazovat zprofanované hodnoty jinými hodnotami, a tak se u mnoha na?ich občanů z politických deziluzí dne?ka rodí v jejich mysli ?hodnoty? politického extremismu. Vzdychají po ztracených časech, uchylují se do náruče pseudonábo?enských sekt a věnují pozornost neofa?istickým agitacím. Hodnoty mnohých se posunuly od ?pravdy? demokracie k ?pravdě? skinheadské ?bílé síly?. Ideovost je v podstatě druhem sebeobrany, člověk ztracený v sociálně tupém prostředí, obklopen pokryteckým zlodějstvím, bezprávím a prosperitou hanebnosti v?eho druhu, hledá hodnoty, které by kompenzovaly jeho beznadějnou slabost proti zvůli mocných. A v?dy se najde dost těch, kteří mu takovou kompenzaci nabídnou. Je snad údělem tohoto národa ?ít v bludném kruhu iluzí a deziluzí, nebo jsou současné poměry jen balkánskou epizodou jeho vývoje a přijde den, kdy ?vláda věcí tvých??? Těch vlád u? bylo mnoho a jedna hor?í ne? druhá.

Konvence vy?aduje být na závěr optimistou, a budi? jí tedy, po pochmurném vylíčení věcí stávajících, poskytnuta úlitba. Tato optimistická deklarace zní: ?ádná pří?tí vláda u? nemů?e být hor?í ne? to osmileté panování patentovaných expertů na politicko-ekonomickou transformaci.

***

Co je normální?

Josef Forbelský, hispanista, překladatel a publicista

Adjektivum ?normální? je v odkazech současníků vyslovováno se spontánností vskutku podezřelou. Výroky ?dnes je normální, ?e? nebo ?pro mne je normální, ?e? předem udílejí rozře?ení sdělením, která ve zku?enostním rámci jediné generace ztoto?ňují ?normalitu? s ?nenormalitou?. Například: člověk 20. století za?il ve středoevropském kulturním prostředí během jediné generační fáze, ?e jeho občanská existence byla podřízena výchozí hospodářsko-společenské tezi, podle ní? soukromé vlastnictví výrobních prostředků je nemravné. Takové konstatování bylo utvrzováno masivním působením na vědomí milionů lidí, aby se stalo ?normálním?. A tyté? miliony jsou obratem pouhého data nyní podrobovány neméně masivnímu procesu oficiální sakralizace tého? vlastnictví. Nebo jiný příklad, čerstvý: vět?ina poslanců parlamentu ?normálně? zvedla ruku pro včlenění své země do jisté vojenské aliance. Kdyby tuté? volbu provedli jejich dosud ?ijící otcové a v takové intenci také jednali, úředně by platili za vlastizrádce. Proměna kategorií normálnosti a nenormálnosti je tedy snad přijatelná, děje-li se třebas v oblasti estetického vkusu nebo módy, av?ak souvisí-li s radikální změnou právních a společenských principů, na nich? je vystavěna existence občana a obce, mů?e mít skrytě nebo zjevně ničivou povahu.

Adjektivum ?normální? je odvozeninou substantiva ?norma?. Etymologicky vzato, znamenalo toto slovo pro Římany nástroj. Byla jím ?úhelnice?, měřítko, pravítko, a obecněji pravidlo a předpis. Byl to tedy původně prostředek ke zji??ování přesnosti, shody a souladu mezi vjemem lidských smyslů a realitou objektivně existující mimo ně. Dalo by se říci mezi subjektivitou, proměnlivou od jedince k jedinci a od času k času, a skutečností této proměnlivosti nepodléhající.

Normou se stávaly soubory pravidel lidského sou?ití vtělované do právních kodexů a do normy byl skládán také nástroj mezilidského dorozumívání, ona první věda, jí? je jazyk. Jenom?e lingvisté dobře vědí, ?e kromě jazykových norem v podobě gramatických soustav existuje v organismu tak ?ivoucím, jakým je jazyk, také cosi, co ze spisovné normy vybočuje, toti? substandardní úzus. U?ívaná a obměňovaná denní, dobová a lokální praxe. Říci ?levný automobil? znamená vyslovit se v souladu se spisovnou normou. Říci ?levnej au?ák? znamená ocitnout se v oblasti zmíněného úzu. Ov?em tento úzus mů?e být praktikován pouze ve vztahu ke spisovné normě a při její existenci. Říci ?levnej mobil? znamená ocitnout se mimo normu, mimo úzus, mimo zamý?lený význam a sdělení. Vytvořit zmatek. Nedorozumět se.

Vrátíme-li se k výchozí otázce, co je normální, mů?eme konstatovat, ?e jde-li o víc ne? efemérní vkus a ocitá-li se ve středu na?eho tázání jednání člověka ? buď jako jedince nebo jako člena obce anebo směřování obce jako celku ?, vyvstává nezbytnost nadindividuálního měřidla, úhelnice, normy. Budi? nám dovoleno odpovědět na danou otázku historickým příběhem.

Kdy? Alexandr Veliký dospěl na svém středoasijském ta?ení do Makarandy, dne?ního Samarkandu, začal jej stíhat jeden neúspěch za druhým. A tehdy mu? obklopený nimbem bo?ství se začal silně vychloubat svými dosavadními vítězstvími a svou nepřemo?itelností. Během jedné hostiny, v ní? zaháněl tíseň a při ní? ho mnozí přirovnávali k synu Diovu, povstal velitel jezdectva Kleitos a prohlásil, ?e ?Alexandrovy činy zdaleka nejsou tak velké a oslňující, jak oni je vyná?ejí?. Popuzený Alexandr se neudr?el, vytrhl strá?i kopí a Kleita jím proklál. Historie vypráví, ?e potom, co si uvědomil svůj čin, tři dny a tři noci plačící le?el bez spánku, jídla a pití na Kleitově mrtvole a nakonec učinil to, co předtím zanedbal, přinesl obě? bohu.

Řecký historik Arriános, jen? v sedmi knihách zachytil Alexandrovu anabázi, k tomu zaznamenal: ?Podle některých pramenů byl k Alexandrovi povolán sofista Anaxarchos, aby ho utě?il. Na?el krále, jak le?í a naříká. Tu prý mu se smíchem řekl: ?Patrně neví?, ?e staří mudrcové posadili vedle Dia bohyni Spravedlnost, na znamení toho, ?e cokoli se děje z vůle Diovy, děje se ve shodě se spravedlností. Z toho plyne, ?e i skutky velkého krále jsou spravedlivé. Ale musí si toho být vědom napřed sám král, pak to uznají i ostatní lidé.? Těmito slovy,? pí?e Arriános, ?sice tehdy dodal Alexandrovi útěchu, ale způsobil mu, tvrdím, velké zlo, ba je?tě vět?í, ne? jaké ho tenkrát su?ovalo: tento moudrý mu? mu nasadil do hlavy, ?e král nemusí v?dycky se v?í vá?ností nejdříve uvá?it, co je spravedlivé, ne? začne jednat, nýbr? a? dělá cokoli a jakkoli, v?dycky je to nutno uznat za spravedlivé?. A Arriános připojuje: ?Bylo to nebezpečné, proto?e Alexandr si u? tehdy činil nároky na bo?ské chování?? (Citováno podle Arriános, Ta?ení Alexandra Velikého, Praha 1989. Překlad Jaromír Bělský.)

***

Pojem normality je relativní

Michal Illner, sociolog, ředitel Sociologického ústavu AV ČR

Jak je mo?né, ?e u nás je normální, co se v jiných částech světa pova?uje za úchylku, ?e včerej?í normalita je dne?ní abnormalitou? Jak to, ?e i uvnitř české společnosti pova?ují jedni za normální, co druzí odsuzují? Tyto a podobné otázky týkající se normality ve společenském ?ivotě uvádějí sociology do střehu. Nesmě?ují se tu snad pojmy? Nehovoří se poka?dé o normalitě v jiném smyslu? Není snad v těchto otázkách patrná podvědomá absolutizace osobního či skupinového, ka?dopádně v?ak dílčího pohledu na společenské hodnoty?

Předev?ím tedy k pojmu normálního. Vět?ina lidí se domnívá, ?e rozdíl mezi normálním a nenormálním v ?ivotě společnosti je vcelku jasný a ?e jejich názor na tyto věci s nimi sdílí i naprostá vět?ina ostatních. Jen?e ? chyba lávky. Zatímco ve zcela zásadních morálních zále?itostech se pravděpodobně vět?inou shodneme, v jiných otázkách u? jednotu tak snadno nenajdeme. Jinak budou např. vidět normální způsob trávení volného času mladí a staří lidé, příslu?níci různých povolání, venkované a obyvatelé měst. Je?tě výrazněji se projeví rozdílné představy o normalitě při srovnání různých civilizačních okruhů ? např. muslimského a ?idovsko-křes?anského nebo různých historických období v existenci jedné společnosti. Jednotlivé kategorie či skupiny lidí budou mít ka?dá ?svoji? normalitu vycházející z jejich kultury a ?ivotních podmínek a často budou tuto představu vztahovat i na ostatní skupiny.

Pojem normálního je zkrátka do značné míry relativní ? je specifický pro různá sociální a kulturní prostředí a také pro různá historická období. Závisí toti? na tom, jaké hodnoty a z nich odvozená pravidla chování ? sociální normy (odtud termín ?normální?) ? ta která společnost či skupina lidí uznává. Aby si poradila s tímto relativismem a mohla normální jevy ve společnosti analyzovat a hlavně srovnávat, pou?ívá sociologie často pojetí normality, které je na hodnotovém systému nezávislé: za normální se pova?ují ty projevy společenského ?ivota, které jsou nejvíce frekventované, vyskytují se nejčastěji. Jde tedy o jevy tzv. modální (ze statistického termínu modus), případně o jevy průměrné. Výrok o tom, co je a co není normální, předpokládá v tomto případě znalost faktické situace ? četnosti výskytu různých jevů, získanou zpravidla empirickými postupy. Uká?e-li se například, ?e největ?í část pacientů motivuje své o?etřující lékaře peně?ními dary, je takové chování normální bez ohledu na to, zda je pova?ujeme za etické, resp. účelné či nikoliv.

Uvedené příklady naznačují, ?e s pojmem normality ve společnosti to zdaleka není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Normalitu lze chápat různými způsoby, které se často navzájem smě?ují. Za normální mů?eme tedy pova?ovat jednak chování modální nebo průměrné, jak o tom byla řeč vý?e, nebo chování odpovídající obecně přijímaným normám, například etickým nebo zvykovým, nebo konečně chování, které je účelné pro dosa?ení nějakého společenského cíle ? např. pro udr?ení stability společnosti, její reprodukci či ? v na?ich současných podmínkách ? pro demokratizaci politického systému a vytvoření tr?ního hospodářství. Zkratkovitě pak mů?eme hovořit o ?statistickém?, ?normativním? a ?funkčním? pojetí normality. První je vázáno na empirické rozlo?ení četností, druhé na normativní systém společnosti a třetí na její cíle. Různá pojetí normality se budou často překrývat, mnohdy ale mů?e být mezi tím, co se pova?uje z jednotlivých hledisek za normální, značný rozdíl. Tak třeba pro demografickou reprodukci české společnosti by bylo normální, aby ?eny v plodném věku rodily v průměru více ne? dvě děti (funkční normalita). Statistická čísla za poslední léta v?ak ve skutečnosti ukazují, ?e se rodí v průměru méně ne? 1,5 dítěte (statistická normalita). Zeptáme-li se ve výzkumu veřejného mínění na ideální počet dětí v rodině, dozvíme se, ?e jsou to děti dvě (normativní normalita). A aby komplikací nebylo dost, je ka?dý koncept normality vázán na konkrétní sociální a kulturní kontext ? na určitou sociální skupinu, společnost, civilizaci, historické období.

Co z toho v?eho plyne pro úvahy o normalitě v postkomunistické společnosti a pro diskusi, kterou na stránkách Prostoru otevřel pan Michal Janata? Předev?ím to, ?e jako v ka?dé věcně vedené diskusi je třeba vědět, o čem je řeč, tj. vzít v úvahu nabídku různých pojmů normality a ujasnit si, s kterým z nich hodláme v daném okam?iku pracovat.

Dále pak to, ?e by nás neměla překvapovat sociálně a kulturně podmíněná relativita v chápání normality. Ta le?í v samé podstatě tohoto pojmu a je navíc násobena zmatkem ve světě hodnot a sociálních norem, jaký u nás nastal rozpadem zaběhnutého světa ?reálného? socialismu. Jak dokládají sociologické analýzy, nedo?lo v?ak po roce 1989 ve sféře hodnot ka?dodenního ?ivota a navazujících sociálních norem k tak radikální proměně, jak by snad bylo mo?né předpokládat. Česká společnost nadále pova?uje do značné míry za normální různé postoje a typy chování, které se formovaly a byly funkční během komunistického re?imu. Jsou to postoje a chování usnadňující ?ivot malého člověka v totalitní společnosti, na ni? podle svého přesvědčení nemohl mít ?ádný vliv, kterou bylo sice nutné vzít na vědomí a skládat jí nezbytné obětiny, s ní? se v?ak neztoto?ňoval a s ní? nehodlal mít moc společného. Chtěl na ni naopak vyzrát a co nejvíce z ní ukořistit. Tento syndrom byl po roce 1989 setrvačností přenesen do zcela jiného makrosociálního kontextu a jen pozvolna se mění. Chování na?eho malého člověka je v tomto případě nefunkční z hlediska vytváření demokratické společnosti ? ta počítá s participací občanů ? a fungujícího trhu ? ten je zalo?en na důvěře a dodr?ování pravidel. Je v?ak normální v normativním a také statistickém smyslu. Polský sociolog Piotr Sztompka razil pro tuto rozpornou situaci termín ?civilizační nekompetence?. Nové instituce demokratické a tr?ní společnosti nemohou řádně fungovat, proto?e lidé, kteří je naplňují, nejsou civilizačně kompetentní ? nepřijali hodnoty a nechovají se způsobem, který je s těmito institucemi konformní. Ty pak zůstávají jen prázdnými skořápkami.

Sociologický pohled na normalitu, resp. nenormalitu ve společnosti je ov?em v bě?ném ?ivotě pro svůj relativismus nevýhodný. Je to pohled analytický, který koriguje zjednodu?ující etnocentrické představy, neumo?ňuje v?ak dobře rozhodnout, co je a co není přijatelné. Pokud si takové kritérium přejeme, nezbývá ne? opřít pojem normality o nějaké vněj?í hodnotící hledisko funkční nebo normativní. Tedy se např. otevřeně přihlásit k jistým etickým či morálním zásadám, k představám o tom, jak by společnost měla vypadat, nebo se ztoto?nit s normativním řádem nějaké konkrétní společenské skupiny. Jen tak lze získat jakési ostřej?í a jednoznačné hledisko.

A je?tě k otázce, zda je mo?né a účelné dosáhnout v ?ivotě společnosti stavu dokonalé normality, a? u? v kterémkoli smyslu tohoto slova. Odpověď je jednoznačně negativní. Mo?né to není proto, ?e konkrétní chování lidí je v?dy rozptýleno kolem nějaké standardní hodnoty, a uniformity nelze dosáhnout ani při pou?ití násilných prostředků. ?ádoucí to pak není proto, ?e odchylky od normality mohou být zdrojem sociální změny. Připomeňme v této souvislosti okřídlené úsloví o ?ostrůvcích pozitivní deviace?.

***

Podbízivost jako velké poku?ení demokracie

Jan ?míd, student politologie na Fakultě sociálních věd UK

Nechci vinit bol?eviky, ?e to byli právě oni, kdo k nám přivedli zvyk oktrojovat nenormální a povy?ovat je na normu. Letmo si vzpomínám na jistého císaře, který zakazoval pohřbívání v rakvích a přikazoval pozůstalým, a? si nebo?tíka za účelem posledního rozloučení zabalí do pytle. Troufám si tvrdit, ?e se tehdy na?lo dost těch, kdo s tím nesouhlasili, mnohem méně těch, kdo se tím neřídili, a mnohem více těch, kdo by takové poru?ení zákonnosti (ergo dobrých mravů) ochotně práskli.

V?ichni si museli vyře?it stejný problém: do jaké míry normy stanovené veřejnou autoritou zavazují svědomí. Musíme si jej vyře?it i my dnes. Stále u nás platí zákon zakazující pou?ívání ?lechtických titulů. V sousedním Německu například zakázali pěstovat mák, tak?e vás mů?e prásknout soused, který denně hledí přes plot na va?i zahrádku. (Neudává proto, ?e by vás neměl rád nebo si léčil nějakou společenskou zneuznanost, nýbr? prostě Ordnung muß sein.) Zaměstnávat načerno Ukrajince, nebo je poslat zpátky, a? si u?ijí hladu, co hrdlo ráčí? Na?lo by se jistě mnoho dal?ích a lep?ích příkladů rozporu svědomí a právních norem, zvlá?tě z půlstoletí totalitních diktatur.

Kde máme hledat kořeny toho, ?e stát takto rozhoduje a ?e jeho vůle je akceptována i jako mravní norma? Hovoří se o ztrátě tradiční role nábo?enství a filozofie, přesněji etiky. Nábo?enství zdaleka nehraje takovou společenskou roli jako dřív. Autority církví (dávno ne Církve) ji? dlouho nejsou autoritami společnosti, spí?e naopak. Etika sama a filozofie vůbec jsou v tě?ké krizi. To, co se nabízí, je jen tvrzení proti tvrzení. Nikdo neručí za to, co říká ? jde jen o momentální vhodná ře?ení, která při změně situace bude třeba změnit také.

Za tohoto stavu hraje stát zcela výjimečnou roli. Jako jediný nepodléhá ?postmodernímu chaosu?, je schopen své postoje jasně formulovat, ani? by je jakkoli dával v?anc konkurenci jiných; je ve své společenské roli i na svém území hegemonem. To je ve spleti tvrzení nejrůzněj?ích církví, církviček, sekt a filozofických směrů obrovská deviza.

Ba co víc, stát je schopen tyto své názory hájit, a dokonce vynucovat stanovené normy. Normy stanovené státem jsou pak jediné, jejich? poru?ení bývá kauzálně spojováno s postihem. Po?kozuji-li svůj vztah k Bohu, po?kozuji sebe nebo řád ?ivota. Takto se ale neuva?uje ve světě, který se sna?í sám sebe přesvědčit (řečeno s Chestertonem), ?e hřích vlastně neexistuje. Nelze se proto divit, ?e části populace stát vyplňuje hodnotové vakuum.

Pouhá právní premisa ?co není zakázáno (rozuměj postihováno), je dovoleno? se v této souvislosti stává mravním imperativem. Idea právní jistoty je roz?ířena do oblasti jistoty hodnotové. Při celé na?í postmodernosti ji a? na výjimky potřebujeme, ber kde ber.

Ale i stát sám je posti?en rozpadem hodnotového systému; stejně jako jakákoli jiná společenská instituce nebo jednotlivec. Také jeho reakce je podobná ? hodnoty vyvozuje ze sebe, ze své vlastní racionality, ze svého účelu a prospěchu. Stává se účelem o sobě, podřizuje si v?e ve společnosti, její? se necítí být součástí ani nástrojem, nýbr? stojí kdesi vně nebo raději nad. Vá?ně my?lené teorie skupinového či individuálního egoismu poukazují, ?e nutnou podmínkou jejich fungování a únosnosti jsou určité meze dané morálkou, přirozenými právy druhých a podobně. Na jaké meze v?ak mů?e nará?et moderní stát? Na zrelativizovanou morálku tě?ko. Na přirozená práva lidí také ne, v?dy? jsou stejně jako morálka vázany na poznání přirozenosti. Nezapomeňme, ?e ?ijeme v re?imu právního pozitivismu, kde se soulad práva a etiky vytěsňuje a nahrazuje absolutizací vůle zákonodárce.

Lze tuto tendenci nějak ovlivnit? Dne?ní stát nemů?e být legitimován racionální společenskou shodou. Svou autonomní racionalitu v chaosu individuálních racionalit legitimuje aktem svobodných voleb. Pak je mnohem tě??í obviňovat jej z jednání, které by bylo v rozporu s nějakými normami. V dávných dobách se nesouhlas s jednáním státu vyjadřoval mnohem snáze. Tam či onde prostě vládl ?patný král, tak?e na v?e, co chtěl prohlásit za normu, se dalo nahlí?et jako na potenciálně ?patné. Co v?ak dnes, v demokracii? Máme snad tvrdit, ?e Če?i jsou ?patný národ? Demokratický re?im je nás v?ech, a proto se na ná? re?im chceme dívat tak trochu rů?ovými brýlemi. Na?i předkové nahlí?eli na ?svoji? první republiku podobně jako my na na?i popřevratovou demokracii ? miláček Západu opět navázal na své staré demokratické tradice, aby se stal vzorem demokracie a prosperity ve střední Evropě?

Myslím, ?e tento nekritický obdiv k re?imu, v něm? ?ijeme, povede k něčemu, co lze snad pracovně nazvat jako demokracie německého, rakouského či ?výcarského (ale mo?ná také skandinávského) typu. Blahobyt nás přivede do situace, kdy se za normální (i ve smyslu nepsaných norem) začne pova?ovat překvapivě mnoho věcí, jich? nás komunismus i postkomunismus u?etřil. V?e divné, zvlá?tní, nemormální a nekonformní, vzbuzující rozpaky či otazníky, pova?uje ?normální? vět?ina za potenciální ohro?ení svého klidu. Moderní a demokratický stát bude ve velkém poku?ení podbízet se estetickým pocitům vět?iny. Mo?ná se zaká?e ono pěstování máku, proto?e pohled na rostoucí potenciální drogu takové otazníky vyvolává. Je lépe jej nechat vypěstovat jinde a dovézt. Nebude mo?né pokračovat v jízdě s jakkoli po?kozeným vozem. Zkuste přesvědčit německého policistu, ?e jízda s rozbitým čelním sklem je čistě vá? problém. Nikoli totalitní zvůle, ale demokratičtí malomě??áci vám vlezou a? na zahrádku a do auta, znemo?ní vám výchovu dětí, nebudete-li je vychovávat podle jejich představ a norem (co by tomu asi řekl Josef Florian?). Plavání za bójemi u? nebude na va?e riziko. Budete zachráněn proti své vůli. Nikdo na břehu nebo večer u televize nechce trnout strachem o vá? ?ivot. Společnost, ke které směřujeme, z vás (kvůli sobě) odejme jakákoli rizika. Nezaměstnaní a sociálně slabí působí divně, kazí fazonu společnosti a probouzí nepříjemné výčitky. Právě proto, a nikoli ze soucitu bude tato vrstva ?uklizena? vysokými sociálními dávkami. Podstatu problému to nevyře?í, ale ?patný pocit určitě. Buďme hrdí na v?echny ty výdobytky moderní demokratické společnosti. Buďme hrdí na to, ?e se postupně zbavíme potupných kritérií výkonu a budeme mít na to odměňovat dobrou vůli (sola fide?) místo dobré práce.

Buďme hrdí a u?ívejme si, ne? se Evropě podaří dokonale a definitivně rozlo?it slo?ité instituce práva, morálky a společenských norem. A? se tyto instituce, jejich? principy dnes jen pasivně dědíme, ani? bychom je byli schopni rozvíjet, stanou dokonale překonaným systémem, a? se v?echno to, co je dnes bě?né a ?normální?, stane i normou, pak budeme moci s klidným srdcem hovořit o konci evropocentrické éry. Nehrňme se do ře?ení, v?dy? v dobách úpadku velkých civilizací se v nich ?ije nejpohodlněji.